ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.958.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 958/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 o dovolání podaném obviněným J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 5 To 211/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 210/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 7 T 210/2003, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 218/2003 Sb. a trestným činem podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. a odsouzen podle §217 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení sexuologické ambulantní formou.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že
v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce července 2002 do 20. července 2003 dvakrát až třikrát týdně v O. – H. na ul. E. ve svém bytě opakovaně podával nezletilým a mladistvým osobám alkoholické nápoje, ukazoval jim erotické a pornografické časopisy, promítal jim filmy s pornografickou tematikou, vybízel přítomné k sexuálnímu chování a tohoto jednání se dopustil nejméně ve vztahu k nezletilému D. K., nezl. A. Ch., nezl. L. S., nezl. D. S., nezl. Z. B., nezl. M. G., ml. R. D., ml. L. S., ml. P. V., ml. D. J. a ml. J. Š.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný J. M. odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2004, sp. zn. 5 To 211/2004, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 21. 5. 2004, jeho obhájkyni JUDr. I. K. dne 26. 5. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě dne 21. 5. 2004.
Dne 13. 7. 2004 podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně u Okresního soudu v Ostravě dovolání proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Jako dovolací důvod v něm uplatnil ten, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že soud druhého stupně nesprávně právně posoudil skutek, jenž nenaplňuje znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona.
V podrobnostech ohledně trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. rozvedl, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by svým jednáním sváděl osoby mladší osmnácti let k zahálčivému nebo nemravnému životu; toto nepotvrdil ani jeden ze svědků – nezletilých či mladistvých anebo jejich rodičů, a proto návštěvy předmětných osob u něj neměly a ani nemohly mít na ně špatný vliv. Dále uvedl, že svým jednáním nevystavil nikoho z nich „nebezpečí zpustnutí“, neboť u žádného z nezletilých a mladistvých nebylo zjištěno, natož prokázáno, že by si v důsledku jeho jednání osvojil zkušenosti vzhledem k jejich věku nežádoucí; jestliže pak bylo zjištěno, že některým osobám podával alkoholické nápoje nebo ukazoval pornografické či erotické časopisy, jednak to nebyla pravda, a jednak s ohledem na způsoby zásahu, jejich intenzitu a případně věk dotčených osob nemohlo takové jednání způsobit závadný následek předpokládaný příslušným zákonným ustanovením, neboť šlo o jednání ojedinělé, krátkodobé a méně intenzivní. Za uvedených okolností skutek nenaplnil ani po objektivní, ani po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Ve vztahu k trestnému činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. obviněný namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by úmyslně soustavně nebo ve větší míře podával osobám mladším osmnácti let alkoholické nápoje. Připustil, že jim alkohol nabídl, avšak pouze jednou při oslavě jeho narozenin, které se účastnily i další zletilé osoby, a takové ojedinělé a symbolické jednání tudíž nemůže být posouzeno jako trestný čin, nýbrž nanejvýš jako přestupek; podávání alkoholu v dalších případech popřel, když současně v této souvislosti poukázal na značné rozpory ve výpovědích svědků, jimiž se soud vůbec nezabýval. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a obžaloby jej zprostil.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 20. 7. 2004). Současně zaslala přípis obviněnému a jeho obhájkyni s upozorněním, že může souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (obviněný jej obdržel dne 2. 8. 2004, jeho obhájkyně dne 21. 7. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 6. 8. 2004 úvodem zrekapituloval dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Konstatoval, že v části svého podání dovolatel brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, a takové jeho námitky stojí obsahově mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně však ve svém dovolání namítá rovněž to, že jeho jednání nemohlo naplnit zákonné znaky daných trestných činů, a to s ohledem na intenzitu a věk dotčených nezletilých a mladistvých; v tomto směru pak dovolání odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupce však uvedl, že těmto argumentům obviněného nelze přisvědčit, neboť znak „vydání nebezpečí zpustnutí“ je naplněn, osvojuje-li si osoba v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popřípadě sklony a zájmy, které vedou (aniž v konkrétním případě musí vést) k chování, které je v rozporu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti, přičemž trestní odpovědnost je na místě tam, kde v důsledku jednání pachatele vzniklo reálné nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let například propadne alkoholu, bude se chovat promiskuitně, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy a sklony apod. Pokud obviněný jednal způsobem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně po dobu minimálně jednoho roku vůči minimálně jedenácti osobám mladším osmnácti let, kdy některé z nich byly v době spáchání skutku ve věku dvanácti či třinácti let, nemůže být pochyb o tom, že byly naplněny nejen formální znaky předmětného trestného činu, nýbrž došlo i k naplnění materiálních znaků. Také ve vztahu k trestnému činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. státní zástupce uvedl, že jednání obviněného, jak je popsáno v rozsudku nalézacího soudu, naplňuje všechny zákonné znaky citovaného trestného činu; v této souvislosti zdůraznil, že podávání alkoholických nápojů v daném případě nemusí být realizováno ve větším množství, jelikož i menší dávky podávané soustavně nebo opakovaně mohou vést k získání návyku na alkohol. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný prostřednictvím své obhájkyně ve svém podání učiněném u Okresního soudu v Ostravě dne 26. 7. 2004 sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Z tohoto pohledu je zapotřebí uvést, že převážnou část dovolacích námitek v podaném mimořádném opravném prostředku tvoří výhrady proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění, tj. výhrady primárně skutkové. Tak je tomu v případě, jestliže obviněný ve vztahu k trestnému činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. namítá, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by úmyslně soustavně nebo ve větší míře podával osobám mladším osmnácti let alkoholické nápoje, tvrdí, že předmětným osobám nabídl alkohol pouze jednou při oslavě jeho narozenin, a popírá, že tak činil i v dalších případech, přičemž poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků v tomto směru a soudu druhého stupně vytýká, že se jimi vůbec nezabýval; z těchto tvrzených nedostatků teprve následně dovozuje, že jeho jednání pro svou ojedinělost nemůže být posouzeno jako trestný čin, nýbrž nanejvýš jako přestupek. Obdobně je třeba hodnotit jeho výhrady k posouzení skutku jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., že nebylo jednoznačně prokázáno, že by svým jednáním sváděl osoby mladší osmnácti let k zahálčivému nebo nemravnému životu, když současně popírá, že některým z osob podával alkoholické nápoje či ukazoval časopisy s pornografickou nebo erotickou tematikou.
Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.
Obviněný J. M. však ve svém dovolání rovněž namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval daný skutek, neboť tento nenaplňuje znaky žádného trestného činu; uvedl přitom, že svým jednáním nikoho nevystavil „nebezpečí zpustnutí“, když u žádné z osob mladších osmnácti let nebylo zjištěno, že by si v jeho důsledku osvojily zkušenosti vzhledem k jejich věku nežádoucí, a s ohledem na způsoby zásahu a jejich intenzitu, případně již zmíněný věk dotčených osob, nemohlo naplnit ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že takovou argumentaci lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako citovaného trestného činu. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce července 2002 do 20. července 2003 dvakrát až třikrát týdně v O. – H. na ul. E. ve svém bytě opakovaně podával nezletilým a mladistvým osobám alkoholické nápoje, ukazoval jim erotické a pornografické časopisy, promítal jim filmy s pornografickou tematikou, vybízel přítomné k sexuálnímu chování a tohoto jednání se dopustil nejméně ve vztahu k nezletilému D. K., nezl. A. Ch., nezl. L. S., nezl. D. S., nezl. Z. B., nezl. M. G., ml. R. D., ml. L. S., ml. P. V., ml. D. J. a ml. J. Š.
V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud rozvedl, že … u trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. se sváděním k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života rozumí nejen přímé vyzývání, nýbrž i jakékoli jiné jednání před osobou mladší osmnácti let, které je způsobilé u ní vyvolat zájmy a návyky, jež zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života, přitom může jít o různé vnější projevy v rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy, ale i pouze se zásadami morálky. Na základě důkazů provedených v rámci hlavního líčení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný ve svém bytě osobám mladším osmnácti let nabízel a umožnil konzumaci alkoholických nápojů, vybízel je k sexuálnímu chování a zpřístupnil jim pornografické materiály …, tedy jednal před těmito osobami takovým způsobem, který byl způsobilý nepříznivě ovlivnit další vývoj těchto osob, a tohoto jednání se dopouštěl vůči více osobám mladším osmnácti let a po delší dobu … (str. 5 a 6 rozsudku).
Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 2 odůvodnění svého usnesení uvedl, že … bylo prokázáno, že … prohlížení videokazet nebo časopisů s pornografickým obsahem nebylo pouze ojedinělé, by naopak bylo časté, jak o tom hovoří zejména nezletilí a mladiství svědci. Je nutno uvést, že jednání obviněného hraničí s trestným činem pohlavního zneužívání, když z výpovědí některých svědků, zejména nezletilého D. K., M. K., J. Š. a mladistvého P. V. vyplynulo, že obviněný často hovořil o sexu, některé se snažil osahávat po těle, např. mladistvému P. V. měl jednou sáhnout rukou pod oděv na penis, J. Š. měl činit návrhy na soulož a orální sex … Okresní soud však vážil intenzitu jednání obviněného a dospěl k závěru, že v daném případě intenzita útoků vůči nezletilým a mladistvým nedosahovala takového stupně, aby bylo možno jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. Proto okresní soud ponechal pouze právní kvalifikaci podle §217 odst. 1 písm. b) a §218 tr. zák. Odvolací soud ve světle provedených důkazů považuje rozhodnutí o vině obviněného za správné. Žádný ze slyšených svědků nepotvrdil, že by snad v bytě obviněného si hráli nebo pořádali nějaké soutěže, naopak z jejich výpovědí je zřejmé, že obviněný si je zval nebo chodili za obviněným právě s ohledem na možnost promítání videokazety s pornografickou tematikou, případně prohlížení takovýchto časopisů … z … posudků vyplývá, že obviněný trpí duševní poruchou trvalého rázu, a to jednak poruchou osobnosti s převahou histrionských rysů a dále sexuální deviací efebofílií. Tyto poruchy nijak nesnížily schopnost obviněného rozpoznat společenskou nebezpečnost jeho jednání, ovládací schopnost však byla vlivem sexuální deviace snížena, ovšem pouze nepodstatně …
Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. K zásadně správným úvahám soudů obou stupňů jen dodává a současně sumarizuje, že na základě skutkových zjištění nalézacího soudu, která shledal správnými i soud odvolací, obviněný pravidelně po dobu jednoho roku ve svém bytě podával minimálně jedenácti nezletilým a mladistvým osobám, z nichž některé byly v té době ve věku dvanácti či třinácti let, alkoholické nápoje, ukazoval jim pornografické časopisy, promítal filmy s pornografickou tematikou a vybízel je k sexuálnímu chování, hovořil s nimi o sexu, některým činil sexuální návrhy či se je snažil osahávat po těle. Takové jeho po delší dobu opakující se jednání bylo mimo jakoukoliv pochybnost úmyslným jednáním, jež bylo pro své trvání, frekvenci a s ohledem na věk nezletilých způsobilé nepříznivě je ovlivnit, neboť obviněný jím vytvářel podmínky pro vznik nežádoucích návyků, sklonů a zájmů, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku, resp. projevují se nakonec ve formě závadného způsobu života, případně se dostávají do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy. Nejvyšší soud k tomu (ve shodě s konstatováním státního zástupce v jeho vyjádření k podanému dovolání) připomíná, že znak „vydání nebezpečí zpustnutí“, o němž měl dovolatel za to, že nebyl jeho jednáním naplněn, je dán, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, případně sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí v konkrétním případě vést) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti; trestní odpovědnost bude proto na místě (mimo jiné) tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let si osvojí škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj [srov. rozhodnutí č. 46/1968 Sb. rozh. tr. a č. B 1/1974-10 Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky (ČSR), trestní část]. Je vhodné rovněž doplnit, že „svádění“ k zahálčivému nebo nemravnému životu má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let.
Soud prvního stupně svá skutková zjištění a navazující právní závěry logicky a přiléhavě odůvodnil, čemuž přisvědčil v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně. Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky, Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. je správná a v souladu se zákonem.
Obviněný podaným dovoláním relevantním způsobem nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k trestnému činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák., proto se Nejvyšší soud vůbec nemohl zabývat správností této právní kvalifikace (srov. č. 11/1984 Sb. rozh. trest.).
Ze shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a