ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1431.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1431/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovolání obviněného D. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 8 To 275/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 61/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 91 T 61/2004, byl obviněný D. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 31. 1. 2004 kolem 03.00 hod. v B. na přístupové cestě na P. nad ulicí H. naproti domu využil podnapilosti poškozeného J. H., kterého v úmyslu okrást předtím kontaktoval na nádraží a nabídl mu k další konzumaci víno, a fyzicky ho napadl tím způsobem, že ho udeřil do obličeje, bezprostředně nato mu strhl náušnici z ucha a posléze, když poškozený po ráně i v důsledku podnapilosti ztratil vědomí, odcizil mu mobilní telefon zn. Nokia 3410, který byl následně zajištěn v zastavárně v B., kde ho tentýž den zastavila družka obžalovaného O. T., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 1999, sp zn. 5 T 141/1999, který nabyl právní moci 22. 9. 1999, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, který vykonal dne 20. 8. 2002.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím proti výroku o vině i o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 8 To 275/2004, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, který ve věci samé rozhodl ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že jeho čin byl nesprávně právně posouzen. Vytkl soudům obou stupňů, že přehlédly a nevzaly v úvahu některé důkazy provedené v hlavním líčení a došly tak k mylným závěrům. Brojil proti způsobu, jakým byly hodnoceny listinné důkazy, a to konkrétně zástavní smlouva na mobilní telefon Nokia 3410, a především pak výpověď svědka J. H. v hlavním líčení a jeho dopis adresovaný odvolacímu soudu. Uvedl, že z výpovědi poškozeného a z jeho dopisu adresovaného odvolacímu soudu vyplývá výrazná časová prodleva mezi úderem a stržením náušnice. Úder a stržení náušnice neměly podle něj bezprostřední souvislost, jak na to poškozený upozorňoval již v hlavním líčení. Upozornil, že z provedeného dokazování plyne, že nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť zde chybí podmínka užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dodal, že soud se vůbec nezabýval ani myšlenkou, že mobilní telefon mohl poškozenému vypadnout a on jej toliko zvedl, jak ostatně připouští i poškozený v hlavním líčení. Vyjádřil názor, že za takové situace lze uvažovat pouze o přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní, a s ohledem na předchozí odsouzení měl být proto uznán vinným toliko trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně jakož i rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a to zástavní smlouva na mobilní telefon zn. Nokia 3410 a především změněná výpověď poškozeného J. H. v hlavním líčení včetně obsahu dopisu, který adresoval odvolacímu soudu, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že vůči poškozenému užil fyzické násilí veden záměrem zmocnit se jeho věcí a že v bezprostřední souvislosti s tím mu strhl z ucha náušnici a posléze odcizil mobilní telefon. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou, s níž se náležitým způsobem vypořádaly soudy obou stupňů, uvedl, že se žádného násilného útoku vůči poškozenému J. H., který by bezprostředně předcházel stržení jeho náušnice a odcizení mobilního telefonu, nedopustil; náušnici mu pomáhal sundat a soudy se podle něj nezabývaly tím, že mobilní telefon mohl poškozenému pouze vypadnout a on jej pouze zvedl.
Tvrzení dovolatele, že se nemohl dopustit trestného činu loupeže, neboť v jeho jednání chybí nezbytná podmínka užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, v důsledku čehož měl být uznán vinným jen trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., nemá ve skutku, jak byl zjištěn a popsán soudy, oporu. V této souvislosti nutno odkázat na relevantní skutková zjištění soudů obou stupňů, podle nichž obviněný v úmyslu okrást poškozeného jej fyzicky napadl tak, že jej udeřil do obličeje, bezprostředně nato mu strhl náušnici z ucha a posléze, když poškozený po ráně a též v důsledku opilosti upadl, odcizil mu mobilní telefon zn. Nokia 3410.
Obviněný tak ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Je proto evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu loupeže nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 15. prosince 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková