ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.893.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 893/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2004 o dovolání obviněného Z. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 63/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 292/2000, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 63/2002, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 3 T 292/2000.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Blansku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 3 T 292/2000, byl obviněný Z. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 16. 6. 2000 kolem 11.00 hod. řídil na účelové komunikaci mezi K. a W. m. v B., okr. B., patřící do L. s. T., kde je na vjezdu na této komunikaci umístěná dopravní značka zákazu vjezdu všech vozidel, osobní automobil tov. zn. Škoda 110 R, majitele B. K., a při projíždění nepřehledné pravotočivé zatáčky, poté co spatřil proti sobě jedoucího cyklistu M. B., sešlápl brzdový pedál, čímž se jeho vozidlo přední částí dostalo do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetlo s protijedoucím cyklistou M. B., kterému tak způsobil zranění, kterým po převozu do nemocnice podlehl“. Za tento trestný čin, jakož i za trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 3 T 138/2000, byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří a půl roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 3 T 138/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně rozhodl rovněž o náhradě škody.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 63/2002, rozhodl o odvoláních podaných proti shora citovanému rozsudku obviněným a státním zástupcem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného Z. B. uznal vinným skutkem ve shodě s tím, jak byl popsán již soudem prvního stupně, který právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin, jakož i za trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 3 T 138/2000, obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dohledem. Dále obviněnému uložil podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tři a půl roku.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. Č. s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu, a namítl nesprávnost právního, resp. hmotně právního posouzení svého jednání.
V rámci takto uplatněného mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul skutečnosti vyplývající z výroku napadeného rozsudku a namítl, že nesprávnost právního posouzení zjištěného skutku spatřuje v tom, že byl shledán vinným porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že důležitou povinnost uloženou zákonem neporušil a ani porušit nemohl vzhledem k tomu, že charakter vozovky, na které došlo ke střetu s poškozeným M. B., neodpovídá účelové komunikaci a nespadá tedy do režimu pozemků určených k plnění funkcí lesa. Komunikace, na které ke střetu s poškozeným došlo, sloužila do 6. 11. 2000 jako příjezdová komunikace k lesní chatě L. s. T. Dne 6. 11. 2000 byla podle informace, kterou obviněný získal od Ing. S. z polesí T., předmětná chata odstraněna odbornou firmou, přičemž na tyto práce byla vystavena faktura. Neporušil tudíž důležitou povinnost uloženou mu podle zákona č. 289/1995 Sb., protože režim cesty nelze vztáhnout na působnost citovaného zákona. S ohledem na tuto skutečnost nelze tedy podle dovolatele použít, tak jak to učinil odvolací soud, ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. Dále obviněný rozvedl, že nebylo prokázáno, že v době, kdy došlo k dopravní nehodě, byly na inkriminované komunikaci instalovány dopravní značky, omezující nejvyšší povolenou rychlost na 30 km/h. Dalšího zásadního pochybení se měl odvolací soud dopustit, když bez dalšího zcela odmítl závěry soudního znalce z oboru dopravy Ing. A. V. a vyvodil závěry, které byly v příkrém rozporu se zásadou materiální pravdy, jak to předpokládá §2 odst. 5 tr. ř. Znalec přitom jednoznačně uvedl, že obviněný nemohl nehodě zabránit vzhledem k tomu, že to byl poškozený M. B., který nepřiměřenou a hazardní jízdou vjel na jeho polovinu vozovky a zavinil střet s vozidlem dovolatele.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněný Z. B. se v celém rozsahu zprošťuje obžaloby.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo doručeno dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. K námitce dovolatele, že komunikace, na níž k dopravní nehodě došlo, nebyla účelovou komunikací, poukázal na doznání obviněného, když u hlavního líčení vypověděl, že neměl vyřízeno povolení k jízdě motorovým vozidlem v popsaném lesním úseku. Odkázal na zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, a ČSN 736108 – Lesní dopravní síť, z nichž vyplývá, za jakých podmínek by bylo možno zmiňovanou komunikaci používat řidiči motorových vozidel. Zdůraznil, že obviněný porušil ustanovení §20 zákona č. 289/1955 Sb., o lesích, a nerespektoval zákazovou dopravní značku „Zákaz vjezdu všech vozidel“. Citovanou ČSN, z níž vyplývá doporučená rychlost jízdy 30 km/h, se rovněž neřídil. Protože neshledal v napadeném rozhodnutí vadu, kterou by bylo možné odstranit cestou dovolání, dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a nebo vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Uvedený dovolací důvod je v daném případě skutečně ve svém materiálním obsahu tvrzen a vyjádřen konkrétní vadou, spočívající v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Právě v této návaznosti na takto odůvodněné tvrzení o hmotně právním pochybení je poukázáno též na nesprávnost skutkového zjištění, protože jeho neúplnost se projevuje ve vadnosti a nesprávnosti použité právní kvalifikace. Za důvodné je možné takto podané dovolání považovat i proto, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Protože Nejvyšší soud neshledal ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř. žádné formální důvody, pro které by byl povinen dovolání odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle obsahu podaného dovolání obviněný napadenému rozhodnutí vytýká, že jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku nedošlo k porušení důležité povinnosti, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §224 odst. 2 tr. zák. Tento nedostatek opírá o tvrzení, že charakteru vozovky, na které došlo ke střetu s poškozeným cyklistou, neodpovídá vymezení pojmu účelové komunikace ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a také to, že v době, kdy došlo k dopravní nehodě, nebyla na předmětné komunikaci instalována dopravní značka omezující rychlost jízdy na 30 km/h.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Pro kvalifikovanou skutkovou podstatu citovaného trestného činu podle §224 odst. 2 tr. zák. platí, že čin uvedený v odstavci 1 spáchá pachatel tehdy, jestliže poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Za dopravní předpisy se v souladu s uvedenou právní kvalifikací považují všechny předpisy upravující provoz a pravidla provozu všech uvedených druhů dopravy. V projednávaném případě, kdy byl čin spáchán v rámci silniční dopravy, jde o předpisy, které upravují provoz a pravidla provozu na pozemních komunikacích, mezi něž patří zejména zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“) a další zákony a vyhlášky, např. zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 13/1997 Sb.“).
Účelovou komunikací podle §7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Podle §7 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb. je účelovou komunikací i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně (stejně i soudu prvního stupně) obviněný dne 16. 6. 2000 kolem 11.00 hod. řídil na účelové komunikaci mezi K. a W. m. v B., patřící do L. s. T., kde je na vjezdu na této komunikaci umístěná dopravní značka zákazu vjezdu všech vozidel, osobní automobil a při projíždění nepřehledné pravotočivé zatáčky poté, co spatřil proti sobě jedoucího cyklistu, sešlápl brzdový pedál, čímž se jeho vozidlo přední částí dostalo do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetlo s protijedoucím cyklistou, kterému tak způsobil zranění, jimž po převozu do nemocnice podlehl.
Závěr obou soudů o tom, že vozovka, na níž k dopravní nehodě došlo, byla účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1, 2 zák. č. 13/1997 Sb., je dostatečně podložen dokazováním provedeným v rámci řízení před soudem prvního stupně, v němž bylo zjištěno, že uvedená část komunikace mezi K. a W. m. v B. byla lesní cestou, která patřila L. Č. r., s. p., spravovanou ředitelstvím H. K., l. s. T. Dožaduje-li se obviněný svým dovoláním jiného závěru o charakteru této komunikace, nelze tuto jeho námitku považovat za opodstatněnou, neboť v obsahu spisu není založen žádný doklad uvádějící změnu, jíž se obviněný svou argumentací v podaném dovolání domáhá. S jeho výhradami nekoresponduje žádné zjištění vyplývající z protokolu o ohledání místa dopravní nehody (viz č. l. 91) provedeného Policií České republiky, Okresním ředitelstvím DI - dopravní nehody, B., který uvedenou komunikaci označil jako účelovou. Takto vymezený charakter předmětné komunikace koresponduje i se sdělením státního podniku L. Č. r., který je ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. vlastníkem této komunikace. Na podmínky režimu stanoveného pro užívání předmětné lesní cesty lze usuzovat z Pokynu VTŘ č. 15/1996 vydaného L. Č. r., s. p., ředitelstvím H. K., podle něhož způsob užívání této cesty je upraven v souladu s §20 odst. 1 písm. g) zák. č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „lesní zákon“), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je v lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly.
S ohledem na tato zjištění a právní závěry není pochyb o tom, že v době dopravní nehody byla předmětná pozemní komunikace účelovou komunikací ve smyslu ustanovení §7 zák. č. 13/1997 Sb. Pro režim a podmínky pro tuto účelovou komunikaci určené platí právní závěry a úvahy, které oba soudy ve vztahu k podmínkám pro vjezd na tuto komunikaci ve svých rozhodnutích rozvedly. Nejvyšší soud proto posoudil v tomto směru uplatněnou argumentaci obviněného za neopodstatněnou a z hlediska těchto výhrad napadený rozsudek za vadný nepovažuje.
Nejvyšší soud se však z podnětu dovolání podaného obviněným neomezil v rámci své přezkumné činnosti pouze na okolnosti vyplývající z takto úzce obviněným v dovolání vyjádřené argumentace. Obviněný své námitky zaměřil nejen proti této dílčí okolnosti, v níž shledává nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, ale dovolání podal především proto, že použitou právní kvalifikaci považuje za nesprávnou z toho důvodu, že soud druhého stupně v rozporu se zákonem vyhodnotil porušení důležité povinnosti. Těžištěm jeho dovolání je tak nesprávné zhodnocení kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., a to jak z hlediska způsobu a rychlosti jeho jízdy, tak z hlediska náležitého vyhodnocení způsobu jízdy poškozeného M. B., který měl podle tvrzení obviněného vjet nepřiměřenou a hazardní jízdou na jeho polovinu vozovky a tak zavinit střet s jeho vozidlem.
Podle skutkového zjištění, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního i druhého stupně, vyplývá, že obviněný vjel na účelovou komunikaci, která byla označena zákazovou značkou zákaz vjezdu všech motorových vozidel, a při projíždění nepřehledné pravotočivé zatáčky poté, co spatřil proti sobě jedoucího cyklistu, sešlápl brzdový pedál, čímž se jeho vozidlo dostalo přední částí do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetlo s protijedoucím cyklistou, který utrpěl zranění, na jehož následky zemřel.
Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav právně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a v odůvodnění svého rozsudku poukázal na znalecký posudek z oboru silniční dopravy s tím, že pro své úvahy z jeho závěrů vychází s odkazem na to, že „… obviněný svým jednáním porušil ustanovení §20 zák. č. 289/95 Sb., podle kterého je jízda a stání motorových vozidel v lesích zakázána. Obviněný při projíždění pravotočivé zatáčky jel rychlostí vyšší, než je rychlost návrhová pro daný typ komunikace (30km/h) vyplývající z normy ČSN 736108. Obviněný tedy jinému z nedbalosti způsobil smrt, protože porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona …“. V další části svého rozsudku s odkazem na závěry znaleckého posudku ohledně způsobu jízdy poškozeného M. B. uvedl „… protože soud shledal výrazný spolupodíl poškozeného na vzniku dopravní nehody, není dle soudu naplněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby, protože obviněný formálně porušil výše uvedenou povinnost uloženou mu podle zákona (§20 zák. č. 289/95 Sb.) a překročení návrhové rychlosti, která je 30 km/h, … uznal soud obviněného vinným trestným činem podle §224 odst. 1 tr. zák. …“.
Soud druhého stupně převzal zcela mechanicky pro své rozhodnutí o vině popis skutku tak, jak byl vymezen soudem prvního stupně (ve znění citovaném výše), avšak shledal v něm trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku k tomuto závěru rozvedl, že „… jestliže odvolací soud neměl pochybnosti stran závěrů učiněných znalcem, třeba vytknout soudu prvního stupně, že nehodnotil sám právní aspekty z tohoto vyplývající. Přebral závěr znalce na str. 17 jeho posudku, že jízda poškozeného neodpovídala, s ohledem na šířku komunikace, výhledovým možnostem. Vždyť sám znalec spočetl, že rychlost jízdy poškozeného v době střetu byla nejméně 36 km/h a poněvadž nic nesvědčí tomu, že přesahovala hranici 38 km/h, jedná se o pouhý dohad soudu prvního stupně – stran eventuelního spolupodílu poškozeného na vzniku dopravní nehody …“. Poté, co v další části svého rozhodnutí odvolací soud vyjádřil vzájemný poměr rychlosti přiměřené, znalcem vypočtené na 34 – 38 km/h, a rychlosti v rozmezí 36 - 44 km/h, kterou znalec určil jako rychlost, jíž se cyklista pohyboval v okamžiku střetu, učinil na základě toho závěr, že „… z žádného důkazu nevyplynuly podklady pro závěr, že se na vzniku nehodového děje cyklista alespoň spolupodílel, neboť nebylo zjištěno, že se pohyboval rychlostí vyšší, než byla rychlost přiměřená dané dopravní situaci …“.
Podle obsahu zpracovaného znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, znalec Ing. A. V. (č. l. 52 až 87) učinil závěr, že obviněný jako řidič vozidla při projíždění pravotočivé zatáčky rychlostí 42 až 52 km/h reagoval na vyjetí cyklisty ze zakrytého výhledu a začal intenzivně brzdit a asi po šesti metrech došlo ke střetu již při rychlosti 27 až 33 km/h. Ke střetu došlo v místech středu vozovky, do které se jízdní kolo pohybovalo z levé poloviny v jeho směru jízdy. Vlivem střetu došlo ke změně směru pohybu vozidla vlevo ve směru jeho jízdy, kde v důsledku stálého brždění vozidlo na dráze asi 4 m zastavilo. Chování cyklisty popsal tak, že se po spatření protijedoucího vozidla snažil vyhnout a po jízdě ve směru z levé do pravé poloviny vozovky a po krátkém brždění narazil v rychlosti od 36 do 44 km/h předním kolem do nárazníku vozidla. U obviněného jako řidiče motorového vozidla z technického hlediska neshledal možnost odvrácení předmětné nehody, neboť podle jeho závěru jel řidič přiměřenou rychlostí, v podstatě při pravém okraji vozovky a v okamžiku spatření protijedoucího jízdního kola reagoval včas intenzivním bržděním a k levé krajnici se dostal až po střetu v důsledku nárazu jízdního kola a cyklisty na jeho vozidlo. K možnosti odvrácení střetu cyklistou uvedl, že ten nehodu odvrátit mohl, pokud by jel rychlostí blízkou rychlosti přiměřené poloviční vzdálenosti rozhledu, což spočetl asi na 34 až 38 km/h, a také tím, že by jel při pravém okraji vozovky v koridoru šířky asi 1 m, při čemž by ke střetu nedošlo.
Skutková zjištění, z nichž vycházel soud druhého stupně, že vozidlo obviněného se odchýlilo od přímého směru své jízdy, dostalo se do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetlo s protijedoucím cyklistou, však neodpovídají závěrům znalce, neboť, jak je již výše poukázáno, znalec ve svých závěrech opakovaně vyjádřil, že vlivem střetu došlo ke změně směru pohybu vozidla vlevo ve směru jízdy automobilu, kde po stálém brždění na dráze asi 4 m vozidlo zastavilo.
Uvedená nesrovnalost má významný podíl na posouzení otázky, jak dalece obviněný naplnil znak porušení důležité povinnosti jako kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., neboť porovnáním těchto dvou možných příčin vzniku dopravní nehody, je patrný jejich nepoměr ve vztahu k významu podílu viny obviněného na příčině, z níž nehoda vznikla. Podle zjištění vycházejícího z popisu skutku soudy obou stupňů lze dovodit, že ke střetu vozidla s cyklistou došlo až v levé polovině vozovky (ve směru jízdy motorového vozidla), kam se toto vozidlo dostalo až v důsledku brždění vzniklého jako reakce po zpozorování proti sobě jedoucího cyklisty. To však neodpovídá okolnostem, které vycházejí ze závěrů učiněných znalcem, neboť na základě nich je patrné, že ke střetu motorového vozidla s cyklistou došlo v okamžiku, kdy obviněný jako řidič vozidla po spatření cyklisty pohybujícího se v jeho jízdním pruhu nejprve brzdil (asi 4 m), pak došlo ke střetu (na konci zjištěných brzdných stop) a v důsledku tohoto střetu se teprve motorové vozidlo vychýlilo ze svého přímého směru jízdy vlevo.
Tyto skutečnosti soud druhého stupně nikterak nezaznamenal ani nevyhodnotil a ponechal je zcela bez povšimnutí. Nehodnotil otázky významné pro posouzení, zda došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák., když se nezabýval tím, zda na podkladě okolností ve věci zjištěných byla dána skutečnost snižující míru zavinění obviněného vzhledem ke spoluzavinění poškozeného M. B. Tento cyklista jel v nepřehledné zatáčce podle závěru znalce v době těsně před střetem a před tím, než začal brzdit, v levé polovině vozovky (ve směru své jízdy, tedy zasahoval do té části vozovky, na níž se pohyboval obviněný se svým vozidlem. Až teprve v okamžiku, kdy poškozený vozidlo obviněného spatřil, začal brzdit a uhýbat vpravo do své poloviny vozovky. Ke střetu proto došlo ještě v pravé polovině vozovky ve směru jízdy obviněného, blíže k jejímu středu. Tento závěr vyplývající ze znaleckého posudku především odvolací soud (ale předtím ani soud prvního stupně) ve svých úvahách o míře zavinění obviněného nezhodnotil a nepřihlížel k němu.
Soud druhého stupně pouze v rámci svých úvah rozvedených jednostranně v odůvodnění svého rozhodnutí vytýkal soudu prvního stupně, že nehodnotil sám právní aspekty vyplývající ze závěrů učiněných znalcem, pokud převzal jeho závěr, že jízda poškozeného neodpovídala s ohledem na šířku komunikace výhledovým možnostem. Odvolací soud vycházel z toho, že znalec spočetl, že rychlost jízdy poškozeného v době střetu byla nejméně 36 km/h s tím, že nic nesvědčí tomu, že by přesahovala hranici 38 km/h, a proto takový závěr považuje za pouhý dohad soudu prvního stupně. Sám vycházel z vlastní úvahy, že způsob jízdy, s nímž znalec z oboru silniční dopravy uvažoval, vypočetl jakožto přiměřený rychlosti v hodnotě 34-38 km/h. Rychlost ve výši 38 km/h považoval za rychlost v rámci její přiměřenosti s tím, že žádné skutečnosti nesvědčí o tom, že by se cyklista pohyboval rychlostí vyšší. S přihlédnutím k tomuto svému vlastními úvahami vytvořenému závěru, který se však odchyluje od závěru znaleckého posudku, na nějž však podle svého vyjádřeného názoru výše odkázal, se odvolací soud dostal do vnitřních rozporů, které nevyjasnil. Takový závěr vzbuzuje pochybnosti i proto, že odvolací soud, pokud měl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, v rozporu s ustanovením §109 tr. ř. znalce nepožádal o vysvětlení, když v rámci odvolacího řízení k tomuto účelu žádný důkaz neprovedl. Jestliže totiž odvolací soud učinil závěr, že cyklista jel rychlostí 38 km/h a tuto rychlost považoval za přiměřenou, nejde o závěr, který by si tento soud mohl na podkladě znaleckého posudku sám vytvořit, protože je zcela odlišný od zjištění učiněného znalcem, který rychlost jízdy v rozmezí od 36 do 44 km/h považoval za nepřiměřenou zejména výhledovým možnostem cyklisty s ohledem na šířku vozovky. Považoval-li za přiměřenou rychlost v rozmezí od 34 km/h do 38 km/h, bylo na znalci, aby vysvětlil, kdy a za jakých okolností by rychlost jízdy v hodnotě 36 - 38 km/h, která se překrývá, mohla být rychlostí přiměřenou. Soud sám nemůže měnit závěry znalce a pokud se s těmi, které jsou v posudku znalce obsaženy, neztotožní, má k nim výhrady, nebo je potřebuje objasnit či doplnit, může tak učinit pouze na základě dalšího vyjádření znalce, anebo kdyby takový postup nevedl k výsledku, byl by nucen přibrat znalce nového (viz §109 tr. ř.; dále srov. č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.).
V souvislosti s tím však odvolací soud vyjádřil, že z žádného důkazu nevyplynuly podklady, že se na vzniku nehodového děje cyklista alespoň spolupodílel. S takovým závěrem však s ohledem na již shora popsané závěry znalce nelze souhlasit, protože znalec spatřuje zásadní podíl cyklisty na vzniku nehody jak s ohledem rychlost jeho jízdy, kterou označuje za neadekvátní danému místu, tak (a především) s ohledem na způsob jeho jízdy, neboť učinil závěr, že cyklista se na jízdním kole v době před střetem pohyboval v levé polovině jeho směru jízdy. Takovému způsobu jízdy nasvědčuje i na fotografické dokumentaci zachycená brzdná stopa od jízdního kola, byť tato není takto označena v protokolu o nehodě v silničním provozu (č. l. 95 -100, foto č. 7, 8, 13, 14). Tuto skutečnost však odvolací soud ponechal bez odezvy a nikterak se s ní nevypořádal v rámci svých úvah, v nichž spoluzavinění poškozeného vyloučil.
Pokud se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval tím, v čem spatřuje naplněn kvalifikační znak trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., a poukázal pouze na porušení ustanovení §20 zák. č. 289/95 Sb., pokyn VTŘ a ČSN 736108, podle které je v místě účelové komunikace, jíž je lesní cesta, navrhovanou rychlostí rychlost 30 km/h, nelze to považovat za dostačující. Pokud je závěr o porušení důležité povinnosti založen na obsahu normy ČSN 736108, není tato v obsahu spisu založena a nebyl s ní proveden důkaz, ač jde o normu, která je předmětem dokazování, u níž neplatí zásada „ iura novit curia“, jež se vztahuje pouze na české právní normy uveřejněné ve Sbírce zákonů (obdobně srov. rozh. č. 28/1988 Sb. rozh. tr.). Za nepřesnou formulaci je nutné považovat, pokud je v napadeném rozsudku přejímán termín „návrhová“ rychlost, aniž by byl dán do spojitosti s termíny doporučená a přikázána rychlost, které jsou vymezeny zák. č. 361/2000 Sb. Je pro nutné určit, o jaký charakter rychlosti se v tomto pohledu jedná, neboť např. rychlost doporučenou dopravní značkou nelze bez zjištění dalších negativních souvislostí podílejících se na nehodovém ději dávat obviněnému k tíži. Odvolací soud své závěry ve vztahu k porušení rychlosti 30 km/h opřel zřejmě pouze o zprávu L. Č. r., s. p., L. s. T. (č. l. 197), což také, s ohledem na výše uvedené nesrovnalosti, nelze považovat za dostačující. Dále je potřeba poznamenat, že pokud je překročení již zmíněné rychlosti 30km/h dáváno k tíži obviněnému jakožto řidiči motorového vozidla, bylo nutné zvážit, že i cyklista pohybující se na této účelové komunikaci tuto návrhovou rychlost porušil, a to obdobně jako obviněný, tím spíš, že podle svých výpočtů znalec uzavřel, že rychlost, při níž cyklista do vozidla obviněného narazil, činila 38 - 44 km/h. Ze znaleckého posudku však již není možné spolehlivě dovodit, jakou rychlostí se cyklista pohyboval v době, než spatřil protijedoucí automobil a než začal brzdit. Lze jen na základě dosavadních výsledků provedeného dokazování vyslovit názor, že taková rychlost zřejmě byla vyšší, než byla ta, s níž ve svém posudku počítal znalec jako s rychlostí, kterou cyklista do vozidla obviněného narazil. Zjištění výchozí rychlosti před bržděním má však důležitý význam pro porovnání rychlostí obviněného a poškozeného se zaměřením na posouzení přiměřenosti jejich rychlostí ve vztahu k důvodu vzniku kolizní situace vedoucí k příčině dopravní nehody. Soud druhého stupně se však ani s těmito skutečnostmi nevypořádal.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na to, že pro to, aby bylo možno uznat, že jde o porušení důležité povinnosti obviněnému uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením takové povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (viz rozh. č. 31/1966, 39/1963, 5/1962 Sb. rozh. tr.). Pro správné posouzení otázky zavinění pachatele ve vztahu k vzniklému následku je nutné vždy zkoumat, zda mezi jednáním obviněného a následkem byla zachována příčinná souvislost a to, jaký podíl na vzniklém následku má jednání obviněného, a zda v této souvislosti se na něm nepodílí i další skutečnosti, které byly na jednání a vůli obviněného nezávislé. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (viz rozh. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Pokud při vzniku následku předpokládaného v ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (v úvahu přicházejí shora popsaná jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který jednáním obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez jednání třetí osoby.
Vedle těchto podmínek majících význam pro posouzení, zda byl naplněn kvalifikační znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je nutné zkoumat, zda je možné ho použít s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti lze vyjádřit, že způsobený následek v podobě smrti poškozeného nebezpečnost činu obviněného pro společnost zvyšuje. Jelikož kvalifikační znak není určován jen tímto následkem, měl soud, jak již bylo výše uvedeno, komplexně vyhodnotit všechny okolnosti případu z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Tak měl vzít do úvahy též okolnost, že příčinou, pro kterou v některých případech dochází ke kolizi motorového vozidla s cyklistou, může být i zavinění na straně cyklisty, který svým nedisciplinovaným způsobem jízdy vyvolá situaci vedoucí k nepřiměřeným reakcím řidiče motorového vozidla a ke vzniku nehody. O takový případ by se mohlo i v této trestní věci jednat, uváží-li se všechny skutečnosti vyplývající se z obsahu spisu.
Takto obecně vymezené právní závěry je vždy potřebné posuzovat vzhledem k okolnostem, jak jsou zjištěny v každé konkrétní věci, a je nutné na jejich základě hodnotit, zda v konkrétním případě lze na základě opatřených a provedených důkazů učinit spolehlivý závěr, že obviněným porušené povinnosti vyplývají z konkrétních ustanovení dopravních předpisů, a zda v nich je možné spatřovat naplnění znaků porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák.
S přihlédnutím ke všem těmto zásadám a právním názorům se jeví závěr soudu druhého stupně o tom, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, za minimálně předčasný.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková věta výroku rozsudku soudu druhého stupně, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu závěru o porušení důležité povinnosti z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto jako soud dovolací v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 63/2002, a současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 3 T 292/2000. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Blansku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nedostatky v dokazování lze totiž vystopovat již v řízení před tímto soudem, a proto je třeba, aby především soud prvního stupně nejprve dokazování v naznačeném směru doplnil a následně ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť vzhledem k podrobně popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V rámci nového řízení bude po doplnění dokazování zejména nutné zabývat se otázkou, vzhledem k jakým okolnostem podílejícím se na průběhu dopravní nehody došlo ke střetu vozidla s cyklistou. Především bude nutné posoudit, jaké konkrétní povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu obviněný porušil, zda porušení těchto povinností naplňuje znak porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák., či zda s ohledem na spoluzavinění poškozeného jsou splněny podmínky pro použití této vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Podle ustálené judikatury může totiž skutečnost, že poškozený značnou měrou spoluzavinil dopravní nehodu, vést k závěru, že není splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby, přestože obviněný formálně porušil důležitou povinnost uloženou podle zákona (srov. č. 25/1987 Sb. rozh. tr.).
Pro tyto závěry je nutné vyjasnit, do jaké míry je možné vycházet ze závěrů zpracovaného znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, s nimiž se soud ztotožňuje a o něž pak může opřít své závěry o vině obviněného, anebo v případě, že se s jeho závěry, byť i v části, neshoduje, je pak nutné, aby znalce vyslechl a pokusil se tyto otázky objasnit a případné nesrovnalosti nebo neúplnosti odstranit. Jestliže se případné vady znaleckého posudku nepodaří tímto způsobem odstranit, bude připadat v úvahu přibrání nového znalce. Takovými nejasnostmi či nesrovnalostmi jsou především závěry znalce, v nichž se vyjadřuje v tom směru, že shledal rychlost motorového vozidla za přiměřenou, kdežto rychlost jízdy cyklisty při téměř stejné rychlosti a obdobných výhledových podmínkách naopak za nepřiměřenou, aniž by blíže vysvětlil, jak k těmto vnitřně rozporným závěrům dospěl. Dále jisté pochybnosti vzbuzuje i jeho závěr o tom, že vozidlo obviněného se do vychýlení ze svého přímého směru dostalo v důsledku střetu s poškozeným. Tento svůj závěr znalec podrobněji nevysvětlil, když se ani nezabýval hmotností obou vozidel (osobního automobilu a jízdního kola), přičemž k němu ani nebyl náležitě soudem prvního stupně vyslechnut.
Z těchto hledisek se zpracovaný znalecký posudek z oboru silniční dopravy jeví jako nejasný a vnitřně rozporný. Soud prvního stupně ani soud druhého stupně v tomto směru neučinil žádná opatření směřující k odstranění uvedených nejasností, přičemž se sám též odchýlil od závěrů znalce tak, jak je to výše popsáno.
Ze všech těchto důvodů bude třeba na základě všech shora uvedených okolností posoudit, zda v jednání obviněného Z. B. lze spatřovat porušení důležité povinnosti a tedy zda jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, bude možné právně posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., anebo zda v případě, že bude shledána vyšší míra zavinění na dopravní nehodě i na straně poškozeného, takové porušení důležité povinnosti s přihlédnutím k materiální podmínce uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. u obviněného shledávat nelze, a proto bude uznán vinným pouze trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová