ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.684.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 684/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2004 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 14 To 2/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 142/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 14 To 2/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 T 142/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 4.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené E. K. škodu ve výši 9.773,- Kč a V. z. p. ČR, O. p. P., škodu ve výši 1.319,40 Kč.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 15. 10. 2002 v P., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svou bývalou manželku E. K. tak, že ji nejprve chytil rukou pod krkem, škrtil ji a při sestupu ze schodů z 1. patra ji uchopil za levou ruku v oblasti nad loktem, pak ji opět uchopil za zápěstí levé paže a tou jí kroutil a poté co ji pustil, odstrčil ji na stěnu, kde narazila zápěstím, pak ji udeřil do obličeje vakem se sportovním náčiním a tímto jednáním poškozené způsobil podvrtnutí a pohmoždění levého zápěstí, pohmoždění hlavy na rozhraní týlní a temenní oblasti a lehké pohmoždění krku, brady a nosu; zranění si vyžádalo lékařské ošetření s předpokládanou pracovní neschopností do 15. 11. 2002 a je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako lehké.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícím výrokům o trestu a o náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Zranění poškozené bylo podle něj nesprávně právně hodnoceno jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Vytkl především, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost objektivnímu zjištění délky pracovní neschopnosti poškozené, třebaže nejde o kritérium jediné a rozhodující. Upozornil na rozpory mezi lékařskými zprávami a znaleckým posudkem, jež se týkaly posouzení obvyklé doby léčení a omezení v běžném způsobu života poškozené. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že skutek nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu je však podle něj dovolání zjevně neopodstatněné, neboť soudy mimo jiné zjistily, že v důsledku útoku obviněného byla poškozená omezena v běžném způsobu života po dobu nejméně 14 dnů. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pokud ve shodě s uplatňovanou obhajobou popřel, že se vůči poškozené E. K. fyzického útoku dopustil, a dále namítl nesprávné hodnocení důkazů (tj. lékařských zpráv, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědi poškozené E. K.) ve vztahu k vymezení obvyklé doby léčení a omezení v běžném způsobu života, opřel dovolání o námitky skutkové. Zpochybnil jimi totiž správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. Vady této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02), a proto k těmto výhradám Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda porucha zdraví poškozené je ublížením na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Vzhledem k obsahu dovolání obviněného jsou však významná toliko zjištění určující následek trestného činu. Tato zjištění vyjadřují následek, tj. poruchu zdraví poškozené, tak, že dne 15. 10. 2002 jí bylo způsobeno podvrtnutí a pohmoždění levého zápěstí, pohmoždění hlavy a rozhraní týlní a temenní oblasti a lehké pohmoždění krku, brady a nosu, které si vyžádalo lékařské ošetření s předpokládanou pracovní neschopností do 15. 11. 2002. Současně byla porucha zdraví charakterizována tak, že vyžaduje obvyklou dobu léčení nejméně 14 dnů. Takto zjištěná porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
Zákonný znak „ublížení na zdraví“ není trestním zákonem definován. V soudní praxi je za ublížení na zdraví pokládán takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalých následků. Důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je délka léčení, resp. pracovní neschopnost, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím, jak ostatně správně připomíná dovolatel. Při posuzování mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života poškozeného, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Platí, že musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe pokládá za ublížení na zdraví poruchu zdraví poškozeného této povahy trvající po dobu okolo sedmi dnů (k tomu viz např. č. II/1965, č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Při právním posouzení skutku soudy správně upozornily na povahu zranění poškozené, mechanismus jeho vzniku i jeho následky, jak byly objektivně zjištěny zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval MUDr. V. S. Námitka, že porucha zdraví poškozené není ublížením na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., nemůže obstát.
Nutno připustit, že ve skutkových zjištěních uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl relevantní následek jednání obviněného nesprávně vyvozován především z délky pracovní neschopnosti poškozené, která navíc nebyla přesně zjištěna. Z odůvodnění tohoto rozsudku jakož i odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je však evidentní, že stranou pozornosti soudů nezůstal ani poznatek o nutné době léčení a zejména omezení v běžném způsobu jejího života po dobu nejméně čtrnácti dnů, jak plyne ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Při posuzování povahy poruchy zdraví bylo uvážlivě přihlédnuto ke způsobu napadení poškozené, k opakovanosti útoků, k lokalizaci zranění; zranění bylo bolestivé, vyžádalo si lékařské ošetření a též léčení a pracovní neschopnost, poněvadž poškozená nemohla řádně používat levou horní končetinu. Závěr, že porucha zdraví poškozené znesnadnila obvyklý způsob jejího života nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu, je tedy zřejmý. Zjištěná porucha zdraví poškozené znaky ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. evidentně vykazuje.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková