ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.937.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 937/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2004 o dovolání podaném obviněným Bc. P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 11 To 9/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 12/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 12/2002, byl obviněný Bc. P. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 1. 1. 1993 do 30. 8. 2000 jako policista u Policie České republiky, Správy Západočeského kraje v P., odboru dopravní služby, ve funkci velitele Krajského družstva silničního dozoru, kdy byl zmocněn k přijímání hotovosti, cenin, materiálů a jiných hodnot, svěřených k vyúčtování se specifikací - pokutové bloky a kdy s ním byla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování, převzal od Finančního úřadu v P. pokutové bloky, jež jsou přísně zúčtovatelnými tiskopisy a po vydání do spotřeby mají hodnotu, která odpovídá nominální hodnotě na nich vyznačené v Kč, v celkové hodnotě 22.725.000,- Kč, avšak za shora uvedené období odevzdal Finančnímu úřadu v P. částku 7.831.300,- Kč, dne 9. 4. 1996 tomuto úřadu vrátil pokutové bloky s měnou „Kčs“ v hodnotě 162.200,- Kč a dále při mimořádné inventuře ke dni 30. 8. 2000, k jeho uvolnění ze služebního poměru, předal pokutové bloky v hodnotě 8.231.500,- Kč, ponechal si tedy a nevyúčtoval pokutové bloky v hodnotě 6.500.000,- Kč, přičemž dne 22. 1. 2002 vydal Inspekci ministra vnitra ČR bloky v hodnotě 4.535.000,- Kč, které měl doma uschovány. Za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce u policie a v jiných ozbrojených sborech na dobu čtyř let a podle §60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. mu byla rovněž uložena povinnost zaplatit poškozenému škodu.
Proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obviněný Bc. P. N. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2004, sp. zn. 11 To 9/2004. Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §248 odst. 3 tr. zák. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. ř. zařadil do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu čtyř let. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti posledně citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný Bc. P. N. prostřednictvím svého obhájce Mgr. K. H. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto, že soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí nepřihlédl k polehčujícím okolnostem ve smyslu §33 písm. g), písm. i) a písm. j) tr. zák., ale naopak přihlédl k přitěžující okolnosti podle §34 písm. ch) tr. zák. a ve svém rozhodnutí zohlednil, že obviněný páchal trestnou činnost delší dobu. Dovolatel v těchto skutečnostech spatřuje naplnění „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ jako zákonné podmínky označeného dovolacího důvodu. V dovolání současně poukázal na to, že jeho trestná činnost byla naprosto ojedinělým zkratovým jednáním, kterého se dopustil z obavy, že by mohlo být na jeho osobu vydáno negativní služební hodnocení, jež by mohlo mít nepříznivý dopad na rozhodnutí opatrovnického soudu projednávajícího v kritické době návrh na úpravu poměrů jeho dětí po rozvodu manželství. Vysvětlil též, že oznámení o spáchání svého činu státnímu zástupci učinil proto, aby ulevil svému svědomí a mohl vrátit alespoň část hodnoty pokutových bloků. Zdůraznil i to, že se aktivně podílel na objasňování trestné činnosti a že trestnou činnost nepáchal delší dobu, ale jednorázovým konáním koncem měsíce února roku 1997. I přes dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), vyjádřil své přesvědčení, že jím uplatněné námitky lze úspěšně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť při nesprávném právním posouzení skutečností uvedených v ustanoveních §33, §34, §40, §42 a §44 tr. zák. může dojít k ohrožení zákonného a spravedlivého rozhodování. Z výše uvedeného následně dovodil, že jím uplatněný dovolací důvod nelze vykládat restriktivně, ale naopak jej lze aplikovat na jakékoli nesprávné hmotně právní posouzení, pod něž lze podřadit i posouzení podmínek pro stanovení výměry trestu, na rozdíl od dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je koncipován jako speciální k důvodu pod písm. g).
V závěru tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a v rozsahu zrušení vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo doručeno dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř., ve svém písemném vyjádření poukázal na to, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho výše lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., čehož si je dovolatel vědom. Vadami, jak jsou v tomto ustanovení vymezeny, však napadený výrok netrpí a takové vady obviněný ani nenamítá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i konkrétní důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvádí důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. „Jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Otázky ukládání trestu by sice bylo možné podřadit pod pojem „jiné hmotně právní posouzení“, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, ale takový postup je vyloučen, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné dovoláním úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu, nelze uplatnit prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že argumentace obviněného rozvedená v textu dovolání směřuje výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu, nelze ji podřadit pod jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se ve svém dovolání omezil pouze na výhrady vztahující se k nesprávnému zhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, které byly vyhodnoceny v jeho neprospěch, a v důsledku toho považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, což jsou námitky neodpovídající ani zákonným hlediskům vymezeným podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nebyl podaným dovoláním naplněn označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání předvídaných zákonem v §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani v §265b odst. 2 tr. ř. Dovolání obviněného bylo tudíž podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. P. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 11 To 9/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 12/2002, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová