ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.591.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 591/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. F. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 4 To 997/2003, jako soudu odvolacího, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 18 T 104/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. F. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. října 2003, sp. zn. 18 T 104/2003, uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 19. 4. 2003 v 18:45 hodin řídil po předchozím požití alkoholického nápoje, když následně v jeho krvi bylo zjištěno 3,27 g/kg alkoholu, osobní automobil zn. Ford Mondeo, pronajatý na základě leasingové smlouvy ze dne 19. 12. 2001 firmou E. G. F. K., s. r. o. Č. – c., jehož vlastníkem je G. C. L., a. s., P., po účelové komunikaci ve směru od obce Č. k cihelně v katastru obce Č., okres S., a v rozporu s §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, při projíždění mírné přehledné pravotočivé zatáčky se plně nevěnoval řízení vozidla, nepřizpůsobil rychlost jízdy předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a svým schopnostem, a havaroval po vyjetí vlevo mimo komunikaci v levém příkopu, kde se převrátil na střechu, čímž způsobil G. C. L., a. s., škodu ve výši 108.600,- Kč. Za to byl odsouzen podle §201 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu dvou roků.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud usnesením ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 4 To 997/2003, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný Ing. F. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovolání, doručené Okresnímu soudu ve Strakonicích dne 9. 4. 2004, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák.; v té souvislosti odkázal na práva a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy uzavřené na havarované vozidlo zn. Ford Mondeo se společností G. C. L., a. s., a zdůraznil, že pokud toto vozidlo na vlastní náklady opravil, jednak uhradil vzniklou škodu, ale též i vozidlo zprovoznil pro potřeby společnosti E., G. F. K., s. r. o., která měla vozidlo od uvedené leasingové společnosti pronajaté. S ohledem na tyto okolnosti vyslovil názor, že ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák. zanikla trestnost činu [v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 11 Tdo 917/2002, v němž byl řešen v podstatě obdobný případ, přičemž dovolací soud zde judikoval, že trestnost činu pachatele pominula ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 tr. zák., neboť vlastníku poškozené věci prakticky žádná škoda nevznikla]. Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že postupovaly nesprávně, když Nejvyšším soudem vyslovený závěr neakceptovaly s odkazem na poněkud jinou situaci, a naopak shledaly, že trestnost činu obviněného ve smyslu §65 tr. zák. nezanikla. Odvolací soud, jestliže rozhodl odlišně od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, se v odůvodnění svého usnesení dostatečně s touto okolností nevypořádal. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že za jednání, jež v podstatě poškodilo výlučně jeho a jeho obchodní společnost, je odsuzován k velmi přísnému trestu, sice podmíněnému, ale s poměrně dlouhou zkušební dobou, a je mu též ukládán trest zákazu činnosti na dva roky, i přesto, že za dopravní nehody se zraněním třetích osob ukládají soudy tresty mnohem mírnější.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadané rozhodnutí podle §265k tr. ř. a §265m tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí (aniž blíže uvedl kterému soudu), případně rozhodl ve věci sám a podle §226 písm. e) tr. ř. jej obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak chybnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musí konstatovat, že právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení se netýkaly ty námitky obviněného, které směřovaly výlučně proti přiměřenosti trestu (jak podmíněného trestu odnětí svobody, tak trestu zákazu činnosti). Námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím speciálního zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu srov. č. 22/2003 Sb. rozh. trest).
Do rámce obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však zapadají námitky vztahující se k otázce zániku trestnosti činu ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud ovšem takové námitky obviněného neshledal opodstatněnými.
Podle §65 odst. 1 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Důvodem pro zánik trestní odpovědnosti je zde okolnost, že zanikla nebezpečnost činu pro společnost, a to na základě dvou alternativně uvedených hledisek. Pro aplikaci tohoto institutu proto postačí, když zánik nebezpečnosti činu pro společnost je způsoben jen jedním z nich. Jedná se buď o změnu situace, nebo o okolnost, že osoba pachatele přestala být pro společnost nebezpečnou, přičemž každá z těchto alternativ nastala v době od spáchání trestného činu do rozhodování soudu o vině pachatele. Zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost v obecné rovině znamená, že v důsledku uvedených okolností určitý čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé skutkové podstaty a vykazoval stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), resp. vyšší než malý (viz §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.), již tento stupeň postrádá.
Vychází-li předmětná právní úprava ze dvou alternativně stanovených hledisek, podle kterých nastává ve smyslu citovaného ustanovení zánik trestní odpovědnosti, pak v případě projednávané trestní věci obviněného Ing. F. K. nepřichází v úvahu hledisko změny v osobě pachatele. Tato podmínka by nastala tehdy, pokud by v chování pachatele došlo k natolik významným změnám, jimiž pachatel prokázal, že již z jeho strany nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a zaujímal by takové postoje, které by svědčily pro závěr o jeho trvalé nápravě. Takovéto okolnosti však obviněný neuplatňuje, a v rámci svého mimořádného opravného prostředku se domáhá zániku nebezpečnosti činu pro společnost jen z důvodu změny situace. Nejvyšší soud se proto dále zabýval pouze první v citovaném ustanovení alternativně vymezenou podmínkou, jíž je změna situace.
Změnou situace ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák. se rozumí zejména podstatná změna poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny či ohroženy. V důsledku změny situace pak zanikla nebo se snížila na stupeň nepatrný (u mladistvých a dětí mladších patnácti let podle §6 odst. 2 zák. č. 218/ 2003 Sb. na stupeň malý) konkrétní společenská nebezpečnost právě toho trestného činu, který je předmětem rozhodování.
Obviněný se domáhá účinku předpokládaného v ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. s ohledem na uhrazení vzniklé škody na havarovaném vozidle patřícím společnosti G. C. L., a. s., protože odstranil škodlivý následek, který svým trestným jednáním způsobil, a současně tím i umožnil společnosti E., G. F. K., s. r. o., aby mohla toto vozidlo od uvedené leasingové společnosti pronajaté v co nejkratší době opět používat.
Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud spatřoval naplnění znaků tohoto trestného činu v tom, že obviněný dne 19. 4. 2003 v 18:45 hod. řídil motorové vozidlo poté, co před tím požil alkoholické nápoje a jeho krev v době jízdy obsahovala 3,27 g/kg alkoholu, vozidlo řídil po účelové komunikaci ve směru od obce Č. k cihelně v katastru obce Č., při projíždění mírné, přehledné, pravotočivé zatáčky se plně nevěnoval řízení vozidla, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vyjel mimo komunikaci a havaroval v levém příkopu; škoda vzniklá na vozidle Ford Mondeo, pronajatém na základě leasingové smlouvy, činila 108.600,- Kč.
Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za úplná a správná i Krajský soud v Českých Budějovicích, který se v odůvodnění svého rozhodnutí řešenou problematikou rovněž zabýval. Ve vztahu k ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. vysvětlil, že obviněný požadované zákonné podmínky nesplnil. Poukázal na vysoký stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost s odkazem na to, že „… v roce 1999 řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, nyní řídil motorové vozidlo v době, kdy hladina alkoholu v jeho krvi dosahovala minimálně 3,27 g/kg alkoholu …“, a ve vztahu k uhrazené způsobené škodě se vyjádřil, tak že „… v případě opravy vozidla, jehož vlastníkem je leasingová společnost, jde fakticky pouze o náhradu způsobené škody, kterou pachatel zavinil spácháním úmyslného trestného činu …“. Tímto závěrem odvolací soud navázal na názor vyslovený již soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil. Závěr obou soudů, že v takto zjištěném jednání obviněného je nutno spatřovat naplnění nejenom formálních, ale i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., protože nezanikla společenská nebezpečnost tohoto činu pro společnost uhrazením vzniklé škody pachatelem, nelze zpochybnit. Okolnosti, za nichž byl čin spáchán, především množství obviněným před jízdou požitého alkoholu, které je velice vysoké, jízda v katastru obce, navíc za špatné viditelnosti a ve zhoršených podmínkách, jsou natolik významné, že svědčí o vysokém stupni jeho nebezpečnosti pro společnost (v této souvislosti je nutné odmítnout argumentaci dovolatele, že podmínky, za nichž byl čin spáchán, jsou obdobné těm, které byly zjištěny v případě dopravní nehody, která byla podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002 ve věci sp. zn. 11 Tdo 917/2002). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vedle jiných skutečností vysvětlil i to, že ve vztahu k možnosti zániku trestní odpovědnosti obviněného nelze aplikovat názor vyslovený Nejvyšším soudem v citovaném rozhodnutí, neboť se nejedná o shodné okolnosti, a nepovažoval se jako obecný soud takovým rozhodnutím zavázán s ohledem na to, že podmínky, na základě kterých bylo ve věci obviněného Ing. F. K. rozhodnuto, jsou odlišné od těch, které bral do úvahy ve srovnávaném rozhodnutí Nejvyšší soud. Skutečnost, že obviněný na vlastní náklady uhradil vzniklou škodu, nemůže být sama o sobě (a především s ohledem na zjištěný vysoký stupeň společenské nebezpečnosti obviněnému prokázaného jednání) takovou okolností, již by bylo možné považovat za okolnost vedoucí k zániku společenské nebezpečnosti v důsledku změny situace (§65 odst. 1 tr. zák.).
Uhrazení škody obviněným je v daném případě pouze náhradou jím způsobené škody, a právě z tohoto hlediska je třeba přistupovat i k posuzování nebezpečnosti pachatelova trestného jednání (srov. č. 22/1991 Sb. rozh. trest.). Proto v případě, kdy obviněný sám na vlastní náklady odstranil celou škodu způsobenou na předmětu leasingu, je nutné vycházet se zřetelem na hledisko změny situace ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák. ze zásady, že zánik trestní odpovědnosti je zvažován vždy ve vztahu ke konkrétní nebezpečnosti určitého trestného činu. Každá trestní věc musí být ve vztahu k podmínkám uvedeným v ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. hodnocena a porovnávána z pohledu právě toho trestného činu, který je v dané věci projednáván, a zvažovány musejí být ty konkrétní okolnosti, které v souzené věci byly zjištěny. Skutek, jak byl soudy zjištěn, širší skutkové okolnosti a souvislosti, které vedly k příčinám vzniku trestného jednání, i samotný průběh činu, včetně poměrů na straně obviněného, jsou těmi konkrétními kritérii, která je nutné posuzovat u každého trestného činu jednotlivě a samostatně. Rozhodujícím pro takovéto individuální posouzení činu je stanovení stupně společenské nebezpečnosti podle §3 odst. 4 tr. zák., který je určován zejména významem chráněného zájmu, jenž byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Takto vymezená hlediska jsou jen příkladmo uvedenými okolnostmi, které stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost spoluurčují, a k nimž soud přihlíží vedle okolností zakládajících znaky trestného činu. Charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (srov. č. 13/1973 Sb. rozh. trest.). V důsledku těchto pravidel lze stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost stanovit v každém konkrétním případě až po zhodnocení všech podmínek uvedených v §4 odst. 3 tr. zák. V každé trestní věci je nutné posuzovat všechna v této souvislosti učiněná zjištění ve vztahu k onomu konkrétnímu činu, který je právě projednáván, a není možné tato zjištění zobecňovat či s jinými trestními věcmi porovnávat. Takové porovnání může být zavádějící právě proto, že každý čin a každé trestné jednání pachatele z tohoto pohledu posuzované, je závislé na oněch konkrétních skutečnostech, které jsou odrazem zvláštností každého projednávaného činu.
Nejvyšší soud na základě těchto úvah shledal, že pro určení okolností důležitých pro zánik trestnosti činu pro společnost podle §65 odst. 1 tr. zák. nelze aplikovat závěr z jiné trestní věci a použít jej v projednávané trestní věci, a to ani tehdy, pokud by mezi oběma trestnými činy byla shledávána jistá podobnost. Proto soudy druhého ani prvního stupně nepochybily, když rozhodly v trestní věci obviněného Ing. F. K. tak, že ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák. nedošlo k zániku nebezpečnosti trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., přestože obviněný uhradil celou škodu vzniklou na vozidle zn. Ford Mondeo jako předmětu leasingu, pronajatého na základě leasingové smlouvy ze dne 19. 12. 2001 společnosti E. G. F. K., s. r. o., jeho vlastníkem G. C. L., a. s. Pokud Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 11 Tdo 917/2002 rozsudkem ze dne 17. 12. 2002 rozhodl v podobném případě odlišně a v případě zaplacení vzniklé škody posoudil tuto okolnost jako změnu situace ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák., nejsou obecné soudy, ale ani Nejvyšší soud, tímto rozhodnutím vázány, protože jde o konkrétní rozhodnutí v označené trestní věci, v návaznosti na vyhodnocení tam zjištěných podmínek. Takové rozhodnutí nelze považovat za obecně platné a aplikovat ho na jiné případy. Má vztah toliko k trestní věci, v níž bylo rozhodnuto, neboť bylo podmíněno právě těmi konkrétními poznatky, které v rámci posuzování stupně společenské nebezpečnosti byly zvažovány.
V důsledku těchto závěrů Nejvyšší soud nepovažuje právní závěr vyslovený v trestní věci obviněného Ing. F. K. za odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 917/2002. Proto ani nebylo nutné postupovat tuto věc k rozhodnutí velkému senátu podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 18 T 104/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 4 To 997/2003, jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. je v souladu se zákonem. Soud prvního stupně objasnil a posoudil všechny otázky pro danou trestní věc podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací, který se logicky vypořádal též i s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V případě dovolání obviněného Ing. F. K. proto jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Takový závěr Nejvyšší soud mohl učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by musel opatřovat další vyjádření dovolatele nebo doplňovat řízení důkazy podle §265r odst. 7 tr. ř.; námitky rozvedené v dovolání obviněného jsou jen formálně tvrzené a ve většině z nich jde jen o opakování již dříve uplatněné obhajoby.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ing. F. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová