ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.76.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 76/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 7 To 604/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 2 T 77/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 2 T 77/2000, byl obviněný Ing. J. G. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §128 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 8.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození firma B., s. r. o., se sídlem v B., a Ing. V. P., CSc., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že
jako společník a jednatel společnosti s r. o. B. se sídlem v B., s předmětem podnikání mj. i živočišná a rostlinná výroba, současně do 30. 9. 1993 také jako společník a jednatel společnosti s r. o. B.-G se sídlem v B., s předmětem podnikání mj. i zemědělská činnost – rostlinná a živočišná výroba, a od 1. 10. 1993 jako zootechnik společnosti s r. o. B.-G se sídlem B., poté, co obdržel od ZD P. se sídlem v K., zastoupeného předsedou Ing. A. K., výpověď pro společnost s r. o. B. se sídlem B., smlouvy o ekonomickém pronájmu střediska chovu prasat v O., uzavřenou dne 1. 4. 1992, datovanou dnem 24. 9. 1993, prodal dne 1. 10. 1993 v O., okr. B. – v., za prodávající společnost s r. o. B. se sídlem v B., Zemědělskému družstvu P. se sídlem v K., zastoupenému Ing. A. K., zvířata, krmiva, steliva, léčiva a desinfekční prostředky z farmy O. za cenu ve výši 5.401.810,20 Kč, přičemž do 30. 9. 1993 vedl společně se svým otcem J. G. jednání s předsedou ZD P. se sídlem v K. Ing. A. K. o koupi již zmíněných zvířat, krmiv, steliv, léčiv a desinfekčních prostředků za cenu ve výši 5.401.810,20 Kč společností s r. o. B.-G se sídlem v B., když kupní cena byla zcela shodná s prodejní cenou, za kterou společnost s. r. o. B., se sídlem v B., prodávala ZD P. a o uzavření smlouvy o ekonomickém pronájmu střediska chovu prasat v O., které byly uzavřeny dne 1. 10. 1993, když ode dne 1. 10. 1993 byl ve společnosti s. r. o. B.-G se sídlem v B., pracovníkem ve funkci zootechnika, čímž zvýhodnil společnost s. r. o. B.-G se sídlem v B., a poškodil společnost s. r. o. B. se sídlem v B.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obviněný Ing. J. G., poškozený Ing. V. P., CSc. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno – venkov odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2003, sp. zn. 7 To 604/2002, a rozsudkem rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému podle §128 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč; podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn a současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného a poškozeného Ing. V. P., CSc.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému, jeho obhájci JUDr. J. B. a Okresnímu státnímu zastupitelství Brno – venkov všem shodného dne 16. 7. 2003.
Dne 9. 9. 2003 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu Brno – venkov dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, a to z důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že soud druhého stupně postupoval nesprávně, jestliže skutková zjištění učiněná ve věci posoudil jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., především ohledně subjektivní stránky.
V podrobnostech citoval pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se soudem učiněných skutkových závěrů s tím, aby pak konstatoval, že v jejich světle nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Namítl, že provedená skutková zjištění neumožňují závěr, že po subjektivní stránce sledoval úmysl opatřit společnosti B. G, spol. s r. o., tedy i sobě prospěch hospodářské povahy, hodlal se zbavit svého společníka a chtěl ve finále farmu v O. provozovat výlučně sám. Soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se ztotožnil i soud odvolací, převzal formulace z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000; tento soud však nepředjímal průběh dalšího řízení, nýbrž dal směrnici, jak se má nové řízení ubírat. Dále obviněný uvedl, že právní posouzení skutku spočívá i v řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem; domníval se přitom, že skutek měl být posuzován z hlediska existence či neexistence okolností vylučujících trestnost podle §14 tr. zák., protože svým jednáním odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem (soudy vzaly v úvahu, že se jednalo o živá zvířata, která potřebovala určitou péči a zajištění potravy, avšak jen z hlediska polehčující okolnosti a nikoli při právním posouzení skutku).
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 9. 10. 2003).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 4. 12. 2003 úvodem zrekapituloval dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že svou argumentací nastolil otázku správného či nesprávného právního posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Poukázal na to, že soud prvního stupně v tomto směru vycházel zejména z časového sledu událostí, přičemž zohlednil jednak to, že první smlouvu uzavřel obviněný jako společník Ing. V. P., CSc., aniž ho o tom jakkoli informoval, a dále, že se v maximální míře podílel na přípravě druhé smlouvy; tímto postupem měl zbavit společnost B., s. r. o., majetku, a ta pak nemohla dostát svým závazkům, zejména povinnosti splatit svůj úvěr u K. b., a. s. Podle názoru státního zástupce popis skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně sice dostatečně nevyjadřuje skutečnost, že obviněný věděl, že smlouvou mezi ZD K. a firmou B., s. r. o., může být tato společnost zbavena majetku sloužícího k jejímu jedinému reálně fungujícímu podnikání, a že byl s takovým stavem srozuměn, avšak za stavu, kdy z odůvodnění předmětného rozhodnutí je evidentní, že soud příslušná skutková zjištění učinil, obviněným uplatněný dovolací důvod není dán. Nekompletní vyjádření tzv. právní věty ve výroku o vině rozsudku totiž samo o sobě není porušením hmotného práva, nýbrž porušením procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku. K další námitce dovolatele, že daný skutek měl být posuzován z hlediska existence či neexistence okolností vylučujících trestnost podle §14 tr. zák., protože svým jednáním odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, uvedl, že podmínky krajní nouze stanovené citovaným zákonným ustanovením nebyly v žádném případě naplněny, neboť nebezpečí úhynu stáda vepřů nehrozilo přímo, bezprostředně (kromě zvířat bylo předmětem zmíněných smluv i krmivo, stelivo a léčiva), a navíc je zřejmé, že hrozící nebezpečí bylo možné za daných okolností odvrátit jinak (např. přímým prodejem prasat na porážku a ukončením podnikatelské činnosti). Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dále konstatoval, že ta část podání, v níž dovolatel popisoval důvody, které vedly k nerealizování dohody mezi ním a Ing. V. P., CSc. o odprodeji části majetku společnosti B., s. r. o., a argumentoval ohledně výpovědi z nájemní smlouvy sjednané mezi ZD P. jako pronajímatelem a společností B., s. r. o., jako nájemcem či splatnosti kupní ceny, je z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní, a pokud by dovolání obsahovalo jen takovou argumentaci, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Konečně státní zástupce upozornil, že odvolací soud evidentně omylem (s ohledem na ostatní úvahy jím prezentované) uváděl na straně čtyři, v odstavci prvním svého rozsudku jako společnost, která byla zbavena majetku a pro niž byl prodej stáda vepřů značně nevýhodný, společnost B. – G, s. r.o.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) a h) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
V tomto ohledu nemohou obstát ty námitky obviněného, jejichž prostřednictvím ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti právnímu posouzení daného skutku jako trestného činu vůbec s tím, že se domáhá aplikace ustanovení §14 tr. zák. Dovolatel totiž v tomto směru ve skutečnosti napadá správnost učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů, neboť tvrdí, že svým jednáním odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž poukazuje na to, že v daném případě se jednalo o živá zvířata, která potřebovala určitou péči a zajištění potravy, a pokud by situaci neřešil prodejem stáda, nesl by odpovědnost za jeho stav a v důsledku toho by podstupoval i riziko případného trestního stíhání pro trestný čin týrání zvířat podle §203 tr. zák. Takové jeho výhrady svědčí o požadavku změnit toliko skutkové zjištění soudu prvního stupně a současně jsou polemikou s tím, jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovolatel dovozuje ze zmíněných nedostatků až následně, když na nesprávnost právního posouzení skutku usuzuje na podkladě skutkových zjištění odlišných, než k jakým dospěl soud prvního stupně (s jehož skutkovými závěry i právní kvalifikací se ztotožnil rovněž soud odvolací), tyto se snaží zvrátit a předkládá vlastní popis dané situace. Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že i závěr, zda obviněný jednal v době činu kladeného mu za vinu v krajní nouzi podle §14 tr. zák. či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování.
Pokud by dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. zák. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.
Obviněný Ing. J. G. však ve svém podání také namítl, že soudy obou stupňů posoudily nesprávně ve věci učiněná skutková zjištění (na něž přitom odkázal, resp. tyto citoval především z rozsudku soudu prvního stupně; v tomto ohledu se nelze ztotožnit s názorem státního zástupce, že jde o skutečnosti tvrzené obviněným, a proto takovou argumentaci nelze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod) jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., neboť nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, když nelze dojít k závěru, že po subjektivní stránce sledoval úmysl opatřit společnosti B. G, spol. s r. o., tedy i sobě prospěch hospodářské povahy, hodlal se zbavit svého společníka a chtěl ve finále farmu v O. provozovat výlučně sám. Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutím soudů vytýkají, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný
jako společník a jednatel společnosti s r. o. B. se sídlem v B., s předmětem podnikání mj. i živočišná a rostlinná výroba, současně do 30. 9. 1993 také jako společník a jednatel společnosti s r. o. B.-G se sídlem v B., s předmětem podnikání mj. i zemědělská činnost – rostlinná a živočišná výroba, a od 1. 10. 1993 jako zootechnik společnosti s r. o. B.-G se sídlem B., poté, co obdržel od ZD P. se sídlem v K., zastoupeného předsedou Ing. A. K., výpověď pro společnost s r. o. B. se sídlem B., smlouvy o ekonomickém pronájmu střediska chovu prasat v O., uzavřenou dne 1. 4. 1992, datovanou dnem 24. 9. 1993, prodal dne 1. 10. 1993 v O., okr. B. – v., za prodávající společnost s r. o. B. se sídlem v B., Zemědělskému družstvu P. se sídlem v K., zastoupenému Ing. A. K., zvířata, krmiva, steliva, léčiva a desinfekční prostředky z farmy O. za cenu ve výši 5.401.810,20 Kč, přičemž do 30. 9. 1993 vedl společně se svým otcem J. G. jednání s předsedou ZD P. se sídlem v K. Ing. A. K. o koupi již zmíněných zvířat, krmiv, steliv, léčiv a desinfekčních prostředků za cenu ve výši 5.401.810,20 Kč společností s r. o. B.-G se sídlem v B., když kupní cena byla zcela shodná s prodejní cenou, za kterou společnost s. r. o. B., se sídlem v B., prodávala ZD P. a o uzavření smlouvy o ekonomickém pronájmu střediska chovu prasat v O., které byly uzavřeny dne 1. 10. 1993, když ode dne 1. 10. 1993 byl ve společnosti s. r. o. B.-G se sídlem v B., pracovníkem ve funkci zootechnika, čímž zvýhodnil společnost s. r. o. B.-G se sídlem v B., a poškodil společnost s. r. o. B. se sídlem v B.
Jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku, nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný uvedeným jednáním … naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. … a dále uvedl, že … obviněný byl představitelem orgánu a společníkem firmy B. spol. s r. o. a současně pracovníkem firmy B.-G spol. s r. o., v níž do předchozího dne taktéž působil v pozici statutárního orgánu a jako společník. Obviněný první smlouvu uzavíral za firmu B., aniž druhému společníku Ing. V. P., CSc. poskytl v daném směru jakoukoli informaci. Druhou smlouvu za firmu B.-G s. r. o. sice uzavíral otec obviněného, jako v té chvíli jediný stávající jednatel, ale provedenými důkazy bylo prokázáno, že se v přípravě na uzavření této smlouvy maximálně angažoval obviněný ještě jako společník a jednatel firmy B.-G, s. r. o., což ani samotný obviněný nepopírá. Firma B. neměla v době prodeje stáda obviněným splacen úvěr poskytnutý K. b., který v této době činil více jak 3,5 mil. Kč. O způsobu dalšího splácení tohoto úvěru se v rámci zpětného prodeje stáda ZD K. obviněný nezajímal. V polovině listopadu 1993 nebyla K. b. B. – v. informována o prodeji stáda, kdy o této informaci banku informoval až svědek Ing. V. P., CSc. Tento se sám poprvé o prodeji stáda dověděl až na valné hromadě společnosti B. dne 15. 11. 1993. Nesplacený úvěr K. b. vůči B. s. r. o. se nestal součástí nesplacených pohledávek, které ZD K. a následně B.-G s. r. o. na sebe převedli v rámci uzavřených smluv ze dne 1. 10. 1993 … Společnost B., s. r. o. po uzavření smluv o prodeji stáda zůstala zbavena majetku v podobě stáda s nesplacenou částí bankovního úvěru ve výši více jak 3,5 mil. Kč, kdy společnost nebyla schopna reálně splácet bankovní úvěr svojí jinou hospodářskou činností a tuto nesplacenou část nebyla schopna částečně uhradit ani z části, kterou měla za prodej stáda inkasovat, protože zde byla značně posunuta doba splatnosti na základě smluvního ujednání s ZD K. ze dne 1. 10. 1993 … S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak soud dospěl k závěru, že obviněný jako pracovník a společník na podnikání dvou organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit výhodu v daném případě společnosti B.-G, s. r. o. dal popud k uzavření smlouvy na úkor společnosti B., s. r. o. … (str. 13 a 14 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 3 a 4 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že … soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování … zabýval se i subjektivní stránkou jednání obviněného. Odvolacímu soudu nezbývá než opakovat, že obviněný po subjektivní stránce sledoval úmysl opatřit společnosti B.-G, spol. s r. o., tedy i sobě prospěch hospodářské povahy. Shora popsaným jednáním se hodlal zbavit svého společníka a chtěl farmu v O. provozovat výlučně sám, čehož dosáhl prostřednictvím svého otce. Ten se stal jediným společníkem B.-G, spol. s r. o. a obviněný jejím zaměstnancem. Opatřil prospěch společnosti B.-G, spol. s r. o. tím, že výsledná kupní cena za prodej vepřů měla být splacena až k 30. 6. 1994, i když k prodeji došlo již 1. 10. 1993. Společnost B., spol. s r. o. tak byla zbavena majetku v době, kdy neměla zaplacený bankovní úvěr (v té době 3 a půl milionu Kč). O splácení tohoto úvěru, jak je patrno z provedených důkazů, se obviněný nezajímal. Vzhledem k hospodářské situaci B., spol. s r. o., jak vyplývá ze znaleckého posudku, ani tato společnost úvěr splácet nemohla. Z těchto okolností je možno dovodit, že prodej stáda vepřů byl značně nevýhodný pro společnost B. …(jestliže soud druhého stupně označoval v posledních čtyřech větách za znevýhodněnou společnost „B.-G, spol. s r. o.“, z kontextu je zjevné, že se jednalo o zřejmou chybu v psaní a jmenovaný soud měl evidentně na mysli společnost B., spol. s r. o.; uvedená citace z jeho rozhodnutí je proto v tomto smyslu již upravena).
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. I když lze připustit (a v tomto ohledu souhlasit s názorem státního zástupce uvedeném v jeho vyjádření), že popis skutku mohl být pregnantnější, a soud prvního stupně tak bezezbytku nevyhověl požadavkům zákona kladeným na obsah rozsudku, resp. jeho výroku, jímž se obviněný uznává vinným (nebo jímž se obžaloby zprošťuje), a formulovaným v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., a v tomto směru se dopustil porušení citovaného procesního ustanovení, podle skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a současně rozvedených v odůvodněních soudů obou stupňů (jak výše citováno) je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný jako společník a jednatel společnosti B., spol. s r. o., a zároveň jako pracovník společnosti B.-G, spol. s r. o. (když předmětem podnikání obou společností byla mimo jiné zemědělská činnost – rostlinná a živočišná výroba), se hodlal zbavit svého společníka ze společnosti B., spol. s r. o., Ing. V. P., CSc., farmu v O. provozovat výlučně sám, a tím získat pro společnost B.-G, spol. s r. o., a tedy fakticky pro sebe výhodu, resp. prospěch (ve společnosti B.-G, spol. s r. o., totiž až do dne předchozího uzavření předmětných smluv působil jako společník a jednatel a v přípravě na uzavření smlouvy mezi ZD K. a jmenovanou společností se maximálně angažoval, i když ji posléze uzavřel jeho otec jako v té době již jediný stávající jednatel), a uzavřel kupní smlouvu za společnost B., spol. s r. o., jako prodávajícího se ZD K. jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke zvířatům, krmivům, stelivu, léčivům a desinfekčním prostředkům, aniž by o tom jakkoliv informoval společníka Ing. V. P., CSc., čímž společnost B., spol. s r. o., byla zbavena majetku v podobě stáda v době, kdy neměla zaplacený bankovní úvěr ve výši více než 3,5 mil. Kč, jenž nebyla schopna splácet svou jinou hospodářskou činností a ani jej uhradit z kupní ceny, neboť tato jí měla být ZD K. (v době prodeje nesolventním) vyplacena až k 30. 6. 1994 (poté, co by obdrželo kupní cenu od společnosti B., spol. s r. o., tehdy rovněž nesolventní, jež ji měla uhradit do 31. 5. 1994 poté, co by získala bankovní úvěr), přičemž obviněný se o splácení úvěru vůbec nezajímal a tento závazek ani na ZD K., ani na společnost B.-G, spol. s r. o., nepřešel.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu získat pro sebe, resp. jiného výhodu (prospěch) a současně, v čem spatřovaly nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy mezi společností B., spol. s r. o. jako prodávajícím a ZD K. jako kupujícím pro prvně jmenovanou. Obviněný s cílem provozovat farmu sám a zbavit se svého společníka ze společnosti B., spol. s r. o., uzavřel bez jeho vědomí na její úkor kupní smlouvu, jíž ji zbavil jediného reálně fungujícího podnikání, z něhož byla schopna uhrazovat své závazky, zejména nesplacený bankovní úvěr ve výši více než 3,5 mil. Kč, jenž pak nebyla schopna uhradit ani z částky, kterou měla za prodej stáda inkasovat, neboť stádo prodal nesolventnímu kupujícímu a sjednal dlouhou dobu splatnosti kupní ceny; přitom až do dne předcházejícího uzavření předmětné kupní smlouvy byl také společníkem a jednatelem společnosti B.-G, spol. s r. o., a angažoval se v přípravách na uzavření další kupní smlouvy mezi ZD K. jako prodávajícím a touto společností jako kupujícím, kterou pak poté uzavřel jeho otec, neboť v daný den byl obviněný již jen jejím zaměstnancem. Na základě takto zjištěného jednání je třeba dovozovat trestní odpovědnost obviněného ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., jak správně činil soud prvního stupně a čemuž přisvědčil i soud odvolací.
Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky, Nejvyšší soud (vycházeje ze skutku tak, jak byl zjištěn a popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů) dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku je správná a v souladu se zákonem.
Ze shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. G. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a