ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.727.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 727/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2004 o dovolání podaném obviněným L. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 367/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 65/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 367/02, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 1 T 65/2002. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 1 T 65/2002, byl obviněný uznán vinným, že
dne 20. 12. 2000 v místě svého bydliště v P., po předložení směnky na částku 228.000,- Kč majitelem směnky JUDr. K. H., tuto směnku odmítl proplatit, i když se k tomu zavázal dne 20. 10. 2000 v 10.00 hodin v P., na tržišti F. u prodejního stánku, kde mu poškozený zapůjčil částku 200.000,- Kč, přičemž částka 28.000,- Kč činila smluvní úrok za zapůjčení částky, proti podpisu směnky platné bez protestu dne 20. 12. 2000, přičemž z dlužné částky uhradil toliko 3.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 (tj. po změně trestního zákona provedené novelou č. 265/2001 Sb.) a uložil mu za to podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 7/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného JUDr. K. H. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 367/02, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému L. M. dne 17. 2. 2003, jeho obhájci JUDr. J. Č. dne 12. 2. 2003 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 8 dne 10. 2. 2003.
Dne 21. 3. 2003 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Obvodního soudu pro Prahu 8 dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze s tím, že důvody dovolání vymezil ustanoveními §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť soud druhého stupně zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozsudek nalézacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.
V podrobnostech dovolatel rozvedl, že popis skutku obsažený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje skutečnosti, které by mohly naplňovat zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to podvodné jednání; jednání uvedené ve skutkové větě spočívá v pouhém převzetí závazku a jeho nesplnění („odmítl proplatit směnku, i když se k tomu zavázal“) a jako takové je lze podřadit jen pod ten znak dané skutkové podstaty, který spočívá ve způsobení škody na cizím majetku, což samo o sobě není trestným činem. V případě trestného činu podvodu totiž nepostačuje, že pachatel sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatí, nýbrž je třeba, aby někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a to úmyslně již v době svého jednání; v popisu skutku výrokové části rozsudku se však neuvádí ničeho k tomu, co bylo předmětem jeho vůle a vědomí ve vztahu k jeho jednání a následku tohoto jednání, tj. k subjektivní stránce.
V závěru svého dovolání zopakoval, že jednání spočívající v pouhém neproplacení směnky, tedy nesplnění závazku poskytnout peněžité plnění, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, a rozhodnutí soudu prvního stupně tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout. Současně sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 15. 5. 2003 konstatoval, že dovolání obviněného je třeba přisvědčit. Již v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětná událost zachycena tak, že o okolnostech vzniku závazku zde není uvedeno ničeho; s menšími korekcemi se pak takto definovaný skutkový stav ocitl jak v obžalobě, tak v rozsudku soudu prvního stupně, kde skutková věta výroku o vině popisuje typické nesplnění občanskoprávního závazku, aniž by zachycovala podstatné znaky trestného činu podvodu, a to jeho stránky objektivní i subjektivní. Státní zástupce uvedl, že ze samotného faktu zadluženosti dlužníka při přijetí nové půjčky nelze a priori dovozovat jeho úmysl nový závazek nesplnit (zvláště při účelové půjčce, o jakou šlo v daném případě), nejsou-li závěry o podvodném úmyslu podepřeny solidním důkazním materiálem (v tomto ohledu podle něj nejsou bez významu úvahy obviněného z jeho odvolání, kde se zabýval možností odlišného právního posouzení skutku podle §256c tr. zák.). Státní zástupce tak dospěl k závěru, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se nekryje s obsahem tzv. právní věty, když jednotlivé znaky předmětného trestného činu nejsou kryty skutkovými zjištěními, přičemž poukázal navíc na to, že úvahy soudu vtělené do odůvodnění rozsudku, zejména k subjektivní stránce, nekorespondují výsledkům dokazování a blíží se spekulativnímu domýšlení skutečného průběhu skutkového děje na základě „přesvědčení“ soudu prvního stupně; tím, že odvolací soud ponechal zmíněné vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez povšimnutí, označil napadený rozsudek za bezvadný a odvolání obviněného zamítl, naplnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by dovolací soud rozhodl navrhovaným způsobem a obviněný by vykonával trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně, navrhl rozhodnout ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný do vazby nebere.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1, 2 tr. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněných dovolacích důvodů vymezených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. je opodstatněné. Argumentace obviněného spočívající v tom, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právní kvalifikaci podle ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák., když neobsahuje skutečnosti, které by naplňovaly znaky trestného činu podvodu ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, je nepochybně argumentací, kterou lze pod jím namítaný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná chybná aplikace citovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“. Po tomto konstatování Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku usnesení odvolacího soudu, a to v rozsahu a z důvodů zmíněných v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně a popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, že obviněný L. M. dne 20. 12. 2000 v místě svého bydliště v P., po předložení směnky na částku 228.000,- Kč majitelem směnky JUDr. K. H., tuto směnku odmítl proplatit, i když se k tomu zavázal dne 20. 10. 2000 v 10.00 hodin v P., na tržišti F. u prodejního stánku, kde mu poškozený zapůjčil částku 200.000,- Kč, přičemž částka 28.000,- Kč činila smluvní úrok za zapůjčení částky, proti podpisu směnky platné bez protestu dne 20. 12. 2000, přičemž z dlužné částky uhradil toliko 3.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud dospěl k závěru, že popsaným jednáním obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku nalézací soud rozvedl, že … obviněný … se od roku 1995 postupně dostával do stále hlubší finanční zadluženosti, kdy na nákup zboží bral různé půjčky a podepisoval různé směnky … v dané době … své závazky nijak neplnil a dluhy neumořoval. Musel si být tedy zcela zřejmě vědom svých finančních závazků, jakož i výše dluhu, který musí uhradit. Do tohoto období pak spadá i půjčka od dr. H. … obviněný … musel být srozuměn s tím, že nebude moci dluh ve stanovené lhůtě vrátit (konečně obviněný měl použít peníze na nákup zboží ve stejné podnikatelské zóně, tj. stánkové formě prodeje v tržnici, kde jeho dosavadní způsob prodeje krachoval) … obviněný tedy v době uzavírání smlouvy o půjčce zajištěné podpisem směnky věděl, že nebude moci dostát svému závazku a pro ten případ s tím byl srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). K tomuto svědčí i fakt, jak bylo zjištěno z výslechu svědka dr. H., že obviněný disponoval movitým majetkem, ze kterého v případě solidního přístupu k plnění svých závazků mohl dluh uhradit, přesto tak neučinil. Obviněný se tedy po stránce objektivní i subjektivní dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, neboť uvedená právní kvalifikace je ve vztahu k §16 odst. 1 tr. zák. pro pachatele příznivější s ohledem na změnu výkladového stanoviska §89 odst. 11 tr. zák. od 1. 1. 2002 při stanovení výše škody pro účely trestního řízení (str. 4 a 5 rozsudku).
Rozhodnutí nalézacího soudu shledal správným i soud odvolací, přičemž na str. 2 a 3 svého usnesení uvedl: … je nutno konstatovat, že popis skutku sice mohl být výstižnější, mohly do něj být zakomponovány i podstatné skutečnosti, jimiž se soud zabývá v odůvodnění rozsudku, z nichž naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu jednoznačně vyplývá, avšak tyto nedostatky samy o sobě neshledává Městský soud v Praze natolik závažné, aby odůvodnily zrušení napadeného rozsudku. Šlo by totiž o ryze formální přístup, neboť i z popisu skutku učiněného soudem prvního stupně lze učinit závěr o naplnění objektivní stránky i subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný si musel být vědom skutečnosti, když si částku 200.000,- Kč od poškozeného vypůjčoval, že jeho finanční situace splácení dluhu výrazně komplikuje, jeho další závazky v podstatě znemožňují vrácení vypůjčené částky poškozenému. Ostatně i skutečnost, že do současné doby z půjčené částky zaplatil pouze 3.000,- Kč, tento závěr potvrzuje. Městský soud v Praze v tomto směru odkazuje na podrobné a výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se v tomto směru zcela ztotožňuje. Vzhledem k závěru o minimálně eventuelním úmyslu obviněného vylákat na poškozeném částku 200.000,- Kč předstíráním toho, že závazek ve lhůtě splatnosti zaplatí, nepřichází v úvahu právní kvalifikace podle §256c odst. 2 tr. zák. Nelze pak ani přehlédnout, že z výpovědi poškozeného JUDr. K. H. jednoznačně vyplývá, že informaci o výši závazků obviněného získal až v době, kdy urgoval splacení částky. Jednání obviněného rovněž v této době nasvědčuje závěru o podvodném úmyslu z jeho strany. Pokud tedy jde o právní posouzení správně zjištěného skutkového stavu, je rozhodnutí soudu prvního stupně zcela v souladu se zákonem, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. …
Nejvyšší soud správnosti takových úvah a na jejich základě učiněným právním závěrům nemohl bezezbytku přisvědčit.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Objektem trestného činu je tu cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl [§4 písm. a), b) tr. zák.].
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním, a může se stát lstí nebo může jít jen o pouhou nepravdivou informaci. Omyl je přitom rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.
Jak již bylo výše zmíněno, jde o úmyslný trestný čin. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. rozhodnutí č. 54/1967, č. 15/1969, 57/1978-III. a 56/1994 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu §250 tr. zák.
V daném případě skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině a rozvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nenaplňují znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, když z nich není zřejmé, jakým jednáním obviněný uvedl poškozeného JUDr. K. H. v omyl, a současně z nich nelze usuzovat ani na to, že tak jednal s úmyslem sebe ke škodě majetku poškozeného obohatit, tj. půjčené peníze s úroky mu nevrátit, resp. neproplatit směnku jím vystavenou ve prospěch poškozeného.
Dosavadním dokazováním bylo ve věci zjištěno, že poškozený skutečně předal dne 20. 10. 2000 obviněnému částku 200.000,- Kč, a není také pochyb o tom, že obviněný až do současné doby poškozenému podstatnou část těchto peněz dluží, byť uvedeného dne vystavil na jméno poškozeného směnku, jíž se zavázal, že mu dne 20. 12. 2000 tuto částku zaplatí spolu se sjednaným úrokem ve výši 28.000,- Kč. Ze skutkových zjištění soudů dále vyplývá, že v době realizace předmětné půjčky byl obviněný v tíživé finanční situaci a peníze měl použít na nákup zboží za účelem jeho prodeje před vánočními svátky, kdy předpokládal jistý zisk. Nelze také opomenout skutečnost, že poškozený půjčoval obviněnému peněžní prostředky již dříve (a obviněný je vždy, byť s určitým prodlením, vrátil), a dále, že v případě dané půjčky, jak sám u hlavního líčení vypověděl, souhlasil v prosinci roku 2000 s prodloužením lhůty její splatnosti (z výpovědi poškozeného ze shodného dne konání hlavního líčení 17. 5. 2002 vyplývá rovněž, že trestní oznámení na obviněného podal až tehdy, kdy „mu došla trpělivost a z přístupu obviněného a jeho manželky bylo patrno, že svému závazku nechce dostát“). V rozhodnutích soudů obou stupňů však není uvedeno ničeho k tomu, jakým způsobem měl obviněný uvést poškozeného v omyl, aby půjčky od něj dosáhl, a ani k tomu, že již v době půjčky nehodlal peníze vrátit ve lhůtě splatnosti, resp. nikdy v budoucnu, nebo k tomu, že jednal alespoň s vědomím, že případné vrácení vypůjčených peněz je odvislé od nejisté budoucí události, k níž může, ale nemusí dojít (v této souvislosti je vhodné připomenout také fakt, že v mezidobí poškozenému zaplatil 3.000,- Kč); obviněný přitom od počátku trestního stíhání opakovaně uváděl, že existenci dluhu vůči poškozenému nepopírá, že vypůjčené peníze mu hodlal vrátit, resp. splácet, a vysvětloval i důvody, proč tak v dohodnuté době ani později neučinil (rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 77 K 97/2002, byl na jeho majetek prohlášen konkurs). Na uvedené okolnosti nelze usuzovat ani ze zjištění, že v době realizace půjčky byl obviněný zadlužen, tím spíše když se jednalo o účelovou půjčku, kdy obviněný logicky očekával, že poskytnuté peníze investované do nákupu zboží před Vánocemi se mu se ziskem vrátí.
Skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popisuje nesplnění občanskoprávního závazku obviněným, neobsahuje však zásadní skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na naplnění objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu a které by vedly k závěru o trestní odpovědnosti obviněného, jak tento důvodně v podaném dovolání namítá. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že v ní uvedené okolnosti objasňují jen následek jednání obviněného, tj. vznik škody na majetku poškozeného, o němž není pochyb, nikoliv ale podvodné jednání obviněného spočívající v uvedení poškozeného v omyl s úmyslem se k jeho škodě obohatit v době uskutečnění půjčky.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na uvedený závěr Nejvyšší soud musel konstatovat, že pokud pak Městský soud v Praze usnesením podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku, učinil tak přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán citovaný důvod dovolání; opodstatněným je tudíž i druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 7 To 367/02, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 1 T 65/2002. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K zásadním nedostatkům v popisu skutku totiž došlo již v jeho rozhodnutí, a proto je zapotřebí, aby tento soud vytýkané vady odstranil.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného L. M. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, opětovně znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud přitom ponechává na úvaze soudu prvního stupně, zda adekvátní právní závěry bude moci odpovědně učinit, aniž by ve věci prováděl dokazování, nebo až po provedeném dokazování.
Jakkoli Nejvyšší soud nemůže předjímat způsob budoucího rozhodnutí soudu prvního (a event. i druhého) stupně, přece jen musí upozornit na nezbytnost důsledného respektování již shora citovaného ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., jakož i na to, že odůvodnění nového rozhodnutí ve věci musí splňovat zákonné požadavky (§125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a