ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.938.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 938/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2004 o dovolání obviněného Z. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 4 To 33/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 5/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. S. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 4 To 33/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 36 T 5/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR se sídlem v P., O. p. K., na náhradě škody částku 948,02 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, po 21.00 hodin dne 7. 5. 2003, v bytě na ul. U S. v K.-N. M. po předchozí slovní rozepři v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví fyzicky napadl, a to zejména silným kopáním do hrudníku, údery pěstí do obličeje a hlavy, jakož i silným tlučením hlavou o pelest postele, M. S., které tak způsobil zlomeniny žeber, zhmoždění plic, podlitiny v obličeji a další rozsáhlá zranění po celém těle, přičemž následkem těchto rozsáhlých poranění poškozená v přesně nezjištěné době do časných ranních hodin dne 8. 5. 2003 zemřela, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo oběhové selhání na podkladě tupého poranění hrudníku a hlavy s přítomností zlomenin žeber, zhmoždění plic a s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou za současného ovlivnění organismu alkoholem, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 2 T 14/91, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 7 To 33/91, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. a za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dvanáct let se zařazením do třetí nápravně výchovné skupiny, ústavní protialkoholní ochranné léčení a byl zavázán k náhradě škody, přičemž uložený trest vykonal dne 31. 12. 2002.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a všem na něj navazujícím výrokům a odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že z provedeného dokazování a ani z odůvodnění napadeného usnesení neplyne, z jakých skutečností odvolací soud dovodil subjektivní stránku trestného činu, tj. úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, poněvadž nebylo zjištěno, že by měl s poškozenou rozepři. Poukázal na nedostatky, k nimž podle něj došlo při hodnocení výpovědi svědka L. O. a zdůraznil, že svědek nemohl za daných světelných podmínek bezpečně identifikovat osobu útočníka, neboť on a jeho bratr J. S. mají shodné postavy. Upozornil, že soudy opřely závěr o jeho vině o jeho minulost a vznětlivou povahu, ovšem to samo o sobě nemůže vést k závěru o tom, že skutek spáchal. Dodal, že pro takové jednání neměl žádný důvod a subjektivní stránka mu proto nebyla spolehlivě prokázána. Ta je podle něj naopak zřejmá u jeho bratra J. S., a to se zřetelem k jeho předchozímu vztahu k poškozené i jeho chování, které bezprostředně předcházelo skutku. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, popřípadě též řízení mu předcházející zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení; obviněný se podle ní ve skutečnosti domáhal odlišného hodnocení důkazů a z požadavku na změnu skutkových zjištění se odvíjelo i jeho tvrzení o absenci subjektivní stránky. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Olomouci. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že se brutálního fyzického útoku vůči poškozené M. S. dopustil právě on. Učinily-li soudy odlišný závěr, nesprávně podle něj hodnotily provedené důkazy, zejména pak svědka L. O. v jeho neprospěch, poněvadž jakýkoliv konkrétní přímý důkaz o jeho vině neexistuje. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou stupňů důsledně vypořádaly, uvedl, že se násilného činu vůči poškozené nedopustil, neměl k tomu žádný motiv ani důvod, a to na rozdíl od bratra J. S. Výpověď svědka L. O. označil za nevěrohodnou, svědek podle něj nebyl s to identifikovat v nepříznivých světelných podmínkách osobu útočníka, když navíc on a jeho bratr mají stejné postavy.
Třebaže obviněný namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ve skutečnosti polemizoval se skutkovým zjištěním soudu, poněvadž z popisu skutku, jak byl soudem zjištěn, a dále též z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že to byl právě obviněný, a nikoliv jeho bratr, kdo poškozenou fyzicky napadl zejména silným kopáním do hrudníku, údery pěstí do obličeje a hlavy, jakož i silným tlučením hlavou o pelest postele. Námitku obviněného nelze proto hodnotit jinak než jako námitku skutkovou, protože v podstatě směřuje proti tomuto zjištění. Shodný závěr nutno učinit i ve vztahu k těm námitkám, které se týkaly subjektivní stránky trestného činu, tj. zavinění ve formě úmyslu. Ponecháme-li stranou, že absenci subjektivní stránky obviněný nevěcně vyvozoval z toho, že on – na rozdíl od jeho bratra J. S. – neměl žádný důvod poškozenou fyzicky napadat, nutno především zdůraznit, že závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Ze smyslu námitek obviněného vyplývá, že i v této části zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková