ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.729.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 729/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2004 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 10 To 18/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 152/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 16 T 152/2003, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 8. 12. 2002 kolem 11,15 hod., na silnici I/09 v katastru obce L. na okrese P. – v., jako řidič osobního automobilu BMW 320i, při jízdě ve směru Z. – L., překročil maximální povolenou rychlost pro daný typ komunikace, nerespektoval dopravní značení B20a, nesledoval dostatečně situaci v provozu na pozemní komunikaci omezující rychlost zprvu na 70 km/hod. a následně na 50 km/hod., rychlost jízdy nepřizpůsobil charakteru komunikace, v km 3 vozidlo nezvládl a vjel s ním do protisměru, kde zapříčinil čelní náraz řízeného vozidla do stojícího nákladního automobilu Avia 75N, přičemž při této havárii spolujezdec z automobilu BMW, nezletilý syn obviněného M. B., utrpěl zejména zlomeninu holenní kosti vlevo s nutností několikadenní hospitalizace, sádrové fixace do 20. 1. 2003 a celkové doby léčení do 28. 2. 2003“.
Za to byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl v souladu s §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců. Současně byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. ČR, se sídlem B., P., částku 24.632,- Kč.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 10 To 18/2004, odvolání podané obviněným proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný M. B. podal prostřednictvím obhájce Mgr. V. C. proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze z důvodů §265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř. dovolání, neboť je přesvědčen, že trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno, je podle §11 odst. 1 písm. i) a j) tr. ř. nepřípustné.
Obviněný takto vyjádřené výhrady opřel o názor, že mezi vnitrostátní úpravou a mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, konkrétně čl. 2 Úmluvy o právech dítěte existuje rozpor, a proto s odkazem na čl. 10 Ústavy měly soudy pro své rozhodnutí vycházet z této mezinárodní úpravy a nikoliv z ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož souhlasu poškozeného s trestním stíháním není třeba, pokud je poškozeným osoba mladší patnácti let. V této souvislosti poukázal na to, že v daném případě jde mezi obviněným a poškozeným o vztah otce a nezletilého syna, což je specifický rodinný vztah, který nelze vykládat izolovaně, ale je nutné mít na paměti mezinárodní závazky České republiky, zejména Úmluvu o právech dítěte uveřejněnou pod č. 104/1991 Sb. (dále jen Úmluva). V této souvislosti zmínil preambuli Úmluvy, podle níž musí mít rodina, jako základní jednotka ve společnosti, přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti. V zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Odkázal též na ustanovení čl. 2 a čl. 3 Úmluvy, z nichž dovodil, že trestní stíhání a odsouzení otce dítěte za zranění, která mu z nedbalosti způsobil, není v zájmu dítěte, když celá rodina je tímto stavem traumatizována; kromě vlastního zranění dále poškozuje dítě, které pak může trpět pocitem viny, že tatínek je stíhán kvůli němu. Proto ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze aplikovat na vztahy mezi rodiči a dětmi.
S odkazem na čl. 95 Ústavy o vázanosti soudců při svém rozhodování zákonem a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a na preambuli Ústavy, podle níž je právě rodina základní jednotkou společnosti a nejpřirozenějším prostředím pro zdravý rozvoj a růst svých členů, zvláště dětí, vyslovil názor, že bylo povinností obou obecných soudů Úmluvu přímo aplikovat a trestní stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. i), popř. j) tr. ř. zastavit. Protože tak prozatím postupováno nebylo, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 18/2004, a sám trestní stíhání zastavil, případně aby podle §265l tr. ř. vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Stručně shrnula jeho obsah a průběh předchozího řízení. Konstatovala, že námitky obviněného jsou totožné s těmi, které uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a s nimiž se Krajský soud v Praze v rámci napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal. Dovolání obviněného shledala zjevně neopodstatněným, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou, zda přezkoumání věci ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného podaného z jím namítaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř. nebrání některý z dalších taxativně vymezených důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že jde o dovolání, které není opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nejprve lze v obecné rovině uvést, že podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř. V tomto ustanovení jsou vymezeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu stanoveny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je třeba je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení.
To bezezbytku platí i pro důvody uvedené v §11 odst. 1 písm. i), j) tr. ř., na něž obviněný ve svém dovolání poukazuje, neboť podle nich platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět [písm. i)], nebo stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána [písm. j)].
Nejvyšší soud však neshledal naplnění těchto důvodů pro zastavení trestního řízení, protože pro ně v dané trestní věci nejsou splněny požadované podmínky.
Ve vztahu k důvodu zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. je totiž nutné vycházet z ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v §163 odst. 1 tr. ř. není třeba, pokud je poškozeným osoba mladší 15 let. Poškozeným v této trestní věci je podle skutkových zjištění soudu prvního stupně M. B., jemuž v době spáchání činu nebylo ani 10 let. Je tudíž osobou, na niž se ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř. vztahuje. Protože toto ustanovení vymezuje, kdy souhlasu poškozeného s trestním stíhání pro kterýkoliv z trestných činů uvedených v §163 odst. 1 tr. ř. není třeba, jde o případ, kdy se trestní stíhání zahájí bez zřetele na to, zda případně byl či nebyl souhlas poškozeného dán. Z tohoto důvodu se nemůže v daném případě jednat o důvod zastavení ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Pokud obviněný požaduje zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., ani v tomto ohledu nejde o opodstatněný požadavek. Odkaz na mezinárodní smlouvu ve smyslu citovaného ustanovení znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně, a nelze ji dovozovat jen jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
Pokud se obviněný svým dovoláním domáhá nepřípustnosti trestního stíhání s odkazem na obsah části článků 2, 3 a 12 Úmluvy, nemá jeho argumentace v těchto ustanoveních oporu.
Úmluva v čl. 2 odstavci 1 stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou této Úmluvy, se zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená touto úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců. Odstavec 2 zakotvuje, že státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, učiní všechna potřebná opatření k tomu, aby dítě bylo chráněno před všemi formami diskriminace nebo trestání, které vyplývají z postavení, činností, vyjádřených názorů nebo přesvědčení jeho rodičů, zákonných zástupců nebo členů rodiny.
Článek 3 odstavec 1 Úmluvy uvádí, že zájem dítěte musí být především hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle odstavce 2 státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. Na základě odstavce 3 státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.
V čl. 12 odstavce 1 je uvedeno, že státy, které jsou smluvními stranami Úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se podle odstavce 2 dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to bud přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný spatřuje důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve vyloučení možnosti udělení souhlasu poškozeného, tj. svého nezletilého syna, s trestním stíháním obviněného ve smyslu §163 tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. i) a j) tr. ř. v důsledku jeho vyloučení na základě ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř. Z dikce citovaných článků Úmluvy plyne, že zde vymezené zásady neuvádějí žádný důvod stanovící nepřípustnost trestního stíhání v případě, kdy nezletilému dítěti, které je obětí trestného činu, není přiznáno právo vyjádřit souhlas s trestním stíháním svého otce, jenž má v tomto řízení postavení obviněného.
Ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo do právního řádu České republiky nově zakotveno s účinností od 1. 1. 2002 právě s ohledem na nutnost respektovat zásady vyjádřené v Úmluvě, která pro Českou republiku vstoupila v platnost dnem 6. 2. 1991. Touto úpravou je nepochybně respektováno ustanovení již výše citovaného čl. 3 odst. 2 této Úmluvy, že „... smluvní státy se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů ...“. Mezi takové povinnosti zajisté patří i povinnost dítě nikterak neohrozit na životě a zdraví, neboť povinností každého státu je, aby zajistil všemi svými orgány a institucemi nejen respektování práva dítěte na jeho zdravý a zdárný vývoj, ale i to, aby toto jeho právo bylo všemi realizováno. Pokud je proto vyloučena napadeným ustanovením §163a odst. 1 písm. c) tr. ř. možnost, aby nezletilé dítě vyjádřilo souhlas či nesouhlas s trestním stíháním, je tím dána záruka, aby bylo právě nezletilé osobě umožněno dosažení naplnění všech jejích práv, která jí jako poškozenému náš právní řád v rámci trestního řízení poskytuje. Proto je tímto ustanovením právo dítěte chráněno a rozhodně není potlačováno, jak v rámci svého dovolání vyjádřil obviněný. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od ustanovení čl. 41 Úmluvy, v němž se praví, že „nic v této úmluvě se nedotýká ustanovení, která ve větší míře napomáhají uskutečnění práv dítěte a která mohou být obsažena v právním řádu státu, který je smluvní stranou...“, s nímž je znění ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř. též v souladu, protože jeho smyslem je chránit dítě v rámci trestního řízení před zneužíváním a nezodpovědným počínáním ze strany rodičů či jiných osob jemu blízkých a reaguje právě na případ, kdy poškozeným je dítě, u něhož se zpravidla jedná o vztah přímé závislosti na pachateli, pokud jím je některý z rodičů či rodinných příslušníků. Toto ustanovení má současně zabránit i tomu, aby pachatel trestného činu unikl potrestání ať už z důvodu obav a duševní nezralosti poškozeného, či v důsledku silné citové vazby mezi ním a poškozeným.
Nejvyšší soud poukazuje současně i na to, že v podstatě veškeré výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a jsou tak opakováním jeho obhajoby z řízení před tímto soudem. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi podrobně zabýval a v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv, jimiž je naše republika vázána, se s nimi vypořádal. Dovolání obviněného podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo proto shledáno jako neopodstatněné.
Podal-li obviněný dovolání též z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je jeho obsahem existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného napadeným rozhodnutím nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je tedy v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však dle shora rozvedených úvah dovolacího soudu neobstál.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová