ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.379.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 379/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2004 o dovolání obviněného M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 9 To 332/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 6/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 9 T 6/2003, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali okresní státní zástupce v Tachově a obviněný odvolání. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu a proti výroku o vině bylo zaměřeno i odvolání obviněného. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 9 To 332/2003, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Tachově v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněných skutkových zjištěních uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Odvolání obviněného bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Podle zjištění krajského soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že „dne 23. 10. 2002 kolem 12.00 hodin v prostoru km 149 dálnice D-5 před hraničním přechodem R. – dálnice, okr. T., ve směru jízdy z vnitrozemí ČR poté, co uniformovanou hlídkou Policie ČR, dálniční oddělení O. u S., ve složení prap. R. K. a nstržm. K. N. byl vyzván, aby jako řidič kamionu zn. IVECO, se s tímto kamionem zařadil na konec již stojící fronty kamionů čekajících na celní odbavení, tohoto pokynu hlídky neuposlechl a v úmyslu pokračovat v jízdě k dálničnímu přechodu R. opakovaně třikrát po sobě najel do policisty prap. R. K. stojícího před kamionem a konajícího zde regulaci kamionové dopravy; prap. R. K. se pak následně pokusil o předvedení obviněného z kabiny kamionu za užití donucovacích prostředků hmatů, chvatů a úderů sebeobrany a při přetahování v kabině kamionu pak došlo nezjištěným způsobem k pohmoždění palce levé ruky prap. R. K. a poškození rukávu bundy jeho služebního stejnokroje v hodnotě 2.800,- Kč“.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině a odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl především, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně v souladu se zásadami §2 odst. 5, 6 tr. ř. Poukázal na nedostatky ve způsobu hodnocení provedených důkazů a vyslovil přesvědčení, že nebyl skutkový stav zjištěn správně, a proto nemohly být učiněny ani správné právní závěry. Podle něj nebylo spolehlivě prokázáno, že by skutečně došlo k najíždění na poškozeného. Za zcela zásadní námitku však pokládal, že policista při celé události porušil závazné předpisy a pravidla provádění silniční kontroly, jako policista nevystupoval a nepožíval ani ochrany veřejného činitele. Uzavřel, že útoku na veřejného činitele se proto nemohl nedopustit a nemohl spáchat ani trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b) tr. zák., resp. podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., v důsledku čehož měl být podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Namítl též, že krajský soud nesprávně dovodil i materiální podmínky pro použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty, poněvadž při hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost vycházel ze skutkových zjištění, která pokládal dovolatel za nesprávná. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu v Tachově zrušil a aby Okresnímu soudu v Tachově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v té části, v níž obviněný vytýkal nesprávnost skutkových zjištění, bylo jeho dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá podle něj námitka nesprávného právního posouzení otázky, zda poškozený prap. R. K. vystupoval jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., a námitka absence okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §155 odst. 2 písm. a) tr. zák. z důvodu nenaplnění její materiální stránky. V tomto směru však pokládal dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uzavřel, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad obviněného, které směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a vůči správnosti skutkových zjištění. Obviněný vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval při zjištění skutkového stavu v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto nejsou správná ani skutková zjištění obsažená v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni. Ten podle něj nehodnotil a nevypořádal se s důkazy hovořícími v jeho prospěch a neaplikoval důsledně zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Upozornil, že soudy nebylo spolehlivě prokázáno, že by skutečně došlo k najíždění na poškozeného. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Stejné závěry platí i ve vztahu k té části námitek, v níž vytkl, že krajský soud nesprávně vyvodil, že v jeho jednání je obsažena i materiální stránka vztahující se k tzv. kvalifikované skutkové podstatě podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. Obviněný tuto námitku konkretizoval výhradou, že při hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu soud druhého stupně „vycházel ze skutkových zjištění, která má za nesprávně zjištěná a která dovoláním také napadá“. Obviněný tak ve skutečnosti nevytkl vadu právní (jíž by vada týkající se materiální stránky trestného činu či podmínek, za jakých lze přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, mohla být), ale výlučně vadu skutkovou. Primárně se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a touto změnou skutkových zjištění podmiňoval i odlišný závěr o stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda poškozený prap. R. K., příslušník Policie ČR, požíval v konkrétním případě ochranu veřejného činitele (§89 odst. 9 tr. zák.).
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí pro výkon pravomoci veřejného činitele, spáchá-li takový čin se zbraní.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku krajského soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný užil násilí pro výkon pravomoci veřejného činitele a takový čin spáchal se zbraní. Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák.
Skutková zjištění vyjadřují, že obviněný se jednání, jež nese znaky užití násilí (opakované najetí kamionem), dopustil vůči prap. R. K., příslušníku Policie ČR, členu uniformované hlídky Policie ČR, dálniční oddělení O. u S., konajícímu regulaci kamionové dopravy, a to poté, kdy byl jako řidič kamionu vyzván, aby se s vozidlem zařadil na konec stojící fronty kamionů čekajících na odbavení a on této výzvy neuposlechl. Dopustil-li se tohoto jednání tím, že najížděl na poškozeného motorovým vozidlem, tím spíše kamionem, stalo se tak se zbraní. Ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák. je totiž trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel užije zbraně mimo jiné k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (k tomu č. 36/1976 Sb.).
Obviněný v souladu s již uplatněnou obhajobou namítl, že poškozený nepožíval ochrany veřejného činitele, neboť v konkrétní situaci nejednal v souladu se zákonem a služebním předpisem. Útok proti němu nelze považovat za útok na veřejného činitele. Proti jiným znakům skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. právně relevantní výhradu neuplatnil. Námitka dovolatele však nemůže obstát.
Veřejným činitelem je podle §89 odst. 9 tr. zák. mimo jiné též příslušník ozbrojeného sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Ustanovení §155 odst. 1 písm. b) tr. zák. poskytuje ochranu veřejným činitelům před takovým použitím násilí, které je odplatou za to, jak svou pravomoc vykonává, resp. vykonával. Podstatné v posuzovaném případě je, zda byl v souladu se zákonem proveden původní zákrok, spočívající v usměrňování silniční dopravy v prostoru dálnice D-5. Tento zákrok je jasně v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. i) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož policie dohlíží na bezpečnost a plynulost silničního provozu a spolupůsobí při jeho řízení; proti zákonnosti tohoto zákroku ostatně dovolací námitky nesměřovaly. Poškozený proto v době útoku obviněného, který spočíval v opakovaném najíždění kamionem na něj, požíval ochranu veřejného činitele ve smyslu ustanovení §155 tr. zák. Svoji pravomoc totiž nepřekročil a neuskutečňoval zákrok, k němuž by nebyl podle zákona oprávněn, svými pokyny zákon neporušil, jak již uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud. Za takových okolností není rozhodné, zda postup poškozeného v rozhodném okamžiku zcela odpovídal závaznému pokynu policejního prezidenta, kterým se upravuje činnost příslušníků služby dopravní policie při dohledu na silniční provoz, a tedy interním pokynům, jak vyvozuje dovolatel. Nejvyšší soud rovněž sdílí názor, že není podstatné, zda stál v době činu před vozidlem, jež bylo řízeno obviněným, či vedle něj.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková