ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.199.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 199/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2004 o dovolání obviněného Š. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 5 To 521/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 6/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Š. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 5 To 521/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 4 T 6/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. V. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění okresního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že „v přesně neustanovené době po dobu nejméně šesti měsíců roku 2002 do 6. října 2002 v B. opakovaně, zneužívaje psychicky narušeného zdravotního stavu poškozeného J. V., požadoval po něm pod pohrůžkou násilí vydání různých finančních částek, dále dne 6. října 2002 v dopoledních hodinách, v době, kdy se poškozený V. vracel s nákupem domů, tomuto zastoupil cestu a požadoval po něm vydání jeho cestovního pasu s odůvodněním, že mu údajně dluží 800,- Kč, a současně mu sdělil, že pokud mu pas nevydá, kdykoli si ho najde a zabije ho, a poté co mu z obavy o svůj život poškozený V. pas vydal, mu sdělil, že mu ho vrátí až dne 11. října 2002 před budovou Č. s. v B. poté, co si poškozený vyzvedne svůj invalidní důchod a požadovanou částku mu zaplatí, a opětovně mu vyhrožoval, že pokud tuto skutečnost někde oznámí, najde si ho a zabije ho; následně téhož dne kolem 14.00 hodin navštívil opět poškozeného v bytě, tento z obavy z jeho zjevné fyzické převahy ho do bytu pustil, přičemž obviněný mu sdělil, že v jeho bytě setrvá po delší dobu a poslal poškozeného nakoupit různé potraviny a alkohol, poškozený cestou zpět z obavy o svůj život požádal sousedku M. K. o pomoc a sdělil jí, že obviněný je u něj v bytě, že má strach o svůj život, žena vyrozuměla svého manžela J. K. a ten klepal na dveře bytu poškozeného kolem 19.00 hodin, přičemž obviněný zabránil poškozenému otevřít dveře bytu s tím, že pokud otevře, zabije ho, a při této vyhrůžce držel v ruce kuchyňský nůž, čímž vzbudil u poškozeného zcela důvodnou obavu, že své vyhrůžky splní…“.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, a proto dospěly též k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Upozornil, že v řízení napadenému usnesení předcházejícím bylo porušeno jeho právo obhajoby, poněvadž nebyla provedena konfrontace s poškozeným, nebyl vyslechnut svědek V. S. a nebyl zajištěn nůž, jímž měl údajně poškozeného ohrožovat. Ani skutek, jak byl soudy zjištěn, nevykazuje podle něj znaky trestného činu vydírání, protože z hlediska obecného členění lidského jednání na dát, konat, opomenout a strpět poškozeného nenutil, aby něco konal. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod (ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.) nelze subsumovat námitky směřující proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění. Za relevantní pokládal toliko výtky vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V tomto rozsahu však pokládal dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad obviněného, které směřovaly vůči rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněný vytkl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že se skutku dopustil. Namítl, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, zejména že nebyla provedena konfrontace mezi ním a poškozeným, nebyl vyslechnut jím navrhovaný svědek V. S. a že nebyl zajištěn nůž, jímž měl poškozeného údajně ohrožovat. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda jednání obviněného naplňuje po stránce formální všechny zákonné znaky trestného činu vydírání, konkrétně zda bylo zjištěno, že poškozeného nutil, aby něco konal.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a spáchal takový čin se zbraní. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.
Tato zjištění vyjadřují, že obviněný se jednání, jež naplňuje znaky pohrůžky fyzického násilí, dopustil v úmyslu dosáhnout toho, aby mu poškozený, jehož psychicky narušeného zdravotního stavu zneužíval, dával různě vysoké finanční částky, aby mu vydal cestovní pas a tuto skutečnost nikde neoznámil; dále též poškozeného nutil, aby v době jeho přítomnosti v bytě poškozeného neotevřel dveře svého bytu po zaklepání souseda a v této souvislosti mu vyhrožoval, že pokud otevře, zabije jej, přičemž v ruce držel kuchyňský nůž. V této souvislosti nutno upozornit, že trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému útoku vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (k tomu č. 25/1983 Sb. rozh. tr.).
Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý; je nadbytečně obsažný a stylisticky neobratný. Ve prospěch přesvědčivosti rozsudku okresního soudu nesvědčí, že ve skutkové části výroku o vině ve vztahu k tomu jednání obviněného, které je časově zařazeno do období šesti měsíců roku 2002 do 6. října 2002, je uvedeno, že obviněný se ho dopustil „pod pohrůžkou násilí“, což není skutkové zjištění, ale citace zákonného textu §235 odst. 1 tr. zák. Okresní soud měl správně ve skutkové části výroku o vině ve vztahu k tomuto jednání obviněného uvést konkrétní skutková zjištění, která naplňují zákonný znak „pohrůžka násilí“. Jde však jen o určitou dílčí nepřesnost či neúplnost popisu skutku, proti níž ostatně ani námitky dovolatele nesměřovaly. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud, neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání; z popisu skutku podle něj přesvědčivě nevyplývá, že poškozeného nutil, aby „něco konal“, poněvadž z hlediska členění lidského jednání na dát, konat, opomenout a strpět poškozeného nenutil, aby něco konal. Tato výhrada nemůže evidentně obstát.
Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného mimo jiné k tomu, aby něco konal, a to pohrůžkou násilí. Nezbytné je, aby cíl pachatele byl adresován poškozenému a ten aby jej vnímal. V těchto souvislostech soud prvního stupně konstatoval, že obviněný tím, že po poškozeném, jehož psychicky narušeného zdravotního stavu zneužíval, „pod pohrůžkou násilí opakovaně vyžadoval vydání různých finančních částek a dne 6. 10. 2002 v bytě poškozeného zabránil poškozenému po zaklepání souseda otevřít dveře bytu, přičemž v ruce držel kuchyňský nůž a vyhrožoval, že pokud otevře, zabije ho, nutil jej, aby něco konal; spáchal-li tento čin s nožem v ruce, pak takový čin spáchal se zbraní“ (strana 4 rozsudku okresního soudu). S těmito závěry se ztotožnil a odkázal na ně v odůvodnění napadeného usnesení i krajský soud (strana 4 napadeného usnesení krajského soudu). K již uvedeným okolnostem nutno pro úplnost přiřadit ještě další jednání obviněného ze dne 6. října 2002, jež spočívalo v přinucení poškozeného, aby mu vydal cestovní pas a nikde tuto skutečnost neoznamoval, k němuž došlo taktéž proti vůli poškozeného, protože byl k tomu donucen pod pohrůžkou, že jinak si jej obviněný najde a zabije ho, jak rovněž vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu.
Ve vztahu ke konkrétně uplatněné dovolací námitce ze skutkové části výroku o vině i odůvodnění rozsudku okresního soudu jasně vyplývá, že soud považoval za „konání“ takové jednání poškozeného, které spočívalo ve vydání finančních částek, ve vydání cestovního pasu, neoznámení odnětí cestovního pasu a v neotevření dveří na klepání. Následek spočívající ve vydání peněz či cestovního pasu lze evidentně jako konání donucované osoby, tj. její aktivní pohyb, posoudit. Neoznámení odnětí cestovního pasu a neotevření dveří bytu by bylo lze spíše hodnotit jako zdržení se aktivního jednání, nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala, a tedy opominutí; z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu vydírání jde však o závěr nerelevantní, protože postačí naplnění byť jen jediné z alternativně udávaných forem jednání, k nimž byl poškozený pod pohrůžkou násilí nucen. Skutek obviněného byl správně posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm.c) tr. zák., neboť všechny jeho zákonné znaky jednoznačně vykazuje.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková