ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.540.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 540/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2004 o dovolání obviněného Ing. P. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 371/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 81/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 2 T 81/2003, byl obviněný Ing. P. N. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 11. 11. 2002, kolem 12.05 hodin, při řízení osobního automobilu zn. Ford Mondeo, levým jízdním pruhem silnice I/4 v katastru obce M. p. B., okr. P. – z., nepřizpůsobil rychlost jízdy momentálně nepříznivým povětrnostním podmínkám, a proto také včas nezaregistroval přítomnost většího množství vody na vozovce, když voda vytékala z nevyčištěných výpustních kanálků, dostal smyk, v němž nejprve narazil vpravo do nákladního automobilu zn. Mercedes 1317,odstavným pruhem právě odtahujícího předtím tam havarované motorové vozidlo, následně byl od nákladního automobilu odražen a způsobil střet s přijíždějícím osobním automobilem zn. Opel Omega karavan, řízeným poškozenou H. T., která v důsledku vzniklého nárazu utrpěla zranění, odlomení dolního okraje kloubní jamky levé lopatky, podvrtnutí krční páteře s poúrazovým blokem krční páteře, představující poruchu zdraví, omezující poškozenou v běžných životních činnostech po dobu 7 - 42 dnů“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §223 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 15.000,-Kč; pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil okresní soud náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. T. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání podaného obviněným do výroku o vině rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 371/2003, tak, že podle §257 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc postoupil k vyřízení obci M. p. B.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 25. 11. 2003, jeho obhájci dne 21. 11. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství Praha - západ dne 20. 11. 2003.
Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. M. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť se domnívá, že pro rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebyly splněny všechny podmínky, a že vlastní rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukázal na to, že okresní soud nehodnotil zákonným způsobem provedené důkazy a odvolací soud, ačkoli toto pochybení částečně napravil, se sám nevyhnul nesprávným právním závěrům. Vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi rychlostí jím řízeného automobilu a vznikem smyku, aniž bylo spolehlivě zjištěno, jakou rychlostí jel. Podle jeho názoru vznik posuzované nehody je spojen výlučně s porušením povinností toho, kdo se měl starat o údržbu dálnice. V této souvislosti odkázal na výpovědi některých svědků z řad policistů vyšetřujících předchozí dopravní nehodu, z nichž je patrné, že z pozice řidiče osobního automobilu nemohlo být zvýšené množství vody na vozovce viditelné, neboť vozovka byla po předchozím dešti souvisle mokrá. Možnost vzniku další dopravní nehody na daném místě podcenili i sami policisté šetřící předešlou nehodu, protože by bylo v jejich schopnostech a možnostech přijmout opatření ke snížení rychlosti projíždějících vozidel, což však neučinili. Namítl, že na vzniku nehody se mohla spolupodílet celá řada dalších okolností, jakými jsou např. nerovnoměrné množství vody na vozovce, rozdílný ponor kol ve vodě, úhel natočení kol, přičemž určení míry jejich vlivu na vznik smyku by muselo být předmětem složitých výpočtů. Na základě zjištěného skutkového stavu mohly oba soudy považovat za prokázanou pouze jedinou příčinu vzniku nehody, a to proud vody tekoucí přes vozovku.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., neboť směřuje proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný dovolání podal z důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., kterým je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a protože Krajský soud v Praze jeho trestní věc postoupil k vyřízení příslušné obci, byl dovolací důvod ve smyslu deklarovaného ustanovení důvodně použit.
Dovolací důvod podle citovaného ustanovení spočívá v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř. V případě postoupení věci lze za takový důvod považovat případy, kdy soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jednalo o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo možné již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Z dovolání obviněného vyplývá, že postoupení věci považuje za nesprávné proto, že v jeho jednání není možné spatřovat ani přestupek, a za jediné možné řešení, které podle něj přichází do úvahy, je pouze zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., protože skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Zproštění obviněného z obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. je možné jen tehdy, shledá-li soud, že skutek, který není trestným činem, nemůže být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Dojde-li však soud k závěru, že zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, zproštění nepřichází v úvahu a věc musí být postoupena uvedenému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. Zproštění podle §226 písm. b) tr. ř. je ovšem na místě v takovém případě, když by už o skutku příslušný orgán rozhodovat nemohl (např. po uplynutí promlčecí doby přestupku).
Zánik odpovědnosti za přestupek vymezuje §20 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků [dále jen „zák. č. 200/1990 Sb.“], tak, že podle jeho odst. 1 přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se do běhu lhůty podle odst. 1 nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního předpisu.
Nejvyšší soud podle obsahu spisu shledal, že obviněný Ing. P. N. se měl žalovaného skutku dopustit dne 11. 11. 2002. Trestní řízení pro tento skutek bylo vedeno nejpozději od 18. 11. 2002, kdy byl učiněn záznam o zahájení úkonů v trestním řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. (č.l. 9 spisu), a skončilo dne 21. 10. 2003 právní mocí usnesení Krajského soudu v Praze z téhož dne sp. zn. 10 To 371/2003. V uvedené době (tj. od 18. 11. 2002 do 21. 10. 2003) došlo k tzv. stavení promlčení ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., což současně znamená, že zákonná lhůta k projednání věci jako přestupku doposud neuplynula; proto se nejedná o překážku, která by takovému projednání věci bránila.
Ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. vymezuje, že soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Z ustanovení §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že odvolací soud zruší napadený rozsudek nebo jeho část a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li rozhodnutí podle §222 odst. 2 tr. ř. učinit již soud prvního stupně.
Základním předpokladem správné aplikace ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. je především zjištění, že nejde o trestný čin. Tento právní závěr soudu musí mít vždy dostatečnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.). Zákon přitom současně nepožaduje, aby soud též zjistil, že zažalované jednání je přestupkem (nebo kárným proviněním). Z dikce ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. totiž plyne, že postoupení věci je podmíněno existencí odůvodněného předpokladu, že příslušným orgánem může být zažalovaný skutek jako přestupek posouzen.
Krajský soud v Praze na základě skutečností zjištěných z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 81/2003 shledal (jak rozvedl v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí), že skutek, který byl předmětem podané obžaloby, se stal, ale není trestným činem, neboť obviněný uvedeným činem neporušil důležitou povinnost.
Nejvyšší soud tento závěr soudu druhého stupně považuje za podložený, protože má oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení v potřebném rozsahu, a které soud odvolací uvážil ze všech potřebných hledisek vymezených ustanovením §2 odst. 5 tr. zák. s přihlédnutím k jednotlivým znakům trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák.
Zákon nepožaduje, aby soud zjistil, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci váže pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být takto posouzen. Jen orgán oprávněný projednat přestupky nebo kárná provinění může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Tento orgán není při rozhodování ani vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil, a nemusí skutek posoudit jako přestupek.
Už z těchto jen stručně uvedených důvodů je zřejmé, že dovolání obviněného podané s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto formulované zákonné dikce plyne, že jeho prostřednictvím je možné vytýkat výlučně vady právní povahy, což na druhé straně znamená, že do vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. nelze zahrnovat zpochybnění správnosti skutkových zjištění.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Pokud v této souvislosti obviněný poukazoval na závěry soudu prvního nebo druhého stupně ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo pro své úvahy, že jeho trestné jednání není trestným činem, vycházel z jiného hodnocení některých důkazů, než provedl soud prvního stupně a odvolací soud se s ním ztotožnil, pak takovou argumentaci nelze podřadit pod namítaný dovolací důvod. Nevychází totiž z těch skutkových zjištění, která učinil soud prvního či druhého stupně, ale je jím vyžadována jejich změna, což je v rámci tohoto dovolacího důvodu nepřípustné; na základě něho je možné skutkový stav hodnotit pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud se proto nezabýval skupinou argumentů, které mají výhradně skutkovou povahu, jelikož jde o námitky, které svým obsahem nedopadají na žádný dovolací důvod, protože žádný ze zákonně vymezených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nezakotvuje možnost domáhat se dovoláním změny napadeným rozsudkem zjištěného skutkového stavu věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost závěru soudu druhého stupně o porušení povinnosti stanovené ustanovením §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn a doplňků, neboť se jedná o námitku jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., podle kterého Okresní soud Praha - západ jednání obviněného právně posoudil, se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a kde tedy jejím porušením snadno může dojít k takovému následku.
Krajský soud v Praze svým rozhodnutím, proti němuž dovolání obviněného směřuje, na rozdíl od závěrů učiněných soudem prvního stupně shledal, že skutková podstata tohoto trestného činu nebyla naplněna proto, že výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, protože byť byla příčinou smyku vozidla obviněného vyšší rychlost jízdy, nebyla tato jedinou příčinou vzniku dopravní nehody (srov. rozh. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Podle jeho názoru se na nehodě současně podílelo i velké množství vody protékající jako souvislý pás přes silnici, a protože na tuto náhlou překážku na vozovce řidiči v době nehody nebyli včas dopravním značením upozorněni, dovodil, že ani obviněný tuto okolnost nemohl předpokládat, což snižuje míru jeho zavinění na vzniklém následku a současně i ve vztahu k míře porušení důležité povinnosti.
Soud druhého stupně však současně dovodil, že obviněný i tak „nepochybně porušil ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“ (str. 4 odůvodnění jeho rozhodnutí). Učinil tedy závěr, že jednou z příčin dopravní nehody byla i nepřiměřená rychlost jízdy, kterou se obviněný v kritické době bezprostředně před nehodou pohyboval. Podle citovaného ustanovení totiž řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit mimo jiné svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat.
Uvedený právní závěr nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Jestliže přetrvává důvodné podezření, že to byl rovněž obviněný, kdo nepřiměřeně rychlou jízdou dopravní nehodu a zjištěný následek (účinek) spoluzavinil, pak je legitimní úvaha, že stíhaný skutek může být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Pak ovšem nepřichází v úvahu obviněným navrhované rozhodnutí, totiž jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Krajský soud v Praze proto postupoval v souladu se zákonem, pokud předmětnou věc obviněného Ing. P. N. postoupil v souladu s ustanovením §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (v návaznosti na ustanovení §222 tr. ř.) k projednání jako přestupek obci M. p. B.
Nejvyšší soud samozřejmě nepřehlédl, že soud druhého stupně se ve výroku napadeného rozhodnutí dopustil drobného pochybení, když nepřesně citoval „§257 odst. 1 tr. řádu“, ačkoliv měl správně uvést i písmeno b) tohoto ustanovení. Jde však jen o zřejmou nesprávnost, která nemá na správnost a zákonnost jeho rozhodnutí významnější vliv. Dovoláním napadené usnesení proto mohlo i s touto dílčí nepřesností obstát.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto muselo být podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Stalo se tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Zpracovala:
JUDr. Milada Šámalová