ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.147.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 147/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2004 o dovoláních podaných obviněnými R. P. a R. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2003, sp. zn. 6 To 79/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 79/2003, a v odsuzující části rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 10 T 5/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 10 T 5/2003, byli obvinění R. P. a R. L. uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle §251 odst. l, 2 tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., jehož se dopustili tím, že v přesně nezjištěné době od ledna 1994 do dubna 1995 v pronajatých garážích v P., ul. P. K. a v P., ul. P. a dále v bydlišti obviněného R. L. v P., ul. V., dílem společně a po předchozí vzájemné domluvě, dílem samostatně, předělávali výrobní čísla u neztotožněnými pachateli odcizených osobních motorových vozidel, a to tak, že celou číslici číselného znaku nebo její část vypilovali a následně přerazili číslicí jinou, jednak v úmyslu některá z vozidel si ponechat, jednak zbývající dále prodat, a to:
R. L. sám
1. AUDI 80 Avant, červené barvy, jehož hodnota byla 637.300,- Kč, poškozeného F. K., a které bylo odcizeno dne 7. 4. 1994 na parkovišti hotelu C. v N. P., a následně, po provedené úpravě výrobního čísla, bylo přihlášeno na obžalovaného R. L. a vozidlu byla přidělena SPZ,
R. P. a R. L. společně
2. AUDI 100, bílé barvy, jehož hodnota byla 557.500,- Kč, poškozeného O. P. P., které bylo odcizeno dne 7. 11. 1994 v J. n. N., před hotelem N. B., a následně, po provedené úpravě výr. čísla, bylo přihlášeno na DI P. na jméno M. V., a vozidlu byla přidělena SPZ,
3. VW Passat Combi, zelené barvy, jehož hodnota byla 509.700,- Kč, poškozené firmy H., se sídlem SRN, M., které bylo odcizeno dne 27. 10. 1994 v P., u hotelu S., a následně, po provedené úpravě výrobního čísla, bylo přihlášeno na DI P. na jméno P. Š., a vozidlu byla přidělena SPZ,
4. VW Passat Combi, červené barvy, jehož hodnota byla 493.200,- Kč, poškozeného A. L., které bylo odcizeno dne 16. 2. 1995 na B. D., a následně po provedené úpravě výrobního čísla bylo procleno na celnici P. V. na jméno P. L., a nebylo přihlášeno na DI,
5. VW Multivan, červené barvy, jehož hodnota byla 545.200,- Kč, poškozeného W. S., které bylo odcizeno dne 11. 11. 1994 v obci P., před hotelem F., následně, po provedené úpravě výrobního čísla, bylo přihlášeno na DI P. na jméno M. V., a vozidlu byla přidělena SPZ,
6. BMW 325 TD, tmavě modré barvy, jehož hodnota byla 643.000,- Kč, poškozeného B. R. B., které bylo odcizeno dne 12. 11. 1994 v L. na odstavném parkovišti V. p. J. a následně, po provedené úpravě výrobního čísla, bylo přihlášeno na DI P. na jméno V. V., a vozidlu byla přidělena SPZ,
7. AUDI C4, tmavě šedé metalízy, jehož hodnota byla 788.400,- Kč, poškozené firmy B. E., se sídlem SRN, W., které bylo odcizeno dne 23. 11. 1994 v L., před hotelem Z. L. a následně, po provedené úpravě výrobního čísla, bylo přihlášeno na DI P. na jméno P. L., a vozidlu byla přidělena SPZ,
R. P. sám
8. BMW 3C, černé barvy, jehož hodnota byla 402.400,- Kč, poškozeného H. K. A., které bylo odcizeno dne 30. 12. 1994 v L., ul. F., před budovou H., vozidlo nebylo přihlášeno na DI,
R. P. a R. L. společně
9. BMW 318i, tmavě modré barvy, jehož hodnota byla 523.400,- Kč, poškozeného E. W., které bylo odcizeno dne 20. 2. 1995 v L., na parkovišti v O. ul., vozidlo nebylo přihlášeno na DI,
R. P. sám
10. VW Caravelle BUS, bílé barvy, jehož hodnota byla 466.700,- Kč, poškozené firmy T. A. M. u. W. R. E., se sídlem SRN, N. – A., které bylo odcizeno dne 24. 4. 1995 v P., ul. N. P., před domem, vozidlo nebylo přihlášeno na DI,
11. VW Caravelle, zelené barvy, jehož hodnota byla 644.800,- Kč, poškozeného Dr. K. H. W., které bylo odcizeno v době od 21. do 22. 3. 1995 v Ú. n. L., ul. H., z parkoviště před Universitou J. E. P., a následně, po provedené úpravě výrobního čísla, bylo přihlášeno na DI P. na obviněného R. P. a vozidlu byla přidělena SPZ,
12. BMW 318i, stříbrné metalízy, jehož hodnota byla 545.900,- Kč, poškozeného H. M., které bylo odcizeno dne 29. 12. 1994 v L., z parkoviště na T. n., vozidlo nebylo přihlášeno na DI,
13. v přesně nezjištěné době předělal výrobní číslo u osobního motorového vozidla tov. zn. VW Transporter, bílé barvy, jehož hodnota byla 526.900,- Kč, poškozené firmy B.-D. se sídlem SRN, D., které bylo odcizeno ve dnech 30. – 31. 1. 1993 v D., a následně byl zapsán na DI P. jako vlastník tohoto vozidla, kterému byla přidělena SPZ, čímž způsobili obviněný R. L. celkovou škodu ve výši 4,697.700,- Kč a obviněný R. P. celkovou škodu ve výši 6,647.100,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný R. P. odsouzen podle §251 odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci –kovových raznic. Obviněný R. L. byl podle §251 odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetijednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V další části rozsudku byli obvinění R. P. i R. L. ohledně zbytku trestné činnosti, která jim byla obžalobou též kladena za vinu, podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 79/2003, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání podaná obviněnými R. P. a R. L. proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze.
Proti tomuto posledně citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 10 T 5/2003, podali oba shora uvedení obvinění dovolání.
Dovolatel R. P. tak učinil prostřednictvím svého obhájce JUDr. F. M. podáním došlým Městskému soudu v Praze dne 5. 12. 2003. Za dovolací důvod označil §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku; poukázal především na nesprávný postup obou soudů při stanovení „značného prospěchu“. Z trestného jednání, pro které byl odsouzen, nevyplývá, jaký měl zisk z prodeje uvedených automobilů a skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka W. K. neodpovídají zákonným požadavkům. Zdůraznil, že pokud soud hodnotil výpovědi tohoto svědka, měl vzít do úvahy, že svědek obviněného nepoznal, neboť, pokud svědek hovořil o R. P., pak mluvil o jiné osobě. Způsob hodnocení výpovědi tohoto svědka, jak jej provedl soud I. stupně, obviněný považuje za nesprávný a z hlediska zákonných podmínek pro hodnocení důkazů za neakceptovatelný. Dále poukázal na skutečnost, že jestliže byl zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu trestný čin pomoci k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., protože mu nebyla prokázána účast na odcizení uvedených vozidel, nelze racionálně předpokládat, že tato vozidla získal od osob, které tato vozidla skutečně odcizily, bez finančního nebo jiného ekvivalentu. Proto při posuzování jím získaného prospěchu bylo k této skutečnosti také nutné přihlédnout. Pokud soud II. stupně vycházel pro určení jím získaného značného prospěchu z hodnoty vozidla zn. VW Caravell, které na sebe převedl a užíval, a nebyl-li pachatelem jeho odcizení, pak jej musel od skutečného pachatele získat a lze předpokládat, že nikoliv zadarmo, což se ve výši stanoveného značného prospěchu nikde neobjevilo, a proto když soud I. stupně vycházel z cen odcizených motorových vozidel stanovených znaleckými posudky, nestanovil výši značného prospěchu v souladu se zákonem, protože nebylo při jeho určení přihlédnuto k tomu, že s těmito vozidly neobchodoval, ale dostával pouze odměnu za to, že změnil identifikační čísla. Při způsobu stanovení značného prospěchu bylo potřeba od hodnoty předmětných vozidel odečíst náklady, které na jejich získání byly vynaloženy, avšak ty zjištěny nebyly, a soud se v tomto směru nepokusil o jakékoliv dokazování, a pokud jeho výpovědi neuvěřil, pak posouzení této otázky zůstalo pouze v rovině skutkových a právních spekulací. Protože nebyl prokázán značný prospěch, který předmětnou trestnou činností získal, a nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podílnictví podle §251 odst. 2 tr. zák., nepřichází tato právní kvalifikace do úvahy. Za prokázaný lze považovat toliko trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., na který se však vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky č. 20/1998 Sb., o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
V závěru tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále je Nejvyšší soud) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 10 T 5/2003, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 79/2003, zrušil a řízení s odkazem na rozhodnutí prezidenta republiky č. 20/1998 Sb., o amnestii ze dne 3. 2. 1998, zastavil.
Obviněný R. L. dovolání, které došlo Městskému soudu v Praze dne 23. 12. 2003, podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. z důvodů §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, dále z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a současně i z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Vrchní soud v Praze zamítl řádný opravný prostředek, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V obsahu dovolání obviněný R. L. rozvedl stejné skutečnosti, které namítal již v rámci podaného odvolání, jejichž podstatou je, že v rozsudku soudu I. stupně je zaměněna výše způsobené škody se získaným prospěchem, což nelze ztotožňovat. Pro vyjádření opodstatněnosti tohoto svého tvrzení citoval různá publikovaná rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, čímž se snažil podpořit svůj názor, že soudy obou stupňů neobjasnily, za jakých okolností se do držení obviněných dostaly automobily, u nichž obvinění měli měnit čísla na karosériích a na štítcích. Nejsou tak splněny základní předpoklady pro to, aby soud vůbec mohl stanovit výši možného majetkového prospěchu. V důkazní nouzi, která v této souvislosti nastala, měly oba soudy vycházet z výpovědi obviněných, že neměli žádný prospěch pocházející z prodeje vozů a že jediným jejich prospěchem byly částky, které obdrželi za úpravu zmíněných čísel na jednotlivých vozech, které představovaly částky přibližně kolem 4.000,- až 5.000,- Kč. Protože městský soud nebyl schopen stanovit výši majetkového prospěchu, uchýlil se neopodstatněně k tomu, že kvalifikační znak „prospěch“ nahradil kvalifikačním znakem „škoda“, který ovšem ustanovení §251 tr. zák. nezná. Právní kvalifikace podle §251 odst. 2 tr. zák. proto neodpovídá zákonu, a lze zvažovat jako jedině možnou právní kvalifikaci podle §251 odst. 1 tr. zák. Za tohoto předpokladu však bylo nutné přihlédnout k amnestijnímu rozhodnutí prezidenta republiky z února 1998, které se vztahovalo i na úmyslné trestné činy se sazbou trestu odnětí svobody do dvou let. V tomto případě pak měl soud (vedle zprošťující části rozsudku) ohledně té trestné činnosti, kde obviněné uznal vinnými, postupovat podle §223 odst. 1 tr. ř. a usnesením trestní stíhání zastavit. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že se obdobně podanými námitkami v rámci odvolacího řízení nezabýval a napadeným usnesením jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, aniž by dostatečně vysvětlil, proč považuje rozsudek soudu I. stupně za správný ve vztahu k právní kvalifikaci podle §251 odst. 2 tr. zák., nevypořádal se s otázkou značného prospěchu, a nelze mít proto za dostatečně objasněné, na základě jakých okolností považuje za naplněný tento obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 2 tr. zák. S ohledem na tyto argumenty obviněný shledává, že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí soudů I. i II. stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, ale je dán také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože trestní stíhání nebylo přípustné přinejmenším od okamžiku rozhodování soudu I. stupně, když ve věci existoval obligatorní důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. s ohledem na amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, a proto při použití právní kvalifikace podle §251 odst. 1 tr. zák. mělo být trestní stíhání zastaveno podle §223 odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán proto, že vrchní soud zamítl řádný opravný prostředek, ač řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Vrchnímu soudu v Praze se závazným právním názorem.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byla dovolání obou obviněných doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného R. P. v podrobnostech uvedl, že tento dovolatel uplatňoval stejnou výhradu jak v rámci celé své obhajoby, tak i v odvolání. Oba obecné soudy se touto výhradou podrobně zabývaly a dospěly k závěru, že dovolatel svým protiprávním jednáním získal skutečně značný prospěch přesahující částku 500.000,- Kč, když jedno z odcizených vozidel mělo hodnotu bezmála 650.000,- Kč. Takové konstatování považuje za závěr skutkový a nikoliv právní a výhrady vůči němu za nevyhovující deklarovanému dovolacímu důvodu. Za námitku právní povahy považuje obviněným vyjádřené pochybnosti ohledně použité právní kvalifikace, jestliže odkazuje na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Jde však o námitku, kterou je nutné pokládat s ohledem na získaný majetkový prospěch a všechny okolnosti, za nichž byl čin spáchán, za zjevně neopodstatněnou. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí vadami, které by bylo nutné odstranit cestou dovolání.
Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k dovolání podanému obviněným R. L. poukázal také na skutečnost, že část jeho dovolání vytýká napadeným rozhodnutím vady skutkové povahy, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. S tímto dovolacím důvodem se obsahově slučuje pouze argumentace směřující proti použití právní kvalifikace, ohledně níž však toto dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Stejně hodnotí i výhrady obviněným vyjádřené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože k aplikaci uváděného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii by musel soud přikročit ve chvíli, kdyby u obviněného změnil právní kvalifikaci pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., k čemuž však nedošlo, a za stávajícího právního posouzení trestné činnosti obviněného R. L. podle §251 odst. 1, 2 tr. zák. zmiňovaný postup do úvahy nepřichází. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže také uspět, neboť obviněný odkázal na dovolací důvody, které nejsou naplněny, a proto nemůže uspět námitka, že odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek, i když předešlé řízení bylo zatíženo vadami zakládajícími důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). V téže souvislosti, avšak u každého z obviněných zvlášť, posuzoval, zda jejich dovolání byla podána z důvodu uvedeného v §265b tr. ř., tedy zda existují důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo zda se nejedná o dovolání zjevně neopodstatněná ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podmínky pro odmítnutí podaných dovolání však neshledal.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba obvinění, je potřeba předeslat, že podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při oprávněnosti tvrzení o existenci tohoto dovolacího důvodu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných R. P. a R. L. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění vymezená v odsuzující části rozsudku soudu I. stupně. Nejvyšší soud se proto mohl z podnětu těchto dovolání zabývat jen těmi výhradami, které mají povahu hmotně právních nedostatků, tedy těch, které brojí proti tomu, že trestná činnost, jíž byli uznáni vinnými, byla nesprávně právně posouzena jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 2 tr. zák., protože za nedůsledný považují způsob, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly se znakem značného prospěchu tvořícím okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.), a požadují, aby byli uznáni vinnými trestným činem podílnictví pouze podle §251 odst. 1 tr. zák. V této části jsou jejich dovolání důvodná a opodstatněná, neboť vyjadřují dovolací důvod, jak je v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen a korespondují s tam uvedenými zákonnými hledisky.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993, jímž byli obvinění R. L. a R. P. uznáni vinnými, se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a získá-li tím značný prospěch. Přestože zákon v ustanovení §251 odst. 2 tr. zák. vyžaduje získání značného prospěchu, soud I. stupně v odsuzujícím výroku o vině i v odůvodnění uvádí znak značné škody v částce 4.697.700,- Kč u obviněného R. L. a v částce 6.647.100,- Kč u obviněného R. P., aniž by přitom zjistil zákonem požadovaný znak značného prospěchu.
Nejvyšší soud tak shledal, že soud I. stupně v odsuzující části výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. (nepřesně dle výroku §251 odst. 1, 2 tr. zák.) neuvádí znak značného prospěchu, jak odst. 2 tohoto zák. ustanovení předpokládá, ale znak značné škody, což je v rozporu s uvedenou právní kvalifikací. Toto pochybení neodstranil ve svém rozhodnutí ani odvolací soud, byť uvádí „… I kdyby tedy soud prvního stupně neuvěřil tvrzení svědka K., podle kterého tento předával peníze za prodané automobily obžalovaným, získal by každý z obžalovaných posuzovaným jednáním prospěch přesahující částku 500.000, - Kč, tedy hranici značného prospěchu ve smyslu §89 odst. 11 poslední věta tr. zák. ve znění zák. č. 290/93 Sb…“ , z čehož dovozuje překročení hranice značného prospěchu. Vůbec se však nevypořádává s tím, že soud prvního stupně ve výroku o vině u obou obviněných neshledal naplnění znaku značného prospěchu, ale naplnění znaku značné škody. Odvolací soud navíc sám v odůvodnění svého rozhodnutí činí alternativní závěr o jiném naplnění znaku značného prospěchu, aniž by tento svůj závěr vyjádřil ve výroku rozhodnutí, neboť odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl, přestože se zcela zjevně neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, který shledal naplnění znaku značné škody a nikoli značného prospěchu. Pokud odvolací soud dospěje, byť k alternativnímu závěru o právní kvalifikaci trestného činu, musí tuto skutečnost vyjádřit ve výroku o vině po zrušení rozsudku nalézacího soudu (viz §259 odst. 3 tr. ř). Jinak vznikají pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku uvedeného v rozsudku soudu I. stupně, který odvolací soud přezkoumával, a to jak pokud jde o naplnění znaku značného prospěchu oproti znaku značné škody, tak i pokud jde o výši značného prospěchu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Již toto pochybení je takové povahy, že samo o sobě zakládá důvod dovolání podle 265b odst. 1 písm. g)tr. ř., neboť znak značného prospěchu nelze zaměňovat se znakem značné škody. V návaznosti na to je také třeba ve výroku rozsudku vyjádřit alespoň minimální výši značného prospěchu jako kvalifikační okolnosti.
Výše prospěchu je v daném případě okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, a pokud jde o značný prospěch, vychází z ustanovení §89 odst. 14 tr. zák., ve znění zák. č. 290/93 Sb., které se jako výkladové pravidlo pro stanovení výše značné škody vztahuje obdobně i na určení značného prospěchu. Ustanovení §89 odst. 14 tr. zák., ve znění zák. č. 290/93 Sb., který soud I. stupně pro uznání viny trestným činem podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. použil, upravuje škodu značného rozsahu tak, že jde o částku dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády. Částku rozhodnou pro výpočet nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona v době účinnosti zák. č. 290/93 Sb. stanovilo nařízení vlády č. 464/1991 Sb. ve výši 2000,- Kč. Škoda značného rozsahu, a tedy obdobně i značný prospěch proto činil v době účinnosti citovaného zákona nejméně 200.000,- Kč.
Při řešení otázky naplnění znaku značného prospěchu jako kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 2 tr. zák. je potřeba mít vždy na paměti, že nemůže být automaticky vycházeno z hodnoty věci, kterou na sebe obvinění převedli (srov. č. 1/1999 Sb. rozh. trest.). Značným prospěchem (na rozdíl od škody, která představuje majetkovou újmu způsobenou pachatelem činu vlastníku věci) je to, co pachatelé převedením věci dříve získané trestným činem získali. Za takový značný prospěch by bylo možné např. považovat i odměnu, kterou obvinění prodejem věci obdrželi, nebo by jím mohl být i jiný výtěžek, kterého nabyli obdobnou realizací takové věci. Mechanické přejímání hodnoty věci, kterou na sebe jako podílníci převedli, totiž plně a dostatečně vždy nevystihuje zákonem předpokládanou povahu značného prospěchu, protože není a ani nemůže být zaměňován se škodou.
Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, jak je vymezena v ustanovení §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., nezakotvuje škodu, neboť ta, jako újma způsobená vlastníku věci, byla naplněna v trestním jednání, na němž se pachatel trestného činu podle §251 tr. zák. podílí. Za jistých okolností může značný prospěch odpovídat i hodnotě věci, kterou jiná osoba získala trestným činem, avšak takto určená výše značného prospěchu, korespondující s výší škody, musí odpovídat zásadám pro stanovení značného prospěchu. Z hlediska výše obohacení je však třeba také zkoumat, zda pachatel na opatření věci musel vynaložit nějaké prostředky, a pokud bude takový závěr na základě provedených důkazů učiněn, je třeba tyto náklady odečíst od hodnoty získané věci. Soudy obou stupňů se v tomto směru dostatečně nevypořádaly s obhajobou obviněných, a proto vznikají pochybnosti, zda lze bez dalšího vysvětlení považovat za značný prospěch výši způsobené škody, která podle závěru soudu I. stupně u obviněného R. L. činila 4.697.700,- Kč a u obviněného R. P. 6.647.100,- Kč, zvláště když některé automobily podle zjištění soudu I. stupně ani osobně neužívali, ale tyto měly být užívány jinými osobami.
Uvedenou pochybnost vzbuzují především skutečnosti vyplývající z obhajoby obou obviněných, kteří již v přípravném řízení poukazovali na to, že některá vozidla, u nichž později přerazili výrobní čísla, získali koupí. Takto vypovídal obviněný R. L. na č. l. 311, kde sdělil, že vozidlo AUDI 8O Avant (viz bod 1 odsuzující části rozsudku) zakoupil za částku 100.000,- Kč, vozidlo AUDI C4 (bod 7) zakoupil za částku 70.000,- Kč. Obviněný R. P. vypověděl, že vozidlo zn. VW Caravelle (bod 11) odkoupil od dodavatelů za částku 110.000,- Kč (viz č. l. 265) a že za vozidlo VW Transporter zaplatil zálohu 200.000,- Kč (viz č. l. 275). Z rozsudku soudu I. stupně však není patrno, jak nalézací soud tato tvrzení ve vztahu k uvedeným podmínkám pro stanovení značného prospěchu hodnotil. Přitom jde nepochybně o náklady, které měly být při stanovení obviněnými získaného značného prospěchu zvažovány.
Tyto nedostatky nenapravil ani Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací odvolání podaná oběma obviněnými proti předmětnému rozsudku soudu I. stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl a v podstatě odkázal na závěry soudu prvního stupně jako na správné, když se s nimi v zásadě ztotožnil.
Nejvyšší soud však dále považuje za vhodné poukázat na nesrovnalosti, které z odůvodnění tohoto rozhodnutí plynou. Namísto toho, aby odvolací soud otázku značného prospěchu najisto postavil a vyložil ji v souladu se shora citovanou zákonnou úpravou, dopustil se sám nepřesnosti, když na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k rozvedení úvah k otázce značného prospěchu uvedl, že minimální hranici značného prospěchu ve smyslu zák. č. 290/93 Sb. tvoří částka 500.000,- Kč; tato částka však s uvedenou právní úpravou nekoresponduje. Jestliže odvolací soud považuje za správný závěr soudu I. stupně a shoduje se s ním v tom, že trestnost činu je nutné posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, neboť pozdější zákon pro obviněné není příznivější (§16 odst. 1 tr. zák.), pak je nutné, aby i výklad značného prospěchu byl podáván v souladu s právní úpravou, která je zakotvena v zákoně, podle něhož byla trestná činnost obviněných posouzena, tedy podle zákona č. 290/93 Sb. Ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., jak je odvolacím soudem citováno, však vychází z právní úpravy platné v době vydaného napadeného rozhodnutí podle zákona č. 265/2001 Sb., neboť teprve tento zákon, účinný od 1. 1. 2002, zakotvil v uvedeném ustanovení, že značnou škodou se rozumí částka nejméně 500.000,- Kč.
Pokud soud I. stupně na straně 36 svého rozsudku při úvahách o právní kvalifikaci dovozuje, že „… u některých aut věc skončila zásahem policie a tyto automobily s upraveným výrobním číslem byly obžalovanými policii vydány. Takto bylo jednoznačné, že jednání obžalovaných může být posuzováno pouze podle ustanovení §251 trestního zákona jako trestný čin podílnictví. Již jen hodnota vozidel nalezených u obžalovaných a jimi vydaných přitom přesáhla hraniční částku škody značné, ať již za užití sumy 200.000,- Kč podle staršího, nebo 500.000,- Kč při užití posledního znění zákona,…“ není z tohoto zřejmé, jaký tento závěr má vlastně význam pro úvahy o výši obviněnými získaného značného prospěchu. Podle názoru Nejvyššího soudu i tento alternativní způsob vyjádření minimální výše značného prospěchu ve vztahu k časové působnosti zákonů podle §16 tr. zák. rovněž ubírá na přesvědčivosti napadeného rozhodnutí. Význam pro tento závěr by měla úvaha, za jakým účelem obvinění vozidla u sebe měli; zda proto, aby je sami užívali (pak by zřejmě mohl být značný prospěch vyjádřen hodnotou podle znaleckého posudku, protože by jej tvořila přímo vozidla, která by jim k prospěchu a užitku sloužila), anebo proto, aby je prodali. V takovém případě by však nebylo již možné se spokojit se stanovením značného prospěchu na základě hodnoty vozidel vyčíslené podle znaleckého posudku, ale bylo by nutné zkoumat, za jaké částky obvinění vozidla prodali či prodat mohli nebo chtěli. Tak je tomu podle popisu skutku u bodu 4 a 10, kde obvinění vozidla vydali policii, nebo u bodu 9, podle něhož obviněný R. P. po určitou dobu vozidlo ukrýval, nebo v případě bodu 12, kde bylo nepřihlášené vozidlo nalezeno v garáži u tohoto obviněného. Těmito úvahami se však soudy obou stupňů nezabývaly a uvedené skutečnosti, které se k tomuto posouzení nabízely, ponechaly bez povšimnutí.
Nejvyšší soud s ohledem na konstatovaná zjištění shledal, že soudy obou stupňů při řešení otázky určení výše značného prospěchu nepostupovaly v souladu se zákonem a jejich závěry v této souvislosti vyjádřené v napadených rozhodnutích není možné považovat za přesvědčivé a správné.
V návaznosti na shora uvedené úvahy o výši značného prospěchu bude třeba se zabývat i správností použití trestního zákona, ve znění zák. č. 290/1993 Sb., jak u obviněného R. P., tak zejména u obviněného R. L.
Trestní zákon v ustanovení §16 odst. 1 zakotvuje, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby spáchání. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen. Konkrétní čin konkrétního pachatele je nutné takto podřadit pod všechny souhrny trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající dnem spáchání činu a končící rozhodnutím ve věci. Těchto souhrnů takových norem může být i více než dva. Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího právě o stejné či různé skutkové podstaty. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, a nebo jen práva pozdějšího (srov. č. 11/1991 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci citovaného ustanovení trestního zákona nutno posoudit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ze všech hledisek významných v konkrétním jednotlivém případě pro otázku trestnosti činu podle všech v úvahu přicházející souhrnů trestněprávních norem.
Aplikujeme-li tyto obecné závěry na posuzovaný případ, pak lze dojít k závěru, že přesné stanovení výše značného prospěchu má význam i pro použití ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o stanovení časové působnosti zákonů, neboť, byť pozdější zákon má přísnější trestní sazbu uvedenou v ustanovení §251 odst. 2 tr. zák. (od jednoho roku do pěti let oproti šesti měsícům až pěti letům podle předchozího zákona), není bez významu, že pozdější zákon podstatně zvýšil hranici značného prospěchu z částky 200.000,- Kč na 500.000,- Kč. Při použití §16 odst. 1 tr. zák. není správné, porovnávají-li se pouze trestní sazby, neboť, jak je výše rozvedeno, ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. je třeba zvažovat posouzení podle celého souhrnu právních norem (viz č. 73/1951 a č. 19/1962 Sb. rozh. trest.), podle zákona účinného v době spáchání činu a podle zákonů pozdějších až do úvahy o uložení trestu, pro který má samozřejmě význam, o kolik zjištěná výše značného prospěchu přesáhla jeho hranici stanovenou v §89 odst. 11, resp. 14 tr. zák.
Soud I. stupně u obviněného R. P. použil zákon č. 290/93 Sb. s ohledem na to, že trestný čin spáchaný tímto obviněným, u nějž pro posouzení trestnosti jeho činu vycházel ze značného prospěchu ve výši 6.647.100,- Kč, by za použití pozdějšího zák. č. 265/2001 Sb. bylo nutné kvalifikovat jako škodu velkého rozsahu (viz §89 odst. 11 zák. č. 265/2001 Sb.), tudíž podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 cit. zák. (s trestní sazbou od dvou do osmi roků), což je pro tohoto obviněného přísnější než právní úprava podle zák. č. 290/93 Sb., která kvalifikovanou skutkovou podstatu prospěchem velkého rozsahu neobsahovala a omezila se jen na kvalifikační znak značného prospěchu v odst. 2 s trestní sazbou od šesti měsíců do pěti let. Tyto úvahy by bylo možné považovat za správné a korespondující se zásadami vymezenými v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. za stavu, který byl ve vztahu k obviněnému R. P. zjištěn ve výroku napadeného rozsudku. Tato úvaha by však již neměla své opodstatnění, pokud by v jeho případě značný prospěch nedosáhl částky 5.000.000, -Kč, který je hraniční pro prospěch velkého rozsahu.
Soud I. stupně však již dostatečně nevysvětlil, proč aplikoval stejnou úvahu i pro určení časové působnosti zákona u obviněného R. L., u nějž ji použít nelze. U tohoto obviněného totiž dospěl k závěru o výši značného prospěchu pouze v částce 4.697.700,-Kč, což je částka, která hranice znaku velkého prospěchu podle odst. 3 §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. nedosahuje.
Nejvyšší soud proto shledal, že ve vztahu k právní kvalifikaci u obviněného R. L. z hlediska časové působnosti trestních zákonů nebyla shora rozvedená zásada důkladně aplikovaná, protože jen ve vztahu srovnání trestních sazeb obou do úvahy přicházejících zákonů, bez uvážení i dalších trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu, není zcela jednoznačné, že zák. č. 290/93 Sb., jako zákon účinný v době spáchání činu, je příznivější pro obviněného R. L. již nyní a v případě, že by došlo ke snížení značného prospěchu, i pro obviněného R. P.
Pro úplnost je ještě nutné také poukázat na to, že ve vztahu k užité právní kvalifikaci uvedené v rozsudku soudu prvního stupně není správně uvedeno označení trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ale rozsudek uvádí pouze ustanovení §251 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil, aniž by tuto, byť jen formální vadu odstranil nebo jinak napravil.
Vzhledem ke všem těmto uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Městský soud v Praze jako soud nalézací nepostupoval v souladu s platnou právní úpravou a v souladu s ní nestanovil výši obviněnými získaného značného prospěchu, když použil pro určení trestnosti činnosti spáchané obviněným R. L. zákona č. 290/93 Sb., který pro něj za stávající situace není příznivější. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací neodstranil tyto nedostatky spočívající v nepřesnosti stanovení výše tohoto kvalifikačního znaku i v rozsudku soudu I. stupně, který jej neposoudil ze všech shora uvedených zákonných hledisek a v rozporu s nimi tento kvalifikační znak nevyjádřil ani ve výroku svého rozsudku. Tím je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svá dovolání opřeli oba obvinění, protože rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je též naplněn i obviněným R. L. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně a byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na uvedená zjištění dovolací soud nepovažoval za nutné zkoumat opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť posouzení otázky nutnosti zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky, čehož se obviněný R. L. v rámci tohoto dovolacího důvodu domáhal, by bylo důvodné pouze v případě závěru, že nebyl znak značného prospěchu vůbec naplněn. Takový závěr však prozatím učiněn nebyl a dovolací soud v rámci své přezkumné činnosti předmětnou vadu s ohledem na současný stav řízení neshledal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ze všech shora uvedených důvodů v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 79/2003, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 10 T 5/2003, a to v celé odsuzující části, když beze změny ponechal část rozsudku, v níž obvinění byli zproštěni, protože proti této zprošťující části dovolání podána nebyla. Postupoval podle §265k odst. 2 tr. ř. a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť vzhledem k podrobně popsaným okolnostem, kdy je třeba provádět i další dokazování, dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová