ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.418.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 418/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2004 o dovolání obviněného R. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 To 390/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 126/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 4 T 126/2003, byl obviněný R. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1, §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podala ve prospěch obviněného jeho matka odvolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 To 390/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Městského soudu v Brně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se trestných činů dopustil tím, že dne 18. 5. 2003 v době kolem 10. 45 hod. v B. na ulici K. zastoupil cestu poškozenému M. K., uchopil ho za pravou ruku a vyzval ho, aby odhodil plátěnou tašku, kterou měl u sebe, ve které měl poškozený mobilní telefon, kreditní kartu a kartu s číslem účtu ve spořitelně, nadával mu do buzerantů, bránil mu v odchodu, přinutil ho k vyjmutí věcí z plátěné tašky, kterou mu vytrhl z ruky, strhl mu z očí dioptrické brýle a tyto věci zahodil do trávy, následně po poškozeném požadoval vydání mobilního telefonu, peněz a kreditní karty, když to poškozený odmítl, udeřil ho pěstí do obličeje na pravé oko, poté sledoval poškozeného na M. n., kde mu před stánkem s novinami, za přítomnosti nejméně čtyř osob, opět nadával do buzerantů, uchopil jej za tričko, které roztrhl a udeřil jej pěstí do hrudníku, k dalšímu napadení došlo na M. n. u farního úřadu, kde poškozeného uchopil za obě ruce, opět mu nadával do buzerantů, říkal, že ho zmlátí, následně s poškozeným smýkl, a poté co mu přišel na pomoc poškozený M. M., tohoto uhodil do tváře.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Brně v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině trestným činem loupeže a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že obviněný pro duševní poruchu v době spáchání činu nebyl s to ovládat svoje jednání a nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost; stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Upozornil, že od počátku obhajoba žádala doplnění dokazování o jeho úplnou zdravotní dokumentaci, o nový znalecký posudek ohledně duševního stavu a též o výslechy dalších svědků z řad příslušníků policie. Stávající závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie shledal dovolatel nepřesvědčivými a podle jeho názoru nejsou způsobilé zodpovědět na všechny otázky, jež by se mohly týkat jeho duševní poruchy. Uvedl, že o jeho vině bylo rozhodnuto na podkladě výpovědi jediného svědka, aniž by byla důsledně respektována zásada in dubio pro reo. Zdůraznil, že mu úmysl dopustit se loupeže nebyl prokázán, a že ze skutkových zjištění by měla být vypuštěna část, jež je vyjádřena slovy „…následně po poškozeném M. K. požadoval vydání mobilního telefonu, peněz a kreditní karty, když to poškozený M. K. odmítl…“, poněvadž ta nebyla podle něj dostatečně prokázána. Připomněl, že jeho úmysl byl omezen jen na snahu postihnout poškozeného pro údajný nedovolený styk s nezletilou osobou, jeho úmysl ovládat věci poškozeného a mít z nich prospěch však prokázán nebyl. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v té části, v níž bylo jeho jednání posuzováno jako trestný čin loupeže.
Dalším podáním ze dne 14. 1. 2004, jež obviněný označil jako doplnění dovolání, uplatnil další výhrady vůči hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a uvedl, že se ztotožňuje s tím, co uvedla jeho matka v jí podaném odvolání na straně druhé a třetí textu. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně větu druhou a třetí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že přestože obviněný formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., jeho konkrétní námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a o relevantních důvodech, pro něž by mělo být jeho trestní stíhání nepřípustné, nehovořil vůbec; obviněný podle ní ve skutečnosti namítl toliko neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a napadl správnost zjištěného skutkového stavu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů nedůslednou aplikací zásady in dubio pro reo pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že požadoval po poškozeném M. K. vydání mobilního telefonu, peněz a kreditní karty. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou uvedl, že jeho úmysl směřoval k tomu, aby poškozeného postihl pro jeho domnělé chování k nezletilé osobě, podle něj nebyl prokázán jeho úmysl ovládat věci poškozeného a mít z nich jakýkoliv prospěch. Současně též poukázal na neúplnost dokazování ve vztahu k objasnění jeho duševního stavu. Argumentoval tím, že podklady pro zpracování stávajícího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie byly neúplné, nebyla opatřena veškerá dostupná zdravotnická dokumentace. Tyto nedostatky by podle jeho názoru odstranil další znalecký posudek, jak o to již dříve žádal. Je zjevné, že jde o námitky skutkové, jejichž podstatou je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Jako námitku právní však nelze označit ani námitku, která se týkala subjektivní stránky trestného činu loupeže. Její těžiště bylo v tvrzení dovolatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se důsledně s jeho obhajobou, že násilí, jehož se vůči poškozenému dopustil, nesměřovalo ke zmocnění se jeho věcí, ale bylo toliko výrazem jeho snahy postihnout poškozeného za údajný nedovolený styk s nezletilou osobou
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný v této části zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Dlužno dodat, že výhrada obviněného, že se násilí vůči poškozenému dopustil pro jeho údajný styk s nezletilou osobou, nikoliv s úmyslem zmocnit se jeho věcí, byla součástí obhajoby, jež byla uplatněna již v předchozím stadiu řízení, a odvolací soud se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku náležitým způsobem vypořádal. I v této části tedy obviněný uplatnil námitky skutkové, které nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ztotožnil-li se dále dovolatel s tím, co uvedla v odvolání jeho matka na straně druhé a třetí textu, je třeba poznamenat, že zásadní námitky směřovaly rovněž proti správnosti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení výpovědi poškozeného M. K. Výtky vůči správnosti skutkových zjištění vyústily v závěr, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by obviněný poté, co se vůči poškozenému začal dopouštět násilí, po něm požadoval nějaké věci, nebo že by se mu je pokoušel vzít; žádné věci poškozenému také nevzal, přestože k tomu měl několik příležitostí. I zde byla uplatněna výtka, že obviněný neměl v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného a že jeho jednání bylo vedeno úmyslem potrestat poškozeného za jeho vzhled. Ve vztahu k těmto výhradám lze beze zbytku odkázat na již uvedené závěry dovolacího soudu; takto vytýkané vady mají jednoznačně povahu vad skutkových, nikoliv právních.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu loupeže nedopustil. To ostatně dokládá i jeho návrh, aby dovolací soud v napadeném rozsudku změnil část skutkových zjištění (relevantních pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže), důsledkem čehož by mělo být i odlišné právní posouzení skutku. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku odvolací soud, mají povahu vad skutkových.
Shodný závěr nutno vztáhnout i k té části dovolání, v níž obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Obviněný však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo. Vytýkal-li, že pro duševní poruchu v době spáchání činu nebyl s to ovládat svoje jednání a nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost, nelze námitku této povahy pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. subsumovat, poněvadž jí korespondující důvod nepřípustnosti trestního stíhání v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. zakotven není. Výhrady, jež obviněný ve vztahu k otázce příčetnosti a jeho trestní odpovědnosti uplatnil, by bylo možno za určitých okolností podřadit pod námitky korespondující dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že skutek není trestný činem. V posuzovaném případě však, jak již bylo řečeno, výtky obviněného směřovaly proti úplnosti dokazování, proti způsobu hodnocení provedených důkazů, nikoliv proti právnímu závěru o příčetnosti a trestní odpovědnosti obviněného.
Lze proto shrnout, že vady, které napadenému rozsudku a předcházejícímu řízení obviněný takto vytkl, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková