ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.532.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 532/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. června 2004 o dovolání podaném obviněným T. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 2 To 110/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 169/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný T. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. prosince 2002, sp. zn. 4 T 169/2002, uznán vinným, že (společně s již odsouzeným M. Š.):
1) dne 29. 11. 2001 kolem 02.00 hodin v baru D. v Š. obviněný T. K. slovně a poté fyzicky napadl E. H., kterého dvakrát uhodil pěstí do zad, když host baru J. H., chtěl zabránit dalšímu napadání číšníka, byl fyzicky napaden oběma obviněnými, obviněný M. Š. poté udeřil E. H. do obličeje,
2) poté před barem D. v Š. oba obvinění napadli hlídku bezpečnostní agentury I. ve složení M. H. a A. H., kdy obviněný T. K. napadl poškozeného A. H., kterého bil pěstmi do obličeje a do těla, rovněž poškozeného kopl do obličeje, kdy tímto svým jednáním mu způsobil zranění a to otoky, podlitiny a hematomy na různých částech těla, otok dolního víčka pravého oka, hematom ve spánkové oblasti vlevo, otok kolenního kloubu s výraznou bolestivostí s dobou léčení do 2. 1. 2002, obviněný M. Š. napadl poškozeného M. H., kterému způsobil pouze drobné oděrky,
3) obviněný T. K. (sám) odcizil po napadení A. H. dne 29. 11. 2001 mezi 02.00 – 03.00 hodin poškozenému vestu v hodnotě 250 Kč, ve které byly dva mobilní telefony v hodnotě 6.300 Kč a peněženku v hodnotě 100 Kč s finanční hotovostí 1.300 Kč, kdy odcizením věcí způsobil poškozenému A. H. škodu ve výši nejméně 7.950 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného T. K. soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (ad 1, 2), jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. (ad 2) a jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ad 3) a uložil mu za to podle §221 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. výkon uloženého trestu podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu v trvání dvou roků.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací odvolání obviněného T. K., podané proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku, usnesením ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 2 To 110/2003, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 4 T 169/2002, podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. T. z důvodu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně je založeno na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění takto podaného dovolání obviněný rozvedl, že skutek se nestal tak, jak je v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, jelikož skutečnosti tam uváděné se v žádném případě neshodují s provedeným důkazním řízením, které proběhlo u hlavního líčení. Zdůraznil, že trestnou činnost kladenou mu za vinu vůbec nespáchal, neboť v případě trestného činu výtržnictví a ublížení na zdraví jednal v mezích nutné obrany. Počátek konfliktu v baru D. vyvolal svědek H. tím, že jej (obviněného) napadl jako první a tomuto napadení se již jen bránil. Když jej (obviněného) členové bezpečnostní agentury I., M. H. a A. H. neoprávněně zadrželi a použili proti němu slzný plyn, rovněž se jejich útoku pouze bránil; jednal tak v mezích nutné obrany.
Obviněný dále poznamenal, že pokud by v tomto průběhu jednání nebyla nutná obrana shledána, nemůže se ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví jednat o trestný čin, protože nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému A. H. dané zranění. Ohledně trestného činu krádeže obviněný vyjádřil, že nedošlo k naplnění jeho skutkové podstaty, konkrétně její subjektivní stránky, protože nebylo prokázáno přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocnil. Zpochybnil rovněž veškerá další skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, pokud jsou založena na svědeckých výpovědích s argumentací, že uvedení svědci byli v rozhodné době pod vlivem značné únavy a konzumace alkoholu a celou událost popsali velice nepřesně a odlišně a její průběh si se značným časovým odstupem nepamatují.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadané rozhodnutí podle §265k tr. ř. a §265m tr. ř. zrušil a rozhodl sám ve věci tak, že se obviněný T. K. zprošťuje v celém rozsahu obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce, kterému bylo doručeno dovolání obviněného T. K. ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo tak učiněno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů na podkladě provedených důkazů, což právě obviněný v podaném dovolání činí; tak je tomu v případě, jestliže namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného zjištění skutkového stavu věci a že soud prvního stupně důkazy, o něž své rozhodnutí opřel, nesprávně hodnotil. V rozporu se skutkovými zjištěními proto tvrdí, že on nebyl útočníkem, že poškozené nenapadal, a pokud se tak stalo, bylo to pouze proto, že se bránil útokům ze strany poškozených. Na základě jím předkládané obhajoby poukazuje, v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému A. H. vzniklé zranění, ani trvale se zmocnit vesty tohoto poškozeného a ponechat si ji i s věcmi, které se v ní nacházely. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěry o zavinění nebo zda byly naplněny znaky nutné obrany (obviněný na příslušná zákonná ustanovení ve svém podání však ani neodkázal), jsou sice závěry právními, ovšem musejí se zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.
Pokud obviněný v rámci svého dovolání vytýká napadeným rozhodnutím, že neměl byt uznán vinným shora uvedenými trestnými činy, protože je zčásti spáchal za podmínek nutné obrany, nebo že mu nebyl prokázán úmysl způsobit zranění nebo zmocnit se cizí věci, nevytýká soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutku tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požaduje, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho zhodnocení provedených důkazů s poukazem na údajné rozpory mezi provedenými důkazy. Obviněný tak prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu požaduje změnu skutkových zjištění.
Takto formulovanými námitkami obviněným nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučitelný.
Dále obviněný T. K. v písemném podání uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady, spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva na přístup ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, jenž nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
Z uvedeného vyplývá, že takový dovolací důvod nepřichází v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu ke druhé instanci. Vzhledem k těmto zjištěním je zjevné, že výše uvedený dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně. Dovolatel jím zastírá svůj hlavní požadavek na přezkoumání řízení po skutkové stránce ve snaze domoci se vydání nového rozhodnutí, které by bylo v souladu s jím uplatněnou argumentací. Pokud tedy soud druhého stupně přezkoumával rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle §256 tr. ř., lze zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K., podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 2 To 110/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 4 T 169/2002, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová