ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1100.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1100/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. A. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 To 147/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 395/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. A. Z. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 6 T 395/2001, uznán vinným, že od 1. 8. 1998 nepředkládal přehledy a rozpisy vyměřovacích základů u jednotlivých zaměstnanců a celkových měsíčních předpisů pojistného z měsíčních účetních období a dále neprovedl registraci a nepředával vyúčtování daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, a to přesto, že tyto povinnosti mu byly uloženy zákony č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Uvedeným rozsudkem byl obviněný Ing. A. Z. současně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 4 Zt 3174/2000 pro skutek spočívající v tom, že v období od listopadu 1993 do prosince 1999 srazil, ale neodvedl za své zaměstnance v provozovně A. v Č. T. pojistné na sociální zabezpečení ve výši 188.145,- Kč k tíži ČR zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení B., a dále v období od ledna 1993 do října 1998 srazil, ale neodvedl za své zaměstnance zdravotní pojištění ve výši 46.453,- Kč k tíži Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, B., v němž byl spatřován trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť skutek není trestným činem.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2004, sp. zn. 4 To 147/2004, a rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným, že v době od 1. 8. 1998 nejméně do května 1999 včetně, jako soukromý podnikatel se sídlem v B., nepředkládal přehledy a rozpisy vyměřovacích základů u jednotlivých zaměstnanců a celkových měsíčních předpisů pojistného z měsíčních účetních období Okresní správě sociálního zabezpečení B., a dále neprovedl registraci a nepředával vyúčtování daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti u Finančního úřadu B. – v., B., a to přesto, že tyto povinnosti mu byly uloženy zákony č. 563/1991 Sb., o účetnictví a č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Takto zjištěné jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému Ing. A. Z. dne 1. 7. 2004 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 25. 6. 2004.
Dne 31. 8. 2004 podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. G. osobně u Městského soudu v Brně dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V obecné rovině namítl jednak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále, že soud druhého stupně nesprávně zamítl jeho odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
V podrobnostech rozvedl, že soudy obou stupňů učinily ze skutkových zjištění chybný právní závěr, jestliže jeho jednání podřadily pod trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., ačkoliv z provedeného dokazování nadevší pochybnost nevyplynulo, že by se činu dopustil úmyslně. V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že nepřipustil výslech ošetřující lékařky, nezabýval se předloženými potvrzeními o pracovní neschopnosti ani jeho tvrzeními o těžkostech, které mu byly způsobeny jinými osobami a orgány (znemožnění podnikatelské činnosti i její faktický útlum); z těchto a dalších navržených důkazů totiž vyplývalo, že požadované doklady nemohl předložit z objektivních důvodů. Dále obviněný brojil proti tomu, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily společenskou nebezpečnost jeho jednání, která v daném případě nedosahovala intenzity předpokládané trestním zákonem pro spáchání trestného činu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a související rozhodnutí o náhradě nákladů trestního řízení, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, jemuž bylo doručeno dne 10. 9. 2004. Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí takové případné vyjádření neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah podání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaných dovolacích důvodů vymezených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
V tomto ohledu neobstojí většina argumentace obviněného, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil. Jeho námitky, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně nevyplynulo nadevší pochybnost, že se daného činu dopustil úmyslně, neboť tento soud nepřipustil výslech ošetřující lékařky, nezabýval se předloženými potvrzeními o pracovní neschopnosti ani jeho tvrzeními o těžkostech, které mu byly způsobeny jinými osobami a orgány (znemožnění podnikatelské činnosti i její faktický útlum), a tvrzení, že z uvedených a dalších navržených důkazů vyplývalo, že požadované doklady nemohl předložit z objektivních důvodů, jsou totiž výhradami ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti jimi učiněných skutkových zjištění; z těchto tvrzených nedostatků týkajících se výlučně zjištěných skutkových okolností pak obviněný až následně dovodil vady v posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu, a tudíž právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání rovněž namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily společenskou nebezpečnost jeho jednání, neboť tato v daném případě nedosahovala intenzity, kterou trestní zákon předpokládá pro spáchání trestného činu. Třebaže dovolatel výslovně necitoval ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., které tuto problematiku tzv. materiální stránky trestného činu řeší, a uvedenou námitku formuloval dosti obecně (aniž specifikoval, jakých konkrétních chyb se soudy při hodnocení materiální stránky daného činu dopustily, resp. jaké skutečnosti v tomto směru opomenuly), je nepochybné, že jde o výhradu směřující do posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, již je třeba považovat za námitku, kterou lze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná chybná aplikace citovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“. Po tomto konstatování Nejvyšší soud musel posuzovat, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout shora popsaná zjištění, která ve výroku odsuzujícího rozsudku učinil a v odůvodnění svého rozhodnutí blíže rozvedl soud prvního stupně, že obviněný nevedl … doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole, a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně, a to přesto, že byl k takovémuto postupu ze zákona povinen … svým jednáním naplnil po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. … objektem uvedeného trestného činu … je zájem na vedení a uchovávání řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole. Svým jednáním tedy obviněný naplnil materiální znak uvedeného trestného činu. Pokud se týká objektivní stránky, je zřejmé, že obviněný v průběhu svého podnikání nejméně od roku 1998 neposkytoval státním orgánům vykonávajícím funkci správce daně potřebné údaje. Neprovedl jednak svoji registraci u finančního úřadu a jednak nevedl ani účetní doklady směřující k řádnému vyměření daně z příjmu jeho zaměstnankyň. Tyto přehledy poté finančnímu úřadu rovněž nepředkládal. Ohrozil tak zcela zjevně včasné a řádné vyměření daně … pokud se týká společenské nebezpečnosti jeho jednání, je nutno nad rámec skutkových zjištění použitých pro právní kvalifikaci uvést, že obviněnému přitěžuje zejména fakt, že prakticky od roku 1993 až do ukončení svého podnikání nevedl prakticky žádnou účetní evidenci a zjevně nespolupracoval s žádným z orgánů, jež měly na starosti správu a výběr daně, poplatků a pojistného … (str. 6 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že … se ztotožnil se způsobem, jakým soud I. stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval. Obsahem podaného odvolání je navíc pouhé opakování obhajoby obviněného uplatněné již před soudem I. stupně … lze tedy pouze zopakovat, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že se skutek popsaný v podané obžalobě stal a že tento spáchal obviněný … je zřejmé, že obviněný nepředkládal přehledy a rozpisy vyměřovacích základů u jednotlivých zaměstnanců a celkových měsíčních předpisů pojistného z měsíčních účetních období, v důsledku čehož nebylo možno provést kontrolu těchto dokladů, resp. nebylo možno vůbec zjistit stav hospodaření majetku vztahujícího se k podnikatelské činnosti obviněného … lze uzavřít, že obviněný vlastně nevedl žádné účetnictví. Ostatně sám ve své výpovědi připustil, že nevedl ani peněžní deník. Na základě uvedených důkazů lze tedy dospět k jednoznačnému závěru o vině obviněného trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák.
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Podle skutkových zjištění učiněných rozhodujícími soudy obviněný nejenže se nezaregistroval u příslušného finančního úřadu, nevedl doklady nutné pro řádné vyměření daně z příjmů fyzických osob (svých zaměstnankyň) a správci daně (a dalším orgánům) nepředkládal potřebné přehledy, ačkoliv si těchto povinností byl zjevně vědom, ale dokonce již od roku 1993 do ukončení své podnikatelské činnosti nevedl vlastně žádnou účetní evidenci (peněžní deník, knihu pohledávek a závazků a další pomocné knihy) a nespolupracoval s příslušnými orgány, čímž znemožnil včasné a řádné vyměření daně. Svým jednáním porušil zájem společnosti na vedení a uchování řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a tedy povinnosti vyplývající ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a dále i povinnosti stanovené zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Na základě takto zjištěného jednání je třeba dovozovat trestní odpovědnost obviněného ve smyslu §125 odst. 1 tr. zák., jak správně učinil soud prvního stupně a čemuž přisvědčil i soud odvolací. Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly jak s formální, tak materiální stránkou jednání obviněného, Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného skutku) dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku je správná a v souladu se zákonem, a v tomto ohledu je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Druhým dovolacím důvodem, jenž obviněný ve svém podání vymezil, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Citovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod a) až k) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci, a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci, anebo došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem přesto, že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 §265b tr. ř. S ohledem na to, že v posuzovaném případě odvolací soud svým rozhodnutím nezamítl ani neodmítl řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným a uložil mu trest, nelze důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. A. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a