ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1332.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1332/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovolání obviněného Mgr. P. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 14 To 176/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 169/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 13 T 169/2003, byl obviněný Mgr. P. K. uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že „dne 5. 8. 2003 v době kolem 10.30 hod. v D., okr. T., před pensionem za přítomnosti většího počtu lidí vyhrožoval zabitím, uříznutím hlavy a podpálením vozidla I. V., čímž u jmenovaného vzbudil důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční, když tomuto současně kopl do obou zpětných zrcátek, dalším kopem promáčkl pravé přední dveře a poté rozbil kamenem levý přední světlomet a tímto svým jednáním jmenovanému způsobil na vozidle Daihatsu Cuore, škodu v celkové výši 13.928,- Kč“. Za toto jednání byl podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost nahradit poškozenému I. V. škodu ve výši 13.928,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 14 To 176/2004, odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. N. dovolání, které opřel o důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť skutkové podstatě tohoto trestného činu neodpovídá popis skutku, pokud v něm není uvedeno jednání, které by naplňovalo znak „napadl jiného“, protože skutková zjištění obsahují pouze verbální výhrůžky, které na tento znak nedopadají a mohou být významné pouze ve vztahu k trestnému činu podle §197a odst. 1 tr. zák. Obviněný dále k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. vyjádřil, že nebyla řádně objasněna škoda způsobená na automobilu poškozeného jako základní znak této skutkové podstaty. V této souvislosti vytknul, že se soudy prvního i druhého stupně nevypořádaly s otázkou jejího vzniku, a zpochybnil také způsob stanovení její výše a poukázal na to, že nebylo bráno do úvahy poškození vozidla, k němuž došlo při dopravní nehodě. Za nedostatek také považoval, že soud své rozhodnutí opřel pouze o vyjádření pracovníka firmy P. C., aniž by v hlavním líčení byla vyslechnuta osoba, která zpracovávala toto odborné vyjádření. Své další výhrady obviněný zaměřil proti právní kvalifikaci podle §197a odst. 1 tr. zák. s poukazem na to, že se soudy zabývaly pouze obsahem slov obviněného adresovaných poškozenému, aniž by dostatečně braly do úvahy znak skutkové podstaty tohoto trestného činu „vzbudit důvodné obavy“ a to, jakým způsobem mělo být poškozenému vyhrožováno. Vytkl soudům obou stupňů, že nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi a lékařské potvrzení, jímž bylo doloženo závažné postižení pohybového aparátu dovolatele. Obviněný tím vyjádřil pochybnosti, zda se jednání kladeného mu za vinu vůbec mohl dopustit.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí vzhledem k tomu, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného předloženo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Konstatoval, že námitky týkající se nesouladu mezi popisem skutku v tzv. skutkové větě a právní větou u trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nelze je považovat za opodstatněné. Za napadení jiného je nutno pokládat nikoli pouze fyzický útok proti tělesné integritě osoby, ale i vulgární slovní napadání jiného apod. Zdůraznil, že výčet výtržnických jednání vyjmenovaných v ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. je pouze příkladmý, neboť výtržností je každé jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Uvedl také, že toto jednání může být namířeno jak proti osobám, tak i proti věcem. Neopodstatněnými shledal též námitky ohledně zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §197a tr. zák. a poukázal na to, že ve skutkové větě výroku o vině nalézací soud uvedl, že obviněný u poškozeného „vzbudil důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční“, přičemž k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu postačuje, aby vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž by taková obava musela reálně vzniknout. Jednání obviněného označil za zcela neadekvátní nastalé situaci a pronesené výhrůžky za způsobilé vzbudit obavu z jejich realizace. Státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněného Mgr. P. K. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, a vyslovil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný této povinnosti dostál jen v části dovolání, neboť v rozporu s výše uvedeným vymezením dovolacího důvodu uplatnil rovněž námitky, které pod označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože brojí proti skutkovým zjištěním. Konkrétně jde o výhrady proti nesprávnému vymezení způsobené škody ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž vytkl soudům, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou vzniku a výše škody způsobené na automobilu poškozeného, ač je tato obsažena a popsána ve skutkových zjištěních. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ani výtky obviněného proti znaku „vzbudit důvodnou obavu“ u trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci ve smyslu §197a odst. 1 tr. zák. Obviněný sice tuto svou výhradu předložil zdánlivě jako otázku právní povahy, pokud odkázal na skutečnost, že jde o znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, ale i tímto argumentem ve své podstatě brojil proti okolnosti, která je vyjádřena ve skutkovém zjištění. Soud prvního stupně totiž v popisu zjištěného skutku vyjádřil, že „… obviněný u jmenovaného vzbudil důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční …“. Obviněný proto nenamítal nedostatek v právním posouzení věci, ale snažil se zvrátit závěr soudu učiněný o tomto skutkovém zjištění. Mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí i ty výhrady, jimiž obviněný soudům vytýkal, že se dostatečně nevypořádaly se všemi výpověďmi svědků, nebo jimiž provedené důkazy shledával nepřesvědčivými. V této části obviněný zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění. Takové námitky jsou skutkové povahy a nezakládají žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/2004). Kdyby obviněný ve svém dovolání uvedl jen tyto výhrady, bylo by nutné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než stanoví zákon.
Dovolání obviněného však na označený dovolací důvod dopadá v té části, kde poukázal na nesoulad právní věty u trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a obsahu skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tyto námitky byly uplatněny ve shodě s označeným dovolacím důvodem, proto Nejvyšší soud se jimi mohl dále zabývat a zkoumat, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Význam pro projednávaný případ mají ty znaky uvedeného trestného činu, které dopadají na skutková zjištění obsažená ve výroku o vině, jak o něm rozhodl soud prvního stupně a plně jej akceptoval v rámci svého rozhodnutí i odvolací soud, a spočívají v tom, že obviněný před pensionem za přítomnosti většího počtu lidí vyhrožoval zabitím, uříznutím hlavy a podpálením vozidla I. V., a dále, že kopl do obou zpětných zrcátek, dalším kopem promáčkl pravé přední dveře a poté rozbil kamenem levý přední světlomet na vozidle Daihatsu Cuore.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že se obviněný dopustil veřejně a na místě veřejnosti přípustném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Ke znaku „napadl jiného“, který obviněný v rámci takto vyjádřené právní věty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. v dovolání zpochybnil, je nutné uvést, že ho nelze vykládat izolovaně bez toho, aniž by bylo bráno v úvahu, že jde o jedno jednání z příkladmého výčtu více jednání upřesňujícího skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Proto je nejprve nutné vyložit, že trestné jednání ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 tr. zák., které může mít dvě formy, a to hrubou neslušnost nebo výtržnost, soud prvního stupně omezil pouze na výtržnost. Za výtržnost se považuje jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). V souladu s tímto vymezením pojmu výtržnost je nutné chápat i jeho upřesnění, které bylo shledáno ve vztahu ke znaku „napadl jiného“. Nelze totiž za ně považovat pouze fyzické napadení osoby, jak se obviněný nesprávně domnívá, ale je nutné je chápat v širších souvislostech, jak jsou vymezeny pojmem výtržnosti, a tyto posuzovat s ohledem na konkrétní jednání obviněného popsané ve skutkových zjištěních rozsudku nalézacího soudu.
Za „napadení jiného“ se podle dosavadní praxe soudů považuje jakýkoliv fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní napadání jiného. „Napadení“ zde není omezeno jen na fyzické působení na tělesnou integritu osoby, ale může spočívat i v jiném nevhodném či neuctivém chování, jímž je působeno na jiného. Napadnout jiného je proto možné i slovními vulgárními, neslušnými nebo urážlivými výroky. Stejně tak lze napadení shledávat ve výhrůžkách, zastrašování, apod. Zařadit pod ně proto nepochybně lze i psychické násilí, které je namířeno proti jinému. Je též nutné mít na zřeteli, že u pojmu „jiného“ se nevyžaduje, aby takové jednání směřovalo pouze proti osobě, ale může se týkat i věci, za kterou jsou považována např. i zvířata. Tento názor vychází z výkladu výtržnosti, pro kterou je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Výtržnost jako jednání proti veřejnému klidu a pořádku může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku, zpravidla bývá namířena proti lidem a proti majetku (srov. rozh. č. 6/1975, obdobně 1/1984 Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky).
Jestliže byl obviněný podle vymezených skutkových zjištění uznán vinným za to, že před pensionem za přítomnosti většího počtu lidí vyhrožoval zabitím, uříznutím hlavy a podpálením vozidla poškozenému I. V. a tím u jmenovaného vzbudil důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční, a současně kopl do obou zpětných zrcátek, dalším kopem promáčkl pravé přední dveře a poté rozbil kamenem levý přední světlomet na vozidle poškozeného, dopustil se výtržnosti, kterou spáchal tím, že napadl jiného. Kromě toho je nutné poznamenat, že jde o jednání výrazné intenzity, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nejen po formální stránce, ale též i po stránce materiální.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 13 T 169/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 14 To 176/2004, jako trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud nalézací posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně týkajícími se výroku o vině se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího, přičemž tento se současně bez pochybností logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení. Z těchto důvodů je třeba dospět k závěru, že dovolání obviněného Mgr. P. K. je zjevně neopodstatněné, a proto ho Nejvyšší soud jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová