ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.10.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 10/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání podaném obviněným J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 6 To 245/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 269/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 1 T 269/2002, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč (jmenovaný soud opomenul uvést, že uložený trest je trestem úhrnným). Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody V. z. p. ČR, OP P., částku 292.284,- Kč.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že
1. dne 11. 7. 2002 v době kolem 20.55 hod. mezi obcemi Ú. a T. n. B., v katastru okresu P., na silnici II/439, ve směru jízdy od obce Ú., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Fiat Regata 1,8 D, nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu, a před křižovatkou se silnicí O. – T. n. B. srazil pravou přední částí vozidla cyklistku A. V. jedoucí ve stejném směru jízdy při pravém okraji vozovky, v důsledku čehož jmenovaná upadla na přední kapotu vozidla a na čelní sklo, a následně spadla do příkopu mimo vozovku, přičemž utrpěla zlomeninu střední jámy lebeční, zlomeninu zadní stěny pravé očnice, frakturu pažní kosti vpravo, zhmoždění levé plíce a dislokovanou frakturu levého hlezna s délkou léčení výrazně přesahující 6 týdnů,
2. dne 11. 7. 2002 mezi obcemi Ú. a T. n. B., v katastru okresu P., poté, co svým jednáním jako řidič osobního motorového vozidla zn. Fiat Regata 1,8 D, zapříčinil dopravní nehodu, v důsledku čehož A. V. utrpěla vážná zranění s délkou léčení výrazně přesahující 6 týdnů, se nepřesvědčil o zdravotním stavu jmenované a bez poskytnutí jakékoliv pomoci poškozené V. z místa nehody ujel.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný J. Z. odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2003, sp. zn. 6 To 245/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému a jeho obhájci JUDr. Z. N. dne 14. 10. 2003, a Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově dne 10. 10. 2003.
Dne 8. 12. 2003 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě a které bylo adresováno Okresnímu soudu v Přerově. Jako dovolací důvod v něm uplatnil ten, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech rozvedl, že soudy obou stupňů dospěly při vyhodnocení důkazní situace k nesprávnému právnímu závěru, jestliže jeho jednání posuzovaly jako zaviněné. Ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně namítl, že tento byl oběma rozhodujícími soudy nesprávně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jeho popis nezahrnuje skutkové okolnosti potřebné k naplnění jeho subjektivní a objektivní stránky. Uvedl, že poškozená k nehodě výrazně přispěla, ne-li za nehodu zcela nese odpovědnost, neboť jela na jízdním kole neosvětlená, čímž porušila hmotně právní předpisy (v tomto směru odkázal na přílohu č. 13 vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích); dále poukázal na zdravotní stav poškozené (která utrpěla nemoc z povolání a byla nucena podrobit se operaci šlach na zápěstích obou rukou, stejně jako měla mít i úraz nohou), jenž podle jeho názoru vylučoval bezpečnou jízdu na kole; z uvedených skutečností je pak zřejmé, že nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchal z nedbalosti (slovy uvedenými v popisu skutku „… nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu …“), neboť nevěděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a ani o tom vzhledem k okolnostem vědět nemohl. Ohledně skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že tento byl rovněž chybně právně kvalifikován, protože k naplnění jeho skutkové podstaty chyběl také znak zavinění, v tomto případě úmysl; soudy obou stupňů totiž měly navázat na skutečnosti zjištěné v rámci důkazního řízení a vztahující se ke skutku pod bodem 1., a tyto dát posléze do vzájemné souvislosti s jeho výpovědí a dalšími provedenými důkazy, které nebyly obžalobou nijak vyvráceny, a to zejména okolnost, že ihned poté, co odstavil své vozidlo na parkovišti (šlo o první možné bezpečné místo k jeho odstavení, neboť k prasknutí čelního skla došlo těsně před křižovatkou, kde se střetává vedlejší silnice z obce Ú. s hlavní silnicí vedoucí do města H., a v zalesněném úseku již byla tma) a vydal se pěšky do H., viděl po hlavní silnici přijíždět sanitu RZP, a tudíž zcela dobrovolně a spontánně se odebral na Obvodní oddělení Policie ČR v H., aby se dotázal, zda se něco vážného nestalo, aniž by věděl, že měla být sražena poškozená, tj. až zde se dozvěděl, že byla nalezena poškozená, která měla být sražena vozidlem. Poukázal na to, že po celou dobu trestního řízení zdůrazňoval, že si opravdu není vědom toho, že by poškozenou srazil, přičemž měl za to, že jeho dobrovolný příchod na policii ovlivnil následné šetření ve věci, kdy orgán činný v trestním řízení se zaměřil pouze na objasňování jeho případného zavinění a již objektivně nezkoumal možnost zavinění jinou neznámou osobou; soud prvního stupně následně postupoval značně rutinně a nezabýval se tím, zda mu skutečně beze vší pochybnosti prokázal vinu po subjektivní stránce. Uzavřel, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívající na nesprávném právním posouzení skutku ponechal nedotčené i soud odvolací, a proto i jeho rozhodnutí trpí vadou v právní kvalifikaci.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, případně aby podle §265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v celém jejich rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 16. 12. 2003).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 9. 1. 2004 úvodem zrekapituloval dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že námitky v něm uplatněné byly vzneseny již v odvolání obviněného, jímž se v dostatečné míře zabýval Krajský soud v Ostravě, který v potřebném rozsahu vyložil, proč jsou závěry soudu prvního stupně ohledně viny obviněného správné; státní zástupce se s nimi ztotožnil. Popis skutků, jak je zachycen v jeho rozsudku, výstižně zachycuje podstatu věci a nechybí v něm žádná zásadní skutečnost rozhodná pro závěr o naplnění zákonných znaků přisouzených trestných činů; obviněný navíc svá tvrzení odvíjí od jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl nalézací soud a jež dostatečně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí (podle zjištění soudu to nebyla poškozená, kdo nehodu zavinil, nýbrž obviněný, a pokud poškozená porušila namítaným způsobem pravidla silničního provozu, soud k tomu přihlédl při rozhodování o trestu, neboť dovolateli uložil sankci nespojenou s odnětím svobody; jestliže pak tento po evidentním střetu vědomě neposkytl jinému účastníkovi silničního provozu nezbytnou pomoc a ani se nepřesvědčil o tom, zda ji nepotřebuje, pak o úmyslném zavinění druhého deliktu nemůže být pochyb). Byť dovolání obviněného v části uplatněných argumentů skutečně míří proti právnímu hodnocení skutku, ačkoliv se mělo opírat spíše o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jeho výhrady jsou zjevně neopodstatněné, a státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z tohoto pohledu je zapotřebí uvést, že obviněný v odůvodnění svého dovolání uplatnil výhrady především ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a vyslovil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Tak je tomu v případě, jestliže namítal ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, že si nebyl vědom toho, že by poškozenou srazil, a uvedl, že až na oddělení Policie ČR se dozvěděl, že tato měla být sražena vozidlem, když současně měl za to, že právě jeho dobrovolný příchod na policii ovlivnil další šetření ve věci v tom smyslu, že orgány činné v trestním řízení se zaměřily pouze na objasňování jeho případného zavinění a již objektivně nezkoumaly možnost zavinění jinou neznámou osobou, včetně nalézacího soudu, jenž postupoval značně rutinně a nezabýval se tím, zda mu skutečně beze vší pochybnosti prokázal vinu po stránce subjektivní, tj. zavinění ve formě úmyslu; stejný charakter mají i jeho výhrady vznesené ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, pokud tvrdil, že v důsledku skutečnosti, že poškozená jela na kole neosvětlená, čímž porušila hmotně právní předpisy (vyhlášku č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), a rovněž její zdravotní stav vylučoval bezpečnou jízdu, k nehodě výrazně přispěla, ne-li za ni nese zcela odpovědnost, na základě čehož vyvodil, že zavinění ani ve formě nedbalosti mu nebylo prokázáno. Z tvrzených nedostatků týkajících se zjištěných skutkových okolností obviněný pak až následně dovodil vady v subjektivní stránce u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.
Obviněný J. Z. však ve svém dovolání rovněž namítl, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek uvedený pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu jako trestný čin podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jeho popis nezahrnuje skutkové okolnosti potřebné k naplnění jeho objektivní i subjektivní stránky. Nejvyšší soud shledal, že takovou výhradu lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutím soudů vytýká, byť ve značně obecné rovině, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně ve vztahu k právně relevantně (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) napadenému bodu 1. výroku o vině rozsudku, že obviněný
dne 11. 7. 2002 v době kolem 20.55 hod. mezi obcemi Ú. a T. n. B., v katastru okresu P., na silnici II/439, ve směru jízdy od obce Ú., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Fiat Regata 1,8 D, nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu, a před křižovatkou se silnicí O. – T. n. B. srazil pravou přední částí vozidla cyklistku A. V. jedoucí ve stejném směru jízdy při pravém okraji vozovky, v důsledku čehož jmenovaná upadla na přední kapotu vozidla a na čelní sklo, a následně spadla do příkopu mimo vozovku, přičemž utrpěla zlomeninu střední jámy lebeční, zlomeninu zadní stěny pravé očnice, frakturu pažní kosti vpravo, zhmoždění levé plíce a dislokovanou frakturu levého hlezna s délkou léčení výrazně přesahující 6 týdnů,
Jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku, nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný uvedeným jednáním … naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. … a dále uvedl, že obviněný je z trestné činnosti usvědčován zejména listinnými důkazy, a to protokolem o nehodě v silničním provozu s plánkem a fotodokumentací a odbornými vyjádřeními, s nimiž dále korespondují výpovědi svědkyň V. a C. a v konečném důsledku i lékařská zpráva týkající se zranění poškozené V. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný potvrdil, že vozidlo Fiat Regata v době nehody řídil a daným úsekem projížděl, byť vlastní zavinění dopravní nehody nepřipouštěl … obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že jako řidič motorového vozidla porušil povinnosti uložené mu zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích …§4 tohoto zákona …§5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 citovaného zákona … jednání obviněného je v tomto smyslu nutno považovat za porušení důležité povinnosti podle ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., neboť v daném případě mělo za následek nebezpečí pro lidský život a zdraví. V přímé příčinné souvislosti s porušením citovaných povinností řidiče totiž došlo k dopravní nehodě, jejímž následkem bylo zranění poškozené V., které je třeba podle ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. posuzovat jako těžkou újmu na zdraví. Obviněnému bylo prokázáno zavinění nejméně ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., když nevěděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, a jeho následkům, je dána i materiální podmínka pro užití kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zák. ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. … Pokud se týká obhajoby obviněného a jeho námitek …, k těmto soud uvádí, že je jako zcela účelové a nevěrohodné odmítá … soud … nemá žádných pochybností v tom směru, že by to snad nebyl obviněný, kdo cyklistku V. srazil … listinné důkazy, které nelze hodnotit jinak než jako zcela objektivní, vytvářejí naprosto ucelený řetězec důkazů svědčících pro bezpečný závěr, že dopravní nehodu způsobil a cyklistku V. srazil právě obviněný …(str. 4 a 5 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 2 odůvodnění svého usnesení ohledně skutku pod bodem 1. napadeného rozsudku uvedl, že … výrok o vině v bodě 1) trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. je správným, a okresní soud také náležitě dovodil zavinění obviněného ve smyslu porušení ustanovení §4 a §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a v přímé příčinné souvislosti s porušením citovaných povinností řidiče došlo k popsané dopravní nehodě, jejímž následkem bylo zranění poškozené V., které je možno podle ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. posuzovat jako těžkou újmu na zdraví … dokazování ve věci pokládá odvolací soud za dostačující, neboť zejména na základě opatřených listinných důkazů nejsou pochybnosti o tom, že to byl obviněný, kdo cyklistku A. V. srazil …
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného popsané pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného z hlediska subjektivní stránky přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti, nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. K zásadně správným úvahám soudů obou stupňů jen dodává a současně sumarizuje, že na základě skutkových zjištění nalézacího soudu, která shledal správnými i soud odvolací, obviněný jako řidič osobního motorového vozidla porušil povinnosti uložené mu zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně jeho §4, §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1, a srazil poškozenou cyklistku, která v důsledku toho utrpěla zranění popsané ve skutkové větě výroku o vině s délkou léčení výrazně přesahující šest týdnů.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Objektem trestného činu je tu lidské zdraví, předmětem útoku živý člověk, jenž však nemusí být zdravý, může být již před útokem pachatele nemocen nebo zraněn. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.].
Těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchou zdraví, se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně pod dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.
Porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.) a znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu; není přitom možno za ně mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu o pravidlech silničního provozu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, např. tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Aby bylo možné uznat, že jde o takové porušení, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí č. 31/1966, č. 39/1963, č. 5/1962 Sb. rozh. tr.).
Z rozsudku soudu prvního stupně, který shledal bezezbytku správným ohledně výroku o vině také soud odvolací, je zcela zřejmé, v čem spatřoval u obviněného (kromě naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu podle odstavce prvého) navíc i porušení důležité povinnosti podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněný tím, že nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu a porušil povinnosti formulované v ustanoveních §4, §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., srazil svým vozidlem poškozenou, v důsledku čehož vzniklo nebezpečí pro její život a zdraví a tato utrpěla zranění dosahující intenzity těžké újmy na zdraví. Soud prvního stupně přitom poukázal na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, a následky činu (hodnotil současně všechny skutečnosti významné z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.), a dospěl k závěru, že k uvedené okolnosti je třeba přihlédnout jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť pro svou závažnost podstatně zvyšuje nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Soud prvního stupně svá skutková zjištění a navazující právní závěry logicky a přiléhavě odůvodnil, čemuž přisvědčil v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně. Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky, Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku je správná a v souladu se zákonem.
Ze shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a