ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1292.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1292/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovolání obviněného K. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 9 To 245/2004, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 26/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný K. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 2 T 26/2003, uznán vinným trestným činem porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel a ředitel společnosti P. P., s. r. o., se sídlem K. H., v období únor 1999 až říjen 2001 rozhodoval o výrobě a prodeji záclonových příchytek, které společnost P. P., s. r. o., v uvedeném období vyráběla bez souhlasu majitele patentů k vynálezu názvu „z. p.“, společnosti B., s. r. o., se sídlem P., přičemž obviněný jako vzor pro výrobu použil výrobek majitele patentu, a za uvedené období prodala společnost P. P., s. r. o., cca 50.000 záclonových příchytek.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §151 tr. zák. a §53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená firma B., s. r. o., se sídlem P., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání podaném obviněným proti shora uvedenému rozsudku tak, že je usnesením ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 9 To 245/2004, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. Poukázal na to, že trestní zákon v ustanovení §151 poskytuje ochranu toliko chráněnému vynálezu a že účinky patentu nastávají až ode dne oznámení o udělení patentu ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví. V jeho trestní věci ke zveřejnění patentu došlo teprve dne 16. 2. 2000, ač skutek, jímž byl uznán vinným, vymezuje dobu páchání uvedeného trestného činu již od února 1999 do října 2001. Podle obviněného nebylo v tomto případě rozhodné, že patentová přihláška byla podána dříve. Dovolatel má tedy za to, že soudy obou stupňů pochybily, pokud jako trestný čin posoudily jednání spáchané přede dnem, kdy byl patent publikován ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví, tedy přede dnem 16. 2. 2000. S odkazem na §120 odst. 3 tr. ř. obviněný vytkl odvolacímu soudu, že v rámci svého rozhodnutí připustil, že byl odsouzen i za období, ve kterém průmyslová práva poškozeného ještě charakter chráněného vynálezu neměla. Obviněný v dovolání rovněž vyjádřil nedostatky ve vztahu k určení výše společenské nebezpečnosti jeho jednání s tím, že se jí žádný ze soudů řádně nezabýval. I kdyby bylo shledáno v jeho jednání porušení patentových práv poškozeného, neznamená to bez dalšího, že jde o trestný čin. Poukázal na to, že by toto jednání mohlo mít charakter přestupku podle ustanovení §33 zák. č. 200/1990 Sb.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo doručeno dovolání obviněného na základě ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., ve svém písemném vyjádření uvedl, že námitky, které dovolatel v první části dovolání uplatnil, svou povahou naplňují deklarovaný dovolací důvod, a poukázal na to, že je obviněný z větší části uvedl již v rámci obhajoby před soudem prvního stupně a opřel o ně i své odvolání. Státní zástupce námitkám obviněného přisvědčil v tom, že v době od února 1999 do 16. 2. 2000, tedy přibližně po dobu jednoho roku, vyráběl výrobek, na který byla podána patentová přihláška, aniž by ještě nastaly účinky patentu, čili za situace, kdy výrobek ještě nebylo možné klasifikovat jako chráněný vynález. Po tuto dobu jednání obviněného nenaplňovalo znaky trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. a začalo je naplňovat až okamžikem, kdy nastoupil účinek patentu ve smyslu §11 odst. 2 zák. č. 527/1990 Sb. Následně podrobně rozebral příslušná ustanovení uvedeného zákona ve vztahu k předmětnému jednání obviněného a konstatoval, že z napadeného rozhodnutí neplyne, zda vůbec přihláška byla zveřejněna a zda vzniklo přihlašovateli právo požadovat od obviněného přiměřenou náhradu za užívání předmětu přihlášky. Jestliže přihláška zveřejněna nebyla, svědčilo přihlašovateli do doby účinku patentu pouze právo přednosti (§27 odst. 1 cit. zák.), a dovolatel pak upozornil na skutečnost, že zpětnou účinnost patentové ochrany nelze aplikovat na trestní řízení, protože jednání pachatele před počátkem účinků patentu objektivně nenarušuje chráněný patent, přičemž udělení či neudělení patentu přihlášenému výrobku je v té době událostí budoucí a nejistou. Státní zástupce dále konstatoval, že jednání obviněného vymezené v popisu skutku dobou od února 1999 do 16. 2. 2000 nenaplňuje znaky trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. a pokud tak bylo kvalifikováno, jde podle jeho názoru o vadné právní posouzení skutku. Zohlednil ovšem skutečnost, že se tato vada týká jen kratšího úseku z celkové doby páchání trestného činu obviněným a že se nijak neodráží ve správnosti právní kvalifikace jednání obviněného, pokud jde o dobu od 16. 2. 2000 do října 2001, jež je rovněž zachycena v popisu skutku. Tudíž ani upřesnění popisu skutku tak, aby vyhovoval právnímu posouzení, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, jež by měla být z titulu podaného dovolání řešena, není zásadního právního významu. Na druhé straně státní zástupce nepřisvědčil dalšímu tvrzení dovolatele, že skutek by mohl být posouzen jako přestupek podle §33 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jelikož míra společenské nebezpečnosti trestného jednání obviněnému kladeného za vinu je dána tím, že po delší dobu vědomě nechal ve své společnosti vyrábět výrobek, který byl předmětem ochrany podle zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, přičemž v době od 16. 2. 2000 tak činil navzdory tomu, že již nastaly účinky patentu, a v době předcházející navzdory tomu, že z označení originálního výrobku bylo patrné, že je předmětem patentového řízení (tedy že byla podána přihláška patentu). Vzhledem k dlouhodobosti porušování práv vlastníka patentu je posouzení jednání obviněného jako trestného činu zcela důvodné.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze podání učinit.
Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak Nejvyšší soud zjistil, obviněný této povinnosti ve svém mimořádném opravném prostředku formálně dostál, neboť v něm označil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve vztahu k takto dovolatelem namítanému důvodu dovolání je nutné uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Námitky, jak jsou obviněným v podaném dovolání rozvedeny, poukazují na nesprávný způsob výkladu ochrany vynálezu ve spojení s podáním přihlášky vynálezu a udělením patentu, jak je upraveno zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 527/1990 Sb.“), a obviněný jimi vyjadřuje, že zjištěný skutkový stav nedopadá na použitou právní kvalifikaci, event. pro nedostatek materiální stránky činu, by se mohlo jednat o přestupek. Namítané nedostatky se týkají jiného nesprávného hmotně právního posouzení a jsou ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu relevantní.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutné konstatovat, že trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitnému vzoru nebo topografii polovodičového výrobku. Již z takto vyjádřeného zákonného znění uvedené skutkové podstaty je patrné, že toto ustanovení chrání technickou tvůrčí činnost v oblasti průmyslových práv a požitky z ní plynoucí. Ochrana se poskytuje více druhům výsledků lidské činnosti, avšak pro projednávanou trestní věc obviněného K. H. z nich má význam pouze vynález, neboť ve vztahu k němu je dovozována jeho trestná činnost.
Vynálezem se podle §3 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb. rozumí technické řešení problému, které je nové, je výsledkem vynálezecké činnosti a je průmyslově využitelné. Lze tedy říci, že je jím originální, zcela nově uplatněný technický výsledek lidské činnosti, který je možné dále průmyslově využívat. Vynález je nový, není-li součástí stavu techniky (§5 odst. 1 cit. zák.), a je výsledkem vynálezecké činnosti, jestliže pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky (§6 odst. 1 cit. zák.). Původce vynálezu nebo jeho právní nástupce má právo na patent (§8 odst. 1 cit. zák.).
Ustanovení §11 zák. č. 527/1990 Sb. stanoví, že majitel patentu má výlučné právo využívat vynález, poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám nebo na ně patent přenést. Účinky patentu nastávají ode dne oznámení o udělení patentu ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen Věstník).
Podle skutkových zjištění vyplývajících z výroku rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že obviněný jako jednatel a ředitel společnosti P. P., s. r. o., v období únor 1999 až říjen 2001 rozhodoval o výrobě a prodeji záclonových příchytek, které společnost P. P., s. r. o., v uvedeném období vyráběla bez souhlasu majitele patentů k vynálezu názvu „z. p.“, společnosti B., s. r. o., se sídlem P. Z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí dále plyne, že v daném případě je předmětným vynálezem „z. p.“, kterou majitel vynálezu F. B. přihlásil u Úřadu průmyslového vlastnictví dne 1. 7. 1996, a tato přihláška byla ve Věstníku zveřejněna dne 14. 1. 1998. Patent na tento vynález byl udělen dne 2. 12. 1999 a udělení patentu ve Věstníku bylo oznámeno dne 16. 2. 2000.
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněný se domáhá omezení trestnosti činu pouze na dobu, která nastala poté, co bylo ve Věstníku oznámeno udělení patentu, tedy až ode dne 16. 2. 2000, s tím, že pokud jde o dobu před tímto datem, nelze jeho činnost považovat za trestnou. „Z. p.“, pokud byly v této době v jeho provozovně vyráběny, ještě nepožívaly ochrany vyžadované ustanovením §151 tr. zák. S tímto názorem obviněného se v zásadě ztotožnil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jak vyplývá z jeho písemného vyjádření rozvedeného shora.
Nejvyšší soud k těmto výhradám považuje za nutné poukázat na výklad znaku „chráněný vynález“, neboť podle §151 tr. zák. je možné neoprávněně zasáhnout pouze do práv k vynálezu, který je „chráněný“. Přestože ze znění ustanovení §11 odst. 2 zák. č. 527/1990 Sb. ve spojení s §2 a §3 tohoto zákona by se mohlo jevit, že ochrana je vynálezu poskytována až ode dne oznámení o udělení patentu ve Věstníku, neboť tehdy nastávají účinky patentu, nezohledňuje takový závěr všechna relevantní ustanovení zák. č. 527/1990 Sb. Povaha a způsob uplatnění práv k vynálezu a jeho významu, jak je vyjádřen v zák. č. 527/1990 Sb., navazuje na Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883, uveřejněnou pod č. 64/1975 Sb. (dále jen „Úmluva“). Tato mnohostranná Úmluva je založena na principu teritoriality, tzn., že k zajištění ochrany např. vynálezu je třeba podat přihlášku, kterou se žádá o udělení patentu, individuálně v každém ze států, kde má být vynález chráněn. Upravuje mimo jiné též právo mezinárodní priority, které je třeba uplatnit ve lhůtě úmluvou stanovené. Tyto lhůty počínají běžet následující den po dni, kdy byla podána první přihláška, jíž se žádá o udělení ochrany. Podle čl. 4 této Úmluvy vztahující se k úpravě práva priority platí, že kdo řádně podá žádost o patent na vynález (přihlášku vynálezu), o užitný vzor, o průmyslový vzor nebo model, o tovární nebo obchodní známku v jedné z unijních zemí, nebo jeho právní nástupce, bude ve stanovených lhůtách (prioritní lhůty činí dvanáct měsíců pro patenty na vynálezy a pro užitné vzory a šest měsíců pro průmyslové vzory nebo modely a pro tovární nebo obchodní známky) požívat prioritního práva při podání přihlášky v ostatních zemích. Za přihlášku, která zakládá prioritní právo, se uznává každá přihláška, která je řádnou přihláškou národní podle národního zákonodárství každé unijní země nebo podle dvoustranných či vícestranných smluv uzavřených mezi několika unijními zeměmi. Řádně podanou národní přihláškou se rozumí každá přihláška, která postačuje ke zjištění data, kdy byla v příslušné zemi podána, ať již byl pozdější osud této přihlášky jakýkoliv. Proto přihláška podaná v některé z ostatních unijních zemí později, avšak před uplynutím těchto lhůt, nesmí pozbýt účinnosti skutečnostmi mezi tím nastalými - jako zejména jinou přihláškou, uveřejněním vynálezu nebo jeho užíváním, dáním do prodeje exemplářů vzoru nebo modelu, užíváním známky - a tyto skutečnosti nesmějí založit ani jakékoliv právo osob třetích, ani jakékoliv vlastnictví osobní. Práva nabytá třetími osobami přede dnem první přihlášky, na které se zakládá prioritní právo, zůstávají zachována podle vnitřního zákonodárství každé unijní země.
Takto vymezená právní ochrana k přihlášenému vynálezu ve vztahu k právu priority koresponduje s naší právní úpravou, neboť v ustanovení §27 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb. se uvádí, že podáním přihlášky vynálezu vzniká přihlašovateli právo přednosti.
Z uvedeného vyplývá, že právo priority (předstihu) je jedním z nejzávažnějších pojmů v oblasti ochrany práv k nehmotným statkům neindividuální povahy, mezi něž patří i právo k vynálezu. Rozlišuje se priorita vytvoření, priorita užívání, priorita přihlášení, priorita výstavní a priorita národní a mezinárodní. V praxi má nejzávažnější význam priorita přihlášení k právní ochraně, která je základní podmínkou pro vznik práva na udělení právní ochrany spočívající na rozhodnutí příslušného orgánu o právní ochraně. Podáním přihlášky vynálezu (§24 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb.), kterou se řízení zahajuje, vzniká přihlašovateli právo přednosti (priority) před každým, kdo podá přihlášku shodného vynálezu později. Přihláška musí obsahovat náležitosti, které stanoví zákon a prováděcí vyhláška č. 550/1990 Sb. Přihlášku může podat původce vynálezu; je-li několik spolupůvodců, pak všichni společně, dále ten, na koho původce převedl právo podat přihlášku, a konečně ten, na koho přešlo právo ze zákona (srov. Práva k nehmotným statkům, Knap K., Opltová M., Kříž J., Růžička M., Codex, Nakladatelství Hugo Grotius, a. s., Praha 1994, str. 152, 148, 232 a další).
Z takto vyjádřených souvislostí je patrné, že s podáním přihlášky k vynálezu jsou spojeny významné skutečnosti, které ve svém důsledku vedou ke vzniku právní ochrany předmětu, na nějž se přihláška vztahuje, tedy k vynálezu.
Je-li podle uvedených právních norem právu priority přiznáván zmiňovaný význam, nemůže ani trestní zákon vyjádřenou právní ochranu vynálezu pominout a zužovat ji toliko na období ode dne oznámení o udělení patentu ve Věstníku. Naopak je potřeba mít na mysli, že udělení patentu je završení popsaného úředního procesu, při němž poté, co je podána přihláška vynálezu, se zahajuje řízení u udělení patentu. Je-li vynález novým tvůrčím dílem, je pak patentem vyjádřeno výlučné autorství k tomuto dílu (srov. §11 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb.). Patent však sám o sobě toto dílo v jeho obsahu neovlivňuje. Užívá-li proto ustanovení §151 tr. zák. pojem „ochrany“, je nutno jej vztáhnout k dílu, jak je uvádí ustanovení §3 odst. 1, §5 až 7 zák. č. 527/1990 Sb. (novému výsledku vynálezecké činnosti průmyslově využitelnému), a nikoliv až k okamžiku, kdy je o něm na konci patentového řízení formálně rozhodnuto. Právě proto, že zák. č. 527/1990 Sb. počítá s tím, že ochrana je zaručena takovému dílu ještě před tím, než je patent přidělen, upravuje velmi podrobně způsob podání a evidence jeho přihlášení u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“). Právo na postup při evidování a zveřejňování této přihlášky je nepochybně další významnou skutečností zajišťující právní ochranu takového vynálezu.
Poté, co je podána přihláška vynálezu, podle §30 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb. Úřad podrobí přihlášku předběžnému průzkumu, podle jehož výsledku Úřad přihlášku vynálezu zveřejní buď po uplynutí 18 měsíců od vzniku práva přednosti (§31 odst. 1 cit. zák.) nebo před touto lhůtou, požádá-li o to přihlašovatel (§31 odst. 2 cit. zák). Poté je ve smyslu §33 zák. č. 527/1990 Sb. proveden úplný průzkum přihlášky vynálezu. Splňuje-li předmět přihlášky vynálezu stanovené podmínky, Úřad udělí přihlašovateli patent; přihlašovatel se stává majitelem patentu, majiteli patentu Úřad vydá patentovou listinu a udělení patentu oznámí ve Věstníku (§34 odst. 3 zák. č. 527/1990 Sb.). Nejsou-li podmínky stanovené pro udělení patentu splněny, Úřad přihlášku vynálezu zamítne (§34 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb.). V případě, že přihlašovatel neodstraní ve stanovené lhůtě vady přihlášky, které brání udělení patentu, Úřad řízení o přihlášce zastaví (§34 odst. 2 zák. č. 527/1990 Sb.).
Podle ustanovení §12 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb. je rozsah ochrany vyplývající z patentu nebo z přihlášky vynálezu vymezen zněním patentových nároků. Je tedy patrno, že zákon zde klade naroveň rozsah ochrany, která vyplývá z patentu, té, která vychází z přihlášky vynálezu. Podle první věty odst. 2 téhož ustanovení platí, že pro období do udělení patentu je rozsah ochrany vyplývající z přihlášky vynálezu vymezen zněním patentových nároků obsažených v přihlášce zveřejněné podle §31 cit. zák. Patent, jak je udělen nebo pozměněn v řízení o zrušení podle §23 téhož zákona, však zpětně určuje rozsah ochrany vyplývající z přihlášky vynálezu, pokud tím není ochrana rozšířena (§12 odst. 2, druhá věta cit. zák.). Z toho vyplývá, že vynález se stane chráněným až udělením, resp. oznámením o udělení patentu, kdy nastávají jeho účinky (§11 odst. 2 cit. zák.), ale ochrana se vztahuje s přihlédnutím k §11 odst. 3 cit. zák. zpětně až ke dni zveřejnění přihlášky vynálezu (§31 cit. zák.).
Nelze v této souvislosti odhlédnout ani od způsobu, jímž je stanovena doba platnosti patentu, neboť podle §21 odst. 1 zák. č. 527/1990 Sb. patent platí dvacet let od podání přihlášky vynálezu, což rovněž dokresluje, že ochranu požívá vynález, kterému byl přidělen patent, od doby podání přihlášky.
Ze všech těchto skutečností vyplývá závěr, že zák. č. 527/1990 Sb. v souladu s mezinárodní úpravou přiznává ochranu předmětu přihlášky vynálezu již od doby, kdy je přihláška podána. Skutková podstata trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. dopadá pouze na chráněný vynález. Chráněným ve smyslu §151 tr. zák. je vynález od zveřejnění přihlášky vynálezu jen za podmínky, že na něj byl později udělen patent. Za chráněný vynález podle všech shora uvedených úvah nelze považovat takový vynález, který byl přihlášen, avšak řízení o přihlášce bylo zastaveno (§33 odst. 5 a §34 odst. 2 cit. zák.) nebo přihláška vynálezu byla Úřadem zamítnuta (§34 odst. 1 cit. zák.), protože na takový vynález nebyl udělen patent.
Takto vyjádřený znak „chráněného vynálezu“ nelze zaměňovat s „účinkem patentu“ podle §11 odst. 2 zák. č. 527/1990 Sb., kterým je upraveno, od kterého okamžiku má majitel patentu výlučné právo využívat vynález způsobem, jak mu to umožňuje ustanovení odst. 1 cit. zák., a které určuje dobu, od níž může přihlašovatel uplatnit právo na přiměřenou náhradu od toho, kdo po zveřejnění přihlášky vynálezu její předmět využíval (§11 odst. 3 cit. zák.). Určuje tak, že účinky patentu nastávají až dnem, kdy je oznámeno udělení patentu ve Věstníku, nikoliv tedy až od jeho samotného udělení.
Ve vztahu k projednávané věci a k subjektivní stránce trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. je dále potřeba uvést, že, je-li ochrana poskytována vynálezu ve smyslu shora citovaných ustanovení od okamžiku podání přihlášky, nelze ji v této konkrétní věci od tohoto okamžiku odvozovat, protože obviněný objektivně nemohl být obeznámen s tím, že byla přihláška podána. Pro posouzení otázky zavinění obviněného je nutné zkoumat, kdy nejdříve se mohl o této skutečnosti dovědět. V případě této trestní věci se tak mohlo stát až v době, kdy byla přihláška vynálezu „z. p.“ oznámena ve Věstníku, k čemuž došlo podle obsahu spisu dne 14. 1. 1998. V tomto směru je vhodné poznamenat, že se otázkou zavinění zabýval již soud prvního stupně, který na objasnění právě této otázky zaměřil své dokazování (poté, co jeho předchozí rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, byl odvolacím soudem z podnětu odvolání státního zástupce zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí s pokynem zaměřit dokazování na objasnění subjektivní stránky). V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 5, kde k této skutečnosti uvedl „ … opětovným výslechem svědka Ing. B. a JUDr. Z. byla objasněna vědomost obviněného o výrobě záclonových příchytek a jeho postoj k této záležitosti …“ a dále na str. 3 poukázal na výpověď svědka JUDr. Z., který uvedl, že „ … obviněný říkal, že nezjišťují, zda je nějaký výrobek patentovaný, ale že výrobek vyrábějí v případě, když zjistí, že je po něm poptávka …“, z něhož vyplývá přinejmenším srozumění s tím, že může jít o výrobek, u něhož je vedeno patentové řízení. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí stručně vyjádřil svůj souhlas s tímto závěrem, s nímž se plně ztotožnil.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné pro úplnost doplnit, že z těchto skutkových zjištění plyne, že obviněný se projednávaného činu dopustil v úmyslu nepřímém [§4 písm. b) tr. zák.], neboť z popsaných závěrů lze uzavřít, že věděl, že svým jednáním může porušit průmyslová práva vztahující se k výrobku, jež ve své společnosti, jejímž byl jednatelem a ředitelem, vyráběl bez souhlasu majitele patentu k vynálezu, a pro případ, že poruší tato práva, s tím byl srozuměn.
S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti Nejvyšší soud uzavřel, že soudy obou stupňů v jednání obviněného popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku zcela správně shledaly všechny znaky trestného činu podle §151 tr. zák., a to i ve vztahu k jeho materiální stránce, když také této otázce se závěrem, že čin dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, věnovaly potřebnou pozornost. Dovolací soud, který jinak odkazuje na příslušné pasáže rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, považuje za vhodné pouze doplnit, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nemůže být posouzen pouze jako přestupek, neboť stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost není nepatrný (§3 odst. 2, 4 tr. zák.).
Nejvyšší soud po zvážení všech shora rozvedených skutečností shledal, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vadami vytýkanými obviněným. Pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele nebo doplňovat řízení důkazy podle §265r odst. 7 tr. ř., dovolací soud učinil závěr, že námitky rozvedené v dovolání obviněného nejsou opodstatněné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného K. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová