ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.357.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 357/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 53 T 11/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 53 T 11/2003, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému G. ČR, k. s., se sídlem P., částku ve výši 102.300,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2003, sp. zn. 2 To 127/2003, usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 12. 12. 2003, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. M. S. dne 18. 12. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 11. 12. 2003.
Dne 10. 2. 2004 učinil obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. K. na poště podání, jež obsahovalo dovolání a které bylo adresováno Krajskému soudu v Brně (tomuto soudu došlo dne 11. 2. 2004).
Jak obviněný uvedl již v úvodu svého mimořádného opravného prostředku, podal jej vůči rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 11/2003. V dalším textu svého podání pak zopakoval a současně konkretizoval, že dovolání podává proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydanému dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 … za použití zák. ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když zastává stanovisko, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení …; následně rozvedl, že prvoinstanční soud nesprávně posoudil otázku jeho eventuální duševní poruchy, která v době předmětného činu mohla vylučovat nebo snižovat ovládací složku jeho jednání, když v tomto směru nebylo provedeno řádné dokazování, přičemž zpochybnil kvalitu a závěry ve věci vypracovaného znaleckého posudku, z něhož při svém rozhodování prvoinstanční soud vycházel. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně … napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydané dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 zrušil a věc s odkazem na zák. ust. §265b odst. 1 písm. g), §265k odst. 1, §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (byl mu doručen dne 5. 3. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil dne 10. 3. 2004. Po stručné úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci se zaměřil na obsah podaného mimořádného opravného prostředku a konstatoval, že obviněný jej podal výlučně proti rozsudku soudu prvního stupně, což je zřejmé i ze závěrečného návrhu jeho podání. Dovolatel se navíc zcela evidentně neřídil ani poučením, které je obsaženo v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, v němž je mimo jiné uvedeno: „Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný … lze však proti němu podat dovolání …“, tj. proti usnesení odvolacího soudu. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, což mimo jiné znamená, že směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, takže v podmínkách dvojinstančního řízení, v němž rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci usnesením odvolacího soudu, musí být napadeno to rozhodnutí, jímž byla právní moc konstituována. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného nesplňuje základní předpoklad k tomu, aby mohlo být kvalifikovaným podkladem k zásahu do právní moci napadeného rozhodnutí, státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby uvedené rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně zjišťoval, zda v dané trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit, a zda bylo podáno oprávněnou osobou.
V uvedených ohledech Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], a že se tak stalo v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Naproti tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. B. není přípustné. Obviněný v něm totiž výslovně uvedl, že směřuje „proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydanému dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 … za použití zák. ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když zastává stanovisko, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení“. Záměr napadnout dovoláním právě toto rozhodnutí dovolatel potvrdil i v petitu svého podání, kde navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydané dne 3. 10. 2003 pod sp. zn. 53 T 11/2003 zrušil a věc s odkazem na zák. ust. §265b odst. 1 písm. g), §265k odst. 1, §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí“.
Z žádné části písemného podání obviněného nelze dovodit, že jeho mimořádný opravný prostředek směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně; dovolatel naopak v celém textu brojí výhradně proti postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud v podání určitá (a jediná) zmínka o rozhodnutí odvolacího soudu je, tak jen v konstatační části, kde obviněný uvedl: „Moje odvolání do výše citovaného rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 127/2003 ze dne 24. 11. 2003 zamítnuto“.
Obviněný tak svým dovoláním napadl výhradně odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně však dovoláním napadnout nelze, neboť ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. jako jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně stanoví, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, a proto nemohl z jeho podnětu přezkoumat napadený rozsudek a řízení mu předcházející ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a