ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.332.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 332/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2004 o dovolání podaném obviněným L. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 4 To 111/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 43 T 3/2001, uznán vinným, že
1) jako jednatel a společník v. o. s. B. F.P. B., se sídlem v B., dne 30. 4. 1998 v B. uzavřel s a. s. M. P., smlouvu o obchodním zastoupení a o budoucí kupní smlouvě a na jejím podkladě v úmyslu sebe obohatit vyhotovil v období od 30. 4. 1998 do 29. 5. 1998 nejméně 79 fiktivních nebo simulovaných leasingových smluv, přičemž předměty pronájmu fakticky neexistovaly, a jejich nákup od s. r. o. B. B., kde fungoval jako jediný společník a jednatel, pouze předstíral, a tyto neexistující předměty pronájmu následně ve výši jejich prodejní ceny po odpočtu akontací ke škodě a. s. M. vyfakturoval, a to fakturami specifikovanými v rozsudku, a tímto jednáním způsobil a. s. M. škodu ve výši 976.548,- Kč, další škoda v celkové výši 1.623.105,- Kč poškozené a. s. M. nevznikla, neboť pojala podezření z trestné činnosti a faktury FV 98030355, FV 98030349, FV 98030326, FV 98030361, FV 98030380 obviněnému neproplatila,
2) dne 5. 11. 1998 v B. jako jednatel a společník v. o. s. B. F. P. B., se sídlem v B., ačkoliv si byl vědom, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen vzniklý schodek na svém účtu vyrovnat, neoprávněně vybral za užití platební karty z běžného účtu společnosti zřízeného u a. s. I. a p. b. B., částku 240.000,- Kč, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že výběr není dostatečným způsobem kryt finančními prostředky na účtu a vzniklý debet ve výši 238.758,11 Kč přes četné urgence dosud neuhradil.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb. a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb. a uložil mu za to podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování obchodní činnosti – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a zákazu zprostředkovatelské činnosti v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit G. C. M., a. s., P., škodu ve výši 562.972,30 Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2003, sp. zn. 4 To 111/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému L. L. dne 19. 1. 2004 (na příslušné doručence založené na č. l. 1373 sice obviněný uvedl u svého podpisu jako datum doručení 19. 1. 2003, avšak z okolností a ostatních údajů na doručence je nepochybné, že zásilku převzal dne 19. 1. 2004), jeho obhájci JUDr. B. V. dne 8. 1. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 7. 1. 2004.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dne 5. 2. 2004 osobně u Krajského soudu v Brně dovolání, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť jednak napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení okolnosti významné pro rozhodnutí [ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a dále soud druhého stupně rozhodl svým usnesením o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a přestože v řízení předcházejícím jeho vydání byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. V dalším textu svého obsáhlého podání pak podrobně rozvedl argumentaci, která by měla jednotlivé alternativy uplatněných dovolacích důvodů naplňovat.
Nesprávnost hmotně právního posouzení obviněný spatřoval v chybném posouzení subjektivní stránky ve vztahu k oběma skutkům; tvrdil, že neměl v úmyslu obohatit sebe nebo jiného a dosáhnout přitom trvalosti takového stavu, nýbrž již v okamžiku, kdy se dopouštěl předmětných jednání, měl v úmyslu uhradit okamžitě veškerou škodu vzniklou oběma poškozeným společnostem, a jedinou okolností, která mu v tom bránila, byla neochota obchodní společnosti A. p., a. s., vyplatit obchodní společnosti B. P., v. o. s., pojistné plnění z důvodu pojistné události – vloupání do jejího skladu. Jestliže soudy obou stupňů označily vyplacení pojistného plnění za budoucí nejistou událost, dopustily se hrubého pochybení při posouzení otázky, zda v době jeho jednání existovala pohledávka obchodní společnosti B. P., v. o. s., vůči obchodní společnosti A. p., a. s., a opomenuly souvislosti mezi rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení ve věci podaného trestního oznámení oznamovatele B. P., v. o. s., a to Krajského soudu v Brně ve věci jeho trestního stíhání pro tzv. pojistný podvod a Krajského soudu v Brně o uplatněném obchodněprávním nároku (vyplacení pojistného plnění) vůči A. p., a. s.; obviněný přitom poukázal na to, že v roce 2003 byl pravomocně zproštěn obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit trestného činu tzv. pojistného podvodu, a proto nebylo možné dojít k jinému závěru, než že oprávněně důvěřoval ve vymahatelnost svého nároku, resp. nároku společnosti B. P., v. o. s. V souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ pak nelze přičítat k jeho tíži, že například Krajský soud v Brně neučinil do doby rozhodování soudů v této věci rozhodnutí, na jehož podkladě by tyto soudy měly najisto zodpovězenou otázku, zda v době, kdy se měl dopouštět předmětných skutků, existovala pohledávka vůči A. p., a. s. Odvolací soud se tak při posuzování subjektivní stránky opřel o právní závěr, že nesprávný úřední postup spočívající v nedůvodných průtazích v řízení na straně státních orgánů se považuje za „obvyklý chod věcí“ v tom smyslu, že obviněný nemohl spoléhat na skutečnost, že o jeho nárocích bude v zákonných lhůtách rozhodnuto.
Dále obviněný ve svém dovolání namítl, že soud druhého stupně nesprávně posoudil skutek pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, neboť jeho popis neodpovídá kvalifikaci podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když v něm nejsou dostatečným způsobem popsány všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Poukázal přitom na to, že v popisu skutku je jednak označován jako jednatel společnosti B. P., v. o. s., ačkoliv podle právní úpravy je statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti pouze společník, dále, že se zde hovoří o jeho vlastních finančních prostředcích, resp. jeho vlastní finanční situaci, i když byl stíhán a odsouzen pro jednání, kterého se měl dopustit jako statutární orgán jmenované společnosti, a konečně, že zde použitá formulace „vzniklý debet ve výši 238.758,11 Kč přes četné urgence dosud neuhradil“ neodpovídá atributu trvalosti majetkové újmy na straně poškozeného jakožto formálního znaku skutkové podstaty daného trestného činu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vytýkal odvolacímu soudu jednak, že rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí; soud druhého stupně měl totiž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit vzhledem k tomu, že v něm v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. není dostatečně rozvedeno, v čem nalézací soud spatřoval „nejistou okolnost“, na niž odkazuje, což tuto část rozhodnutí činí fakticky nepřezkoumatelnou. Jestliže pak odvolací soud namísto postupu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. sám bez dalšího „dovodil“, co měl pod uvedeným pojmem soud prvního stupně na mysli, nahradil nepřípustným způsobem jeho činnost a překročil vlastní přezkumné oprávnění. Další okolností, která měla citovaný dovolací důvod (v jeho druhé alternativě) naplňovat, byla podle názoru dovolatele ta, že s ohledem na právě zmíněné nejasnosti části rozsudku soudu prvního stupně a jím učiněné nesprávné hmotně právní posouzení otázky existence či neexistence pohledávky společnosti B., v. o. s., vůči A. p., a. s., byly již v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí odvolacího soudu dány důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen, resp. o jeho přerušení v případě, že v mezidobí k výkonu trestu nastoupí.
Dne 16. 2. 2004 učinil obviněný prostřednictvím svého obhájce osobně u Krajského soudu v Brně další podání, kterým doplnil dovolání podané dne 5. 2. 2004. Rozvedl v něm další námitky, které měly naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v té jeho alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle jeho názoru je mu uložený trest odnětí svobody nepřiměřený, a proto měl odvolací soud postupovat podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř., a nikoliv podle §256 tr. ř. Dále namítl, že soud prvního stupně jednak porušil zásadu presumpce neviny, když mu v rámci úvah o trestu přičetl k tíži, že v době, kdy se měl dopustit jednání v této věci, byl trestně stíhán pro jiné jednání (pro něž byl posléze zproštěn obžaloby), a dále, že se nepřezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou společenské nebezpečnosti jeho jednání (nezohlednil například to, že se k činu doznal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení), zejména v tom směru, že mu jako osobě prvotrestané uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Uvedl také, že na situaci, z níž soudy v této trestní věci vyvodily jeho trestní odpovědnost, se rozhodujícím způsobem podílí český stát, a poukázal na to, že prostředky, jež svým jednáním získal, nebyly použity pro jeho vlastní potřebu (jak konstatoval nalézací soud, který dospěl k závěru, že se obohatil), a to ani zčásti, nýbrž k úhradě celního dluhu společnosti B. P., v. o. s., resp. k refundaci předmětné částky ručiteli, který byl nucen hradit dluh za jmenovanou společnost, a tudíž skončily v plné výši ve státním rozpočtu.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 10. 2. 2004). Současně upozornil i obhájce obviněného, že může souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (obhájci bylo toto upozornění doručeno rovněž dne 10. 2. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 27. 2. 2004 po rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného uvedl, že těžiště jeho námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týká existence, resp. neexistence subjektivní stránky trestných činů podvodu podle §250 tr. zák. na jeho straně; otázka, zda v době, kdy se dopouštěl jednání popsaného ve výroku o vině, mohl obviněný v dohledné době očekávat výplatu plnění z pojistné smlouvy, však není otázkou právní, ale vyloženě skutkovou, a proto i konstatování odvolacího soudu v tomto směru je skutkovým zjištěním, které nelze v rámci dovolacího řízení zpochybňovat. Jestliže soud v této souvislosti vycházel z celkem obecně známé skutečnosti, že řízení o závažných trestných činech, popřípadě ve věcech obchodněprávních trvá delší dobu (což vyjádřil stručným odkazem na „obvyklý chod věcí“), jde opět o hodnocení skutkové, nikoli hmotně právní. Dovolací námitky týkající se existence subjektivní stránky jsou tudíž námitkami skutkovými a s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nekryjí.
Další výhrady obviněného, a to ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pod citovaný dovolací důvod podřadit lze; státní zástupce sice připustil, že popis skutku v tzv. skutkové větě není zcela precizní, neboť formálně nerozlišuje mezi majetkem, resp. majetkovými poměry obviněného jako fyzické osoby a společnosti B. P., v. o. s., jako osoby právnické, nicméně z něj a z rozvedení skutkových zjištění v odůvodnění soudních rozhodnutí (zejména na str. 14 rozhodnutí odvolacího soudu) vyplývají základní skutečnosti významné z hlediska trestní odpovědnosti obviněného podle §250 tr. zák. – obviněný vybral z účtu u peněžního ústavu částku, o které věděl, že se tam nenachází, a věděl rovněž, že vzniklý debet nebude v dohledné době vyrovnán. Z hlediska trestní odpovědnosti nebylo rozhodné, zda v době výběru peněz byl též jednatelem (takový orgán obchodní zákoník v souvislosti s veřejnou obchodní společností v ustanovení §76 a násl. skutečně neuvádí) nebo pouze společníkem uvedené společnosti. V této souvislosti podotkl, že podle §86, věty druhé, obchodního zákoníku ručí společníci veřejné obchodní společnosti za závazky společnosti veškerým svým majetkem; určitá objektivní souvislost mezi majetkovými poměry obviněného a majetkovými poměry společnosti tedy existovala. Škoda peněžnímu ústavu přitom vznikla momentem odčerpání finančních prostředků a argumentace dovolatele je v tomto směru bezpředmětná, když pojem „trvalá majetková újma“ ani ustanovení §250, ani jiné ustanovení tr. zák. neobsahuje. Státní zástupce tak uzavřel, že popis skutku pod bodem 2) nepovažuje za natolik nepřiléhavý, aby bylo možno hovořit o jeho vadnosti ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu nepovažoval za důvodné ani ty výhrady obviněného k právnímu posouzení skutku a jinému hmotně právnímu posouzení, jež uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Další část jeho námitek, které pod citovaný důvod podřadil, se s ním pak obsahově nekryje; v předmětné věci nebylo vůbec možné vznášet námitku, že soud druhého stupně zamítl řádný opravný prostředek z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí (tj. „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“), neboť v dané věci odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozsudku soudu prvního stupně (jestliže dovolatel spatřuje naplnění procesních podmínek v nerespektování ustanovení §258 tr. ř., pak fakticky napadá kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu; námitky tohoto druhu však v rámci předmětného dovolacího důvodu uplatňovat nelze).
Státní zástupce tak dospěl k závěru, že velká část dovolacích námitek obviněného neodpovídá deklarovaným dovolacím důvodům; ty z nich, které lze pod tyto důvody podřadit, považoval za zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný L. L. prostřednictvím svého obhájce JUDr. B. V. sdělil přípisem ze dne 12. 2. 2004 podaným ke Krajskému soudu v Brně dne 13. 2. 2004, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání (včetně jeho doplnění) je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání (včetně jeho doplnění) bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah jeho podání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaných dovolacích důvodů vymezených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Námitky obviněného, o něž byl v jeho dovolání opřen názor, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) a §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a které rozvedl v rámci prvého uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou výhradami primárně skutkovými, neboť obviněný jejich prostřednictvím ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na podkladě provedených důkazů a na základě nichž dospěly k závěru o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty posuzovaných trestných činů, a snaží se je zvrátit. Tak je tomu v případě, pokud tvrdí, že neměl v úmyslu obohatit sebe nebo jiného a dosáhnout přitom trvalosti takového stavu, nýbrž již v okamžiku, kdy se dopouštěl předmětných jednání, měl v úmyslu uhradit okamžitě veškerou škodu vzniklou oběma poškozeným společnostem, a jedinou okolností, která mu v tom bránila, byla neochota společnosti A. p., a. s., vyplatit společnosti B. P., v. o. s., pojistné plnění, přičemž v této souvislosti namítá, že soudy obou stupňů se dopustily hrubého pochybení, jestliže označily vyplacení pojistného plnění za budoucí nejistou událost, neboť ve vymahatelnost svého nároku důvěřoval oprávněně a nelze přičítat k jeho tíži, že státní orgány nerozhodly v příslušných řízeních v zákonem stanovených lhůtách (a naopak v nich činily neodůvodněné průtahy). Obviněný totiž spatřoval nesprávnost hmotně právního posouzení v posouzení otázky, zda v době jeho jednání existovala pohledávka společnosti B. P., v. o. s., vůči společnosti A. p., a. s., resp. zda mohl v blízké době očekávat výplatu předmětného pojistného plnění, a dále v konstatování odvolacího soudu, že vzhledem k „obvyklému chodu věcí“ nemohl spoléhat na to, že řízení v jiných trestních a obchodněprávních řízeních budou do doby jednání před soudy v této věci skončena; takové jeho námitky mají výlučně skutkovou povahu, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak se k jeho odvolání postavil soud odvolací.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V žádném případě tak nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže se obviněný dovolával zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tak, jak byla obviněným v kontextu celého obsahu dovolání formulována, směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností, kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Ohledně všech shora uvedených námitek obviněného musel Nejvyšší soud konstatovat, že svým charakterem jsou takovými tvrzenými nedostatky, z nichž dovolatel až následně dovodil nesprávné právní posouzení subjektivní stránky předmětných trestných činů. Tyto výhrady obviněného směřují výlučně proti těm skutkovým zjištěním a jejich úplnosti, z nichž soud prvního stupně (a posléze i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil uvedený zákonný znak skutkové podstaty daných trestných činů.
Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný však současně namítl, že soud druhého stupně nesprávně posoudil skutek pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, neboť jeho popis neodpovídá kvalifikaci podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když v něm nejsou dostatečným způsobem popsány všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Takovou jeho argumentaci lze pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť uvedené námitky rozhodnutí soudu vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně a popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, že obviněný L. L. dne 5. 11. 1998 v B. jako jednatel a společník v. o. s. B. F. P. B., se sídlem v B., ačkoliv si byl vědom, že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen vzniklý schodek na svém účtu vyrovnat, neoprávněně vybral za užití platební karty z běžného účtu společnosti zřízeného u a. s. I. a p. b. B., částku 240.000,- Kč, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že výběr není dostatečným způsobem kryt finančními prostředky na účtu a vzniklý debet ve výši 238.758,11 Kč přes četné urgence dosud neuhradil. Jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku, nalézací soud zjistil, že … pokud jde o skutek pod bodem 2 výroku rozsudku, ke kterému co do rozsahu a výše škody se obviněný doznal, použil obviněný shodnou obhajobu; tím, že vědomě uskutečnil výběr, který nebyl kryt finančními prostředky, se měl dopustit dle obviněného pouze svémocné půjčky u peněžního ústavu IPB, a. s., u něhož měl běžný účet zřízen. Obviněný se však tohoto jednání dopustil v situaci, kdy i dle vlastních slov se nacházel ve finanční tísni. Objektivně nebyl vzniklý debet v krátké lhůtě vyrovnán a obviněný tak neučinil doposud. I v tomto případě šlo z jeho strany o svémocnou půjčku, v jejímž důsledku způsobil IPB, a. s. přímou škodu 238.758,11 Kč. Pokud by obviněný chtěl skutečně získat u IPB půjčku, respektive úvěr, mohl s jmenovaným peněžním ústavem uzavřít příslušnou úvěrovou smlouvu, což však neučinil. Poškozená organizace jednala v omylu, který obviněný díky nedokonalému systému ochrany využil. Tak jak v případě jednání pod bodem 1 výroku rozsudku i v tomto případě obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu dle §4 písm. b)tr. zák. Jak vůči poškozenému a. s. M. P. (nyní G. K. M., a. s.), tak vůči IPB, a. s. (nyní ČSOB, a. s.) obviněný jednal v podvodném úmyslu vylákat po poškozených organizacích hotové finanční prostředky … dle novelizovaného ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona činí dolní hranice značné škody 500.000 Kč. Obviněný však IPB, a. s. způsobil škodu 238.758,11 Kč, tudíž škodu malou dle již citovaného ustanovení. Soud proto jednání obviněného posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona ve znění novely č. 265/2001 Sb. … (str. 9 a 10 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který na stranách 14 a 15 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že … obviněný poškozenou společnost (M., a. s.) uváděl v omyl tím, že předstíral uzavření řádných smluv o pronájmu, na základě kterých se poškozená společnost stala vlastníkem předmětů pronájmu, což ve skutečnosti nebyla pravda, neboť tyto předměty vůbec neexistovaly. Poškozená společnost učinila v takto vyvolaném omylu majetkovou dispozici a vznikla jí škoda, přičemž došlo k obohacení obviněného (tam kde došlo k proplacení faktur), resp. jednání obviněného k takovému vývoji události směřovalo (tam, kde k vyplacení vzhledem k odhalení podvodu nedošlo). Dodatečná úhrada splátek již měla charakter pouze náhrady vzniklé škody. Obdobně je třeba nahlížet na výběr peněz z běžného účtu prostřednictvím platební karty, na kterém se vybraná částka nenacházela, o čemž obviněný věděl. Je třeba zdůraznit, že dle smlouvy o vedení účtu obviněný nebyl oprávněn přečerpat účet a neměl povolen vznik debetu. Pokud tak učinil, aby získal peníze k zaplacení celního dluhu, přičemž věděl, že nebude schopen vzniklý debet v krátké době vyrovnat, naopak byl přinejmenším srozuměn, že tak nebude moci delší dobu učinit, uvedl poškozenou banku v omyl tím, že výběrem pomocí platební karty předstíral, že na účtu peníze jsou, v tomto omylu banka (automaticky prostřednictvím technického zařízení) peníze vyplatila, vznikla jí škoda a došlo k obohacení obviněného … krajský soud nepochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku o vině) a dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2 výroku o vině), přičemž nepochybil ani v aplikaci §16 odst. 1 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák., když jednáním obviněného byla způsobena škoda výrazně převyšující dolní hranici toho kterého pojmu škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. a hrozilo způsobení škody ještě podstatně vyšší, když k tomuto následku nedošlo jen náhodou, obviněný spáchal dva trestné činy a provedení trestné činnosti bylo promyšlené a rafinované …
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného popsané pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného z hlediska subjektivní stránky přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu, nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Lze sice připustit, že popis skutku v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku vykazuje drobné nepřesnosti, avšak nejde o takové nedostatky, pro něž by skutková věta nemohla obstát, a to zvláště za situace, kdy skutečnosti v ní uvedené jsou pak podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku a také v usnesení soudu druhého stupně.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Objektem trestného činu je tu cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl [§4 písm. a), b) tr. zák.].
V posuzovaném případě jednání obviněného jako společníka B. P., v. o. s., jenž byl jejím statutárním orgánem s oprávněním jednat jménem společnosti a podepisovat za ni samostatně (i když zákon č. 513/191 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, skutečně v tomto případě statutární orgán společnosti neoznačuje názvem jednatel; toto nepřesné označení však nemá na trestní odpovědnost obviněného žádný vliv, neboť významným je právě to, že byl statutárním orgánem s příslušnými právy a povinnostmi k třetím osobám), a který ve smyslu §86 citovaného zákona ručil za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně s druhým společníkem L. L. (v tomto ohledu pak neobstojí ani ta námitka obviněného, že popis subjektivní stránky byl vztažen k jeho vlastním finančním prostředkům a situaci, když jednání se měl dopustit jako statutární orgán veřejné obchodní společnosti), tedy i za závazky vzniklé výběrem finančních prostředků za užití platební karty z běžného účtu předmětné společnosti, ačkoliv věděl, že výběr není dostatečným způsobem krytý finančními prostředky na účtu a že vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopen vzniklý schodek na účtu vyrovnat, přičemž debet ve výši 238.758, 11 Kč skutečně přes četné urgence neuhradil, a tudíž tyto finanční prostředky (jichž nebyl vlastníkem) vybral neoprávněně (to, že věděl, že mu daná částka nepatří, vyplývá i z jeho vlastní výpovědi, když uvedl, že vědomě uskutečnil výběr, který nebyl kryt finančními prostředky), je třeba posoudit jako jednání podvodné. Použitím platební karty k debetnímu výběru se tak obohatil ke škodě cizího majetku tím, že využil omylu jiného, konkrétně omylu v neúčinně nastaveném zabezpečovacím systému bankomatu (nalézací soud se sice v tzv. právní větě rozsudečného výroku nevyjádřil přiléhavě, když formuloval, že obviněný uvedl někoho v omyl, avšak tato skutečnost nemění ničeho na správnosti použité právní kvalifikace).
Rovněž tak lze připustit, že úmysl obviněného obohatit se ke škodě poškozeného mohl být výstižněji vyjádřen v samotné skutkové větě odsuzujícího rozsudku, avšak ani formulace použitá nalézacím soudem ve spojení s obsahem odůvodnění rozhodnutí nevyvolává žádnou pochybnost o skutečném záměru obviněného. Obdobně tak je zřejmé, že svým jednáním způsobil škodu ve výši 238.758,11 Kč rovnající se vzniklému debetu na daném účtu v důsledku jím uskutečněného výběru; rozhodujícím okamžikem pro stanovení okamžiku vzniku škody pak byl ten, kdy došlo k odčerpání peněžních prostředků z účtu, a v tomto směru neobstojí argumentace dovolatele, že soudem použitá formulace „vzniklý debet ve výši 238.758,11 Kč přes četné urgence dosud neuhradil“ neodpovídá atributu trvalosti majetkové újmy na straně poškozeného jakožto formálního znaku skutkové podstaty daného trestného činu.
Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku o odůvodnění odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) proto dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky, a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.
Druhým dovolacím důvodem, jenž obviněný ve svém podání vymezil, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Citovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod a) až k) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání obviněného) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Přezkoumával-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (v posuzované věci na podkladě odvolání) věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej (v případě odvolání podle §256 tr. ř.), je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 §265b tr. ř. S ohledem na to, že převážnou část námitek dovolatele nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., resp. ty, které jsou z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, jsou zjevně neopodstatněné, nemohl Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Jestliže obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítal, že mu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený, Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada je z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. irelevantní; subsumovat ji však nelze ani pod speciální důvody dovolání stanovené zákonem ve vztahu k výroku o trestu a vymezené v §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. (obviněný však tyto důvody ani neuplatnil), ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a s ohledem na konkrétní trest ani pod důvod podle §265b odst. 2 tr. ř.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného L. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který učinil v závěru svého dovolání, nerozhodoval. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však dovolacímu soudu nepředložil. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a