ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.437.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 437/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2004 o dovolání podaném obviněným S. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 6 To 14/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 29/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 48 T 29/2001, byli obvinění S. M., J. D., Z. N., S. P., R. R., D. S. a I. O. uznáni vinnými rozsáhlou převážně majetkovou trestnou činností, jíž se dopustili dílem samostatně, dílem společně (vždy jen někteří z nich). Jednání obviněného S. P. bylo právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. (pod body I./11, 12, 13, 15, 16, 17 rozsudku), trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (pod body I./11, 13, 15, 16 rozsudku), podle §238 odst. 1 tr. zák. (pod bodem I./12 rozsudku) a podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (pod bodem I./17 rozsudku), trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (pod body I./11, 13, 15, 16, 17 rozsudku) a trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (pod bodem I./13 rozsudku). Za to mu byl uložen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a podle §53 odst. 1 tr. zák. také peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozeným způsobenou škodu, event. o odkázání některých poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody, nebo jejich zbytky, na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podalo všech sedm obviněných odvolání. Vrchní soud v Praze, který původně zamýšlel rozhodnout o těchto odvoláních jediným rozhodnutím, byl posléze nucen některé obviněné vyloučit ze společného řízení, neboť se mu nepodařilo je k soudu předvolat. Postupně tak ve věci rozhodl třemi rozsudky.
Odvolání obviněného S. P. (a obviněného D. S.) projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2003, sp. zn. 6 To 14/03. Rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil k odvolání obou jmenovaných napadený rozsudek ve výroku o vině skutky uvedenými v bodě I., ve výroku o trestech a v celém výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného S. P. uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) rozsudku] a podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. [v bodě 3) rozsudku], poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. [s výjimkou bodu 1) rozsudku] a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 3) rozsudku]. Za to jej odsoudil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč s tím, že pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Odvolací soud rozhodl také o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu, event. odkázal jednoho z poškozených s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro část žalované trestné činnosti.
Opis uvedeného rozsudku soudu druhého stupně byl doručen obviněnému S. P. dne 9. 10. 2003, jeho obhájkyni Mgr. R. C. dne 29. 9. 2003 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 26. 9. 2003.
Dne 28. 11. 2003 učinil obviněný S. P. prostřednictvím výše jmenované obhájkyně na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 6 To 14/03, a které adresoval Městskému soudu v Praze. Uvedl v něm bez bližšího odůvodnění, že směřuje proti výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a dále, že je opírá o dovolací důvody vymezené v „§265b odst. 1 písm. b) a písm. h)“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle „§265k zrušil v části, ve které mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a sám rozhodl tak, že trest vyhoštění na dobu neurčitou se neukládá“.
Opis dovolání obviněného S. P. byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se dne 9. 12. 2003 vyjádřila k dovoláním obviněných S. M., J. D. a S. P. Po úvodní detailní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci k dovolání obviněného S. P. uvedla, že neuplatnil námitky, které by obsahově naplňovaly deklarované dovolací důvody, ale ani žádné jiné, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu rozhodnutí napadá (neujasnil si přitom ani, kdy lze dovoláním napadat samotný výrok o trestu). Domnívala se proto, že podání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl.
Poté, co bylo dovolání obviněného S. P. (když jeho trestní věc byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1479/2003, vyloučena ze společného řízení o dovoláních obviněných S. M., J. D. a I. O., o nichž bylo rozhodnuto usnesením jmenovaného soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1479/2003-I.) se spisovým materiálem vráceno dovolacím soudem Městskému soudu v Praze k odstranění nedostatků, vyzvala předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř. jmenovaného obviněného a jeho obhájkyni k odstranění vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů a upozornila je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dne 15. 3. 2004 došlo Městskému soudu v Praze podání vypracované obhájkyní obviněného dne 8. 3. 2004 a označené jako „Věc: Odsouzený S. P., odůvodnění podaného dovolání“. Obviněný nejprve odkázal na své podání ze dne 27. 11. 2003 s tím, že bylo opřeno o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. h) tr. ř., a následně rozvedl argumenty, jimiž by tyto důvody měly být naplněny.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytkl soudu druhého stupně, že mu znemožnil účast u veřejného zasedání dne 27. 5. 2003 tím, že neuznal omluvu jeho nepřítomnosti z důvodu zdravotní indispozice a podrobení se lékařskému vyšetření ve zdravotnickém zařízení (v důsledku dopravní nehody, jíž byl účasten předchozí noci) v době jeho konání; zdůraznil, že jednání se chtěl zúčastnit, trval na své přítomnosti u něj a toto stanovisko jeho obhájkyně soudu tlumočila, avšak soud se s uvedenými okolnostmi nevypořádal a jeho jednání vyhodnotil jako snahu mařit provedení veřejného zasedání (i když si ověřil, že se skutečně v nemocnici nacházel). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že v pátek dne 23. 5. 2003, tedy bezprostředně před konáním veřejného zasedání, uzavřel před Městským úřadem v B. sňatek s paní J. T., roz. H., s níž navázal známost a žil (a rovněž s její nezletilou dcerou) ve společné domácnosti po propuštění z vazebního stíhání; tyto skutečnosti však nemohl odvolacímu soudu sdělit a prokázat, neboť soud jednal v jeho nepřítomnosti, a rovněž je u soudu nemohla prezentovat ani jeho obhájkyně, neboť o nich nebyla informována a neměla k dispozici příslušné doklady je osvědčující. Obviněný měl za to, že sňatek a založení rodiny jsou právě těmi právně významnými skutečnostmi, které má na mysli §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a jež vylučují uložení trestu vyhoštění. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v části, v níž mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo podle §265m tr. ř. rozhodl uvedeným způsobem sám.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda podání obviněného splňují zákonem požadované náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.) a současně na ně nahlížet i z hlediska ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle něhož rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, a to v zhledem k tomu, že podání ze dne 8. 3. 2004 bylo učiněno po jejím uplynutí.
Z výše uvedeného textu je zřejmé, že Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že podání obviněného ze dne 27. 11. 2003 nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., neboť ačkoliv v něm formálně uplatnil dovolací důvody vymezené ustanoveními §265b odst. 1 písm. b) a h) tr. ř. (obviněný se dopustil formálního pochybení, neboť v této souvislosti necitoval příslušný zákon), neodůvodnil je konkrétními vadami, o něž tyto důvody opírá. S ohledem na to, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně se nepokusila tyto nedostatky odstranit postupem podle §265h odst. 1 tr. ř., byla věc vrácena soudu prvního stupně k odstranění uvedeného pochybení.
Podání, které dovolatel prostřednictvím své obhájkyně následně na výzvu předsedkyně senátu soudu prvního stupně učinil a datoval 8. 3. 2004, došlo Městskému soudu v Praze dne 15. 3. 2004. Jako takové tudíž bylo učiněno, jak již bylo výše zmíněno, mimo lhůtu k podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť tato obviněnému skončila dnem 9. 12. 2003.
Dovolání je značně zformalizovaný mimořádný opravný prostředek, jenž musí mít přesně stanovené obsahové náležitosti a který může obviněný podat jen prostřednictvím obhájce jako osoby práva znalé, z přesně vymezených kvalifikovaných důvodů, ve lhůtě dvou měsíců a na určeném místě. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Dvouměsíční lhůta je dostatečně dlouhá nejen k tomu, aby osoby oprávněné zvážily své rozhodnutí podat dovolání a posoudily důvody pro jeho podání, ale poskytuje i potřebný časový prostor pro nutnou součinnost obhájce a obviněného při vlastním vypracování dovolání a splnění jeho obsahových náležitostí. Vzhledem k tomu, že jde o zcela specifický mimořádný opravný prostředek, který se podává proti již pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, nelze období, v němž by mohlo být takové rozhodnutí ještě zpochybněno, dále prodlužovat. I proto zákon stanovil, že navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§265e odst. 4 tr. ř.).
Lhůta dvou měsíců (§265e odst. 1 tr. ř.) je lhůtou procesní, o jejímž počátku, běhu, skončení a zachování platí ustanovení §60 tr. ř. Stejný charakter má i lhůta dvou týdnů (§265h odst. 1 tr. ř.), u níž sice není vyloučeno její navrácení obviněnému, resp. jeho obhájci (z důležitých důvodů podle obecného ustanovení §61 tr. ř.), která je však i lhůtou propadnou, neboť po jejím marném uplynutí by doplnění obsahu dovolání již nebylo možné. Jestliže by obhájce obviněného v této lhůtě neodstranil vady podaného dovolání, bylo by třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Tak ostatně již v minulosti Nejvyšší soud rozhodl (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 6 Tdo 260/2002, či 6 Tdo 340/2002).
Pro posouzení vztahu těchto lhůt a především otázky, zda uvedená lhůta dvou týdnů může dvouměsíční dovolací lhůtu dále prodloužit, a to ve vztahu k vymezení či změně obligatorních obsahových náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. prostřednictvím „odstranění vad“, resp. pod jeho zástěrkou, má zásadní význam ustanovení §265f tr. ř. upravující náležitosti obsahu dovolání. Podle prvního odstavce citovaného ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí [§59 odst. 3 (resp. odst. 4 po novele provedené zákonem č. 226/2002 Sb.) tr. ř.] podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. V odstavci druhém tohoto ustanovení je pak zakotveno, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Mezi obecné náležitosti podání ve smyslu §59 odst. 4 tr. ř. ve znění nyní účinném patří zejména to, kterému orgánu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje. Podání musí být podepsáno a datováno, přičemž z opravného prostředku vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí. První ze specifických náležitostí dovolání (proti kterému rozhodnutí směřuje) se tak poněkud překrývá s jednou z obecných náležitostí podání. Další specifické náležitosti dovolání (který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán, resp. čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu) mají pro další činnost a postup Nejvyššího soudu zásadní význam.
Dovolatel je proto povinen uvést ve svém podání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a to zejména jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. Právě v označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán, a důvodů, které k tomu vedou, je třeba spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože těmito hledisky dovolatel zároveň vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a určuje obsah jeho možného rozhodnutí, popřípadě zaměření dalšího postupu ve věci.
Provést změny podaného dovolání je dovolatel oprávněn pouze v intencích ustanovení §265f odst. 2 tr. ř.; rozsah (který se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část) může zúžit nebo rozšířit, stávající důvod dovolání nebo některý z nich je oprávněn nahradit jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. Takové změny však může provést jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty, neboť případné změny provedené po této lhůtě by již byly právně neúčinné a dovolací soud by k nim nemohl a nesměl přihlížet. Na druhé straně výkladem z opaku (a contrario) lze dovodit, že další změny dovolání (kromě rozsahu a důvodů) dovolatel činit může, a to dokonce i po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Při aplikaci takto obecně formulovaných zásad na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.
Jestliže obviněný uplatnil ve svém podání datovaném 8. 3. 2004 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., změnil, resp. rozšířil dovolací důvody vymezené v podání ze dne 27. 11. 2003 po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Taková změna dovolání provedená obviněným pak je bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k tomuto novému, dosud neuvedenému důvodu dovolání a v jeho rámci rozvedené argumentaci nemůže přihlížet.
Obdobně je tomu s dovolacím důvodem, jenž obviněný v prvním podání sice vymezil ustanovením §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak neuvedl vůbec, na podkladě jakých skutečností by měl být naplněn. Citovaný důvod dovolání pak nekonkretizoval ani v následujícím podání, avšak v této souvislosti je třeba uvést (jak bude ještě níže podrobněji rozvedeno), že i kdyby tak učinil, bylo by přesto takové podání irelevantní, neboť by k němu došlo po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty a dovolatel by jím poprvé specifikoval rozsah, v němž dané rozhodnutí z předmětného důvodu napadl, a poprvé rozvedl námitky, výhrady či názory, jež tento dovolací důvod měly zakládat. Požaduje-li zákon v §265f odst. 1 tr. ř. na dovolateli jako specifickou náležitost podání i uvedení toho, z jakých důvodů ten který výrok rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, napadá, nemůže být tento požadavek splněn pouhou citací jednoho ze zákonných důvodů, nýbrž musí být odůvodněno, jakými skutečnostmi má být tento dovolací důvod naplněn. Pouhý odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, totiž shora citovaný zákonný požadavek na vymezení důvodů dovolání nesplňuje. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného v této části nesplňuje náležitosti kladené na obsah dovolání a formulované v §265f odst. 1 tr. ř., a pokud by bylo podáno jen z důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti doplnit, že za shora popsané situace jakékoliv další podání obviněného učiněné ve věci po uplynutí lhůty k podání dovolání (tj. od 10. 12. 2003 do budoucna) uvedenou vadu původního podání v části, v níž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., již nemohlo v žádném případě odstranit, neboť by tak nepochybně došlo ke změně rozsahu (v němž je rozhodnutí napadáno) a důvodů dovolání.
Podle názoru Nejvyššího soudu v případě, že obviněný a jeho obhájce reagují na výzvu podle §265h odst. 1 tr. ř. a ve stanovené lhůtě dvou týdnů nejen odstraní nedostatky náležitostí obsahu původního dovolání, ale současně (příp. jenom) změní rozsah či důvody dovolání, rozšíří je, nebo snad je dokonce vůbec poprvé vymezí, je třeba takový jejich úkon považovat za právně irelevantní, učiní-li tak až po uplynutí dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. Lhůta k odstranění vad totiž není a nemůže být prostředkem k prodloužení lhůty k podání dovolání a k dispozicím s ním způsobem v ní zákonem umožněným (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 139/2003).
Lhůta dvou týdnů je zákonem (§265h odst. 1 tr. ř.) určena k odstranění vad dovolání, jež mělo takové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř. a potažmo §59 odst. 4 tr. ř., které bylo možno zjistit alespoň z jeho obsahu ve smyslu §59 odst. 1, věty první, tr. ř. Během této lhůty, nespadá-li do lhůty dvou měsíců k podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.), lze odstraňovat jen takové vady náležitostí obsahu podaného dovolání, jimiž se současně nemění, příp. nerozšiřuje, či dokonce poprvé nevymezuje rozsah a důvody dovolání. K takovým dispozicím s podáním slouží v případě dovolání (s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř.) výlučně uvedená dvouměsíční lhůta. Odstranění vad dovolání mimo tuto lhůtu je tudíž nutno chápat zásadně vždy ve vztahu k v ní již uplatněnému a nezměnitelnému rozsahu a důvodům, na něž jako obligatorní náležitosti dovolání lze usuzovat alespoň z obsahu původního podání.
Dalším důvodem, který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl ten, který je zakotven v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž napadl výrok o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Jak posléze upřesnil, uvedený výrok považoval za nesprávný proto, že na jeho straně byly dány okolnosti vylučující uložení trestu vyhoštění, jak je má na mysli §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Takto vymezený a odůvodněný dovolací důvod vyhovuje obsahovým náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., když současně byl řádně uplatněn v dovolací lhůtě.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
V tomto ohledu dovolání obviněného S. P. nemůže obstát, neboť dovolatel naplnění citovaného dovolacího důvodu v té jeho variantě, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, dovozuje až na podkladě jím tvrzených okolností týkajících se jeho osobního stavu a soukromých poměrů a spočívajících v tom, že navázal známost s paní J. T., roz. H., s níž a s jejíž nezletilou dcerou žil ve společné domácnosti po propuštění z vazby na svobodu a se kterou dne 23. 5. 2003 uzavřel manželství, tedy okolností výlučně skutkové povahy. Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto obviněným uváděná skutková zjištění na podkladě provedeného dokazování neučinily (naopak dospěly ke skutkovým zjištěním odlišným), a zejména odvolací soud na str. 30 svého rozsudku v tomto směru rozvedl, že … každému z obviněných uložil také znovu podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění, a to na dobu neurčitou u obviněného P. s ohledem na větší rozsah trestné činnosti … , neboť se jedná o cizí státní příslušníky, kteří nemají pevnější osobní vazby k České republice, které by bylo třeba respektovat a charakter spáchané trestné činnosti i její závažnost svědčí o tom, že takové trvalé citelné opatření vyžaduje bezpečnost majetku našich občanů a dalších subjektů, když současně neshledal splněnými podmínky odst. 3 §57 tr. zák., které by odůvodňovaly neuložení tohoto trestu … Soud druhého stupně, jehož rozhodnutí obviněný dovoláním napadl, tak nepochybil, jestliže mu (mimo jiné) uložil trest vyhoštění, neboť v době, kdy ve věci rozhodoval, nezjistil žádnou ze skutečností formulovaných v §57 odst. 3 tr. zák., která by jeho uložení bránila, a jeho rozhodnutí proto nelze z tohoto hlediska ničeho vytknout. Ze strany obviněného jde tudíž o námitky, které stojí mimo rámec jím deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho existenci podmiňuje jinými okolnostmi skutkové povahy, než k jakým dospěly soudy na podkladě provedených důkazů.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a