ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.488.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 488/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2004 o dovolání podaném obviněným R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 10 To 35/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 187/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 1 T 187/2003, byl obviněný R. P. uznán vinným, že
dne 18. 3. 2003 v době kolem 11.30 hodin v M. B. vnikl přes oplocení do uzavřené zahrady u domu, kde nasedl do osobního automobilu zn. BMW 523 v hodnotě 1.044.800,- Kč, který stál nezamčený u domu, vozidlo nastartoval, a když poté vyběhl z domu majitel vozidla J. S. a snažil se mu zabránit v odcizení vozidla tím, že se postavil před ně, rozjel se obviněný proti němu, donutil ho odskočit a poté vozidlem prorazil zavřená elektricky ovládaná vrata do zahrady, za nimi najel do služebního vozidla Č. p. s. p., zn. Škoda Felicia Pic-up, a s vozidlem vyjel na silnici, po které pokračoval z M. B. směrem na M., přičemž po krátké době byl pronásledován vozidly Policie ČR, odcizené vozidlo řídil pod vlivem metamfetaminu a dojel s ním až do M., kde v části Ch. na křižovatce ulic L. a K. narazil do dopravní značky, a uvedeným jednáním způsobil na vozidle škodu ve výši nejméně 53.555,- Kč, jeho majiteli J. S. způsobil poškozením vrat další škodu ve výši nejméně 4.320,- Kč, Č. p. na vozidle způsobil škodu ve výši nejméně 6.655,80 Kč a T. s. m. M. poškozením dopravní značky škodu ve výši nejméně 2.046,40 Kč, a takovéto jednání spáchal znovu poté, co byl odsouzen rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem 1 T 55/94 ze dne 21. 11. 1996 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a Okresního soudu v Karlových Varech 2 T 222/95 ze dne 30. 5. 2000 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 27. 9. 2002 na zkušební dobu 4 roky.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., jenž spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §247 odst. 3, §42 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. také trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. S. částku 59.555,- Kč, Č. p., s. p., P., částku 6.655,80 Kč, a T. s. m. M. částku 2.046,40 Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2004, sp. zn. 10 To 35/2004, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 9. 3. 2004, a jeho obhájkyni Mgr. M. Z. a Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi shodného dne 27. 2. 2004.
Dne 9. 4. 2004 podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze, neboť „vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a z nesprávného právního posouzení věci podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu“.
V podrobnostech rozvedl, že nebyl nepochybně prokázán jeho úmysl předmětné vozidlo odcizit, ponechat si je trvale ve své moci a vyloučit obnovení dispozičního práva poškozeného, přičemž tuto skutečnost nepotvrzuje ani fakt, že se na zahradu, kde se automobil nacházel, dostal přes 160 cm vysokou zeď, a ani to, že byl za zavřenou bránou, stejně jako ani to, že následně policistům z místa činu ujel směrem na M.; v této souvislosti odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 11 To 46/94 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v trestních věcech pod č. 45/1994/II. Uvedl, že vozidla se zmocnil, ale nikoli proto, aby si je přivlastnil, nýbrž proto, aby se s ním dostal domů. Dále dovolatel poukázal na to, že ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. J. M. ohledně jeho duševního stavu jednoznačně vyplývá, že trpí lehčí duševní poruchou, specifickou poruchou osobnosti dissociálního typu s převahou projevů a rysů nezdrženlivosti, a rovněž na to, že v době spáchání skutku byl pod vlivem drog, konkrétně metamfetaminu. Konečně namítl, že uložený trest je nepřiměřený, a to především s ohledem na stupeň společenské nebezpečnosti, vzhledem k jeho poměrům a možnostem nápravy, včetně polehčujících okolností, kterými jsou doznání, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a snaha nahradit škodu.
V závěru podání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl rozsudkem tak, že jej uzná vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., popřípadě aby po zrušení napadeného rozhodnutí věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 16. 4. 2004). Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí takové případné vyjádření neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů na podkladě provedených důkazů, což právě obviněný v podaném dovolání činí; tak je tomu v případě, jestliže namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nedostatečného zjištění skutkového stavu věci a že nebyl nepochybně prokázán jeho úmysl vozidlo odcizit a trvale si je ponechat, když v tomto směru tvrdí, že se jej zmocnil jen proto, aby se s ním dopravil domů, přičemž poukazuje i na to, že trpí duševní poruchou, specifickou poruchou osobnosti dissociálního typu s převahou projevů a rysů nezdrženlivosti, a v době spáchání skutku byl pod vlivem metamfetaminu. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (obviněný na příslušná zákonná ustanovení ve svém podání však ani neodkázal) je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů učinily závěr, že subjektivní stránka trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., byla jeho jednáním naplněna. Lze sice připustit, že skutek nebyl v tomto směru v tzv. skutkové větě výroku o vině zcela přiléhavě popsán, a soud prvního stupně tak bezezbytku nevyhověl požadavkům zákona kladeným na obsah rozsudku, resp. jeho výroku, jímž se obviněný uznává vinným (nebo jímž se obžaloby zprošťuje) ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., tj. procesního ustanovení upravujícího náležitosti rozsudku, avšak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že příslušná skutková zjištění svědčící pro naplnění zavinění ve formě úmyslu na základě provedeného dokazování učinily.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 4 a 5 uvedl, že … pokud jde o obhajobu, že se obviněný chtěl uvedeným automobilem pouze dopravit domů, nikoliv si ho ponechat, hodnotí ji soud jako účelovou a nepravdivou, neboť byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Svědek M. K. uvedl před soudem, že automobil Renault Master půjčil obviněnému několik měsíců před danou událostí, protože neměl čím jezdit. Tento automobil, kterým byl obviněný tehdy v M. B. spolu s K. D., byl tedy plně v jeho dispozici a nic mu nebránilo, aby se s ním zase vrátil domů. To potvrdila i svědecká výpověď K. D. … jestliže tedy obviněný za situace, kdy do M. B. přijel automobilem, který měl ve své dispozici, z tohoto automobilu vystoupil, složitou cestou přes objekt sousední firmy, zeď vysokou 160 cm, nastavenou plotem o výši 110 cm, vnikl na soukromý oplocený a uzavřený pozemek, aby se zde zmocnil automobilu BMW 523, kterým z pozemku musel vyjet pouze přes uzavřená masivní vrata, pak z toho lze vyvodit jediné, a to že obviněnému nešlo o to, aby se jakýmkoliv způsobem dostal domů, ale šlo mu pouze o uvedený automobil, o jeho odcizení, neboť šlo o typ, který by mohl poté výhodně zpeněžit. Obviněný již měl v tomto směru zkušenosti, neboť z uvedených přílohových spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Karlových Varech vyplývá, že v obou případech byl odsouzen za krádež drahých automobilů německé výroby a do tohoto rámce spadá i automobil BMW … obviněný si přisvojil automobil …, když tohoto vozidla se zmocnil s evidentním úmyslem dále s ním disponovat …
Odvolací soud, jenž se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil, pak na str. 3 svého usnesení k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu uvedl: … postačí zopakovat, že obviněný k místu krádeže přijel vozidlem, které měl dlouhodobě k dispozici a nic mu nebránilo v tom, aby s tímto vozem také odjel, chtěl-li se dostat domů. Ostatně jeho tehdejší společník, svědek D., na místě setrval a s autem pak projížděl okolí a obviněného hledal, takže je zřejmé, že neobstojí tvrzení obviněného – ostatně pozměňované v průběhu řízení – že se spolu nepohodli a chtěl se dostat domů sám jinak. Stejně tak pádný je argument, že na pouhé svezení domů mohl obviněný zvolit cestu podstatně jednodušší, než jakou musel překonat, chtěl-li se zmocnit vozidla poškozeného. Lze tu poukázat na podrobný popis postupu obviněného v odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž možno dodat, že obviněný též zřejmě nezjištěným způsobem zneškodnil dva psy poškozeného, jak o tom svědčí výpověď svědka J. S. Stejně jako prvý soud je i odvolací soud přesvědčen, že obviněný měl v úmyslu luxusní vozidlo odcizit a nikoliv se jím jen svézt, jak tvrdí. Nutno dodat, že výpovědi obviněného obecně jsou zcela nevěrohodné, pokud se snaží zlehčit své jednání ve všech směrech, v nichž není jiný spolehlivý důkaz; je patrno, že doznává jen to, co i bez jeho výpovědi dokládají další důkazy …
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady obviněného ohledně naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, materiálně nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav; z těchto tvrzených nedostatků, když současně prezentoval svou verzi skutkového děje, obviněný až následně dovodil, že jeho zavinění nebylo dáno a že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejinak je tomu s další jeho námitkou, že mu uložený trest je nepřiměřený s ohledem na stupeň společenské nebezpečnosti, jeho poměry a možnosti nápravy, a také polehčující okolnosti, kterými jsou doznání, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a snaha nahradit škodu.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze dovoláním úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že veškeré výhrady, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (shodné námitky k naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže pak vznášel i v předchozím řízení před nalézacím soudem). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, odvolací soud se jimi řádně zabýval a své závěry, proč je neshledal důvodnými, přesvědčivě odůvodnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a