ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.806.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 806/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2004 o dovolání obviněného J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 475/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 109/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 22 T 109/2003, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 16. 1. 2003 v P., na náměstí Čs. L. v domě okolo 21:30 hodin vylákal pod smyšlenou záminkou poškozeného L. Č., z bytu, na zahradě u domu vyndal plynový revolver, namířil ho na poškozeného, poté poškozeného udeřil do obličeje rukou, ve které držel zbraň, při tom ze zbraně vyšel výstřel, dále poškozeného kopal, pálil zapálenou cigaretou do obličeje a opakovaně na něm požadoval zaplacení částky 4.000,- Kč, přičemž mu svým jednáním způsobil zranění spočívající v popálení pravé tváře kruhovitého tvaru 3x3 cm s oděrkou, oděrky na obličeji v oblasti horního rtu, otok a hematom pod pravým okem a tato zranění si vyžádala ambulantní ošetření. Za toto jednání byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně mu byl v souladu s ustanovením §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 475/2003, odvolání podané obviněným J. Ž. proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. N. s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. dovolání.
Obviněný v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl porušení svého práva na obhajobu v počátku přípravného řízení, kdy stíhání bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 29. 1. 2003 a v jeho textu nebylo obsaženo poučení o skutečnosti, že obviněný musí mít obhájce od začátku trestního stíhání. Dne 6. 2. 2003 se sice konal výslech obviněného již za přítomnosti obhájce, avšak následujícího dne 7. 2. 2003 bylo v tomto výslechu obviněného pokračováno, aniž o tom byl obhájce náležitě vyrozuměn. Obviněný dovodil, že takto provedené důkazy jsou v rozporu s trestním řádem, protože o nich nebyl obhájce řádně vyrozuměn; to samé se týká i rekognice podle fotografií, rekognice k určení střelné zbraně a rekognice „in natura“. V důsledku této procesní vady neměly být tyto úkony vůbec v rámci prováděného dokazování akceptovány. Obviněný sice respektoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil ve vztahu k těmto úkonům namítané nedostatky, pro něž k takto provedeným důkazům nepřihlédl, současně však vyjádřil přesvědčení, že i přesto bylo jeho právo na obhajobu porušeno. Obsáhlou argumentací a rozborem výpovědi poškozeného i dalších důkazů obviněný naznačil, že soud vzal za podklad svého rozhodnutí obsahy těchto nepoužitelných důkazů, i když to přímo ve svém rozhodnutí nevyjádřil.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný rozhodnutí odvolacího soudu vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tuto vadu shledal v tom, že nebyl zjištěn znak „násilí“ ve skutkové podstatě trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. uvedený. Poškozený nevysvětlil, k čemu měl být obviněným nucen, a z jeho výpovědi nebylo ani zřejmé, o jakou částku se v této trestní věci mělo jednat, nebo komu a v jaké lhůtě měla být placena. Obviněný ve svém dovolání též označil důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., u něhož pouze odkázal na skutečnosti uvedené v dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a vyjádřil názor, že pokud v trestní věci byly zajištěny důkazy, které nelze použít, neměly by je trestní spisy obsahovat, aby neovlivňovaly úsudek soudu. Podle jeho názoru byl tento důvod dovolání dán i přesto, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí opravného prostředku.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, eventuelně aby sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Stručně shrnula jeho obsah a konstatovala, že obviněným uplatněné důvody dovolání nekorespondují s tím, jaké skutečnosti jsou jejich obsahem, neboť obviněným uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Dále konstatovala, že tyto námitky jsou opakováním obhajoby obviněného použité v průběhu přípravného řízení, v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v řádném opravném prostředku, s nimiž se zcela jednoznačně vypořádal zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí. Obviněný se domáhá výlučně odlišného hodnocení důkazů soudy. Za popsané situace měla státní zástupkyně za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody, a shledal, že tomu tak je toliko v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn v souladu s podmínkami vymezenými zákonem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nebo vadnost jiného hmotně právního posouzení, která záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Jestliže obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl tento důvod v dovolání skutečně v souladu se zákonnými požadavky vyjádřit a následně odůvodnit i konkrétními vadami, které spatřuje v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení by mohl vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Obviněný však takto nepostupoval, ale jen formálně poukázal na skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. s tím, že nebyl dostatečně zjištěn vyžadovaný znak násilí. Tento nedostatek však neshledává v jeho hmotně právní povaze, ale vysvětluje ho pochybnostmi o správnosti skutkových závěrů. Skutek tak, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a soudem druhého stupně potvrzen, požaduje změnit na základě jiného přístupu k hodnocení provedených důkazů, protože postup, na jehož základě soudy obou stupňů učinily svá rozhodnutí, považuje za nesprávný. Opakováním již provedených důkazů se snaží vymoci si jejich jiné hodnocení, a v důsledku toho pak usiluje o změnu již učiněných a popsaných skutkových zjištění.
Takové námitky obviněného však nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, protože svým skutečným obsahem brojí výhradně proti skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud je ovšem povinen vycházet zásadně ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Pokud by dovolání bylo podáno jen z tohoto důvodu, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud se však dovoláním obviněného zabýval s ohledem na další dva relevantně uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), l) tr. ř. a shledal, že dovolání je v této části neopodstatněné.
Dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřoval v porušení svého práva na obhajobu ve vztahu k přípravnému řízení jednak proto, že v textu usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 1. 2003 nebylo obsaženo poučení o tom, že obviněný musí mít od začátku trestního stíhání obhájce, a jednak proto, že jeho obhajoba nastala až dnem 6. 2. 2003, kdy si zvolil obhájce.
Důvod nutné obhajoby je v projednávaném případě obviněného J. Ž. dán podle §36 odst. 3 tr. ř., poněvadž je stíhán pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a proto musí mít obhájce už v přípravném řízení, neboť se jedná o řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Podle §160 odst. 2 tr. ř. platí, že opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Z logiky věci plyne, že nejpozději v této době musí být obviněný také poučen ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř. Právní účinky usnesení o zahájení trestního stíhání vůči obviněnému nastávají až doručením tohoto usnesení, nikoli jeho pouhým vyhotovením.
Z obsahu spisu plyne, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 29. 1. 2003. Pro zachování práva obviněného na obhajobu je však významné, že toto usnesení obviněnému i jeho obhájci bylo doručeno až dne 6. 2. 2003. Podle obsahu protokolu o výslechu obviněného uskutečněném též dne 6. 2. 2003 (č. l. 48) byl obviněný poučen v souladu s ustanovením §33 odst. 1 tr. ř. mimo jiné i o důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. a o skutečnosti, že musí být proto zastoupen od zahájení trestního stíhání proti jeho osobě obhájcem. K tomuto poučení došlo ještě před zahájením prvního úkonu v přípravném řízení vůči jeho osobě, tedy před započetím jeho prvního výslechu; obviněný si přitom ke stejnému datu již obhájce na základě plné moci zvolil. První úkon, který byl v rámci takto zahájeného trestního řízení konán, je datován též dnem 6. 2. 2003 a byl jím právě výslech obviněného, jehož se obhájce účastnil. Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že popsaným postupem orgánů přípravného řízení nedošlo k porušení práva obviněného na jeho obhajobu.
Za další porušení práva na obhajobu obviněný považoval skutečnost, že dne 7. 2. 2003, kdy mělo být v jeho výslechu pokračováno, nebyl obhájce přítomen, neboť o tomto úkonu nebyl řádně vyrozuměn, a to i přesto, že se žádný výslech nekonal, protože (obviněný) prohlásil, že bez přítomnosti svého obhájce vypovídat nebude.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Popsaný postup orgánů přípravného řízení by formálně bylo možno považovat za porušení práva obviněného na obhajobu, neboť obhájce při výslechu obviněného dne 7. 2. 2003 skutečně přítomen nebyl. Přitom podle §41 odst. 2 tr. ř. je obhájce oprávněn (mimo jiné) zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů. Na druhé straně však šlo pouze o takové porušení práva obviněného na obhajobu, které nemělo žádný materiální význam. Případný obsah výpovědi obviněného se totiž nepromítl do prováděného dokazování a ani promítnout nemohl, neboť vlastní výslech obviněného k podstatě obvinění poté, co prohlásil, že bez přítomnosti svého obhájce vypovídat nebude, se nekonal.
Takový výklad je v souladu s konstantní judikaturou. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozh. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
K výhradám obviněného, že se bez přítomnosti jeho obhájce konala rekognice podle fotografií, rekognice ohledně použité zbraně a rekognice „in natura“, lze podle obsahu připojeného trestního spisu konstatovat, že v pořadí prvá rekognice konaná dne 23. 1. 2003, při níž poškozený určoval možného pachatele podle fotografií, skutečně proběhla v době před zahájením trestního stíhání obviněného J. Ž. Stalo se tak ovšem v době, kdy pachatel činu ještě nebyl znám, a proto obhájce obviněného jejímu konání ani nemohl být přítomen. O provádění dalších dvou rekognicí uskutečněných po zahájení trestního stíhání a realizovaných dne 7. 2. 2003, při nichž poškozený jednak poznával zbraň užitou při spáchání činu a jednak mezi dalšími osobami měl označit osobu pachatele, obhájce nebyl včas a řádně informován (oznámení o těchto úkonech bylo do jeho advokátní kanceláře zasláno faxem v odpoledních hodinách dne 6. 2. 2003, kdy tam obhájce již nebyl přítomen) a nemohl se jich proto zúčastnit. Je tedy zřejmé, že při provádění těchto úkonů bylo porušeno práva obviněného na jeho obhajobu, když byly konány bez přítomnosti obhájce, který o jejich konání nebyl vyrozuměn (srov. již shora citované ustanovení §41 odst. 2 tr. ř., ale i ustanovení §165 odst. 1 až 4 tr. ř.).
Tato skutečnost však nemá v dovolacím řízení žádný význam, neboť uvedené nedodržení práva obviněného na jeho obhajobu zjistil a konstatoval již soud prvního stupně a právě pro popsané procesní pochybení oba nesprávně provedené úkony nepovažoval za právně účinné důkazy a nevzal je za podklad svého rozhodnutí. Jak tento soud vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, vyhodnotil je jako absolutně nepoužitelné a v důsledku toho k nim v rámci svého rozhodování také nepřihlížel. Jeho vyjádření je ohledně této okolnosti dostatečně srozumitelné a jasné, přičemž i soud odvolací se plně s tímto postojem a postupem nalézacího soudu ztotožnil. Pokud obviněný z odůvodnění obou napadených rozhodnutí nabyl dojmu, že soudy z vadně provedených důkazů vycházely, jde o neopodstatněné a nijak nepodložené domněnky, které nemají oporu v žádné části odůvodnění napadených rozhodnutí. Jde navíc o argumentaci stojící mimo označený dovolací důvod, k níž nelze přihlížet v rámci podaného dovolání, protože se dotýká důvodů napadeného rozhodnutí (srov. ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolací soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že právo obviněného na jeho obhajobu patřící mezi nejdůležitější procesní práva garantovaná jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, tak i ústavními předpisy v daném případě porušeno nebylo a dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Jak vyplývá z obsahu spisu, bylo odvolání obviněného zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného tedy nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Dovolání by tedy v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka však také nebyla splněna, protože i když byly obviněným v dovolání označeny další dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., nebyly podle shora uvedené argumentace dovolacího soudu obsahově naplněny.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová