ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.832.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 832/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2004 o dovolání, jež podal obviněný O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 50/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, byl obviněný O. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) a odsouzen za tento trestný čin a za dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 10 T 6/96 (správně 10 T 6/99), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyřicet dva měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu prodeje a nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje, působit v obchodních organizacích zabývajících se obchodní činností s prodejem a nákupem zboží na pět let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti J. d. T., s. r. o., škodu ve výši 625.868,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti M. s. r. o., se sídlem B., na základě předchozí ústní dohody odebral od 4. 9. 1998 do 11. 9. 1998 postupně ve čtyřech případech v T. od obchodní společnosti J. d. T., s. r. o., drůbeží mražené výrobky v celkové hodnotě 726.268,- Kč, z této kupní ceny na místě uhradil pouze zálohu v celkové výši 100.000,- Kč, později ve splátkách dalších 400,- Kč a do současné doby této obchodní společnosti dluží 625.868,- Kč, přičemž zboží v celkové hodnotě 726.268,- Kč od poškozené obchodní společnosti získal za situace, kdy neměl dostatek finančních prostředků na úhradu tohoto zboží, při realizaci dalšího prodeje zboží spoléhal na okolnosti svojí povahou nejisté a zálohu na úhradu kupní ceny uskutečnil pouze proto, aby docílil odkladu zaplacení kupní ceny, kterou nebyl s ohledem na okolnosti schopen včas a řádně uhradit.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při nedotčeném výroku o vině, jak byl uveden v rozsudku soudu prvního stupně, odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 10 T 6/99, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §60a odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák., §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků a šesti měsíců, nad obviněným byl vysloven dohled v rozsahu ustanovení §26a a §26b tr. zák. a podle §60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby se ve lhůtě podmíněného odsouzení přičinil o náhradu škody, kterou trestnou činností způsobil, podle §49 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu prodeje a nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje, působit v obchodních organizacích zabývajících se obchodní činností s prodejem a nákupem zboží na pět let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny.
Obviněný podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody. V úvodní části dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., v závěru dovolání však toliko na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní; celá věc je podle něj „čistě obchodně právním vztahem“, jehož řešení náleží soudu civilnímu, nikoliv trestnímu, poněvadž jde pouze o nesplnění závazku. Ve shodě s námitkami uplatněnými v odvolání rozvedl, že se obchodní společnosti J. d. T., s. r. o., zavázal řádně zaplatit za odebranou drůbež, avšak následný chod událostí mu znemožnil závazkům dostát. Mražené zboží dodal panu M., který mu za ně dosud nezaplatil. Upozornil, že se do nepříjemné finanční situace dostal v důsledku neseriozního chování obchodního partnera, úmysl někoho poškodit mu prokázán nebyl. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného upozornil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 129/2003, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu předmětu podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a v zákazu působit v obchodních společnostech v pozici statutárního zástupce společnosti na pět let. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, a Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Státní zástupce uvedl, že byl-li pravomocně zrušen výrok o trestu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, nejednalo se v případě rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně o odsuzující rozsudek ve smyslu §122 odst. 1 tr. ř., jehož nezbytnou obsahovou součástí je i výrok o trestu, a tedy o rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítnuto. Dodal, že obviněný měl proti výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, brojit prostřednictvím dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 129/2003.
Primární otázkou, jíž se bylo třeba zabývat, jak ostatně vyznělo i z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, byla otázka přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle §265a odst. 3, 4 tr. ř.).
Významné též je, že dovolací soud přezkoumává sice podle hledisek uvedených v ustanovení §265i odst. 3 – 5 tr. ř. napadené rozhodnutí ve věci samé na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání, ovšem nezbytným předpokladem provedení této přezkumné činnosti je, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (resp. výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Dovolací soud nezpochybňuje, že jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo později k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení výroku napadeného rozhodnutí (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí (popřípadě proti neexistujícímu výroku) podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítne (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2003).
O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Dovolání obviněného je přípustné i za situace, kdy výrok o trestu v napadeném rozsudku byl později pravomocně zrušen. Dovolání obviněného směřovalo především proti správnosti výroku o vině, který byl odvolacím soudem ponechán beze změny, speciální zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se vztahuje k trestu, ani žádné konkrétní námitky vůči výroku o trestu, jež by bylo lze eventuálně podřadit pod jiný důvod dovolání, dovolatel neuplatnil. Nelze proto sdílet názor, že zrušením výroku o trestu v napadeném rozsudku v souvislosti s pozdějším uložením souhrnného trestu pozbyl rozsudek odvolacího soudu povahy rozhodnutí ve věci samé a že dovolání obviněného je tak nepřípustné.
Jak správně připomněl státní zástupce, obviněný byl po vyhlášení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250 odst. 1, 2 tr. zák. podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu předmětu podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu působit v obchodních společnostech v pozici statutárního zástupce společnosti na pět let. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 10 T 6/1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 129/2003, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Námitka státního zástupce, že v důsledku existence označeného rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jimiž byl zrušen mimo jiné i výrok o trestu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, pozbyl napadený rozsudek (jakož i rozsudek soudu prvního stupně) povahy odsuzujícího rozsudku a též rozhodnutí ve věci samé, není opodstatněná.
Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud napadený rozsudek podle §254 tr. ř. přezkoumal ve všech jeho výrocích. Protože zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o trestu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku a nově o trestu rozhodl. To, že výroky o vině i o náhradě škody shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, což přímo vyjádřil zvláštním výrokem. Odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině a výroku o náhradě škody nebylo možno zamítnout. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné; ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze jej zamítnout pouze zčásti.
Ani po zrušení výroku o trestu, který odvolací soud v napadeném rozsudku učinil (v souvislosti s uložením nového souhrnného trestu), nepozbylo rozhodnutí odvolacího soudu povahy rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř.; je zřejmé, že svým dopadem jím bylo v podstatě zamítnuto odvolání obviněného směřující proti výroku o vině (i výroku o náhradě škody) a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nadále nutno pokládat za rozhodnutí ve věci samé (analogicky §265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.).
Nutno dodat, že z hlediska přípustnosti dovolání je významné toliko zjištění, zda jde o rozhodnutí ve věci samé; není významné, zda má napadené rozhodnutí, splňuje-li podmínku rozhodnutí ve věci samé, povahu odsuzujícího rozsudku či nikoliv, jak naznačuje státní zástupce. Nelze souhlasit ani s názorem, že námitky proti správnosti výroku o vině by bylo lze uplatnit v rámci dovolání, jež by bylo podáno proti pozdějšímu rozhodnutí, kterým byl uložen souhrnný trest; toto rozhodnutí má vliv výlučně na výrok o trestu, nijak se nedotýká výroku o vině. Zrušují-li se v rámci ukládání souhrnného trestu též další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§35 odst. 2 tr. zák.), rozhodně se tím nerozumí výrok o vině.
Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pokud ve shodě s uplatňovanou obhajobou namítl, že uhradit kupní cenu mraženého zboží, které bylo odebráno v menším rozsahu, poněvadž zboží v ceně 101.039,- Kč nepřevzal, mu znemožnil výlučně jeho odběratel pan M., který mu za odebrané zboží ničím nezaplatil, čímž zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, opřel dovolání o námitky skutkové. Námitky této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Ze smyslu jeho námitek vyplývá, že pokládal za nesprávné vyvozovat trestněprávní odpovědnost z „čistě obchodně právního vztahu“, protože se podle jeho názoru jedná toliko o neschopnost dostát smluvním závazkům, nikoliv o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
S tímto právním názorem souhlasit nelze.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněného, který ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (§89 odst. 11 tr. zák.). Skutková část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. značné škody na majetku poškozené obchodní společnosti, především podvodné jednání obviněného vůči poškozené obchodní společnosti, které směřovalo k tomu, aby se obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný v době od 4. 9. 1998 do 11. 9. 1998 ve čtyřech případech na podkladě ústní dohody převzal od poškozené obchodní společnosti J. d. T., s. r. o., mražené výrobky v celkové hodnotě 726.268,- Kč, přičemž na místě uhradil zálohu v celkové výši 100.000,- Kč, později ve splátkách dalších 400,- Kč, a to ač neměl dostatek finančních prostředků na úhradu zboží, při realizaci dalšího prodeje zboží spoléhal na okolnosti svojí povahou nejisté a zálohu na úhradu kupní ceny uskutečnil jen proto, aby docílil odkladu zaplacení kupní ceny, kterou nebyl schopen včas a řádně uhradit.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný již v době uzavření kupních smluv, tedy než získal majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku, jednal s vědomím, že peněžní částku odpovídající kupní ceně nebude moci ve sjednané lhůtě zaplatit, že vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze předstíral, a kupní smlouvy byly pouze prostředkem k získání zboží od poškozeného a k obohacení obviněného.Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o finančních poměrech obviněného, který neměl peněžní prostředky, jimiž by mohl kupní cenu zaplatit, zohledňuje i relativně krátkou lhůtu, v níž mělo k zaplacení kupní ceny dojít a odpovídá též poznatkům o účelu, k němuž mělo být odebrané zboží skutečně použito.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4) přiléhavě uvedl, že obviněný vědomě překračoval princip poctivosti a odpovědnosti v obchodních vztazích; při uzavírání smluvního vztahu zamlčel svoji insolventnost, neseznámil zástupce poškozené obchodní společnosti se skutečnými záměry a s účelem, jemuž mělo odebrané mražené zboží sloužit. Zboží mělo být následně odebráno panem M., o jehož solventnosti a poctivosti neměl obviněný žádné věrohodné poznatky, z čehož odvolací soud důvodně vyvodil, že obviněný neměl a nemohl mít náležitou jistotu, že mu tímto mužem bude za dodané zboží řádně a včas zaplaceno. Přesvědčivě pak odvolací soud uzavřel, že obviněný od samého počátku jednal v úmyslu vylákat zboží, které nemohl a nemínil zaplatit. Složil-li zálohy, činil tak jen proto, aby se stylizoval do pozice poctivého obchodníka a aby mu byl umožněn další odběr zboží. Čin obviněného proto nelze kvalifikovat jako obchodně právní vztah motivovaný „mladistvým podnikatelským elánem s nedostatkem obchodních zkušeností“, ale jako jednání charakterizované tím, že obviněný splnění závazku již v době jeho vzniku činil závislým na nejistých budoucích událostech, které mohou ale také nemusejí nastat, a pro případ, že nenastanou, jednal s vědomím, že uvedením poškozeného v omyl (ohledně schopnosti obviněného splnit závazek řádně a včas) dojde k jeho obohacení ke škodě majetku poškozeného, a byl s tím srozuměn (k tomu srov. přiměřeně č. 54/1967, 57/1978, 38/2001 Sb. rozh. tr. aj.).
Podle §37 odst. 1 obč. zák. ( §1 odst. 2 obch. zák.) právní úkon musí být učiněn svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského (obchodního) práva spojují. V oblasti obchodních závazkových vztahů sem patří jak případy, kdy jednající nechtěl způsobit právní účinky, které obchodní zákoník s odpovídajícím projevem vůle spojuje, tak i případy, kdy věděl, že povinnosti, které na sebe v důsledku projevu vůle převzal, objektivně splnit nemůže, a pro případ, že tento následek nastane, byl s tím srozuměn. Nevážnost projevu vůle obviněného je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmá a právní úkony (tj. kupní smlouvy), které uzavřel, jsou neplatné. Ve všech případech jde o tzv. absolutní neplatnost, která působí přímo ze zákona, a to od počátku. Protože subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou, nelze apelovat na plnění či neplnění závazků, které by z něho vyplývaly.
Za takových okolností se nelze dovolávat ani znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozenému v dohodnuté době odpovídající plnění, tj. kupní cenu, pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že poškozený mu dodal zboží a převedl na něho vlastnická práva k němu, což bylo prostředkem primárně pro jeho obohacení, je vyloučeno posuzovat věc jen jako běžný projev „podnikatelského rizika“, příp. druhotné platební neschopnosti, a tedy jako nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, jak namítl obviněný.
Obviněný v úvodní části svého dovolání odkázal rovněž na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v závěru dovolání však již označil jen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naznačenou nesrovnalost dovolací soud vyložil podle obsahu podání obviněného, maje přitom na zřeteli již uvedenou zásadu, že nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., aniž by byl podpořen konkrétně uplatněnými námitkami.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dovolání neuvedl jedinou konkrétní námitku, jež by korespondovala s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto k této části dovolání obviněného nebylo relevantně přihlédnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková