ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.572.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 572/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2004 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 9 To 435/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 219/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 2 T 219/2003, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v L. n. L., okres N. dne 16. 8. 2000 kolem 10.00 hodin ve V. ulici v domě napadl fyzicky L. B. a M. P. tím způsobem, že dvakrát udeřil pěstí do obličeje M. P., a dále chytil L. B. ze zadu za krk a strčil jí kolenem do zad takovým způsobem, že spadla ze schodů, přičemž utrpěla zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání přední strany obou bérců, pravého kolenního kloubu a zhmoždění měkkých tkání krční a bederní páteře s následnou dobou léčení cca tři týdny a M. P. utrpěla zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání levé spánkové a temenní krajiny a otřes mozku lehkého stupně s následnou dobou léčení cca dva týdny. Za to byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu, a to M. P. v částce 2.850,- Kč a L. B. v částce 4.950,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byly obě poškozené odkázány podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací odvolání podaná obviněným a oběma poškozenými proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu usnesením ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 9 To 435/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. I. S. dovolání zaměřené do výroku o vině z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku rozvedl, že mezi všemi účastníky incidentu je úzký rodinný vztah, avšak vzájemné vztahy jsou dlouhodobě nepřátelské, což doložil tvrzením, že poškozená M. P. se svými příbuznými vede řadu občanskoprávních sporů, které mají dopad i na toto trestní řízení. Vyjádřil dále výhrady proti způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s jeho námitkami uplatněnými v rámci odvolání, když konstatoval, že rozpory ve svědeckých výpovědích se týkají pouze nepodstatných detailů, ačkoli každá z poškozených vylíčila průběh celé události zcela odchylně. Obviněný fyzické napadení obou poškozených žen popírá a namítl, že skutek tak, jak byl zjištěn na základě provedeného dokazování, byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví, neboť ani ze znaleckého posudku nevyplývá jednoznačný závěr o mechanismu zranění, která poškozené utrpěly. V případě některých somatických úrazových změn u poškozené M. P. znalec zcela vyloučil příčinnou souvislost se zraněním nastalým v důsledku jednání obviněného. Z objektivně zjištěné délky léčení poškozených obviněný dovodil, že nejde o trestný čin, neboť doba omezení v obvyklém způsobu života poškozené P. činila 3 až 4 dny, u poškozené B. k omezení obvyklého způsobu života vůbec nedošlo. Ve vztahu k tomuto svému tvrzení odkázal na ustálenou judikaturu, která za ublížení na zdraví považuje takový nepříznivý zdravotní stav, jež poškozeného nejméně po dobu 7 dnů omezuje v obvyklém způsobu života. Právě v nesprávném posouzení této okolnosti shledal pochybení soudu prvního i druhého stupně, na jehož základě tyto soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení předmětného skutku.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 435/2003, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 2 T 219/2003, a podle §265l tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve konstatoval obsah podaného dovolání se zaměřením na zásadní námitku obviněného týkající se doby, po kterou byly obě poškozené v důsledku utrpěného násilí omezeny v obvyklém způsobu života. Dospěl k závěru, že právní posouzení učiněné nalézacím soudem se jeví jako správné, a že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a současně vyslovil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které mají vztah k právnímu posouzení skutku, lze výhrady vznášet také pro „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.; jen formální odkaz na příslušné ustanovení zákona obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí.
Obviněný této povinnosti formálně i materiálně alespoň v části dovolání dostál, neboť námitka týkající se posouzení závažnosti způsobeného následku a jeho významu pro právní kvalifikaci je námitkou hmotně právní povahy. Současně je však třeba konstatovat, že Nejvyšší soud nikterak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů a způsobu hodnocení důkazů. Skutkové námitky totiž nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a nejsou proto podkladem k tomu, aby se dovolací soud z jejich hlediska zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Trestní zákon ani jiný právní předpis nestanoví bližší vymezení pojmu \"ublížení na zdraví\", a proto je nezbytné na takový stav usuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu s tím, že východiskem je kvalitativní a kvantitativní odchylka od stavu, který je považován za zdraví.
Z uvedeného vyplývá, že nikoli každá porucha zdraví je již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, přičemž závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, tedy o tom, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví nebo naopak, že k ublížení na zdraví vůbec nedošlo a tedy se o trestný čin nejedná, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a to po zhodnocení všech shora uvedených kritérií, včetně jednoznačného objasnění doby léčení či pracovní neschopnosti poškozeného. Přitom se zásadně nelze mechanicky omezit jen na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo dobu trvání poruchy zdraví, neboť posuzování každého případu musí být zejména komplexní a přísně individuální. Při právním posuzování jednání pachatele nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí pro napadené z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozených nastaly a jak dlouho trvaly, případně zda nemoc, kterou poškozený již měl, se zhoršila.
Minimální doba, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, pracovní neschopnost) trvat, aby bylo možno ji považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., není jednoznačně stanovena. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob denního života nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe i při zvažování všech dalších kriterií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Za „ublížení na zdraví“ se tedy pokládá porucha zdraví poškozeného, která ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo sedmi dnů (srov. rozhodnutí pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Při právním posouzení skutku již soudy prvního a druhého stupně správně upozornily na povahu zranění poškozených, mechanismus jejich vzniku i jejich následky, jak byly objektivně zjištěny zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval MUDr. P. L. Námitka, že porucha zdraví poškozených není ublížením na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., poněvadž omezení v běžném způsobu života poškozených bylo nepodstatné, uplatněná v dovolání, byla součástí obhajoby obviněného v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly zjištěné zranění poškozené jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Dostatečně se vypořádaly se všemi zákonnými hledisky a své úvahy podložené skutkovými okolnostmi zcela správně odůvodnily. Nelze proto připustit jako opodstatněný argument dovolatele, že by poškozená M. P. byla v obvyklém způsobu života omezena pouze tři až čtyři dny. Jak správně poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně, po tuto dobu trvala u poškozené M. P. vážná porucha zdraví, pro níž byla v tomto časovém rozpětí podstatně omezena. Po této době začaly odeznívat tyto vážné problémy, a přešly v potíže menšího charakteru, které přetrvávaly po dobu, kterou soud prvního stupně stanovil na dva týdny.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová