ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.623.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 623/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2004 o dovolání podaném obviněnou E. H., roz. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. n. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 2 T 2/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné E. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 2 T 2/2003, byla obviněná uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněné dále uložen trest propadnutí kuchyňského nože s černou plastovou rukojetí o délce čepele 14 cm a podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p., O. p. M., se sídlem M., škodu ve výši 4.720,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2003, sp. zn. 7 To 52/03, usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněné dne 21. 7. 2003, jejímu obhájci Mgr. D. Š. dne 18. 7. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 17. 7. 2003.
Dne 10. 9. 2003 vypracovala obviněná sama, tj. nikoliv prostřednictvím obhájce, podání označené jako „dovolání“, které došlo Krajskému soudu v Praze dne 12. 9. 2003 a bylo následně spolu se spisovým materiálem předloženo Nejvyššímu soudu. Dovolací soud o takovém podání nerozhodoval (§265d odst. 2 tr. ř.) a zaslal je se spisem Ministerstvu spravedlnosti ČR jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Dne 23. 3. 2004 učinila obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. L. M. na poště další podání, jež obsahovalo dovolání a které bylo adresováno Krajskému soudu v Praze (tomuto soudu došlo dne 24. 3. 2004).
Jak obviněná konkretizovala již na titulní straně svého mimořádného opravného prostředku, podala jej proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2003 ze dne 24. 2. 2003. V dalším textu svého podání pak uvedla: … s rozhodnutím Krajského soudu v Praze nesouhlasím, využívám svého oprávnění a napadám dovoláním rozhodnutí ve věci samé z důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť jsem přesvědčena o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku; následně rozvedla, že trestný čin vraždy, jímž byla uznána vinnou, předpokládá zavinění ve formě úmyslu, jenž však v jejím případě nebyl dán, když nebylo jednoznačně prokázáno, že věděla, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ že jej způsobí, s tím byla srozuměna (podle jejího mínění spíše bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nezpůsobí, tj. bylo dáno zavinění ve formě vědomé nedbalosti, a nikoliv nepřímého úmyslu, a to i s ohledem na její snížené rozpoznávací schopnosti a podstatně snížené ovládací schopnosti). Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a uznal ji vinnou ze spáchání trestného činu dle §224 odst. 1 trestního zákona a uložil jí přiměřený trest, případně přikázal soudu prvého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala podle §265h odst. 1 tr. ř. a vyzvala obviněnou a jejího obhájce k odstranění vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů s upozorněním, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Uvedená výzva byla obhájci obviněné doručena dne 31. 3. 2004.
Dne 13. 4. 2004 učinila obviněná prostřednictvím svého obhájce na poště podání označené jako „Doplnění dovolání“. Na jeho titulní straně opětovně označila jako napadené rozhodnutí rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2003 ze dne 24. 2. 2003. V následujícím textu zopakovala, že podané dovolání směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2003 ze dne 24. 2. 2003, neboť je přesvědčena o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně následně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (byl mu doručen dne 25. 5. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil dne 28. 5. 2004. Po stručné úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci uvedl, že přestože usnesení odvolacího soudu obsahuje řádné poučení ohledně práva obviněné podat proti němu dovolání, když navíc v tomto směru byla poučena opětovně soudem prvního stupně dne 15. 9. 2003, učinila obviněná sama dne 12. 9. 2003 podání označené jako „dovolání“. Její další podání, a to dovolání podané prostřednictvím obhájce pak jednak nebylo podáno v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§265e odst. 1 alinea 1 tr. ř.), a dále směřuje primárně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoliv proti usnesení odvolacího soudu, jak byla obviněná poučena. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně zjišťoval, zda v dané trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit, a zda bylo podáno oprávněnou osobou.
V uvedených ohledech Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], a že bylo podáno na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 3 tr. ř.).
Naproti tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné E. H. není přípustné. Obviněná v něm totiž výslovně uvedla, že směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2003 ze dne 24. 2. 2003, neboť s tímto nesouhlasí, když spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Záměr napadnout dovoláním právě toto rozhodnutí dovolatelka potvrdila i v petitu svého podání, kde navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil …, a také v podání označeném jako „Doplnění dovolání“, kde zopakovala, že dovolání podává proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2003 ze dne 24. 2. 2003 s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Z žádné části písemného podání obviněné nelze dovodit, že její mimořádný opravný prostředek směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně; dovolatelka naopak v celém textu brojí výhradně proti postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud v podání určitá (a jediná) zmínka o rozhodnutí odvolacího soudu je, tak jen v konstatační části, kde obviněná uvedla: „Proti uvedenému rozsudku jsem podala k Vrchnímu soudu v Praze odvolání, které však Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 52/03 ze dne 24. 6. 2003 zamítl“.
Obviněná tak svým dovoláním napadla výhradně odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně však dovoláním napadnout nelze, neboť ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. jako jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně stanoví, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné E. H. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, a proto nemohl z jeho podnětu přezkoumat napadený rozsudek a řízení mu předcházející ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nadto zjistil, že dovolání obviněné bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení v případě, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle odstavce třetího téhož ustanovení lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Konečně podle odstavce čtvrtého tohoto ustanovení navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.
Podle §60 odst. 2, věty první, tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle odstavce třetího jmenovaného ustanovení připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
V daném případě, jak již bylo výše zmíněno, byl opis rozhodnutí odvolacího soudu doručen obviněné E. H. dne 21. 7. 2003 a jejímu obhájci Mgr. D. Š. dne 18. 7. 2003. Lhůta k podání dovolání tak ve smyslu shora citovaných ustanovení běžela ode dne doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněné a skončila jí v pondělí dne 22. 9. 2003 (dne 21. 9. 2003 byla neděle). Jestliže tak podání, jehož obsahem bylo dovolání, bylo dáno na poštu až dne 23. 3. 2004 (a adresováno Krajskému soudu v Praze), bylo dovolání podáno po uplynutí lhůty stanovené zákonem k jeho podání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a