ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.489.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 489/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 o dovolání obviněné I. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 5 To 225/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 125/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná I. D. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 3 T 125/2002, uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. l, 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v době od 30. 11. 2001 do 26. 2. 2002 v P., kde pracovala jako technicko - hospodářský pracovník O. s. H. Š. a měla hmotnou zodpovědnost za svěřené finanční prostředky, vzala z pokladny trezoru finanční hotovost ve výši nejméně 40.000,- Kč, kterou použila pro vlastní potřebu, čímž O. s. H. Š. způsobila škodu v uvedené výši. Za toto jednání byla podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 40.000,- Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 11.100,- Kč poškozenému O. s. H. Š. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze rozhodující jako soud odvolací na základě odvolání podaného obviněnou usnesením ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 5 To 225/2003, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku, kterým byla obviněné ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému O. s. H. Š. náklady právního zastoupení jeho zmocněnce ve výši 11.100,- Kč. V dalším ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 225/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 125/2002, podala obviněná I. D. prostřednictvím svého obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené do všech výroků napadeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítá nesprávné a nedostatečné právní posouzení hmotně právních institutů z oblasti pracovního práva, zákona o účetnictví a občanského zákoníku. Odvolacímu soudu pak vytýká zejména nesprávnou interpretaci ustanovení §176 odst. 1 občanského zákoníku o zadržovacím právu. Za podstatnou z hlediska právního posouzení předmětného skutku považuje otázku trvání jejího pracovního poměru k poškozenému O. s. H. Š., když jeho ukončení vymezuje datem 25. 2. 2002, a to jeho okamžitým zrušením ze strany obviněné podle ust. §54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vyjadřuje dále přesvědčení, že platnost dohody o hmotné odpovědnosti mezi obviněnou a poškozenou organizací je nutné vázat k datu 30. 6. 2001, kdy došlo přechodem pokladny O. s. H. Š. do dispozice společnosti A., s. r. o., ke změně účastníků této původní dohody. Za pochybení považuje, že odvolací soud vyloučil možnost v případě jí za vinu kladeného jednání aplikovat institut zadržovacího práva podle §175 a násl. občanského zákoníku, na základě jejího vysvětlení, že u sebe měla finanční hotovost právem vzhledem ke svému pracovnímu zařazení u poškozené organizace. Částku 40.000,- Kč si vyplatila jako zálohu k zajištění své splatné pohledávky vůči zaměstnavateli v souvislosti se způsobem ukončení pracovního poměru, nikoli s úmyslem si ji přisvojit, s poukazem, že tento postup byl u zaměstnavatele zcela obvyklý. Vzhledem k tomu, že záloha musí být zúčtována, požádala obviněná zaměstnavatele o provedení takového zúčtování, které však dosud nebylo provedeno. Obviněná současně zpochybňuje výši způsobené škody a osobu poškozeného, neboť účetnictví O. s. H. Š., které vystupuje v trestním řízení v roli poškozeného, přešlo po 30. 6. 2001 do dispozice obchodní společnosti A., s. r. o., tudíž je sporné, komu ve skutečnosti vznikla škoda. Jedná se přitom o otázku, jejíž vyřešení je podstatné pro kvalifikaci jejího jednání jako trestného činu. Brojí i proti rozhodnutí odvolacího soudu, který pochybil při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání, když se dostatečně nezabýval okolnostmi, za kterých došlo k trestnému jednání.
Na základě výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil (§265k odst. 1, 2 tr. ř.) a vrátil věc obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (265l odst. 1 tr. ř.).
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval včasnost a formální i obsahovou správnost podaného dovolání, které koresponduje s označeným dovolacím důvodem opírajícím se o nevyjasněné pracovněprávní vztahy, tedy o problematiku hmotně právního charakteru, která však není způsobilá cokoli změnit na výroku o vině. Odlišně státní zástupce posuzuje situaci ve vztahu k výroku o náhradě škody, s poukazem na nepřehlednost vztahu mezi O. s. H. Š. a společností A., s. r. o., z čehož dovozuje i nejasnost pracovněprávního vztahu obviněné a jejího zaměstnavatele. V důsledku toho shledává, že nebyly splněny hmotně právní podmínky pro rozhodnutí o náhradě škody v rámci trestního řízení. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 225/2003, v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o povinnosti obviněné nahradit poškozené organizaci škodu ve výši 40.000,- Kč ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř., a současně aby zrušil v tomto výroku také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3T 125/2002, a podle §265m odst. 2 a §265 tr. ř. odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., a že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky v dovolání uplatněné obviněnou lze považovat za námitky hmotně právní povahy, neboť jejich podstatou jsou skutečnosti mající vztah k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Obviněná jejich prostřednictvím napadeným rozhodnutím vytýká nesprávnou aplikaci právních institutů upravených pracovním právem, a to tak, že poukazuje na nejasnosti vzniku či zániku hmotné odpovědnosti, kterou spojuje s problematikou zániku pracovněprávního vztahu s O. s. H. Š., anebo otázky vycházející z občanského práva, jestliže se ve vztahu ke zpronevěřené částce 40.000,- Kč dovolává uplatnění zadržovacího práva. Jejich existenci a použitelnost pro projednávanou trestní věc dává do souvislosti s hodnocením otázek významných pro posouzení existence znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., které nepovažuje za naplněné z důvodu, že pokud si z pokladny vzala částku 40.000,- Kč, nepřisvojila si ji jako cizí věc, ale že si takto uhradila finanční prostředky, na které měla nárok vzhledem k pracovněprávnímu vztahu, který s ní nebyl řádně ukončen a vyúčtován.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
K přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, dojde, jestliže pachatel s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Ze skutkových zjištění obsažených ve výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněná měla v rámci pracovního vztahu k O. s. H. Š. jako technicko - hospodářský pracovník svěřené finanční prostředky. Není proto důvodné pochybovat o tom, že v daném případě byl znak uvedené skutkové podstaty spočívající ve svěření cizí věci naplněn, protože na základě provedeného dokazování není sporu o tom, že obviněná po celou dobu, od okamžiku, kdy byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 1998 až do okamžiku spáchání trestného jednání, pověřena k provádění plateb a dispozicí s prostředky, které jí byly průběžně svěřovány na základě hmotné odpovědnosti uzavřené dne 10. 3. 1998 O. s. H. Š. Za tím účelem jako technicko - hospodářský pracovník měla k dispozici i pokladnu, v níž byly finanční prostředky ukládány. Nelze proto přisvědčit obviněné, že v daném případě nebyl naplněn další znak trestného činu zpronevěry spočívající v tom, že prostředky, které měla k dispozici, jí byly svěřeny.
Domáhá-li se obviněná zániku trestní odpovědnosti proto, že v době jednání, které je jí kladené za vinu, již neexistovala původně uzavřená dohoda o hmotné odpovědnosti, Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že předpokladem trestní odpovědnosti za zpronevěru podle §248 tr. zák. není existence dohody o hmotné odpovědnosti uzavřené podle §176 zák. práce, ale jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí věci a vznik škody. Dohoda o hmotné odpovědnosti předurčuje režim, kterým bude posuzována případná odpovědnost za škodu, a jde tudíž o institut náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 134/2001).
Jak trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. předpokládá, finanční prostředky, které obviněná opatrovala a s nimiž disponovala, měla svěřeny a byly též věcí cizí, neboť byly majetkem O. s. H. Š. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na výpověď svědka Ing. J. H., ředitele tohoto sdružení, který nikdy nezpochybnil závěr soudu, že uvedené finanční prostředky patřily O. s. H. Š. Ve vztahu ke společnosti A., s. r. o., tento svědek vysvětlil, že na základě rozhodnutí správní rady O. s. H. Š. koupil společnost A., s. r. o., aby zajišťovala provozování všech nezdravotnických činností v hospici. Majetek ani z něho odvozená majetková práva na společnost A., s. r. o., nikdy nepřešla. Tuto okolnost dosvědčuje i fakt, že se vzniklou škodou se Ing. J. H. připojil k trestnímu řízení za toto sdružení a jeho jménem činil i další procesní, či jiné úkony (viz plná moc JUDr. P. H. ze dne 16. 10. 2002 nebo protokoly o provedené inventarizaci na č. l. 24, 25, 26 spisu sp. zn. 3 T 125/2002 Obvodního soudu pro Prahu 8). Obviněnou vyjádřené zpochybňování skutečnosti, že finanční prostředky patří O. s. H. Š., jí je dáváno do souvislosti toliko s přechodem svého pracovněprávního vztahu na společnost A., s. r. o., aniž by tuto námitku doložila jinou skutečností. Pokud na nejasnost těchto vztahů poukázal ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, též nesdělil, z jakých konkrétních okolností tuto pochybnost dovozuje.
Na rozdíl od těchto výhrad dovolací soud shledal, že skutkovým zjištěním plně odpovídá právní závěr učiněný soudem prvního stupně a v návaznosti na něm i soudu druhého stupně, že subjektem majetkových práv, proti nimž obviněná svým jednáním zasáhla, a tedy i poškozeným v této trestní věci je O. s. H. Š.
Nelze akceptovat argumentaci obviněné, že nemohla být shledána trestně odpovědnou za jednání popsané ve výroku napadeného rozhodnutí proto, že pokud si vzala z pokladny částku 40.000,- Kč, činila v souladu se zadržovacím právem podle §175 obč. zák. Ve vztahu k řešení otázky, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., je taková okolnost zcela nepřípadná, protože dopadá na naprosto jinou situaci, než jsou okolnosti vyplývající ze skutečností popsaných ve skutkovém zjištění. Podle ustanovení §175 odst. 1, 2 obč. zák. platí, že ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Zadržovací právo vzniká k zajištění dosud nesplatné pohledávky, pokud byl proti dlužníkovi podán návrh na konkurs. Obviněná se v rámci svého dovolání domáhá této právní úpravy vzhledem k okolnostem podání výpovědi okamžitým zrušením podle §54 odst. 1 písm. b) zák. práce, kterou dne 25. 2. 2002 podala, tedy odeslala svému zaměstnavateli. Tento důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance však nesplňuje zákonnou podmínku pro jeho opodstatněné uplatnění, jíž je nesplnění jedné ze základních povinností zaměstnavatele vůči zaměstnanci, čímž je vyplacení mzdy za vykonanou práci. Podle §54 odst. 2 zák. práce může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. Z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by tyto zákonné podmínky pro podání okamžitého zrušení pracovního poměru na straně obviněné fakticky nastaly. Pro posouzení její trestní odpovědnosti však tato skutečnost nemá žádný význam, neboť z pohledu trestního zákona a pro řešení otázek spojených s naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. není významné, zda obviněné vznikl, či nevznikl nárok na náhradu mzdy nebo jiných finančních nároků vyplývajících z pracovně právních vztahů, ať již tyto zanikly nebo i nadále trvají, neboť rozhodná je pouze skutečnost, zda obviněná byla oprávněna si ponechat uvedené finanční prostředky v souvislosti s účelem, k jakému jí tyto prostředky do dispozice byly dány.
Podle popisu skutku, a též i na základě provedeného dokazování, jak uvádí soud prvního stupně i soud odvolací, obviněná s ohledem na účel svěření těchto finančních prostředků nebyla oprávněna si z nich vyplácet ani vlastní mzdu ani jiné nároky, které by byť i mohla s ukončením svého pracovního poměru spojovat. Pokud tak učinila, jednala v rozporu s účelem, ke kterému jí peníze O. s. H. Š. byly svěřeny. Pokud si peníze vzala a ponechala si je pro vlastní potřebu, jednala zcela svévolně ve snaze se na úkor tohoto sdružení obohatit. Tato zjištění vylučují ve smyslu §176 odst. 1 zák. práce též možnost připuštění možnosti vykládat toto její jednání jako využití zadržovacího práva, neboť toto právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Podle skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jde u obviněné o jednání, při němž se obviněná částky 40.000,- Kč zmocnila svémocně.
Nejvyšší soud na základě těchto svých úvah shledal, že učiněná skutková zjištění vedla soudy obou stupňů ke správným úvahám o tom, že obviněná jednáním, jímž byla uznána vinnou, po všech stránkách naplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Uplatněné dovolací námitky v podstatě korespondují s námitkami uplatněnými obviněnou již v průběhu předchozího řízení, s nimiž se oba soudy již vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné I. D. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová