ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.888.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 888/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2004 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 61 To 445/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 101/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 5 T 101/99, byl obviněný P. V. uznán vinným pod body I./1 - 40 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodech I./1, 6, 11, 41), kterého se dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době měsíce dubna 1999 na základě inzerátu v A. ze dne 26. 4. 1999 se pokusil vylákat na poškozeném J. S., 20.000,- Kč pod falešnou záminkou, že jako pracovník agentury vyhledávající odcizená vozidla může poškozenému vypátrat, kde se nachází jeho odcizené vozidlo Škoda Forman,přičemž však poškozený ztratil důvěru a požadovanou částku nepředal, přičemž k jednání došlo v B. c. vedle kina G. na J. M.,
2) v přesně nezjištěné době měsíce dubna 1999 opět na základě inzerátu v A. pod stejnou záminkou možnosti vyhledat odcizené vozidlo poškozenému V. U., převzal od poškozeného na parkovišti v O. zálohu ve výši 20.000,- Kč, přičemž se jednalo o odcizené vozidlo zn. Peugeot GLD,
3) v přesně nezjištěné době měsíce února 1999 pod falešnou záminkou si na údajně krátkou dobu za účelem nošení zapůjčil od své tehdejší družky D. P., v obci Ž., ul. V., okr. B., náramek ze žlutého kovu v hodnotě 1.200,- Kč, který však po dvou dnech věnoval jiné osobě,
4) dne 23. 3. 1999 si v A. S. v P. nechal prostřednictvím poškozené D. P. zapůjčit vozilo zn. Seat Cordoba, pod falešnou záminkou, že poplatky spojené s užíváním vozu bude hradit, což do současné doby neučinil a poškodil D. P. o částku 14.303,- Kč,
5) dne 19. 4. 1999 v B. obdobným způsobem si nechal prostřednictvím D. P. zapůjčit vozidlo zn. Škoda Felicia, pod falešnou záminkou, že poplatky bude hradit, což do současné doby neučinil a poškodil D. P. o částku 5.967,- Kč,
6) v přesně nezjištěné době měsíce února 1999 pod falešnou záminkou výhodné obchodní transakce se pokusil na R. G., prostřednictvím telefonického rozhovoru vylákat částku 35.000,- Kč, což se mu nepodařilo, protože poškozený neměl v předmětné době částku k dispozici,
7) v přesně nezjištěné době měsíce března 1999 ve S. vylákal pod falešnou záminkou na budování společného bytu v P. částku 10.000,- Kč na R. G., s tím, že peníze vrátí do jednoho týdne, což se dosud neuskutečnilo
8) v přesně nezjištěné době měsíce dubna 1999 v M., okr. P. opět od R. G. vylákal pod falešnou záminkou krátkodobé půjčky radiopřehrávač zn. Panasonic v hodnotě 7.500,- Kč s tím, že přehrávač vrátí do tří dnů, což neučinil do současné doby,
9) v přesně nezjištěné době měsíce dubna 1999 v M. vylákal pod falešnou záminkou budování vymahatelské firmy od J. P., částku 20.000,- Kč, přičemž k rozjezdu údajné firmy vůbec nedošlo a peníze použil pro svou potřebu,
10) na přelomu měsíce dubna a května 1999 v M. M. vylákal od J. P. pod falešnou záminkou úhrady stavebního materiálu složeného u jeho dívky a se slibem vrácení do tří dnů částku 36.000,- Kč, což se neuskutečnilo a peníze použil pro vlastní potřebu,
11) v přesně nezjištěné době měsíce května 1999 opět o J. P. v M. M. se pokusil vylákat částku 40.000,- Kč za účelem úhrady blíže neurčených transakcí, což se mu nepodařilo, neboť, než se mohl vyjádřit, na co peníze potřebuje, byl poškozeným vykázán,
12) v přesně nezjištěné době měsíce října 1998 na ubytovně A. ve S. vylákal pod falešnou záminkou splacení dluhu bratrovi na své tehdejší družce J. H., 5.000,- Kč s tím, že peníze vrátí, až budou žít ve společné domácnosti, což neučinil a peníze použil pro svou potřebu,
13) kolem 10. 10. 1988 (správně má být 1998) v L. vylákal opět od družky J. H. částku 6.000,- Kč za údajným účelem uhrazení dluhu v restauraci v L., kde pracoval jako číšník se slibem vrácení peněz, což neučinil,
14) kolem 14. 10. 1998 ve S. vylákal pod falešnou záminkou půjčky pro spolupracovnici R. opět od družky J. H. částku 6.000,- Kč s falešným slibem návratu peněz při dalším společném soužití, což neučinil,
15) v přesně nezjištěné době měsíce října 1998 opět ve S., opět od J. H. vylákal pod falešnou záminkou úhrady údajného telefonního dluhu svých rodičů částku 4.000,- Kč, kterou nevrátil,
16) v měsících říjen 1998 až březen 1999 vylákal na poškozené J. H. vždy částku 600,-Kč na zaplacení výživného pro svého nezl. syna P. se slibem, že peníze vrátí, což však neučinil, čímž jí vznikla škoda ve výši 3.600,- Kč,
17) v měsíci listopadu 1998 ve S. vylákal od J. H. mobilní telefon pod podvodným slibem, že uhradí protelefonovanou částku 3.000,- Kč, což neučinil,
18) v první polovině měsíce listopadu 1998 ve S. vylákal na pošk. J. H. částku 10.000,- Kč na různé výdaje pod falešnou záminkou, že peníze vrátí při nejbližší výplatě, což neučinil,
19) opět v listopadu 1998 v P. si zapůjčil od J. H. sportovní soupravu v hodnotě 800,- Kč, údajně na cestu, s návratností do týdne, což neučinil,
20) opět v měsíci listopadu v P. si zapůjčil prostřednictvím J. H. v autopůjčovně ve S. osobní vozidlo zn. Škoda Forman s tím, že výpůjční částku 3.500,- Kč vrátí, což neučinil,
21) v listopadu 1998 v P. vylákal na J. H. další částku 2.000,- Kč na provoz vozidla zn. Škoda Forman z autopůjčovny Š. ve S. a peníze opět nevrátil, jak sliboval
22) v listopadu 1998 v P. opět od J. H. a opět na prodloužení provozu vozidla zn. Škoda Forman z autopůjčovny Š. vylákal částku 4.500,- Kč a nevrátil, jak sliboval, přičemž do současné doby tak dluží autopůjčovně Š. částku 2.860,- Kč
23) koncem měsíce listopadu 1998 v P. vylákal od J. H. sadu golaklíčů v hodnotě 500,-Kč s tím, že ji obratem vrátí, což neučinil,
24) počátkem prosince 1998 v P. vylákal od J. H. halogenovou svítilnu za 80,- Kč s tím, že ji vrátí do vánoc, což neučinil,
25) v polovině měsíce prosince 1998 opět v místě bydliště družky J. H. od ní vylákal valuty, marky a dolary v hodnotě 7.880,- Kč, údajně na výhodnou výměnu, což neučinil,
26) dne 21. 12. 1998 pod falešnou záminkou odvrácení vlastního trestního stíhání vylákal od J. H. částku 11.500,- Kč, kterou vybral z vkladní knížky,
27) před vánocemi 1998 v bydlišti družky vylákal od J. H. zlatý řetízek s přívěskem v hodnotě 3.000,- Kč na cestu do P. s tím, že to vrátí po návratu, což neučinil,
28) v polovině měsíce ledna 1999 v bydlišti J. H. opět vylákal na ní částku 10.000,- Kč na blíže neurčené výdaje se slibem vrácení, což neučinil,
29) koncem ledna 1999 v bydlišti J. H. od ní vylákal na cestu do P. walkmana zn. Philips v hodnotě 400,- Kč s tím, že po návratu vrátí, což neučinil,
30) v měsíci květnu 1999 vylákal na cestu do P. částku 1.000,- Kč od J. H. se slibem vrácení, což neučinil,
31) v květnu 1999 načerpal benzín v hodnotě 1.000,- Kč u benzínové stanice H. a čerpadlářce R. T. slíbil částku uhradit druhý den, což neučinil a peníze zaplatila družka J. H.,
32) před vánocemi 1998 vylákal v P., okr. D. od J. H. – matky jeho družky J. – 2 zlaté řetízky s přívěsky v hodnotě 5.000,- Kč údajně na zapůjčení, aby měl něco na krku, přičemž tyto však nevrátil a místo toho vrátil bezcenné imitace,
33) dne 7. 1. 1999 ve S. vylákal od J. H. vkladní knížku a z ní vybral částku 7.000,-Kč na zaplacení autopůjčovného pod slibem návratnosti, což neučinil,
34) dne 14. 1. 1999 v P. od J. H. vylákal částku 5.000,- Kč, údajně pro potřeby advokáta s tím, že to do měsíce vrátí, což nikdy neučinil
35) v únoru 1999 opět v P. od J. H. vylákal částku 4.000,- Kč s tím, že do měsíce vrátí, což neučinil,
36) v měsíci listopadu 1998 vylákal od A. G., v P. částku 50.000,- Kč na údajné zaplacení bytu, ve kterém by měl žít s vnučkou poškozené J. H., což nebyla pravda,
37) na přelomu listopadu a prosince 1998 vylákal pod touž záminkou vyplacení bytu na A. G. částku 60.000,- Kč a peníze nevrátil ani nepoužil na slibovaný účel,
38) v prosinci 1998 opět v P. vylákal na A. G. částku 20.000,- Kč pod falešnou záminkou úplatku pro svého nadřízeného za účelem vymazání rejstříku trestů, což nebyla pravda,
39) dne 19. 1. 1999 vylákal na A. G. částku 30.000,- Kč pod falešnou záminkou, aby nebyl zatčen policií s tím, že peníze do měsíce vrátí, což neučinil,
40) v květnu 1999 ve S. se neúspěšně pokusil vylákat od J. R., částku 15.000,- Kč na zařízení bytu, což se mu nepodařilo, neboť příslušnou částku neměla v té době poškozená k dispozici,
přičemž celkově tak poškodil výše uvedené poškozené o částku 489.805,- Kč.
Dále byl uznán vinným pod bodem II./1 – 2 trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že
1) na začátku měsíce ledna 1999 převzal ve S. od J. R., částku 8.000,- Kč s tím, aby ji předal své družce J. H., což však neučinil a peníze použil pro svoji potřebu
2) dne 15. 2. 1999 převzal od A. G., vkladní knížku s tím, že na ni uloží částky, které jí dlužil za předchozí půjčky, ale na místo toho bez vědomí majitelky vybral i zbývající částku 17.000,- Kč, kterou pak rovněž nevrátil.
Za to byl podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 1 T 34/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 5 T 101/99, ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil za použití §250 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a pěti měsíců. Pro jeho výkon jej zařadil ve smyslu §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti naposledy citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 61 To 445/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 5 T 101/99, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. Z. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková tvrzení obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyla z právního hlediska posouzena soudy obou stupňů v souladu s platným právem. U skutků pod body I./1. - 2., 7. - 11. shledal pochybení soudů v nedostatečném prokázání subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a vyjádřil, že tato by měla být naplněna už v době jeho jednání popisovaného ve skutkové větě výroku o vině. Tutéž výtku směřoval proti skutku pod bodem I./3., u něhož navíc namítl, že za situace, kdy by byly naplněny podmínky trestnosti činu, nejednalo by se o trestný čin podvodu, nýbrž o jiný trestný čin. Skutky popsané v bodě I./4., 5. nelze podle tvrzení obviněného označit za jím spáchané podvodné jednání, protože smlouvu o půjčce motorového vozidla uzavřela osoba od něj odlišná a za vypůjčení těchto vozidel obviněný ujednané částky téměř uhradil, když nezaplaceno zůstalo vždy jenom několik dnů. Ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body I./6. a 40. vytkl, že je nelze označit za podvodné jednání, neboť každá neakceptovaná oferta by musela pokaždé představovat pro oferenta trestní stíhání. U skutků uvedených v bodech I./12. - 39. a II./1., 2. souvisejících s jeho tehdejší přítelkyní J. H. a její rodinou vyjádřil, že nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty označeného trestného činu podvodu, zejména z pohledu subjektivní stránky, a u skutků pod body I./12. a 13. nedošlo dokonce ani k naplnění údajné záminky, za níž k poskytnutí peněz mělo dojít. Tyto nedostatky vysvětlil především z pohledu způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, neboť je přesvědčen, že tak učinily v rozporu se zákonnými kritérii a dospěly k chybným právním závěrům. U většiny těchto činů orgány činné v trestním řízení vzaly za prokázaná pouhá tvrzení členů rodiny H. bez ohledu na to, že dovolatel prokázal, že těmto poškozeným prostřednictvím svých příbuzných zaplatil dokonce zřejmě vyšší částky, než byly předmětem této trestní věci.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám vynesl rozsudek, kterým jej zprostí obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k předmětnému dovolání vyjádřil v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. Stručně shrnul obsah předchozích rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a konstatoval, že obviněný v dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky obsahově stojí mimo rámec tohoto i všech ostatních dovolacích důvodů, neboť se primárně domáhá odlišného hodnocení důkazů a v návaznosti na to i změny skutkových zjištění. K námitkám obviněného týkajícím se existence subjektivní stránky trestného činu uvedl, že skutková část výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, jež vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Připustil, že skutková část výroku o vině tímto trestným činem neobsahuje explicitně konkrétní skutková zjištění, která by výstižně naplnila zákonný znak podvodného jednání obviněného od počátku. Jde pouze o nepřesnost a neúplnost v popisu skutku a nikoliv o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu hmotného práva, a uvedenou vadu lze považovat jen za porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech výroku rozsudku. Uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil toto své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda lze považovat uplatněné dovolací důvody za takové, které uvádí ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Pod takto obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit výhrady k dílčím útokům popsaným ve skutkových zjištěních rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 pod body I./12.-19. a II./1., 2., protože, i když dovolatel poukázal na nedostatek subjektivní stránky, jde o tvrzení formální povahy, neboť uvedený znak skutkové podstaty zmiňuje jen v jeho obecné rovině, aniž by ho skutečně - v jeho materiálním smyslu - podložil argumentací, která by jej obsahově naplňovala. Obviněný v rozporu se shora vymezenou zásadou námitky uplatněné v této části podaného dovolání opřel výhradně o nedostatky skutkové povahy; nevychází přitom ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ale z vlastního tvrzení. Napadeným rozhodnutím v této souvislosti vytýká, že skutková zjištění vycházejí z nesprávného způsobu hodnocení provedených důkazů, při kterém bylo přihlíženo výhradně k výpovědím poškozených, aniž by byl brán zřetel na výpověď a obhajobu obviněného. V této části dovolání nebyl ve shodě se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn výše citovaný dovolací důvod, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který není v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami obviněného nemohl zabývat, neboť v této části bylo dovolání podáno z jiného dovolacího důvodu, než který je v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. uveden. Pokud by nebyly obviněným uplatněny současně i jiné právně relevantní námitky, bylo by nutné dovolání odmítnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z hlediska napadených rozhodnutí i obsahu dovolání ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je právně přijatelná ta část podaného dovolání, která se týká dílčích útoků uvedených pod body I./1.-11. a 40. výroku odsuzujícího rozsudku. Ve vztahu k nim dovolatel namítá, že v rozsudku soudu prvního stupně popsaná skutková zjištění nebyla z právního hlediska posouzena v souladu s platným právem, a uvádí další konkrétní skutečnosti, na jejichž základě použitou právní kvalifikaci považuje za nesprávnou. V této souvislosti především poukazuje na to, že v posuzovaném jednání nebyly naplněny znaky podvodného jednání a subjektivní stránka trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spočívající přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle §3 odst. 3 tr. zák. k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Ze skutkových zjištění popsaných ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům dopadajícím na dovolací důvod uplatněný obviněným vyplývá, na základě jakého subjektivního vztahu k vzniklému následku obviněný jednal a v čem je spatřováno podvodné chování, pokud je vyjádřeno v popisu skutku slovním obratem, že se „pokusil vylákat“ nebo „vylákal“ (body 1., 2., 11., 40.) anebo že jednal „pod falešnou záminkou“ (body 3. až 10.).
Uvedeným způsobem formulovaná skutková zjištění jsou dostatečná pro vyjádření zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť prokazují, že pachatel již v době, kdy požadoval na poškozených u jednotlivě popsaných dílčích činů plnění, jednal v úmyslu peníze či věci nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě. Vylákání peněz od poškozených v tomto konkrétním případě znamenalo, že obviněný uváděl skutečnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Poškozeným sděloval informace, které nebyly pravdivé, neboť si je vymyslel právě proto, aby u poškozených vzbudil přesvědčení o své věrohodnosti a tím vytvořil předpoklad, že mu věci či peníze nebo službu poskytnou. Jeho subjektivní vztah k takto sdělovaným nepravdivým informacích svědčí o tom, že chtěl od poškozených požadované plnění získat, nevrátit je, ponechat si je nebo výtěžek z nich pro sebe a poškozeným tím způsobit majetkovou újmu.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností nedostatek právního posouzení ve vztahu k subjektivní stránce neshledal, protože z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný v době, kdy poškozeným uváděl nepravdivé informace, věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát daným slibům (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 47/2002 Sb. rozh. tr.) nebo v některých případech věděl, že peníze na úhradu mít nebude, a pro případ, že je nebude moci vrátit, byl s tím srozuměn. Ze všech popsaných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v uvedených dílčích útocích shodně sliboval vrácení zapůjčených věcí a finančních částek většinou v krátkém časovém období, ačkoli v té době neměl stálý zdroj příjmů ani žádné vlastní finanční prostředky, z nichž by mohl dlužné částky vrátit. Jednotlivé útoky spočívající v nepravdivých slibech a záminkách byly často velmi podobného, někdy dokonce totožného obsahu.
Z vymezení uvedených skutkových zjištění a obsahu spisu rovněž plyne, že obviněný uváděl poškozené coby věřitele v omyl. Uvedení v omyl je takové jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nekorespondují s faktickým stavem věci. Způsobů, jimiž lze poškozeného uvést v omyl, může existovat celá řada, mohou mít různou formu a záviset na různých životních okolnostech či situacích. Lze mezi ně podřadit mimo jiné i sdělení nepravdivé informace. V této souvislosti je možné přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, pokud v rámci svých rozhodnutí shledaly, že ve všech naznačených dílčích činech obviněný jednal podvodně, a to i přesto, že poškození vždy nevěděli, že obviněný uváděné okolnosti jen předstírá [např. u poškozeného J. S. (v bodě 1.), jemuž sdělil, že je pracovník agentury vyhledávající odcizená vozidla], obdobně i u poškozeného V. U. (v bodě 2.), u něhož však jednání obviněného zůstalo jen ve stadiu pokusu, protože poškozený nakonec pojal podezření, že obviněný nejedná poctivě, a další kontakty s ním přerušil]. U poškozené D. P. (v bodech 3.-5) obviněný své snahy na vylákání zlatých šperků (bod 3.) nebo poskytnutí služby ve formě uzavření smlouvy o pronájmu vozidla z půjčovny (body 4., 5.) založil na důvěře, kterou tato poškozená k němu jakožto jeho blízká přítelkyně (sama se považovala za jeho družku) cítila. Obviněný zneužil náklonnosti poškozené a předstíral, že jí šperky vrátí ve lhůtě do dvou dnů s tím, že je chce po tuto dobu sám nosit. Tato záminka však byla od počátku nepravdivá, protože již v době těchto dvou dnů poškozená sama zjistila, že obviněný šperky nemá. Jeho výmluvy, proč tomu tak je, jen svědčí o tom, že již v době, kdy je od poškozené vylákal, věděl, že jí je vrátit nechce. Obdobně se choval k této poškozené v dalších dvou případech, kdy pod slibem, že jí bude platit nájemné, ji požádal, aby uzavřela dne 23. 3. 1999 smlouvu na zapůjčení vozidla zn. Seat Cordoba v A. S. v P., a zanedlouho (se stejným ujištěním) dne 19. 4. 1999 v B. vozidla zn. Felicia. Tato vozidla poté, co k nim poškozená na své jméno v půjčovnách uzavřela smlouvy o nájmu vozidel, obviněný užíval sám a poškozené sjednané nájemné spojené s užíváním těchto vozidel neuhradil.
Z těchto zjištění, která učinil shodně jak soud prvního stupně, tak v návaznosti na něj i odvolací soud, je dostatečně znak podvodného jednání obviněného ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu objasněn, a nedostatky, které obviněný v dovolání vytýkal, Nejvyšší soud neshledal.
Pokud obviněný poukázal na skutečnost, že jeho rodina poškozeným uhradila vzniklou škodu, pak v tomto případě jde toliko o náhradu škody již jím způsobené, neboť trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je dokonán obohacením se pachatele nebo jiného, což v namítaných dílčích útocích ve vztahu k poškozené D. P. nastalo v okamžiku, kdy obviněný od ní vozidlo zn. Seat Cordoba převzal. Obdobě se tak stalo i v případě vozidla zn. Felicia, neboť čin je v takovém případě dokonán převzetím předmětu, na který se smlouva o nájmu osobního automobilu vztahovala (jde o právní vztah založený na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle §630 a násl. obch. zák.). Dodatečné hrazení peněžní částky je proto třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku pod bodem I. napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 5 T 101/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 61 To 445/2003, jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., je zcela správné a odpovídá zákonu. Soud nalézací posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně týkajícími se výroku o vině se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení. Je nutné zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou částečně totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně. Z těchto důvodů je třeba konstatovat, že dovolání obviněného P. V. je zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová