ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1040.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1040/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání obviněného J. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 8 To 105/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 67/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. C. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 42 T 67/2003, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §249a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 8 To 105/2004, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. zák. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (správně neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru) podle §249a odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §249a odst. 1 tr. zák., §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že poté co mu byla dne 19. 9. 2001 doručena výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor na adrese P., kde provozoval restauraci O. G., daná Městskou částí P., s výpovědní lhůtou jeden měsíc, která započala běžet dne 1. 10. 2001 a skončila dne 31. 10. 2001, od 1. 11. 2001 provozoval nadále uvedenou restauraci a vyklizené nebytové prostory odevzdal až dne 15. 12. 2003 vlastníku objektu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze jakožto odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to proti výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení při ukládání trestu. Uvedl, že v jeho jednání, jež se týkalo užívání nebytových prostor v P., v nichž provozoval restauraci O. G., nedošlo v přímém úmyslu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. Jeho čin, jak byl popsán soudy, navíc nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost a nemůže být kvalifikován jako trestný čin ani pro nedostatek materiální stránky. Upozornil, že není možné konstruovat jeho trestní odpovědnost způsobem uvedeným v obžalobě ze dne 6. 8. 2003, v níž je uvedeno, že se trestného činu dopouštěl od 12. 7. 2002, tj. ode dne, kdy mu bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 21 C 276/2001, uloženo nebytové prostory vyklidit a předat je zpět majiteli. Dodal, že civilněprávní řízení o jeho povinnosti vyklidit nebytové prostory u Obvodního soudu pro Prahu 1 dosud probíhá a neporušil tak žádnou povinnost, jež by mu byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu. Podle obviněného došlo k porušení zákazu reformace in peius, uložil-li mu odvolací soud místo původně uloženého trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na dvě léta, peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, a to jak vzhledem k výměře tohoto trestu, tak i jeho nepříznivým majetkovým poměrům.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby, eventuálně aby rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že s námitkami obviněného proti správnosti právního posouzení skutku se již vypořádal odvolací soud a jeho závěry jsou správné. Upozornila, že přesvědčivě vycházel z právního rámce odvolatelova vztahu s vlastníkem a vyvodil, že obdržel-li obviněný výpověď z nájmu nebytových prostor, nebylo důvodu k jeho přesvědčení, že by nájemní vztah s vlastníkem nebytových prostor nebyl řádně ukončen. V důsledku toho též další užívání předmětu dosavadního práva nájmu již nebylo opřeno o žádný právní důvod a šlo o protiprávní užívání ve smyslu §249a odst. 1 tr. zák. Znaky trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. jsou podle jejího přesvědčení dány i po stránce materiální, neboť nelze odhlédnout od doby výkonu odvolatelova zásahu do vlastnického práva Městské části P. a rozsahu dlužného nájemného. Dodala, že námitky ohledně porušení zákazu reformace in peius důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládat nemohou. Navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, po stránce formální ani materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že byl-li skutek obviněného posouzen jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., soud se pečlivě zabýval jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě rozvedl.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel protiprávně užíval nebytový prostor jiného. Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.
Odvolací soud vycházel z relevantního právního vztahu mezi obviněným a Městskou částí P. coby vlastníkem pronajatých nebytových prostor, jež byly upraveny smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 19. 9. 1994, sjednaného na dobu určitou do 31. 7. 2004 (viz čl. VII). Stejně tak se důvodně opřel o jimi sjednaný dodatek ke smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 9. 10. 1996, jímž bylo reagováno mimo jiné i na odvolatelův dosavadní přístup k plnění základních povinností nájemce nebytových prostor a v této návaznosti byl též v čl. IV. odst. 1, 2 dodatku za podmínek shodného projevu vůle obou stran dohodnut právní následek jak neplnění splátkového kalendáře, tak i neuhrazení smluvní pokuty z jeho strany. Každá neuhrazená splátka dle splátkového kalendáře a neuhrazení smluvní pokuty ve stanoveném termínu zakládaly důvod k výpovědi z nájmu nebytových prostor; výpovědní lhůta je jeden měsíc a počíná běžet prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla doručena. Obviněný nadále své povinnosti nájemce neplnil, a proto pronájemce smlouvu vypověděl.
Výpověď byla obviněnému doručena dne 19. 9. 2001, z čehož plyne, že nájem skončil dne 31. 10. 2001. Tento závěr se opírá o ustanovení §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pronajímatel může písemně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím doby též tehdy, jestliže nájemce je o více než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného (podle §720 obč. zák. je nájem a podnájem nebytových prostor upraven právě tímto zvláštním předpisem).
Skončil-li nájem předmětného nebytového prostoru ke dni 31. 10. 2001, od 1. 11. 2001 byl tento užíván protiprávně, a to zjevně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Námitka obviněného, že nemohlo dojít k naplnění formálních znaků trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. proto, že neporušil žádnou povinnost, která by mu byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu, poněvadž občanskoprávní řízení o jeho povinnosti vyklidit nebytový prostor dosud u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 276/2001 probíhá, není z pohledu závěru o protiprávnosti užívání nebytového prostoru významná. Tento závěr není vázán na pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného vyklidit nebytový prostor, ale primárně je založen na tom, že nájem nebytového prostoru skončil.
Dovolací soud proto nepřihlížel ani k výhradě obviněného vůči vymezení počátku trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §249a odst. 1 tr. zák. v obžalobě, byl-li stanoven v závislosti na uložení povinnosti, aby vyklidil nebytový prostor podle rozhodnutí soudu, poněvadž tento okamžik není v daných souvislostech relevantní; odlišné vymezení doby páchání skutku nezpochybňuje, že jde o skutek totožný, a nedošlo tak ani k porušení obžalovací zásady.
Nemůže obstát ani námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. po stránce materiální.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost se zejména odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé – s výhradou, jež se týká upřesnění hodnocení významu dluhu na nájemném.
Odvolací soud výstižně upozornil především na dobu trvání protiprávního stavu, neopomněl připomenout, že přesáhlo dobu dvou let, a bez povšimnutí neponechal ani okolnost, že původnímu pronajímateli byla způsobena majetková újma tím, že nebytové prostory nemohly být pronajaty jinému subjektu a obviněný za jejich užívání neplatil. Pro upřesnění je třeba poznamenat, že odvolací soud nejasně hovoří o dluhu na nájemném, ač po skončení nájmu již o „dluhu na nájemném“ hovořit nelze. Dluh na nájemném, tj. dluh na nájemném do skončení nájmu, nemá z pohledu hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost žádný význam. To, co význam má, je bezdůvodné obohacení, jehož se obviněnému dostalo v důsledku protiprávního (bezplatného) užívání nebytového prostoru. Výše tohoto bezdůvodného obohacení může (ale také nemusí) odpovídat výši původně sjednaného a nezaplaceného nájemného.
Přestože protiprávní užívání nebytového prostoru je z pohledu typové nebezpečnosti jistě méně závažné než jeho obsazení, je vzhledem k délce jeho trvání i předpokládané výši bezdůvodného obohacení obviněného, jež mu v příčinné souvislosti s protiprávním užíváním vzniklo, konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost evidentně vyšší než nepatrný. Správně proto odvolací soud vyvodil, že znaky trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální.
Právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení se netýkaly námitky obviněného, které směřovaly výlučně proti druhu a výměře trestu, a akceptovat nelze ani jeho výhradu, že postupem odvolacího soudu (ve vztahu ke změně výroku o trestu) byl porušen zákaz reformace in peius. Námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím speciálního zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se vztahuje k trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu vytýkat nelze. Obviněný však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo.
Pachatele trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. lze podle trestní sazby §249a odst. 1 tr. zák. potrestat odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem. Byl-li obviněný odsouzen k peněžitému trestu, nelze z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu; byl-li uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, pak nebyl zjevně uložen mimo zákonný rámec pro jeho výměru, jak je uveden v §53 odst. 1 tr. zák.
Vytýkal-li obviněný, že uložený peněžitý trest je trestem nepřiměřeně přísným, který nebere na zřetel jeho nepříznivé majetkové poměry a svými dopady je pro něj uložení tohoto druhu trestu odvolacím soudem porušením zákazu reformace in peius, nebylo možné v daných souvislostech k této části dovolání přihlížet nejen se zřetelem k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani se s ohledem na další důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková