ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.148.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 148/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2004 o dovolání obviněné J. Ř., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 7 To 109/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná J. Ř. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 7 To 109/03, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 4 T 3/2003. Tímto rozsudkem byla uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou; podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4, 5 tr. zák. jí bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody V. z. p. ČR, O. p. N., částku 575.722,- Kč.
Podle zjištění krajského soudu se obviněná pokusu trestného činu dopustila tím, že „dne 2. 3. 2003 kolem 01.00 hodin v Č. S., v bytě, v silně podnapilém stavu napadla kuchyňským nožem s délkou čepele 17 cm P. Č. tak, že jej bodla do levé přední strany hrudníku a způsobila mu tak bodnořezné poranění se zasažením levé vnitřní hrudní tepny, přední části zevního listu osrdečníku, dále bodnořezný kanál procházel levou brániční klenbou do břišní dutiny, kde pronikl levým lalokem jater, přední a zadní stěnou žaludku, kořenem okruží tenkého střeva a lehce povrchně zranil plochu slinivky břišní, kdy vlivem těchto poranění byl poškozený P. Č. bezprostředně ohrožen na životě vnitřním vykrvácením nebo následným zánětem pobřišnice, když ke smrti poškozeného nedošlo díky neprodleně provedenému složitému a vysoce odbornému chirurgickému zákroku na chirurgickém oddělení Všeobecné nemocnice v N.“.
Obviněná podala dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a odkázala v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť ten měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jako pokus trestného činu vraždy. Vytkla, že soudy obou stupňů neposoudily správně subjektivní stránku činu a chybně vyvodily její srozumění se způsobením smrti poškozenému. Podle jejího názoru úmysl nepřímý ve vztahu k tomuto následku prokázán nebyl a skutek jednoznačně vykazuje zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Ve prospěch tohoto závěru podle ní svědčí i to, že nebylo dostatečně prokázáno, že skutečně mířila bodnutí do míst, u kterých si byla vědoma, že jejich poranění může způsobit poškozenému smrt, a že nebyla zjištěna ani příčina jejího jednání. Současně obviněná brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů a uvedla, že provedené důkazy nesvědčí jednoznačně pro závěr o tom, že na poškozeného zaútočila právě ona. Soudy se podle ní nevypořádaly s možností, že zranění si způsobil poškozený sám. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněná vytkla vady dvojí povahy. Jednak uplatnila námitky, jimiž zpochybnila správnost skutkových zjištění soudů; ty však nemohou podle jejího názoru obsahově naplnit žádný z udávaných dovolacích důvodů. Jinak je tomu podle ní u těch výtek, které směřovaly proti právnímu posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn. V tomto směru však poukázala na správné právní posouzení skutku, v důsledku čehož nemohou výhrady obviněné obstát. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g)tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněná v dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad obviněné, které směřovaly vůči rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněná vytkla, že nebylo spolehlivě prokázáno, že to byla právě ona, kdo vedl útok na poškozeného P. Č. Upozornila, že poškozený svoje výpovědi měnil, a soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s možností, že si mohl zranění způsobit sám. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněná zpochybnila správnost skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněné je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtila, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněné, která v silně podnapilém stavu napadla kuchyňským nožem o délce 17 cm poškozeného tak, že jej bodla do levé přední strany hrudníku, též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněné poškozený utrpěl zranění, pod jejichž vlivem byl bezprostředně ohrožen na životě, přičemž k jeho smrti nedošlo díky neprodleně provedenému složitému a vysoce odbornému chirurgickému zákroku. Vadou jistě je, že skutková část výroku o vině rozsudku krajského soudu neobsahuje konkrétní skutkové zjištění, které by výstižně naplnilo zákonný znak formy zavinění ve vztahu k tomuto následku. Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové zjistil, že obviněná vedla razantní útok velkým nožem a že vzhledem k lokalizaci útoku do oblasti, kde se nachází srdce a další orgány dutiny hrudní a břišní, jejichž porušením vzniká nebezpečí pro život, „nemohla počítat s tím, že by smrt způsobit nemohla, resp. musela být minimálně srozuměna s tím, že smrt poškozeného může nastat“. S těmito zjištěními se ztotožnil a konstatoval je v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze.
Námitky obviněné zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Použila-li obviněná nůž, musela vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže použila nože o délce čepele 17 cm a s velkou intenzitou vedla útok do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány (obviněná sama sdělila záchranné službě, že poškozený byl bodnut do srdce), rozhodla se jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že své jednání realizovala se znalostí věci a v době útoku si musela být vědoma toho, že poškozenému může smrt způsobit a nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musela představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně přiléhavě uvedl, že dospěl-li k závěru o srozumění obviněné se smrtí poškozeného, nemohl její jednání posoudit jako ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. ř., přestože ve skutečnosti byla způsobena jen těžká újma na zdraví.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková