ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1078.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1078/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. L. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 13 To 23/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 159/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 159/2003, byl obviněný Ing. L. V. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že
v P. dne 23. 1. 2002 jako jediný jednatel společnosti „U S.“, spol. s r. o. v úmyslu vyhnout se uspokojení věřitele z majetku společnosti záměrně uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene s I. Č., na dobu 50 let na nemovitost, náměstí J. v P., včetně pozemk,u která je ve vlastnictví obchodní společnosti U S., ačkoliv předmětná nemovitost byla v té době v zástavě ČS a. s. P. v souvislosti se smlouvou o úvěru ze dne 29. 2. 1996 ve výši 14.500.000,- Kč a zástavní smlouvou ze dne 11. 3. 1996 a smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 16. 6. 1998 a poskytnutí úvěru ve výši 1.200.000,- Kč a zástavní smlouvou a ručitelským závazkem uzavřenými mezi ČS a. s. P. a společností U S. spol. s r. o., čímž se dopustil jednání, které mohlo způsobit neprodejnost předmětné nemovitosti za účelem úhrady dluhů, neboť úvěry nebyly podle uvedených smluv spláceny, a mohl tak zmařit uspokojení pohledávky Č. k. a. se sídlem P., na niž dnem 1. 9. 2001 přešla práva původního věřitele, nejméně v částce 4.900.000,- Kč, jež představuje obecnou cenu nemovitosti.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2004, sp. zn. 13 To 23/2004, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému Ing. L. V. dne 11. 5. 2004, jeho obhájci JUDr. B. S. dne 7. 4. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Nymburce rovněž dne 7. 4. 2004.
Dne 4. 6. 2004 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze a které bylo adresováno Okresnímu soudu v Nymburce. Jako dovolací důvod v něm uplatnil ten, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech rozvedl, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., protože uzavření smlouvy o věcném břemenu nelze podřadit pod žádný ze způsobů zmaření uspokojení věřitele uvedených v citovaném ustanovení, a tudíž v něm nelze spatřovat ani „poškození části jeho majetku“ ve stadiu pokusu, jak konstatovaly soudy obou stupňů; k podpoře svého názoru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, týkající se zástavního práva. Obviněný měl za to, že postup, jakým soudy dospěly k závěru o jeho trestní odpovědnosti, je nepřípustnou analogií, rozšířením podmínek trestní odpovědnosti v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod za jednání spočívající ve zřízení věcného břemene, které není označeno za trestný čin; současně zdůraznil, že v žádném případě nemohl předvídat, že takovým jednáním se dostává do střetu s trestním právem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě předmětná rozhodnutí a buď podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 22. 6. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 13. 8. 2004 úvodem zrekapituloval dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu mimořádného opravného prostředku je významná otázka, zda a jakou formou se dovolatel pokusil zmařit uspokojení svého věřitele, tj. Č. k. a., že nemovitost, kterou dal do zástavy jmenovanému věřiteli k zajištění jeho pohledávky, zatížil věcným břemenem. Zdůraznil, že dodatečným zřízením věcných břemen sice není dotčeno právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, protože tuto lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy, avšak v obou uvedených případech jsou při prodeji zástavy věcná břemena, mají-li povahu závady, která v důsledku přechodu (či převodu) vlastnictví nezanikne, závadou, která ovlivňuje cenu nemovitostí, a k níž je proto nutno přihlížet. Jestliže tedy v posuzovaném případě došlo k pokusu i jen částečně zmařit uspokojení věřitele, stalo se tak proto, že zřízením věcného břemene mohlo dojít ke snížení směnné hodnoty zástavy a poklesu její prodejnosti na trhu; státní zástupce pak dospěl k závěru, že takové jednání lze ve smyslu forem jednání uvedených v §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. označit jako poškození majetku, a ztotožnil se tak plně se závěry soudů obou stupňů v dané trestní věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nad rámec námitek uplatněných dovolatelem státní zástupce doplnil, že pochybnosti nevzbuzuje ani způsob, jakým rozhodující soudy dospěly k závěru o výši škody, která hrozila vzniknout v důsledku jednání obviněného, když při jejím zjišťování vycházely z principu, že výše škody v případě, že cena nemovitosti je nižší než zůstatek dlužné pohledávky, je představována rozdílem mezi cenou nemovitosti před zřízením věcného břemene a cenou nemovitosti sníženou o cenu věcného břemene (majícího povahu závady, která v důsledku přechodu či převodu nezanikne), tedy cenou tohoto věcného břemene.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Obviněný Ing. L. V. ve svém dovolání namítl, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu pokusu, neboť jeho jednání spočívající v uzavření smlouvy o věcném břemenu nelze podřadit pod žádný ze způsobů zmaření uspokojení věřitele, jak jsou v citovaném zákonném ustanovení vyjmenovány, tedy ani pod „poškození části jeho majetku“, jak soudy konstatovaly; současně zdůraznil, že v žádném případě nemohl předvídat, že takovým jednáním se dostává do střetu s trestním právem. Nejvyšší soud shledal, že takovou výhradu lze podřadit pod obviněným deklarovaný dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutím soudů vytýká, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný v P. dne 23. 1. 2002 jako jediný jednatel společnosti „U S.“, spol. s r. o. v úmyslu vyhnout se uspokojení věřitele z majetku společnosti záměrně uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene s I. Č., na dobu 50 let na nemovitost, náměstí J. v P., včetně pozemku, která je ve vlastnictví obchodní společnosti U S., ačkoliv předmětná nemovitost byla v té době v zástavě ČS a. s. P. v souvislosti se smlouvou o úvěru ze dne 29. 2. 1996 ve výši 14.500.000,- Kč a zástavní smlouvou ze dne 11. 3. 1996 a smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 16. 6. 1998 a poskytnutí úvěru ve výši 1.200.000,- Kč a zástavní smlouvou a ručitelským závazkem uzavřenými mezi ČS a. s. P. a společností U S. spol. s r. o., čímž se dopustil jednání, které mohlo způsobit neprodejnost předmětné nemovitosti za účelem úhrady dluhů, neboť úvěry nebyly podle uvedených smluv spláceny, a mohl tak zmařit uspokojení pohledávky č. k. a. se sídlem P., na niž dnem 1. 9. 2001 přešla práva původního věřitele, nejméně v částce 4.900.000,- Kč, jež představuje obecnou cenu nemovitosti.
Jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku, nalézací soud dospěl k závěru, že … vina obviněného … byla zcela jednoznačně prokázána. Tvrzení obviněného, že nejednal s úmyslem byť i jen částečně zmařit uspokojení pohledávek věřitele tím, že na nemovitosti … zřídí věcné břemeno, soud neuvěřil … i dvě po sobě nezaplacené splátky úvěru jsou důvodem pro to, aby spořitelna, potažmo její nástupce, odstoupili od smlouvy a požadovali okamžité vrácení celého úvěru včetně úroků z prodlení … obviněný zcela jednoznačně v úmyslu vyhnout se této sankci uzavřel s I. Č. smlouvu o zřízení věcného břemene dne 23. 1. 2002, přičemž tato smlouva je zcela evidentně uzavřena v neprospěch společnosti U S., zatěžuje nemovitost ekonomicky nevýhodným věcným břemenem na dobu 50 roků, čímž podstatným způsobem znemožňuje i pozici případného investora (kupce), jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku. Znalec uzavřel, že hodnota nemovitosti, resp. její obecná cena v daném místě a čase je ke dni 23. 1. 2002 stanovena částkou 4.900.000,- Kč, přičemž zřízením věcného břemene je nemovitost natolik znehodnocena, že její obecná cena se blíží nule a je prakticky neprodejná. Tvrzení, že obviněný nevěděl, že se může uzavřením této smlouvy dopustit nějakého nezákonného jednání, soud rovněž neuvěřil, neboť obviněný byl při podpisu zástavních smluv zcela jednoznačně poučen a seznámen s podmínkami, z nichž mimo jiné vyplývá, že nesmí nemovitost prodat třetí osobě, event. zřídit ve prospěch třetích osob věcná břemena … obviněný … zatížil svoji nemovitost, resp. nemovitost z majetku společnosti U S. s. r. o. P. věcným břemenem, čímž tuto nemovitost poškodil ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to tím, že v důsledku zřízení věcného břemene tak, jak bylo formulováno, došlo k dočasnému (smlouva o zřízení věcného břemene je již určena jako neplatná) snížení hodnoty majetku, a to v takové míře, že poškozená majetková hodnota nadále není schopna plnit některé své funkce, v důsledku tohoto právního úkonu došlo k poklesu její prodejnosti na trhu … obecná cena nemovitosti ke dni zřízení věcného břemene byla 4.900.000,- Kč, zatímco celková hodnota pohledávek za společností U S. … je v současné době cca 15 milionů. Tím, že obviněný uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, tím vytvořil stav, kdy mohl způsobit neprodejnost této nemovitosti, a tím částečně do výše obecné ceny nemovitosti zmařit uspokojení pohledávky Č. P. Mohl proto, že z důkazů, jež jsou součástí spisového materiálu vyplývá, že přinejmenším společnost P. měla zájem o odkoupení pohledávky, přičemž nabízela odkoupení této pohledávky za částku 7.000.000,- Kč, což převyšuje obecnou cenu nemovitosti ke dni zřízení věcného břemene … obviněný poškozením svého majetku způsobem shora uvedeným, tzn. zatížením uvedených nemovitostí věcným břemenem, byť i jen dočasně vytvořil situaci, kdy mohl i jen částečně zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele. Tím, že i přes toto „poškození“ se objevili zájemci o odkoupení pohledávek vůči společnosti U S. s. r. o. zastoupené obviněným, … mohla Č. P., pokud by její představenstvo nerozhodlo celou záležitost řešit jinou formou, vypsat nové výběrové řízení a event. své pohledávky prodat. Dle názoru soudu v daném případě by k dokonání trestného činu došlo tehdy, když by v důsledku jednání obviněného se nemovitost stala skutečně neprodejnou a k odkoupení pohledávek by nedošlo … proto soud hodnotil jednání obviněného pouze jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. … (str. 6 a 7 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 2 a 3 odůvodnění svého usnesení uvedl, že … namítal-li … obviněný, že nebylo prokázáno, že se tohoto jednání dopustil v úmyslu poškodit svého věřitele, jde o námitku, s níž se odvolací soud nemohl ztotožnit. Především je třeba uvést, že v tomto směru jde o opakování jeho již dříve uplatněné obhajoby, kterou se však prvý soud rovněž pečlivě zabýval … obviněný podmínky pro něj vyplývající z obou úvěrových smluv přestal ve skutečnosti vzápětí plnit, když úvěry za společnost nebyly spláceny, … a tudíž coby jednatel společnosti věděl, že v takovéto situaci je pod reálnou hrozbou smluvních sankcí … uzavřel-li tedy za této situace, navíc v rozporu se smluvním závazkem, že po dobu trvání zástavního práva nebude k zastaveným nemovitostem zřizovat mimo jiné ani věcná břemena ve prospěch jiných subjektů, smlouvu o zřízení věcného břemene ve prospěch I. Č., pak již jen tímto úkonem prokázal úmysl vyhnout se uspokojení věřitele společnosti z majetku společnosti. Pro správnost tohoto závěru okresního soudu svědčí totiž nejen obsah naprosto jednoznačných nevýhodných podmínek pro společnost v samotné smlouvě o zřízení věcného břemene pro I. Č. (na dobu 50 let, výše úplaty 500,- Kč měsíčně apod.), ale i následný postoj obviněného vůči věřiteli, když ani na jeho výzvu potřebné úkony k výmazu věcného břemene z katastru nemovitostí neprovedl, o čemž zase svědčí rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 4. 2003, č. j. 7 C 15/2003-81, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, č. j. 29 Co 492/2003-97, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene pro I. Č. Posoudil-li okresní soud jím zjištěné jednání obviněného po stránce právní jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1, §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., a to z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, nelze mít proti tomu opět žádných zásadních výhrad, byť s tím obviněný nesouhlasí. Okresní soud totiž podle názoru odvolacího soudu nepochybil, když jednání obviněného posoudil jako zmaření uspokojení svého věřitele formou „poškození“, neboť je nutné opětovně zdůraznit, že obviněný tím, že zřídil na předmětné nemovitosti věcné břemeno pro jiný subjekt, ačkoli na ní vázlo zástavní právo věřitele, prokazatelně snížil směnnou hodnotu této nemovitosti, a to právě v neprospěch věřitele, v čemž je skutečně nutno spatřovat i naplnění pojmu „poškození“ …
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí tak značnou škodu. Objektem tohoto trestného činu je ochrana majetkových práv věřitelů. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn; na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je apod.
Poškozením se rozumí snížení hodnoty majetku buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená majetková hodnota nadále není schopna plnit některé své funkce, nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty).
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda a jakou formou se obviněný jako jednatel společnosti „U S.“ spol. s r. o. pokusil zmařit uspokojení věřitele, tj. Č. k. a., z majetku společnosti tím, že nemovitost, která byla v zástavě jmenovaného věřitele k zajištění jeho pohledávky vzniklé ze smluv o úvěru a kontokorentním úvěru a dalších, zatížil věcným břemenem ve prospěch paní I. Č.
Věcná břemena (§151n a násl. občanského zákoníku) jsou jednou z forem omezení vlastníka nemovité věci ve prospěch určité oprávněné osoby. Neznamená to však, že dodatečným zřízením věcných břemen je dotčeno právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. V obou těchto případech jsou při prodeji zástavy věcná břemena, mají-li povahu závady, která v důsledku přechodu (či převodu) vlastnictví nezanikne, také závadou, která ovlivňuje cenu nemovitosti, a k níž je proto nutno přihlížet. Oceňování práv odpovídajících věcným břemenům je upraveno ustanovením §18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a z dikce §41b vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o oceňování majetku, plyne, že při oceňování nemovitostí se zjištěná cena sníží o cenu věcného břemene váznoucího na nemovitosti.
V posuzovaném případě se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že jednání obviněného (citované výše) lze ve smyslu forem jednání uvedených v §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. označit jako poškození majetku. Zřízením věcného břemene totiž mohlo dojít ke snížení směnné hodnoty zástavy a poklesu její prodejnosti na trhu, resp. tato byla zřízením věcného břemene natolik znehodnocena, že její obecná cena (jež před zatížením věcným břemenem činila 4.900.000,- Kč) se blížila nule a byla prakticky neprodejná. Takovým jednáním obviněného pak mohlo dojít ke zmaření uspokojení věřitele do výše obecné ceny nemovitosti, byť i jen dočasně (soudním rozhodnutím již bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná) a způsobení značné škody; s ohledem na to, že i přes takové poškození předmětného majetku se vyskytli zájemci o odkoupení pohledávek vůči společnosti „U S.“ spol. s r. o., jejímž jednatelem byl obviněný, a věřitel mohl vypsat nové výběrové řízení a své pohledávky případně prodat, jak soudy zjistily, je třeba přisvědčit jejich závěru, že předmětný trestný čin spáchal obviněný ve stadiu pokusu. Rozhodující soudy nepochybily ani v tom, jestliže konstatovaly, že obviněný jednal v úmyslu poškodit svého věřitele, neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že tento neplnil v podstatě již od samého počátku závazky vyplývající pro společnost, jejímž byl jednatelem, z úvěrových smluv, a věděl, že se pak vystavuje smluvním sankcím, přesto však, nadto v rozporu se závazkem ze zástavní smlouvy, že po dobu trvání zástavního práva nebude k zastavenému majetku zřizovat zástavní práva ani věcná břemena ve prospěch jiných subjektů, zatížil nemovitost věcným břemenem (navíc ekonomicky značně nevýhodným) ve prospěch paní I. Č., a ani na výzvu věřitele nepodnikl žádné kroky k odstranění této závady.
Soud prvního stupně svá skutková zjištění a navazující právní závěry logicky a přiléhavě odůvodnil, čemuž přisvědčil v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně. Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky, Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku jako pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. je správná a v souladu se zákonem.
Ze shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. L. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a