ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.639.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 639/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2004 o dovolání obviněného V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 8 To 308/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 178/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 T 178/2002, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 8 To 308/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Sokolově zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněných skutkových zjištěních byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců.
Podle zjištění krajského soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že „v době od září 1997 do dubna 2000 v H. S., v tehdy společném bytě nepřiměřeně tvrdě trestal své nezletilé syny R. Š. a V. Š., jež v daném období opakovaně s velkou intenzitou bil rukou do tváře a hlavy tak, že v některých případech nezletilí upadli na zem, a v přesně nezjištěné dny uvedeného období nezletilého R. ve dvou případech a nezletilého V. v jednom případě zbil novodurovou tyčí přes nohy a záda tak, že jim způsobil hematomy“.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, poněvadž ten byl kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv znaky trestného činu nevykazuje. Argumentoval tím, že jeho trestání nezletilých synů mělo vždy jasný konkrétní a racionální důvod, nikdy nebylo bezdůvodné a nesměřovalo k tomu, aby jim bylo způsobeno těžké příkoří. Trestný čin týrání svěřené osoby je trestným činem úmyslným, a protože mu nebyl prokázán úmysl týrat svěřenou osobu, nelze jeho jednání pro absenci subjektivní stránky jako trestný čin právně posoudit. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni podle §265k tr. ř. zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že použitý dovolací důvod byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný podle jejího názoru namítl, že skutek nevykazuje znaky trestného činu týrání svěřené osoby po stránce materiální. Odkázala na hodnocení rozhodných kritérií spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, jak je učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná především otázka, zda byl jednáním obviněného naplněn znak „týrání osoby“ a zda i ve vztahu k němu bylo zjištěno úmyslné zavinění.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný týral osobu, která byla v jeho péči a výchově.
Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu vystihují. Skutková zjištění vyjadřují, že nezletilí byli evidentně ve vztahu k obviněnému „svěřenými osobami, které byly v jeho péči a výchově“, neboť tomu coby rodiči nezletilých, který s nimi žil ve společné domácnosti, příslušela povinnost pečovat o ně a vychovávat je přímo ze zákona o rodině (viz část druhá, hlava první o rodičovské zodpovědnosti). Současně též postihují jednání obviněného, jež je charakterizováno tím, že v období od září 1997 do dubna 2000 nepřiměřeně tvrdě trestal své dva nezletilé syny R. a V. Š. opakovaně je bil velkou intenzitou rukou do tváře a hlavy a nezletilého R. ve dvou případech a nezletilého V. v jednom případě zbil novodurovou tyčí přes nohy a záda tak, že jim způsobil hematomy. Takové jednání lze podřadit pod zákonný znak „týrání“ a nelze než souhlasit se závěry, které v této souvislosti vyvodily soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
Obviněný namítl, že nezletilé syny netýral; připustil, že je, byť tvrdě, trestal za porušení jejich povinností nebo nevhodné chování, trestání však vždy mělo konkrétní a racionální důvod a nesměřovalo k tomu, aby bylo nezletilým způsobeno těžké příkoří. Uvedl, že mu úmysl týrat svěřenou osobu nebyl proto prokázán.
Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ u trestného činu týrání svěřené osoby vykládán tak, že se jím rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., stanoviska publikovaná pod č. 3/83, 11/84 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, opíraje se o zmíněný výklad zákonného znaku „týrání“, správně dodal, že se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, nevyžaduje se ani, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví.
Jisto však je, že zlé zacházení se svěřenou osobou musí dosáhnout určité závažnosti, jež je charakterizována jednak vyšším stupněm hrubosti a necitelnosti, jednak délkou trvání a jednak vnímáním projevů zlého nakládání jako těžkého příkoří. Stanovení, zda zlé zacházení dosahuje již vyžadované závažnosti, není vždy jednoduchou otázkou; závisí na všech okolnostech případu, jakými jsou povaha a kontext zacházení, jeho trvání, fyzické a mentální účinky, v některých případech rovněž na pohlaví, věku a zdravotním stavu svěřené osoby.
Vycházeje z těchto kritérií nelze jednání obviněného vůči dvěma tehdy nezletilým synům a útoky na jejich osobní integritu považovat za adekvátní jednání; nelze je mít za sice přísný, ale stále ještě rozumný trest, a to i kdyby se poškození dopustili chování, jež by objektivně trest zasluhovalo. Rozumnost trestu musí být zjevná jak co do povahy zvolených prostředků, tak co do přiměřenosti jejich použití. Tato hlediska však jednání obviněného vůči poškozeným evidentně nesplňuje. Znak „týrání“ byl naplněn jak po stránce formální, tak byť v menší – nikoli však nepatrné - intenzitě i po stránce materiální.
Odvolací soud přiléhavě upozornil na poměrně dlouhé časové období, v jehož průběhu došlo k opakovaným razantním útokům proti osobní integritě poškozených, a zdůraznil především ty případy, kdy byli poškození hrubě zbiti novodurovou tyčí přes nohy a záda. Skutečnost, že čin obviněného poškození pociťovali jako těžké příkoří, dokládají závěry znaleckého posudku z oboru psychologie i jejich jednání vůči obviněnému po smrti jejich matky. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie znalkyně PhDr. I. V. bylo počínání obviněného oběma poškozenými vnímáno jako traumatizující okolnost, která poznamenala jejich vztah k němu. Po smrti své matky poškození odmítli žít ve společné domácnosti s obviněným, a to mimo jiné též z důvodu zlého nakládání v dětství.
Obstát nemohou ani výhrady obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý podle §4 písm. a/ tr. zák.), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý podle §4 písm. b/ tr. zák.). Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. evidentně naplňují. Zavinění obviněného totiž zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší či alespoň může porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i jeho vůli, že chce takovou poruchu způsobit.
Námitku obviněného, že mu nebyl prokázán úmysl týrat svěřenou osobu, nelze akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková