ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.146.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 146/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2004 o dovolání podaném obviněným K. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 6 To 70/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 118/96, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. O. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. O. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 39 T 118/96, uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Za to mu byl uložen podle §222 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to malorážky čínské výroby JV-20, ráže .22 Long Rifle, malorážky ZKM 611 tuzemské výroby, ráže .22 WMR, bez výrobního čísla, malorážky ZKM 611 tuzemské výroby, ráže .22 WMR, bez výrobního čísla s puškohledem, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení nebo vlastnění střelné zbraně ve smyslu zákona o střelných zbraních a střelivu na dobu deseti let. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu bylo rovněž uloženo ochranné opatření, a to zabrání věcí konkretizovaných ve výroku rozsudku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. V., J. V., a K. V., všichni bytem K., okres B., zastoupení zmocněncem JUDr. S. H., advokátem se sídlem v B., odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že
1. dne 6. 7. 1995 v přesněji nezjištěné době mezi 0.00 hodin – 02.00 hodin v K., okres B., na polní cestě z K. k myslivně, asi 450 m od konce obce, vystřelil z malorážky ZKM 611, bez výrobního čísla, ráže .22 WMR, s puškohledem na Ja. Vo., kterému způsobil střelné poranění, zejména dvojitý průstřel levé plíce a ostřel srdeční svaloviny se zakrvácením do levého hrudního vaku, přičemž na následky utrpěných zranění Ja. Vo. na místě zemřel,
2. v přesněji nezjištěné době nejméně od poloviny roku 1994 do 8. 7. 1995 ve V. B., K., si bez povolení opatřil a přechovával malorážku čínské výroby JV-20, ráže .22 Long Rifle, výrobního čísla 612802, malorážku ZKM 611, bez výrobního čísla, tuzemské výroby, ráže .22 WMR, malorážku ZKM 611, bez výrobního čísla, tuzemské výroby, ráže .22 WMR, střelivo různé ráže uvedené na čísle listu 21 – 22 trestního spisu, které je uloženo u PČR, Správy Jihomoravského kraje, oddělení správní služby, B., vyjma loveckých nábojů ráže „12“, přičemž k jejich držení je třeba povolení podle zákona o střelných zbraních a střelivu.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2003, sp. zn. 6 To 70/2003, a rozsudkem
I. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení střelné zbraně na dobu deseti roků;
II. jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému K. O. dne 22. 10. 2003, jeho obhájci Mgr. Z. M. dne 24. 10. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 21. 10. 2003.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 17. 12. 2003 v elektronické podobě u Krajského soudu v Brně. V obecné rovině v něm vymezil dovolací důvod ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu rozvedl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, že by v dané věci mohly být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., resp. namítal, že soudy ve svých rozhodnutích blíže neodůvodnily, proč jeho jednání nebylo posuzováno jako jednání v nutné obraně, případně jako trestný čin podle §224 tr. zák., když nalézacímu soudu vytkl, že se touto problematikou v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval vůbec, a soudu odvolacímu, který dospěl sice k závěru, že zákonné podmínky nutné pro to, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, splněny nebyly, že se opřel toliko o jím podaný popis události, aniž blíže hodnotil podmínky, za nichž ke konfliktu došlo, či jeho průběh; obdobně se ani jeden ze soudů nevypořádal dostatečně s otázkou subjektivní stránky. Poukázal přitom i na citaci z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2000 ohledně závěrů znaleckého posudku (bez jeho bližší specifikace) a zdůraznil, že tato možná varianta byla vyloučena nikoliv kategorickými závěry znalců, nýbrž úvahou obou rozhodujících soudů. Dále dovolatel uvedl, že s ohledem na délku řízení, jím nezapříčiněnou ani v nejmenším, navrhl i zastavení jeho trestního stíhání, přičemž vytkl, že tomuto návrhu nebyla věnována dostatečná pozornost (zdůraznil přitom, že na území ČR je již takto postupováno). V návaznosti na uvedené pak považoval za nesprávné i výroky o trestu a náhradě škody; o náhradě škody soudy neměly vůbec rozhodovat, a pokud tak učinily, dopustily se jiného nesprávného hmotně právního posouzení. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle §265k tr. ř. zrušil a tomuto soudu uložil ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 22. 1. 2004). Současně zaslala přípis obhájci obviněného s tím, aby se vyjádřil, zda obviněný souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (obhájci byl doručen dne 27. 1. 2004).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 2004 úvodem zrekapitulovala dosavadní řízení ve věci a obsah podaného dovolání. Měla za to, že obviněný formuloval své námitky ke správnosti právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení tak, že jsou z hlediska jím uplatněného důvodu dovolání relevantní; dospěla však k závěru, že jestliže namítal, že v daném případě byly splněny podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Plně se totiž ztotožnila s názorem soudu druhého stupně o tom, že v dané věci nebyly dány podmínky k aplikaci citovaného ustanovení trestního zákona, a uvedla, že nelze dovodit, že by jednání obviněného tak, jak je vymezeno ve skutkové větě výroku rozsudku, bylo přiměřené povaze i jednání poškozeného. K námitce obviněného vyjádřené bez odkazu na důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázala na to, že zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by bylo možné dovodit ve zcela výjimečných až extrémních případech; v daném případě by muselo jít o extrémně dlouhou dobu vedení trestního řízení, která by poznamenala samotný jeho účel tak, že by zcela ztratil na svém významu, přičemž taková situace by přicházela v úvahu tehdy, pokud by se celková doba konání trestního řízení blížila uplynutí promlčecí doby trestného činu podle jeho právní kvalifikace. V posuzované věci, vycházeje z osmileté doby vedení trestního řízení, byl běh dvanáctileté promlčecí lhůty poznamenán touto skutečností pouze téměř z poloviny, a je tedy zřejmé, že celková doba vedení trestního řízení v porovnání s délkou uvedené promlčecí doby nemohla svým významem převážit zákonný účel, ke kterému trestní stíhání obviněného směřovalo. Státní zástupkyně pak navrhla Nejvyššímu soudu, aby podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný ve svém přípise ze dne 10. 2. 2004 uvedl, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost. Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř. a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Námitky obviněného tak, jak je ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval, v tomto ohledu nemohou obstát. Jestliže uvedl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, že by v dané věci mohly být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., přičemž v tomto směru konkrétně namítal, že soudy ve svých rozhodnutích blíže neodůvodnily, proč jeho jednání nebylo posuzováno jako jednání v nutné obraně, případně jako trestný čin podle §224 tr. zák., když nalézacímu soudu vytkl, že se touto problematikou v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval vůbec, a soudu odvolacímu, že se opřel toliko o jím podaný popis události, aniž blíže hodnotil podmínky, za nichž ke konfliktu došlo, či jeho průběh, a pokud obdobně brojil proti způsobu posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu, vytýkal vlastně odvolacímu soudu chyby, jichž se dopustil při hodnocení okolností, za nichž se daný skutek stal, a oběma rozhodujícím soudům pak, jak své závěry o tom, že nejednal v nutné obraně, odůvodnily ve svých rozhodnutích, případně, že se v nich touto problematikou nezabývaly vůbec. Takové výhrady míří do správnosti učiněných skutkových zjištění, způsobu, jakým je soudy utvářely, a zejména brojí proti tomu, jak soudy své závěry odůvodnily, a proto je nelze podřadit ani pod obviněným deklarovaný důvod dovolání, ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Vzhledem k tomu, že uvedené námitky byly převážně námitkami k odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejinak je tomu v případě, kdy dovolatel zdůraznil, že varianta, že jednal v nutné obraně, byla vyloučena nikoliv kategorickými závěry znalců (ať již formulovanými ve znaleckém posudku či v rámci jejich výpovědí), nýbrž úvahou obou rozhodujících soudů; prostřednictvím takové výhrady totiž akcentuje význam určitých důkazů pro posouzení dané otázky, které však nebyly zohledněny (znalecký posudek, výpovědi znalců), a vytýká soudům, že své závěry opřely o vlastní úvahy. I tato námitka je právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Stejný závěr je třeba učinit i ohledně výtky obviněného, že nebyla věnována náležitá pozornost jeho návrhu na zastavení trestního stíhání z důvodu délky daného trestního řízení; dovolatel zde totiž brojí proti tomu, v jaké míře se takovým návrhem soudy zabývaly, resp. že se jím nezabývaly dostatečně. Ani v tomto případě nejde o námitku, která by se týkala otázky „právního posouzení skutků“ (jimiž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným), jak má na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vně tohoto dovolacího důvodu stojí i poslední námitka obviněného, že nesprávné jsou i výroky o trestu a náhradě škody. Nejenže obviněný nekonkretizoval, v čem chce tvrzenou nesprávnost spatřovat, především je však evidentní, že jeho námitku nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. Výhradu vztahující se k náhradě škody nelze považovat za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť o nároku poškozených soudy nerozhodly meritorně, nýbrž je podle §229 odst. 1 tr. ř. (tedy za použití procesního ustanovení) odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních, a další výhradu k výroku o trestu nelze podřadit ani pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným).
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že převážnou část výhrad, které dovolatel ve svém podání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (zejména k aplikaci §13 tr. zák.). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, odvolací soud se jimi řádně zabýval a vypořádal se s nimi.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a