ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1374.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1374/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovoláních podaných obviněnými O. R. a J. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 5 To 531/2003, ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 59/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných O. R. a J. R. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Obvinění O. R. a J. R. byli rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 24 T 59/2002, uznáni vinnými pokusem trestného činu úvěrového podvodu dle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a byli odsouzeni „podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 4 tr. zák.“ každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných proti shora uvedenému rozsudku oběma obviněnými rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 5 To 531/2003, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými, že „po společné dohodě a poté, co obviněná J. R. obstarala nepravdivé potvrzení o zaměstnání a výši příjmu ve společnosti O. C. R., spol. s r. o., P., předložil obviněný O. R. dne 15. 2. 2002 v oblastní pobočce Č. s., a. s., v D., jejich společnou žádost o hypoteční úvěr ve výši 1.600.000,- Kč na koupi rodinného domu doloženou též nepravdivým potvrzením o zaměstnání a výši příjmu obviněné J. R., přičemž při vyřizování žádosti bylo zjištěno, že uvedené potvrzení je nepravdivé, když obviněná J. R. u společnosti O. C. R., spol. s r. o., P., nebyla nikdy zaměstnána, a proto k uzavření smlouvy nedošlo a požadovaný úvěr jim nebyl poskytnut“; tím spáchali pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Za tento trestný čin byli obvinění odsouzeni podle §250b odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu u každého z nich podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím obhájce N. T. dovolání, která vymezili dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shodně namítli, že sice k žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru přiložili nepravdivé potvrzení, avšak sami dobrovolně upustili od dalšího jednání, které bylo potřeba k dokonání trestného činu. Poukázali na výpověď svědkyně V. Z., která uvedla, že obviněného O. R. poučila o nutnosti dodání dalších podkladů s tím, že peněžní ústav bude potvrzení o výši příjmu ověřovat. Dovolatelé dále vyjádřili, že obviněný na to reagoval sdělením, že si vše rozmyslí, a následně vzal žádost zpět, aniž by mu kdokoliv oznámil, že bylo zjištěno, že obviněná J. R. u společnosti O. nikdy nepracovala a nepracuje. V dovoláních také konstatovali, že se obviněný O. R. domníval, že jde pouze o jakési předběžné jednání o žádosti o poskytnutí úvěru. Na základě těchto skutečností dovolatelé vyjádřili, že si oba svou chybu uvědomili a rozhodli se od dokonání trestného činu z vlastní vůle upustit. Byla tak podle nich naplněna podmínka zániku trestnosti podle ustanovení §8 odst. 3 písm. b) tr. zák. Poukázali také na to, že v jejich případě nebyl ani ohrožen zájem chráněný trestním zákonem, v tomto případě zájem na nedotknutelnosti majetku, protože charakteristickým rysem hypotečního úvěru je zřízení zástavního práva k nemovitosti, a i kdyby banka takový úvěr poskytla, došlo by k jeho realizaci, z níž by banka svou pohledávku mohla uspokojit.
V závěru dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla společně sepsaná dovolání obviněných doručena, písemně vyjádřil, že námitky dovolatelů obsahově odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nelze je považovat za důvodná. Konstatoval, že obvinění samotným sdělením nepravdivých údajů o zaměstnání obviněné J. R. naplnili skutkovou podstatu dokonaného trestného činu úvěrového podvodu a ne pouze pokusu a trestnost tohoto činu by tedy nemohla zaniknout poté, co by obvinění skutečně dobrovolně upustili od dalších kroků. V tomto konkrétním případě nelze hovořit o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu ani ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák., protože s odkazem na znění §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. ze skutkových zjištění vyplynulo, že obvinění od dokonání trestného činu upustili pod vlivem vnějších okolností, které objektivně dokonání trestného činu překážely. Provedené dokazování totiž vedlo k závěru, že obvinění vzali svou žádost o úvěr zpět teprve poté, co jim bylo sděleno, že pravdivost údajů uvedených v žádosti o úvěr bude peněžním ústavem ověřována, a jelikož obvinění neměli ke společnosti O. C. R., spol. s r. o., P., žádný vztah, nebylo v jejich moci nějakým způsobem „zařídit“, aby uvedená společnost jejich nepravdivé údaje peněžnímu ústavu v rámci jím prováděného šetření potvrdila. Z toho důvodu tedy obvinění od dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. upustili. Námitku týkající se zajištění úvěru zástavou rovněž považoval za neopodstatněnou. Poukázal na to, že trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. by byl dokonán již vyplacením úvěru a realizace zástavy v případě neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem by sloužila pouze jako náhrada této škody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004) s tím, že poskytnutí hypotečního úvěru zajištěného zástavou nevylučuje trestní odpovědnost obviněných.
V závěru státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci jsou dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Na základě obsahu podaných dovolání Nejvyšší soud dále shledal, že obvinění této povinnosti v podaných dovoláních formálně dostáli, neboť v nich označili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění této povinnosti dostáli i materiálně, neboť námitky týkající se otázky zániku trestnosti pokusu trestného činu jsou námitkami hmotně právní povahy.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání podaná obviněnými jsou opodstatněná, a dospěl k těmto závěrům:
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení bude odnětím svobody na dvě léta až osm let potrestán ten, kdo a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, nebo b) způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
V daném případě má význam skutečnost, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Nepravdivé pak jsou takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. K trestní odpovědnosti v tomto případě není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně i nemajetkové, a proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když tomu zpravidla tak bude.
Obvinění se v rámci dovolání domáhali zániku trestnosti pokusu trestného činu, když sami dobrovolně upustili od dalšího jednání, které bylo potřeba k dokonání trestného činu. Tím považovali za splněnou podmínku §8 odst. 3 písm. b) tr. zák. [toto zákonné označení nekoresponduje se slovním vyjádřením uvažované podmínky, na kterou dopadá ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.] z důvodu, že si sami uvědomili svou chybu a rozhodli se od dokonání trestného činu upustit a z vlastní vůle učinili zpětvzetí žádosti o předmětný úvěr.
Je proto zapotřebí opět v obecné rovině zmínit, že ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. vymezuje pokus trestného činu jako jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo a jestliže jde o zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Musí tedy jít o úmyslný trestný čin. Je také vhodné poznamenat, že pokus je obecnou formou trestného činu a pachatel je za něj trestně odpovědný i přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pokus se sice vyznačuje nedostatkem následku předpokládaného ve skutkové podstatě, avšak požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby bylo trestné i takovéto jednání, pokud se jej pachatel dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, byť k jeho dokonání nedošlo.
Podle §8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
S ohledem na obsah argumentace uvedené v dovoláních, že obvinění sami dobrovolně upustili od dalšího jednání, které bylo potřeba k dokonání trestného činu, nepřichází do úvahy alternativa podle §8 odst. 3 písm. b) tr. zák., která je nepřesně v dovoláních označena. Z hlediska podaných dovolání má totiž význam varianta uvedená pod písm. a), která na slovně vyjádřené námitky obviněných svým obsahem jedině dopadá.
Ve smyslu zákonné podmínky vymezené v ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. je zánik trestnosti pokusu trestného činu založen na dobrovolném a svobodném rozhodnutí pachatele upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu a odstranit nebezpečí, které tím vzniklo. Za dobrovolné upuštění je možné považovat jen takový přístup pachatele, z něhož vyplývá, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby mohl dokončit trestnou činnost, a také ví, že mu v jejím dokončení nic nebrání, tedy předpokládá (a to třeba i mylně), že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit (srov. rozh. č. 7/1957 Sb. rozh. tr.). Při takovém vědomí možnosti čin dokončit v souladu s představami pachatele je vyžadováno svobodné, z vlastní vůle vycházející rozhodnutí v naplňování znaků trestného činu dále nepokračovat a od dalšího jednání upustit. Podle dosavadní soudní praxe se však o dobrovolné upuštění nejedná tehdy, když byl pachatel při činu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení, nebo pokud pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, nebo mu v rozvíjení trestné činnosti zabránila třetí osoba, případně se ocitl v situaci, která mu nedávala žádnou naději na úspěch (srov. rozhodnutí č. 5/1951, 88/1951, 21/1972 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že obvinění dne 15. 2. 2002 požádali společně na pobočce Č. s., a. s., v D. o hypoteční úvěr ve výši 1.600.000,- Kč, přičemž žádost byla doložena potvrzením zaměstnavatelů o výši pracovních příjmů (ve spise na č. l. 20 až 22), tedy i potvrzením společnosti O. C. R., spol. s r. o., P., že obviněná J. R. je u této společnosti zaměstnána a její čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činí 15.716,- Kč. Dne 4. 3. 2002 obviněný O. R. podepsal závaznou Žádost o poskytnutí úvěru (č. l. 24) a zároveň byl jak ústně zaměstnankyní banky (svědkyní V. Z.), tak i písemně sdělením začleněným do jím podepisovaného formuláře informován, že peněžní ústav bude ověřovat pravdivost obviněnými poskytnutých údajů (výpověď V. Z. - č. l. 26, 40). Z obou uvedených výpovědí taktéž vyplývá, že obviněný dotyčné zaměstnankyni řekl, že si vše rozmyslí, a asi po 2 - 3 dnech telefonicky sdělil, že již o poskytnutí hypotečního úvěru nemá zájem.
Jak bylo z provedeného dokazování zjištěno a soudy prvního i druhého stupně shodně konstatováno, oba obvinění věděli po celou dobu od okamžiku podání předběžné žádosti o hypoteční úvěr až do podepsání závazné žádosti o hypoteční úvěr, že mimo jiné bude peněžním ústavem u dané společnosti ověřováno co do jeho pravdivosti i jimi dodané potvrzení o zaměstnání a výši příjmu obviněné J. R. u společnosti O. C. R., spol. s r. o., P. Od dokonání trestného činu však v této době neupustili, naopak se snažili ještě kontaktovat osobu, která obviněné předmětné nepravdivé potvrzení vystavila. Teprve poté, co zjistili, že nebude možné zajistit zdání pravdivosti předloženého potvrzení snahou dodatečně uzavřít pracovní smlouvu a peněžní ústav tak při ověřování údajů zjistí, že jimi uvedený údaj o zaměstnání a výši příjmu obviněné se nezakládá na pravdě, rozhodli se na požadovaném úvěru dále netrvat, a proto obviněný O. R. telefonicky sdělil bance, u které o hypoteční úvěr žádal, že bere tuto svou žádost zpět. Obvinění tudíž vzali svou žádost zpět až poté, co jim bylo zaměstnankyní peněžního ústavu sděleno, že jimi uvedené a doložené údaje budou ověřovány.
Důvodně lze na základě těchto skutkových zjištění usuzovat na to, že obvinění si uvědomili, že jejich trestné jednání je neuskutečnitelné, neboť výše zmíněnou překážku, že bude po ověření zjištěno předložené potvrzení jako nepravé, nemohli překonat a obava z odhalení byla v daném okamžiku velmi reálná. Za této situace zpětvzetí žádosti o úvěr proto není možné považovat za dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu, neboť jde o případ, kdy pachatelé od trestného jednání upustili pod vlivem nepřekonatelné překážky.
S ohledem na takto rozvedené úvahy v daném případě nejde o situaci, kdy žadatel o úvěr telefonicky oznámil bance, že údaje, na jejichž podkladě požádal o poskytnutí úvěru a které vedly k uzavření smlouvy o úvěru, jsou nepravdivé, pokud tím ještě zabránil, aby mu banka úvěr poskytla (srov. rozh. č. 418/2002 Sb. rozh. tr.), neboť obvinění v rámci telefonického sdělení o zpětvzetí žádosti o hypoteční úvěr nepodali žádnou informaci, z níž by bylo patrno, že doznávají předložení nepravdivého a zfalšovaného potvrzení. Podle výpovědi svědkyně V. Z. naopak tímto důvodem byla skutečnost, že obviněnému O. R. se zdál příliš vysoký poplatek za zpracování jeho žádosti o hypoteční úvěr, který by byl zaplacen dotyčnému peněžnímu ústavu.
Z výše uvedeného také Nejvyšší soud uzavřel, že v dané trestní věci obviněných O. R. a J. R. nebyla splněna základní podmínka zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť nebyla v jejich jednání shledána dobrovolnost upuštění od dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé namítli i to, že v jejich trestní věci nehrozilo žádné nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, tedy zájmu na nedotknutelnosti majetku. Toto své tvrzení shodně odůvodnili tím, že charakteristickým rysem hypotečního úvěru je zajištění zástavním právem na nemovitosti, a tudíž i kdyby banka úvěr poskytla, došlo by ke zřízení zástavního práva na nemovitosti, z něhož by se mohla vždy uspokojit.
V projednávané trestní věci jde o případ, kdy pachatelé naplnili znaky základní skutkové podstaty podle §250b odst. 1 tr. zák., ale jejich úmysl směřoval ke způsobení značné škody, což se jim však nepodařilo realizovat, a proto jde o pokus trestného činu pojistného podvodu podle 8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. K argumentu obviněných, v rámci něhož se dovolávají své beztrestnosti za situace, že by byl jejich čin dokonán, tedy že by byl jimi požadovaný úvěr vyplacen, je vhodné v obecné poloze uvést, že škoda v případě skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu, a je jí újma majetkové povahy, která v daném případě vznikne peněžnímu ústavu, jenž pachateli úvěr vyplatil. Okamžik vzniku této škody by byl tudíž vázán na moment, kdy by byly finanční prostředky pachatelům předány. Vznik škody není vázán na skutečnost, zda při podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož byl spáchán trestný čin podvodu, resp. úvěrového podvodu, zajištěn zástavním právem či jiným zajišťovacím institutem (např. ručením atd.). Zástavní právo je nutné považovat pouze za jeden ze způsobů náhrady škody, a proto není možné na realizaci zástavního práva vázat posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Tato realizace je již jenom náhradou škody. To vyplývá i z povahy a smyslu zástavního práva, které slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn, s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§152 obč. zák. č. 264/1992 Sb., v platném znění). Zástavní právo je jedním, nikoliv však jediným ze zajišťovacích prostředků, kterými lze posílit věřitelovy možnosti k dosažení plnění závazku, neučiní-li tak dlužník dobrovolně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, schválené trestním kolegiem Nejvyššího soudu, avšak dosud nepublikované ve Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 5 To 531/2003, jako pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. je správné a odpovídající zákonu. Soud druhého stupně po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího ve výroku a odůvodnění svého rozsudku napravil nedostatky v řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně a současně se v odvolacím řízení bez pochybností a logicky vypořádal s uplatněnými námitkami obviněných. Je nutné zdůraznit, že námitky uvedené obviněnými v dovoláních jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová