ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.683.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 683/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2004 o dovolání obviněné V. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 8 To 292/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 21/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 3 T 21/2003, byla obviněná V. H. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 30. 1. 2002 v B., v hotelu M., pod záminkou uhrazení správního poplatku za obstarání uzavření úvěrové smlouvy v rámci údajných Evropských kapitálových sociálních programů, vylákala na M. N. finanční hotovost ve výši 18.000,- Kč, kterou později použila pro svou osobní potřebu, celkem tedy svým jednáním způsobila poškozené M. N. škodu ve výši 18.000,- Kč. Za to byla odsouzena podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně jí byla uložena povinnost nahradit poškozené M. N. škodu ve výši 18.000,- Kč.
Krajský soud v Brně odvolání podané obviněnou proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu usnesením ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 8 To 292/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněná V. H. podala proti oběma těmto rozhodnutím prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. J. M. dovolání, které opřela o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku podrobněji poukázala především na to, že pro řešení otázky její viny je rozhodující posouzení podstaty vztahu mezi ní a poškozenou, vyplývající z uzavřené mandátní smlouvy a ze souhlasu poškozené s obsahem takto vyjádřeného projevu vůle. Namítla také, že v předchozím řízení nebylo dostatečně a bezpochyby prokázáno naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, neboť soudy neobjasnily pojem „správní poplatek za zprostředkování půjčky“ a jeho význam v právním vztahu založeném výše zmíněnou mandátní smlouvou, kde představoval provizi za zprostředkování, ač není smlouvou takto označen. Rozhodující okolností pro vyplacení provize je, že jako mandatář učinila všechny kroky směřující ke zprostředkování možnosti uzavřít úvěrovou smlouvu pro svoji mandantku. Poukázala na to, že vztah mezi ní a poškozenou je nutno chápat jako dvoustranný právní vztah založený na principech soukromého práva a smluvní volnosti. Soudy měly přihlédnout k tomu, že poškozená vstoupila do tohoto vztahu svobodně a dobrovolně. Na dosvědčení svého tvrzení obviněná předložila jako doplněk dovolání originál předmětné mandátní smlouvy podepsané oběma smluvními stranami, neboť součástí trestního spisu bylo po celou dobu řízení vyhotovení této smlouvy podepsané pouze obviněnou. Současně požádala o dodatečné připuštění a provedení uvedeného důkazu v rámci řízení o dovolání Nejvyšším soudem.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 292/2003, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 3 T 21/2003, a přiznal jí nárok na náhradu nákladů řízení, a aby rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody uloženém jí rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 3 T 21/2003, do doby pravomocně skončeného dovolacího řízení.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Stručně shrnula obsah podaného dovolání a jemu předcházejícího řízení a uvedla, že právní závěry soudů obou stupňů ohledně jednání obviněné jsou správné, neboť dovolatelka zcela neopodstatněně dovozuje svoji beztrestnost z občanskoprávního charakteru právního vztahu s poškozenou. Učinila návrh, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněná v rámci podaného dovolání těmto požadavkům vyhověla, neboť poukázala na nesprávné posouzení problematiky spojené s uzavřením mandátní smlouvy, která se stala právním podkladem vzniku vztahu mezi ní a poškozenou. Uvedený dovolací důvod byl obviněnou uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami vymezenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obsahem těchto výtek je jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněná navíc v kontextu tohoto dovolacího důvodu zpochybnila i správnost právního posouzení jí za vinu kladeného jednání, v němž byl shledán trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., pokud tvrdila, že nebyla naplněna jeho skutková podstata po objektivní stránce.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
K námitkám obviněnou v dovolání uplatněným je zapotřebí nejprve uvést, že pro posouzení použité právní kvalifikace je nutné vycházet ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich se obviněná uvedeného trestného činu dopustila tak, že „… pod záminkou uhrazení správního poplatku za obstarání uzavření úvěrové smlouvy v rámci údajných Evropských kapitálových sociálních programů, vylákala na M. N. … finanční hotovost ve výši 18.000,- Kč …“. Takto popsané skutkové okolnosti obsahují subjektivní i objektivní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a naplňují ho po formální i materiální stránce, což soudy prvního i druhého stupně dostatečně v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily.
S ohledem na to, že obviněná své dovolání spojuje s mandátní smlouvou, na jejímž podkladě vznikl mezi ní a poškozenou vztah mandatáře a mandanta, je potřeba uvést, že podle ustanovení §566 odst. 1 obch. zák. se mandatář na základě mandátní smlouvy zavazuje, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Podle §567 odst. 2 obch. zák. platí, že činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitostí a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta. Již z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že v daném vztahu má dominantní postavení mandant a mandatář jednající jménem mandanta je v podstatě jen jeho výkonnou rukou.
K námitkám obviněné v dovolání rozvedeným je nutné uvést, že z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že není pochyb o tom, že došlo ke vzniku mandátní smlouvy mezi obviněnou a poškozenou. Taková smlouva nevyžaduje písemnou formu, a proto není podstatné, že obsahem spisu je vyhotovení této smlouvy bez podpisu poškozené. Rozhodující význam má v této souvislosti to, že poškozená vznik tohoto vztahu a rovněž i písemně vypracovaný text zmiňované smlouvy potvrzuje a přímo na ni ve své výpovědi odkazuje. Uvedená smlouva, o jejímž obsahu nevznikají pochybnosti, v článku III. upravuje odměny účtované mandatářem jeho mandantovi, a to režijní poplatek, který činí 1.000,- Kč při sjednané výši úvěru do 1,000.000,- Kč nebo 2.000,- Kč při výši úvěru nad 1,000.000,- Kč, a správní poplatek ve výši 3 % ze sjednané částky. Takto vymezená úplata není v rozporu s ustanovením §571 odst. 2 obch. zák., které upravuje, že nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek či nikoli. Lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním záležitostí vzniknou mandatáři značné náklady, může mandatář požadovat po uzavření smlouvy přiměřenou zálohu.
Ve smyslu těchto zákonných ustanovení a obsahu předmětné smlouvy není možné přisvědčit námitce vyplývající z obsahu podaného dovolání, že by částka 18.000,- Kč, kterou obviněná od poškozené vylákala, bylo možné považovat „za správní poplatek za zprostředkování půjčky“. Pro takové tvrzení není opora v obsahu spisu ani v zákonné úpravě. Jak vyplývá z popsaného skutkového zjištění, obviněná nejednala v souladu s podmínkami stanovenými v mandátní smlouvě, naopak postupovala v rozporu s ustanovením §571 odst. 2 obch. zák., neboť od poškozené výše uvedenou finanční částku vylákala dříve než ji jako mandatáři vznikl nárok na úplatu vzhledem k tomu, že řádně nevykonala činnost, ke které byla povinna. Soudy obou stupňů proto zcela správně shledaly, že obviněná od poškozené vylákala částku, na niž neměla zákonný ani smluvní nárok, a kterou neměla v úmyslu poškozené podle sjednaných smluvních podmínek vrátit; to mimo jiné potvrzuje i chování obviněné po zániku uvedeného smluvního vztahu. Na základě článku III. shora označené mandátní smlouvy řešícího otázku povinnosti mandatáře vrátit tento poplatek v případě, že bez zavinění mandanta nedošlo k naplnění smlouvy, byla obviněná jako mandatář povinna uhrazený správní poplatek ve výši 18.000,- Kč vrátit poškozené, která o jeho vrácení opakovaně žádala. Poškozená za tímto účelem dokonce sepsala s obviněnou prohlášení, v němž se obviněná zavázala do třiceti kalendářních dnů po obdržení podepsaného prohlášení vrátit poplatek ve výši 18.000,- Kč na účet poškozené. Ani tento svůj následný závazek však obviněná nesplnila, a to ani v náhradním termínu, což dotvrzuje, že jejím původním záměrem bylo ponechat si vylákanou částku pro svou potřebu, jak správně zjistily dovodily soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud na základě těchto úvah shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a že se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a dostatečně vysvětlily a odůvodnily správné závěry o vině obviněné, a to i ve vztahu k použité právní kvalifikaci, když v potřebném rozsahu rozvedly, že obviněná popsaným jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., podle kterého je také správně právně posoudily. Námitka obviněné uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ze všech těchto hledisek pouze formálně podaná ve snaze si vymoci pro sebe příznivější posouzení věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné V. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K žádosti obviněné o přiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení je nutno konstatovat, že Nejvyššímu soudu nepřísluší o této otázce v rámci dovolacího řízení rozhodovat.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné na odklad výkonu rozhodnutí, který učinila v souvislosti s podáním mimořádného opravného prostředku. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem neučinil. Dovolateli toto právo nepřísluší. O odkladu výkonu trestu by mohl rozhodnout podle §265o odst. 1 tr. ř. i bez návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však zákonné důvody k takovému postupu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová