ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.641.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 641/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2004 o dovolání obviněného J. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 4 To 339/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 117/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 2 T 117/2001, byli obvinění J. W. (označen jako J. W.) společně s I. L. uznáni vinnými trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že v obci U., okr. P., dne 23. 3. 2001 okolo 8.30 hodin, poté co poodjeli s nákladním vozidlem Liaz, E. Z., stojícím před výjezdem na zahradu domu, za současného udeření ve vstupu jim bránícího S. Z. ml. do ruky štípacími kleštěmi J. W. a následné výhružky zabitím, přestřihli visací zámek brány a vstoupili do zahrady náležející k domu, obývaného rodinou S. Z. Za toto jednání byli odsouzeni podle §238 odst. 2 tr. zák. s použitím §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 2.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil soud pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho týdne.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 4 To 339/2003, odvolání podaná oběma obviněnými proti výše uvedenému rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Obviněný J. W. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. V. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), e), l) tr. ř. dovolání zaměřené do všech výroků posledně citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
V první části svého mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl napadenému rozhodnutí nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu, zejména zpochybnil věrohodnost výpovědí poškozených, kteří s ním vedou řadu soudních sporů a mají podle jeho názoru důvod vypovídat v jeho neprospěch. Vyjádřil dále přesvědčení, že skutkový děj proběhl poněkud jinak, a proto se neztotožnil s popisem skutku, jak je uveden v rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově. S odkazem na usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 4 To 520/2002, kterým byl původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 2 T 117/2001, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, vytkl nalézacímu soudu, že se důsledně neřídil pokyny odvolacího soudu a nezabýval se otázkou hodnocení stupně společenské nebezpečnosti tak, jak mu bylo citovaným usnesením uloženo. V další části svého dovolání obviněný vyjádřil, že pouze „vzal právo do svých rukou“, a soudy se tudíž měly vypořádat s tím, zda právní nebo faktický stav, který jej donutil dopustit se trestného jednání nikoli s přímým úmyslem čin spáchat, ale s úmyslem uplatnit svůj oprávněný nárok, podstatně nesnižuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu. I při skutkových zjištěních popsaných v rozhodnutích obou soudů by nemohl být stupeň společenské nebezpečnosti činu vyšší než nepatrný, neboť jediným následkem jeho jednání bylo přeštípnutí visacího zámku s nepatrnou hodnotou a získání vozidla, které mu bylo poškozeným dlouhodobě zadržováno, zpět do své dispozice. Z těchto důvodů nemůže jít o trestný čin, tím méně o trestný čin s kvalifikovanou skutkovou podstatou.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 339/2003, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 2 T 117/2001, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Stručně shrnula jeho a uvedla, že uplatněné dovolací důvody byly po formální i materiální stránce naplněny. Neztotožnila se však s právní kvalifikací obou soudů, neboť se domnívá, že obviněný svým jednáním naplnil pouze základní skutkovou podstatu trestného činu podle §238 odst. 1 tr. zák. Protože dovozené nesprávné právní posouzení by ovšem nemohlo vzhledem k uloženému druhu a výši trestu podstatně ovlivnit postavení dovolatele, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), e) a l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný poukázal na nedostatečné posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost a konstatoval, že neměl být uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., protože nebyly po materiální stránce naplněny znaky jeho skutkové podstaty. Taková námitka je v rámci uvedeného dovolacího důvodu, proto se Nejvyšší soud musel zabývat její opodstatněností.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu podle odst. 2 je vyjádřena znakem násilí nebo pohrůžkou bezprostředního násilí nebo překonáním překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Násilí může směřovat jak proti osobě, tak i proti věci; pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka.
Podle popisu skutku, jak je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, spočívalo trestné jednání obviněného (a jeho spolupachatele) v tom, že vstoupili do zahrady náležející k domu č. 390 obývanému rodinou S. Z. tak, že „… za současného udeření ve vstupu jim bránícího S. Z. mladšího do ruky štípacími kleštěmi a následné výhružky zabitím, přestřihli visací zámek brány …“. Je tak patrné, že i obviněný J. W., aby mohl vstoupit na pozemek poškozeného, užil různých způsobů násilného jednání. Jednak udeřil do ruky S. Z. stojícího před výjezdem na zahradu, čímž působil proti jeho osobní integritě. Současně mu za stejné situace vyhrožoval zabitím, a tak slovně vyjádřil hrozbu, že pokud se poškozený nepodvolí jeho vůli, přistoupí k dalšímu, podstatně hrubšímu násilí. V závěrečné fázi činu přestřihl visací zámek brány, tvořící překážku proti svévolnému vniknutí do takto chráněného prostoru. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, může být podle judikatury i překážka, která není součástí samotného domu, ale zamezuje volnému přístupu na pozemek, na němž se nachází dům (srov. rozhodnutí č. 38/1993 – I. Sb. rozh. tr.)
K námitce obviněným uplatněné ve vztahu k hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu je třeba uvést, že podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud bylo prokázáno, že obviněný ve snaze vniknout do prostor, které patřily k obydlí jiného, jednal proti vůli oprávněných subjektů způsobem ve skutkovém zjištění popsaným, násobil tak násilné působení vůči oprávněným osobám i věcem, které sloužily k zabezpečení takového vniknutí, a šlo nepochybně o jednání, jež naplnilo vedle formálních znaků souzeného trestného činu i znak materiální, tj. prokazatelně dosáhlo požadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Zjištěné skutkové okolnosti mají zásadní význam i z hlediska posouzení okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.; podle něho se k takové okolnosti přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný si zjištěným jednáním vymohl vstup na cizí pozemek po vystupňovaném násilí vůči poškozeným a jejich věcem, ke zdůraznění uplatněného násilí využil jednání spolupachatele, proto naplnil jak po stránce formální, tak i po stránce materiální rovněž zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody i podle odst. 2 §238 tr. zák.
Jestliže se obviněný svým mimořádným opravným prostředkem dovolával beztrestnosti proto, že „vzal právo do svých rukou“, nelze takové svévolné jednání považovat za skutečnost, která by snižovala nebezpečnost jeho činu pro společnost na stupeň menší než nepatrný. Kvalifikační znak násilí je naplněn pro intenzitu a důraznost jeho jednání (a jednání jeho spolupachatele) ve vysoké míře. Vztah obviněného k vozidlu, které bylo jeho majetkem, byl vyjádřen v rámci mírnějšího trestu. To je v souladu se zásadou, že vymezení či odlišení příslušného stupně společenské nebezpečnosti trestného činu mohou posloužit i ukládané tresty, protože každý trest má být podle §31 odst. 1 tr. zák. stanoven mimo jiné právě s ohledem na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti. Pokud soudy obviněnému při právním posouzení jeho jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. uložily peněžitý trest ve výměře 2.000,- Kč, dostatečně zohlednily zmíněný vztah obviněného k vozidlu nacházejícímu se na předmětném pozemku.
Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost konstatovat, že pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž vyjádřil pochybnosti o skutku popsaném ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a jimiž uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů, jde o skutkové námitky nenaplňující žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a nejsou proto podkladem k tomu, aby se Nejvyšší soud zabýval napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím řízením.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který obviněný též ve svém dovolání uvedl, lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný nevyjádřil žádné argumenty, jimiž by tento dovolací důvod podložil, považuje dovolací soud v této části dovolání za ryze účelové, protože nemá odraz v žádné konkrétní problematice, na niž by odkazovalo a kterou by se mohl odvolací soud, byť jen z formálních hledisek, zabývat.
Nejvyšší soud tak shledal, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, a dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala
JUDr. Milada Šámalová