ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.403.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 403/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2004 o dovoláních, která podali obvinění D. A., t. č. ve Věznici O., a Y. A., t. č. ve Věznici S. p. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 31 To 405/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené o Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 89/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. A. a Y. A. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 1 T 89/2003, byli obvinění D. A. a Y. A. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zák. obviněný D. A. k trestu odnětí svobody na dvacet šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný Y. A. k trestu odnětí svobody na dvacet čtyři měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl oběma shodně uložen též trest vyhoštění ve výměře pěti let.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která směřovala proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 31 To 405/2003, byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ohledně obou obviněných zrušen ve výroku o způsobu výkonu uložených trestů odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obvinění byli pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s dozorem. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obvinění trestného činu dopustili tím, že v L., ul. Ž., dne 2. 2. 2003 okolo 06.00 hod. vozidlem Škoda FABIA RZ najížděli před domem a poté v prostoru před kostelem na poškozenou L. L. a poté, co se poškozené podařilo uhnout před nárazem vozidla, vyskočil z místa spolujezdce obviněný D. A., který ji uchopil za ruku, držel, dvakrát kopl do levého stehna, strčil do ní, až upadla, posunky naznačoval podříznutí, kopl do břicha, uchopil za krk a ruku, snažil se ji vtáhnout na zadní sedadlo vozidla, ale to se mu nepodařilo, neboť poškozená se bránila, vytrhla se a utekla.
Obvinění podali prostřednictvím obhájců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřili je proti výroku o vině i výroku o trestu a shodně v něm odkázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný D. A. namítl, že skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že nebyl prokázán jeho úmysl trestný čin vydírání spáchat; v posuzovaném případě není podle něj zřejmé, co bylo cílem obviněných, co tedy měla poškozená konat, opominout nebo trpět. Vytkl též, že překladu tlumočníka nerozuměl, poněvadž úřední překlad byl prováděn do jazyka francouzského, ač jeho mateřským jazykem je arabština a on nikde neuvedl, že jazyk francouzský ovládá. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušil a aby Okresnímu soudu v Liberci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Y. A. brojil rovněž proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu vydírání; i on uvedl, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, k čemu měl úmysl obviněných směřovat. Měl-li směřovat pouze k nastoupení do automobilu, pak se podle něj soudy nevypořádaly s tím, za jakým účelem měla být poškozená do automobilu vtažena. Upozornil, že jejich jednání nelze posuzovat jako útok se zbraní, poněvadž osobní automobil nesloužil jako zbraň k tomu, aby byl překonán odpor poškozené, a ta aby byla do něj zatažena. Namítl, že soudy se nevypořádaly s podílem obou obviněných na napadení; pokud vozidlo neřídil, nemohl je podle něj ani použít jako zbraň a poškozenou touto zbraní nutit, aby do auta nasedla. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci i Okresního soudu v Liberci zrušil a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, eventuálně aby podle §265l tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že větší část námitek obviněných lze po formální stránce podřadit pod jimi tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze ovšem podle něj přisvědčit námitce obviněného D. A., že nebylo prokázáno, jaký byl úmysl obviněných, a že není zřejmé, co měla poškozená konat, opominout nebo strpět. Ze skutkových zjištění je patrno, že úmyslem obviněných bylo poškozenou proti její vůli vtáhnout do vozidla, takže ji hodlali přinutit k tomu, aby učinila něco, co dobrovolně učinit nechtěla. V této souvislosti pokládal za bezvýznamnou výtku obviněného Y. A., že nebyla řešena otázka, za jakým účelem měla být poškozená do automobilu vtahována, neboť to nebylo podle něj pro naplnění znaků trestného činu vydírání podstatné. Neztotožnil se ani s výhradou, že osobní automobil nesloužil jako zbraň; opakované najíždění automobilem na poškozenou sloužila podle něj k jejímu zastrašení a bylo hrozbou nepochybně velmi reálnou. Odkázal na konstantní judikaturu soudů, podle níž jednání pachatele najíždějícího na poškozeného osobním automobilem je posouzeno jako čin spáchaný se zbraní. Zcela lichá je podle něj i námitka obviněného Y. A., že se soudy nevypořádaly s jeho podílem na společném jednání. Dodal, že vada řízení, na niž upozornil obviněný D. A. v té části dovolání, v níž vytkl, že tlumočníku neporozuměl, není odstranitelná v řízení o dovolání, neboť není zahrnuta mezi zákonné dovolací důvody. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných lze v jejich podstatné části pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněných jsou s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významné otázky, zda byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., tj. zda byl čin spáchán se zbraní, jak ji uplatnil obviněný Y. A., a zda byly dány znaky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno jejich úmyslné zavinění, kterou v podstatě uplatnili oba obvinění.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění jiného násilím a pohrůžkou násilí nutili, aby něco trpěl, a čin spáchali se zbraní. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.
Tato zjištění vyjadřují, že obvinění se jednání, jež naplňuje znaky násilí i pohrůžky fyzického násilí, dopustili v úmyslu vtáhnout poškozenou proti její vůli do osobního automobilu, takže ji hodlali přinutit k tomu, aby proti své vůli učinila něco, co sama dobrovolně učinit nechtěla, jak uvádí odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud výstižně shrnul, že obvinění použili násilí směřující proti tělesné integritě poškozené proto, aby ji donutili proti její vůli usednout do automobilu; nátlak na vůli poškozené spočíval zpočátku v najíždění automobilem, které řídil obviněný Y. A., později i v úderech, tahání a kopech do těla poškozené ze strany obviněného D. A.
Objektivní stránka trestného činu vydírání záležející v tom, že pachatel nutí jiného mimo jiné k tomu, aby něco konal, a to násilím či pohrůžkou násilí, tak byla evidentně naplněna. Spáchali-li obvinění čin mimo jiné i tím, že na poškozenou najížděli osobním automobilem, pak takový čin spáchali se zbraní a výhrada obviněného Y. A., jíž zpochybnil zákonný znak tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání uvedený v §235 odst. 2 písm. c) tr. zák., nemůže obstát.
Podle §89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel užije zbraně mimo jiné k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči poškozenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí. Je podstatný rozdíl mezi pouhou pohrůžkou násilím a činem, při němž je forma nátlaku doprovázena tak nebezpečným užitím osobního automobilu, k jakému se uchýlili obvinění. Útok obviněných vůči poškozené pokračoval po delší dobu a měl, jak již bylo uvedeno, několik fází, přičemž prvotní fáze se vyznačovala opakovanou hrozbou najetím automobilem a jasně směřovala k zastrašení poškozené. Ta musela podle zjištění soudů před automobilem uhýbat, aby do ní nenarazilo, z čehož plyne, že šlo o hrozbu reálnou. Dopustili-li se tedy obvinění jednání působícího na vůli poškozené a k překonání jejího odporu i tím, že najížděli na poškozenou motorovým vozidlem, stalo se tak se zbraní; tento právní závěr soudů obou stupňů je ostatně v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů (k tomu např. č. 36/1976 Sb. rozh. tr.).
Obstát nemohou ani námitky obou obviněných, jimiž zpochybnili subjektivní stránku trestného činu.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./. Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. evidentně naplňují. Zavinění obviněných totiž zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší či alespoň mohou porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i jejich vůli, že chtějí takovou poruchu způsobit. Ze skutkových zjištění soudů je zřetelně patrno, že záměrem obviněných bylo poškozenou proti její vůli vtáhnou do automobilu a přinutit ji tak k tomu, aby učinila něco, co sama dobrovolně učinit nechtěla, a že k realizaci tohoto záměru užili násilí. V těchto souvislostech je bezvýznamná výtka obviněného Y. A., že nebyla řešena otázka, za jakým účelem měla být poškozená do osobního vozidla vtahována. Odpověď na tuto otázku není pro naplnění znaků trestného činu vydírání relevantní.
Namítal-li obviněný Y. A., že se soudy nevypořádaly s podílem obviněných na napadení, a zpochybnil-li správnost závěru o spolupachatelství na trestném činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. s argumentací, že on neměl žádný důvod se poškozené mstít a že vozidlo v rozhodné době neřídil, nelze jeho výhrady akceptovat. Ze způsobu provedení činu je jasně patrný takový charakter součinnosti obviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá, že obviněný Y. A. odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnil obviněný D. A., a naopak. V popisu skutku je vymezeno individuální jednání obviněných, jímž společně realizovali společný záměr. Evidentně šlo o společnou akci obou obviněných, takže závěr o spolupachatelství je plně podložený. Výhrada obviněného Y. A., že v době činu vozidlo neřídil, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudů; svojí podstatou se jedná o námitku skutkovou, která není způsobilá obsahově naplnit žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k ní nemohlo být dovolacím soudem přihlíženo.
Mimo rámec důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je i námitka obviněného D. A., že mu bylo v trestním řízení tlumočeno do jazyka francouzského, ač jeho mateřským jazykem je arabština, v důsledku čehož všemu nerozuměl. Upozornil, že nikdy neprohlásil, že by jazyk francouzský ovládal. Vadu této povahy však nelze uplatnit v řízení o dovolání, poněvadž jde o takovou vadu řízení, kterou nelze odstranit postupem podle hlavy sedmnácté trestního řádu, poněvadž jí korespondující důvod dovolání v ustanovení §265b tr. ř. zakotven není. Třebaže z protokolů o hlavním líčení ani z protokolů o veřejném zasedání odvolacího soudu neplyne, že by došlo k zásadním jazykovým problémům, měl dovolatel k odstranění takové vady zvolit jiný mimořádný opravný prostředek (nejspíše ve smyslu hlavy osmnácté trestního řádu).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková