ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.807.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 807/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2004 o dovoláních obviněných J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., a J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 9 To 328/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 163/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 4 T 163/2001, byli uznáni vinnými obviněný J. G. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod I), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod III), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným, trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (bod IV); obviněný J. S. dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (body I, II), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod III) a trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (bod V). Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný J. G. podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněný J. S. podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí; zároveň byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 4 T 36/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo též o povinnosti obou obviněných k náhradě škody.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného R. V. a podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby obviněného J. G. v jejích bodech IV. 4, IV. 5, IV. 10 a IV. 11.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. G., J. S. i R. V. odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 9 To 328/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. a), b), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně obviněného J. G. ve výroku o vině pod bodem IV., ohledně obviněného J. S. ve výroku o vině pod bodem III., ve výrocích o trestech a zčásti ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. G. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a odsouzen za tyto trestné činy a za trestné činy pod body I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, které zůstaly nezměněny, podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a osm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; obviněný J. S. byl za trestné činy pod body I., II. a V. rozsudku soudu prvního stupně, které zůstaly nezměněny, podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Současně byl ohledně tohoto obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 4 T 36/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Znovu bylo rozhodnuto i o náhradě škody. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný J. G. zproštěn obžaloby v jejích bodech IV. 1 - 3, 6, 8, 9, 12 –14 a obviněný J. S. byl z týchž důvodů zproštěn obžaloby v jejím bodě III. Odvolání obviněného R. V. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obvinění J. G. a J. S. podali proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, v němž shodně odkázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný J. G. podal dovolání v rozsahu výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a výroku o trestu. Vytkl, že odvolací soud nekriticky přebral skutková zjištění soudu prvního stupně, ačkoliv provedené důkazy nepostačovaly podle něj k rozhodnutí o jeho vině. Především však nesouhlasil s právním posouzením tohoto skutku, byl-li označen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Upozornil, že nešlo o delikt s vysokou škodou, nebylo užito ani nijak zvlášť nebezpečného násilí a od jeho posledního odsouzení uplynula doba téměř dvou let; v důsledku těchto okolností nebyla nebezpečnost jeho jednání nijak podstatně zvýšena ve smyslu požadavků §41 odst. 1 tr. zák. Proto ani uložený trest, bylo-li aplikováno ustanovení §42 odst. 1 tr. zák., nepokládal za správný. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný J. S. podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Uvedl, že důvodem dovolání je „nesprávné věcné i právní posouzení důkazů provedených před soudy a neprovedení jím navrhovaných důkazů“. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně namítl, že jeho vina nebyla prokázána, poněvadž poškozená jej jako pachatele trestného činu neusvědčila, a naopak byly opatřeny výpovědi svědků, kteří potvrdili, že v době činu byl na jiném místě. Obdobně ve vztahu ke skutku pod bodem II. uvedl, že žádným z provedených důkazů nebyl usvědčen a jen shoda náhod a svědectví pochybného svědka J. F. vedly soud k nesprávnému závěru o jeho vině. Brojil i proti výroku o vině pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně, poněvadž o tom, že se činu dopustil, jsou důvodné pochybnosti. Uzavřel, že byl potrestán za trestnou činnost, jíž se nedopustil, a že soud nehodnotil důkazy, jež provedl, v jeho prospěch. Vytkl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a že nebylo nepřihlédnuto k tomu, že v době, kdy mělo k trestné činnosti dojít, byl ve věku blízkém věku mladistvých. Navrhl, aby jej Nejvyšší soud obžaloby zprostil pro skutky, jež byly kvalifikovány jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že zatímco dovolání obviněného J. G. obsahuje i námitku způsobilou k věcnému projednání, obviněný J. S. použil argumenty, které vybočují z rámce uplatněného dovolacího důvodu a současně nenaplňují žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko tu výhradu obviněného J. G., jíž vytkl, že nebyl naplněn znak zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. po stránce materiální. V této souvislosti však odkázala na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a námitky obviněného J. G. označila za zjevně neopodstatněné; zdůraznila poměrně krátkou dobu jednoho a půl roku, která uplynula od dovolatelova podmíněného propuštění z výkonu dřívějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody, způsob provedení činu i okolnost, že částka, jíž se za součinnosti s druhým dovolatelem zmocnil, byla mnohonásobně vyšší než v případě předchozího odsouzení. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného J. G. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného J. S. aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného J. G. je zjevně neopodstatněné a že obviněný J. S. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K dovolání obviněného J. G.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pokud ve shodě s uplatňovanou obhajobou popřel, že se útoku vůči poškozené M. K. dopustil, a dále namítl nesprávné hodnocení důkazů, které podle něj nemohly být dostatečné pro rozhodnutí o jeho vině, opřel dovolání o námitky skutkové. Zpochybnil jimi totiž správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. Vady této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda byla splněna především materiální podmínka aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., aby bylo možno obviněného považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu a skutek, jak byl zjištěn soudem, právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný J. G., přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 9. 1997, sp. zn. 6 T 81/97, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, z jehož výkonu byl dne 2. 6. 1999 podmíněně propuštěn na zkušební dobu čtyř roků, společně s obviněným J. S. dne 31. 12. 2000 kolem 01.30 hodin v O., S. nám., s tváří zahalenou maskovací kuklou vnikli do herny J. a na majitelce M. K. pod pohrůžkou použití střelné zbraně, kterou obviněný J. S. držel v ruce a mířil na ni, požadovali vydání finanční hotovosti, obviněný J. G. jmenovanou odstrčil a zmocnil se dámské koženkové tašky s peněženkou obsahující 6.000,- Kč a 80,- DEM v hodnotě 1.435,30 Kč a z herny utekli, čímž jmenované způsobili škodu v celkové výši 7.735,30 Kč.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Vůči znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ostatně výhrady dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřovaly.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.
Primární otázkou tedy bylo, zda opětovné spáchání trestného činu loupeže dne 31. 12. 2000, ač již byl obviněný pro stejný trestný čin spáchaný dne 2. 3. 1997 potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaných trestných činů loupeže, ve vztahu k nimž byla zvažována recidiva, dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03 aj.). Všechna tato rozhodná hlediska vzal soud prvního stupně v úvahu, v odůvodnění svého rozhodnutí je zevrubně a přesvědčivě rozvedl a s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Ve vztahu k dříve spáchanému trestnému činu loupeže, jehož potrestání bylo vzato na zřetel při kvalifikaci zvlášť nebezpečné recidivy, bylo z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 9. 1997, sp. zn. 6 T 81/97, zjištěno, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že dne 2. 3. 1997 kolem 0.30 hodin v O., na H. ulici před vinárnou D. zastavil poškozeného R. K., požadoval po něm 200,- Kč a když mu poškozený odmítl peníze vydat, kopl ho 2x do hlavy, a poté co poškozený padl na zem, vytáhl mu z kapsy kalhot peněženku s osobními doklady a odcizil mu z peněženky 1.100,- Kč, služební průkaz a plynový zapalovač, poté doklady a peněženku odhodil a poškozenému vydal pouze 30,- Kč na cestu domů (popis skutku v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 4 T 163/2001, tedy není přesný); za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 8 To 639/97, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Obviněný trest odnětí svobody vykonal dne 18. 3. 1999; v době od 18. 3. 1997 do 14. 1. 1998 byl ve vazbě, která mu do výkonu uloženého trestu byla započtena, a dnem 18. 3. 1999 vykonal celý uložený trest ve výměře dvou let. V tomto smyslu je nepřesný též údaj, že z výkonu tohoto trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn. Ve skutečnosti byl dne 2. 6. 1999 podmíněně propuštěn toliko z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který mu byl uložen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 1. 1996, sp. zn. 6 T 8/96, ve spojení s usnesením téhož okresního soudu, jímž byl nařízen výkon trestu odnětí svobody.
Nyní posuzovaného skutku právně kvalifikovaného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se obviněný podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že společně s obviněným J. S. dne 31. 12. 2000 kolem 01.30 hodin v O., S. nám., s tváří zahalenou maskovací kuklou vnikli do herny J. a na majitelce herny M. K. pod pohrůžkou použití střelné zbraně, kterou obviněný J. S. držel v ruce a mířil na ni, požadovali vydání finanční hotovosti, obviněný J. G. poškozenou odstrčil a zmocnil se dámské kabelky s peněženkou obsahující 6.000,- Kč a 80,- DEM v hodnotě 1.435.30 Kč a z herny utekli, čímž jmenované způsobili škodu v celkové výši 7.735,30 Kč.
Na rozdíl od prvního z popisovaných skutků se obviněný v posuzovaném případě podle závěrů soudu prvního stupně nedopustil vůči poškozené násilí v příčinné souvislosti s realizací záměru zmocnit se věcí, které se v době činu v herně nacházely. Vůči poškozené obvinění užili pohrůžky použití střelné zbraně, přičemž je v daných souvislostech nerozhodné, že šlo pouze o její napodobeninu. Za zbraň je totiž třeba považovat i předmět, který pachatel použije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického útoku, kdy se poškozený může důvodně domnívat, že hrozba zbraní je reálná a že se násilí uskuteční, pokud se nepodřídí vůli pachatele. O takovou situaci se evidentně jednalo. Poškozená předmět, jímž na ni obviněný J. S. mířil, pokládala za zbraň, vzhledem k okolnostem se cítila ohrožena, byla v šoku. Nutno připustit, že výše škody nebyla nijak značná (třebaže byla vyšší než v předchozím případě). Závažnější okolností než částka představující způsobenou škodu, jejíž konkrétní výše byla výsledkem nahodilých okolností, je však skutečnost, že obviněný, veden zřetelně zištnou pohnutkou, se na čin připravoval, že se nejednalo o nepromyšlené, impulsivní jednání. Soud prvního stupně zdůraznil, že obvinění prostor herny jakož i její majitelku znali, před činem se seznámili s aktuální situací v herně, zjistili, že poškozená je zde sama, že dojde k uzavření herny a že právě v této době je zde soustředěna celodenní tržba. Obvinění si předem rozdělili úlohy, maskovali se, opatřili si zbraň a se znalostí místních poměrů eliminovali na nejnižší možnou míru pravděpodobnost neúspěchu svého počínání (viz strana 14, 15 rozsudku soudu prvního stupně).
V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že tohoto činu se obviněný dopustil přesto, že dne 18. 3. 1999 vykonal dvouletý nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin loupeže, a dne 2. 6. 1999 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin výtržnictví, a byla mu stanovena zkušební doba na čtyři roky.
Ve prospěch obviněného nevyznívá ani rekapitulace jeho předchozích odsouzení a uložených trestů, ani jeho celkový osobní profil.
Ve vztahu k předchozím odsouzením obviněného nelze přehlédnout, že v minulosti byl již odsouzen ve čtyřech případech.
Z rekapitulace předchozích odsouzení a výkonu trestu je ve vztahu k posuzovanému trestnému činu loupeže zřejmé několik skutečností, které jsou významné pro hodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy:
Obviněný byl poprvé odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 1996, sp. zn. 5 T 114/93, pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1, §249 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen a ve zkušební době podmíněného odsouzení se osvědčil 11. 10. 2001 (zkušební doba byla o dva roky prodloužena). Přestože ve vztahu k tomuto odsouzení se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, nelze nezaznamenat, že podstata trestné činnosti obviněného spočívala v tom, že dne 8. 3. 1993 (tj. krátce po dovršení patnáctého roku věku) společně s dalším mladistvým vnikli do osobního vozidla, kde ohrožovali nožem jeho majitele, který tam spal, donutili ho, aby je odvezl na místo, které určili, přičemž posléze jej u lesního porostu donutili k zastavení vozidla, aby z vozu vystoupil, lehl si na zem, prohledali ho, pak přivázali ke stromu, odcizili mu šperky v hodnotě 1.800,- Kč, osobní věci v hodnotě 13.475,- Kč, peněženku s 200,- Kč a 30,- DM, poté s vozidlem v hodnotě 39.200,- Kč odjeli v úmyslu ho prodat a odcizili i vybavení vozidla v hodnotě 8.100,- Kč.
Trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 1. 1996, sp. zn. 6 T 8/96, byl dále pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl původně podmíněně odložen, avšak posléze bylo rozhodnuto o výkonu trestu odnětí svobody; trest byl vykonáván od 19. 3. 1999 do 2. 6. 1999, kdy byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a stanovena zkušební doba na čtyři roky.
Rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 1 T 227/96, byl obviněný pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Konečně již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 9. 1997, sp. zn. 6 T 81/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 8 To 639/97, byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Trest vykonával (se započtením vazby) v době od 18. 3. 1997 a celý jej vykonal dne 18. 3. 1999.
Obviněný byl již pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. odsouzen ve dvou případech; ve vztahu k prvnímu odsouzení se však na něj hledí, jako by odsouzen nebyl. Pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin byl relevantně potrestán v jednom případě. Mezi spácháním těchto dvou trestných činů (2. 3. 1997 a 31. 12. 2000) uplynula doba tří roků a devíti měsíců, přičemž v době od 18. 3. 1997 do 2. 6. 1999 byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný je bez vzdělání, bez kvalifikace, je nezaměstnaný, příznivě není hodnocen ani v místě bydliště, kde byl opakovaně oznamován pro spáchání přestupku. V době činu mu sice bylo 23 let, avšak nelze nevidět, že již krátce po dovršení patnáctého roku věku se dopustil závažného trestného činu a byl již celkem odsouzen ve čtyřech případech, což svědčí o jeho zjevných sklonech k trestné činnosti, jeho neúctě ke společenských hodnotám chráněným trestním zákonem i o ztížených možnostech jeho nápravy.
Je-li kriminálně politickým smyslem zvlášť nebezpečné recidivy přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, tedy pachatele, kteří opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost jim musí být notoricky zjevná, neboť již v minulosti se jim dostalo trestem náležitého varování (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03), pak soudy nepochybily, kvalifikovaly-li obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák.
Námitky obviněného, že nebyly splněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, poněvadž čin obviněného nevybočil z rámce předpokládané typové nebezpečnosti a od posledního odsouzení uplynuly téměř dva roky relativně řádného života, nemohly obstát. Dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
K dovolání obviněného J. S.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karlových Varech a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely svá zjištění v rozsahu výroku o jeho vině. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou uvedl, že se žádného z těchto skutků nedopustil. Učinily-li soudy odlišný závěr, nesprávně podle něj hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, nepřihlížely k výpovědím těch svědků, kteří podporovali jeho obhajobu, a nezabývaly se všemi rozhodnými okolnostmi.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se žádného z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému rozsudku a předcházejícímu řízení vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Právního posouzení skutku a ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení se netýkaly námitky obviněného J. S., které směřovaly výlučně proti výměře trestu. Námitky tohoto charakteru nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím speciálního zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se vztahuje k trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu vytýkat nelze. Obviněný J. S. však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo.
Pachatele trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. lze podle trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák. modifikované §42 odst. 1 tr. zák. potrestat odnětím svobody na sedm let a osm měsíců až třináct let a čtyři měsíce. Byl-li obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let a šest měsíců, nelze z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Vytýkal-li obviněný J. S., že uložený souhrnný trest odnětí svobody je trestem nepřiměřeně přísným, nebylo možné k této části dovolání přihlížet nejen se zřetelem k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s ohledem na další důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání obviněného J. S. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková