ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.870.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 870/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2004 o dovolání obviněného J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 5 To 752/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 74/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Š. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 5 To 752/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 1 T 74/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se trestných činů dopustil tím, že dne 18. 7. 2003 kolem 24.00 hod. v J. po předchozím požití alkoholu před restaurací S. v ulici N. R. chytil poškozeného J. L., bil ho pěstmi do obličeje a současně požadoval vydání finanční hotovosti 500,- Kč s tím, že pokud tak neučiní, bude mu každý následující den uvedenou částku vyplácet; pak ho chytil za vlasy a proti jeho vůli ho odvlekl do místa jeho přechodného bydliště ve S. ulici, kde ho pod pohrůžkou, že zpřeláme nohy jeho otci, donutil k otevření bytových dveří a bez jakéhokoliv souhlasu vstoupil do bytu, v kuchyni přistoupil k poškozené E. D., chytil ji jednou rukou za vlasy a požadoval, aby mu dala 500,- Kč, když odmítla, začal ji druhou rukou uzavřenou v pěst opakovaně bít do obličeje a znovu požadoval peníze nebo kartu do bankomatu, což poškozená odmítala, a proto přikázal, aby mu poškozený J. L. podal nůž, avšak on tak neučinil; poté poškozenou E. D. pustil, ta využila situace a z bytu utekla a následně za ní vyběhl i poškozený J. L.; poškozená E. D. utrpěla zlomeninu nosu a hematomy v obličeji, poškozený J. L. hematomy v obličeji a poranění hrudníku, která si vyžádala lékařské ošetření. Tohoto jednání se obviněný dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 9 T 26/99, odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři léta a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 19 C 16/2000, k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 4. 3. 2003 se stanovením zkušební doby na tři roky.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že skutková zjištění soudů jsou neúplná a nesprávná. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou znovu opakoval, že se před barem S. s poškozeným J. L. bavil o penězích, které poškozenému údajně dlužil jeho kamarád M. H. Vznikla mezi nimi slovní rozepře, při které poškozenému řekl, že pokud bude muset M. H. skutečně peníze v částce 500,- Kč poškozenému dát, tak mu je poškozený vydá a on je vrátí M. H.; připustil, že v napětí poškozeného udeřil opakovaně pěstí do obličeje. Zdůraznil, že motivem jeho jednání byla snaha zabránit poškozenému, aby nepožadoval peníze na M. H., nikoliv záměr zmocnit se násilím peněz poškozeného. Soudy podle něj učinily nesprávné a ničím nepodložené závěry o tom, že obviněný současně poškozeného fyzicky napadl i po něm požadoval finanční částky a že protiprávní jednání, v němž byl spatřován trestný čin loupeže, započalo útokem na poškozeného před barem a trvalo až do doby, než opustil byt poškozené E. D., neboť jednal v úmyslu zmocnit se peněz v bezprostřední časové návaznosti na násilí vůči oběma poškozeným. Uvedl, že skutek od počátku vykazuje jak po stránce objektivní, tak i subjektivní znaky trestného činu vydírání, poněvadž způsob jeho jednání a jeho úmysl směřoval k tomu, aby mu poškozený J. L. vydal finanční částku někdy v budoucnu, pokud by ji získal od M. H. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jakož i rozsudek Okresního soudu v Děčíně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení; obviněný podle něj fakticky napadl soudem učiněná skutková zjištění a sám na základě odlišného posouzení provedených důkazů dospěl k jiným závěrům než soud. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Děčíně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ústí nad Labem. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že poškozené J. L. a E. D. současně fyzicky napadl a požadoval po nich peníze a že útok této povahy započal již před barem S. a trval až do doby, než opustil byt poškozené E. D. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly, uvedl, že poškozeného J. L. napadl jen proto, aby mu zabránil požadovat po M. H. částku 500,- Kč a jeho jednání po celou dobu jeho trvání směřovalo k tomu, aby mu poškozený peněžní částku, pokud by ji od M. H. někdy v budoucnu získal, vydal. Z těchto závěrů vyvozoval, že se nemohl dopustit trestného činu loupeže, neboť takový skutek vykazuje znaky trestného činu vydírání.
Ve skutečnosti však obviněný polemizoval se skutkovým zjištěním soudu, poněvadž z popisu skutku, jak byl soudem zjištěn, a dále též z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že před barem S. poškozeného J. L. napadl údery pěstmi a současně po něm požadoval částku 500,- Kč, totéž za shodných okolností požadoval posléze i po poškozené E. D. Soud prvního stupně zdůraznil, že obviněný jednal v úmyslu zmocnit se peněz v bezprostřední časové návaznosti na násilí, kterého se vůči poškozeným dopouštěl (strana 3 jeho rozsudku). S jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud, když v odůvodnění napadeného usnesení (strana 4) shrnul, že obviněný použil násilí ve snaze získat finanční prostředky, ať již formou peněžní hotovosti nebo za pomoci platební karty výběrem z bankomatu. Námitku obviněného nelze proto hodnotit jinak než jako námitku skutkovou, protože v podstatě směřuje proti tomuto zjištění.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu loupeže, ale pouze trestného činu vydírání. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková