ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.997.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 997/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2004 o dovoláních obviněných JUDr. F. H., J. K. a B. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 4 To 14/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 6/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. F. H., J. K. a B. Z. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 1 T 6/2002, byli obvinění JUDr. F. H., J.K. a B. Z. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzeni shodně podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. všichni k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu činnosti na úseku nákupu a prodeje zboží na tři léta. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost k náhradě škody ve výroku rozsudku uvedeným poškozeným.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustili v podstatě tím, že od 19. 9. 1997 do 27. 11. 1997 jako jednatelé a společníci obchodní společnosti N., spol. s r. o., a od 27. 11. 1997 do 31. 12. 1997 jako osoby pověřené jednat za tuto obchodní společnost odebrali ve více případech v úmyslu nezaplatit potravinářské zboží od sedmi obchodních společností na různých místech České republiky, toto prodali, případně dílem přenechali dalším nezjištěným osobám a takto získané peníze použili na doplacení splátek úvěru uvedené obchodní společnosti, případně dílem pro vlastní potřebu, a způsobili tak obchodním společnostem celkovou škodu ve výši 8.701.601,19 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění JUDr. F. H., J. K. i B. Z. odvoláními, která směřovala proti výroku o vině a všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 4 To 14/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obviněných zrušen ve výroku o uložených trestech zákazu činnosti. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že každému z obviněných byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na tři léta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Shodně v něm odkázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyjádřili nesouhlas se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jejich námitkami směřujícími proti právní kvalifikaci skutku, neshledal-li je důvodnými a ztotožnil-li se s právním posouzením skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Vytkli, že základním nedostatkem jeho argumentace je vnitřní rozpor, který přebral již z rozsudku soudu prvního stupně, jestliže pokládal za nepochybné, že obvinění měli v úmyslu z výtěžku prodeje odebraného zboží hradit jiné závazky společnosti, čímž tedy naplnili znaky zvýhodňování věřitele, a současně však měl za to, že obvinění vůbec nechtěli hradit závazky společnosti, k nimž došlo ve vztahu k dodávkám zboží. Pro tento závěr není podle obviněných dostatek podkladů. Poukázali na to, že závazky, které vznikly a jejichž výši pokládají soudy obou stupňů za výši neoprávněného obohacení formou podvodu, vznikly obchodní společnosti, nikoli obviněným. Povinnost uhradit tyto závazky stála podle nich vůči obchodní společnosti jako právnické osobě, a to až do okamžiku ukončení konkursu. Dodali, že okolnost prodeje jejich obchodních podílů svědku M. Ch. na této povinnosti nic nemění. Zdůraznili, že nebylo prokázáno, že by věděli, že svědek M. Ch. v podnikání obchodní společnosti N., spol. s r. o., nebude pokračovat. Okolnost, že jmenovaný svědek nebyl obviněn a stíhán pro zpronevěru, nijak nezpochybňuje, že úmysl obviněných v době kolem prodeje obchodních podílů směřoval k tomu, aby byli uspokojeni ti věřitelé společnosti, kde za dobytnost jejich pohledávek někteří obvinění osobně ručili. To však stále podle nich naplňuje pouze skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., neboť tímto způsobem mařili uspokojení věřitelů pozdějších.
Všichni shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby dále postupoval podle §265l tr. ř. Současně žádali, aby dovolací soud odložil výkon rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že ze skutkových zjištění konkretizovaných ve výroku o vině a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že předstíráním, že za odebrané zboží zaplatí, uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, když od poškozených obchodních společností odebírali potravinářské zboží s vědomím, že s ohledem na účetní, ale i faktický ekonomický stav obchodní společnosti N., spol. s r. o., nebudou moci v době splatnosti faktur a směnky za odebrané zboží a ani v pozdější době dostát svým závazkům vzniklým v důsledku jejich jednání vůči obchodním společnostem vyjmenovaným pod body 1) až 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dodal, že skutečnost, že cílem protiprávního jednání obviněných bylo získat finanční prostředky, které by mohli použít mimo jiné i k úhradě bankovního úvěru, je z hlediska naplnění zákonem stanovených znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v daném případě právně relevantní potud, že dokresluje subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto deliktu, a to zvláště za situace, kdy obvinění podle skutkových závěrů soudů nedisponovali jiným reálným zdrojem ke krytí svých závazků, než byl prodej potravinářského zboží, které získali způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby byla dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze zásadně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných směřující proto právnímu posouzení skutku lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněných je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda skutek vykazuje zákonné znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., jak tvrdí dovolatelé.
S právním názorem obviněných souhlasit nelze.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), které spočívají v tom, že obvinění společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tímto činem škodu velkého rozsahu.
Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku – škody 8.701.601,19 Kč, tj. škody velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozených obchodní společnosti, především společné podvodné jednání obviněných vůči poškozeným obchodním společnostem, které směřovalo k tomu, aby sebe a jiného obohatili. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obvinění v době od 19. 9. 1997 do 27. 11. 1997 jako jednatelé a společníci obchodní společnosti N., spol. s r. o., a v době od 27. 11. 1997 do 31. 12. 1997 jako osoby pověřené jednat za tuto společnost, odebrali od sedmi obchodních společností v úmyslu nezaplatit potravinářské zboží v ceně 8.701.601,19 Kč, které prodali, případně dílem přenechali dalším nezjištěným osobám, a takto získané peníze použili na doplacení splátek úvěru uvedené společnosti, případně dílem pro vlastní potřebu.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obvinění již v době uzavření kupních smluv, tedy než získali majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku, jednali s vědomím, že peněžní částka odpovídající kupní ceně nebude v době splatnosti faktur či směnky zaplacena, že vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze předstírali, a kupní smlouvy byly pouze prostředkem k získání zboží od poškozených a k obohacení obviněných případně dalších osob. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o finančních poměrech obchodní společnosti N., spol. s r. o., o předstíraném převodu obchodních podílů obviněných ve společnosti N., spol. s r. o. na svědka M. Ch. a odpovídá též poznatkům o účelu, k němuž byly peněžní prostředky získané za prodej odebraného potravinářského zboží skutečně použity.
Jestliže obvinění namítli, že nebylo prokázáno, že by věděli o tom, že svědek M. Ch. nebude k podnikání obchodní společnosti N., spol. s r. o., pokračovat, zpochybnily tak správnost části skutkových zjištění, která v tomto směru učinil soud prvního stupně (viz zejména strana 13 a 14) a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud (strana 12). Z jejich zjištění plyne, že obvinění věděli, že svědek M. Ch. nemíní a ani není vůbec schopen seriozně řídit společnost a že převod obchodních podílů na něj nebyl myšlen vážně. Námitky vůči tomuto zjištění mají výlučně skutkovou povahu. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k nim dovolací soud nepřihlížel (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 11, 12) přiléhavě uvedl, že obvinění nejdříve jako společníci a posléze jako osoby pověřené jednat za obchodní společnost N., spol. s r. o., odebrali od dodavatelů potravinářské zboží, ač si byli již v této době vědomi, že s ohledem na účetní i faktický ekonomický stav obchodní společnosti svým závazkům nedostojí, a to nejen v době splatnosti faktur a směnky, ale ani později. Obvinění byli vedeni jediným záměrem, a to eliminovat dopad nepříznivé ekonomické situace společnosti do jejich osobních poměrů, zejména pak do poměrů obviněného B. Z., kterému v případě neuhrazení dluhu u ČSOB, a. s., hrozila ztráta vlastního majetku. Jediným reálným zdrojem peněžních prostředků pro splacení dluhu byl prodej potravinářského zboží, což též neprodleně z velké části uskutečnili. Takto získané finanční prostředky nepoužili na úhradu odebraného zboží, ale použili je na úhradu bankovního úvěru, eventuálně pro vlastní potřebu. Výstižně též soudy upozornily, že obvinění si již v době odběru zboží byli vědomi toho, že dodavatelé se budou po době splatnosti faktur a směnky domáhat svých práv, a proto předstírali převod svých obchodních podílů v obchodní společnosti na svědka M. Ch. v úmyslu vyhnout se své odpovědnosti.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. (§1 odst. 2 obch. zák.) právní úkon musí být učiněn svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského (obchodního) práva spojují. V oblasti obchodních závazkových vztahů sem patří jak případy, kdy jednající nechtěl způsobit právní účinky, které obchodní zákoník s odpovídajícím projevem vůle spojuje, tak i případy, kdy věděl, že povinnosti, které na sebe v důsledku projevu vůle převzal, objektivně splnit nemůže, a pro případ, že tento následek nastane, byl s tím srozuměn. Nevážnost projevu vůle obviněných je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmá a právní úkony (tj. kupní smlouvy), které uzavřeli, jsou neplatné. Ve všech případech jde o tzv. absolutní neplatnost, která působí přímo ze zákona, a to od počátku.
Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozeným obchodním společnostem v dohodnuté době odpovídající plnění, tj. kupní cenu, obvinění pouze předstírali, aby tak dosáhli toho, že poškozené společnosti jim dodaly zboží a převedly na ně vlastnická práva k němu, což bylo prostředkem primárně pro jejich obohacení, nelze právně kvalifikovat jejich jednání jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., jak namítli obvinění. Nelze ani přijmout jejich argument, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na vnitřním rozporu, pokud pokládaly za nepochybné, že obvinění měli v úmyslu z výtěžku prodeje odebraného zboží hradit jiné závazky společnosti (čímž měli podle nich naplnit znaky zvýhodňování věřitele), současně však měly za to, že obvinění vůbec nechtěli hradit závazky společnosti, k nimž došlo ve vztahu k dodávkám zboží.
Pokud obvinění v této souvislosti poukazovali na to, že závazky, které vznikly a jejichž výši pokládaly soudy obou stupňů za výši neoprávněného obohacení formou podvodu, vznikly společnosti, nikoliv obviněným, a okolnost, že obvinění prodali své obchodní podíly svědku M. Ch. na této povinnosti nic nemění, nutno poznamenat, že obvinění byli v době od 19. 9. 1997 do 27. 11. 1997 jednateli, tj. statutárními orgány obchodní společnosti N., spol. s r. o., a byli proto oprávněni jednat jménem této společnosti (§133 odst. 1 obch. zák.). Podle §20 odst. 1 obč. zák. je statutární orgán oprávněn činit právní úkony ve všech věcech, z čehož plyne, že jednání statutárního orgánu je vlastním jednáním právnické osoby samé. Obvinění jako jednatelé jmenované obchodní společnosti byli oprávněni ke všem úkonům za tuto společnost a také za ni přebírali veškerou odpovědnost (včetně trestní). Trestní odpovědnost za činnost společnosti měli však i v době od 27. 11. 1997 do 31. 12. 1997, kdy byli pověřeni za tuto společnost jednat. Nutno ovšem dodat, že tato okolnost pro právní posouzení skutku obviněných rozhodná není.
Z hlediska právního posouzení skutku je rozhodující úmysl, jímž byli obvinění vedeni již v době sjednávání podmínek odběru zboží od poškozených obchodních společností. Není přitom podstatné, zda obvinění v postavení dlužníka vůči více věřitelům byli či nebyli schopni plnit své splatné závazky a zda byly splněny podmínky pro zahájení konkursního či vyrovnávacího řízení ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (k tomu viz přiměřeně č. 38/2001, 53/2003 Sb. rozh. tr. aj.).
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Objektem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. je ochrana majetkových práv věřitelů, jež vyplývají z legitimně ustavených závazkových vztahů. Objektivní stránka tohoto trestného činu zase předpokládá, že pachatel zmaří, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele, který má vůči němu právo na plnění na základě existujícího závazkového vztahu. Aniž by bylo třeba zabývat se dalšími podmínkami trestní odpovědnosti za tento trestný čin, je třeba především uvést, že tento tzv. úpadkový delikt a ochrana, jež je jeho prostřednictvím poskytována, nemohou být aplikovány v prostředí právních úkonů, jež jsou od samého počátku neplatné, neboť nejsou učiněny vážně.
Obvinění nepřiléhavě vytrhli ze souvislostí závěry soudů vztahující se k posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu a údajný vnitřní rozpor sami vytvořili. Jednání obviněných, jak je soudy zjistily a popsaly, není nikterak vnitřně kontradiktorní. Obvinění jako statutární zástupci a posléze osoby oprávněné jednat za obchodní společnost, která nebyla schopna plnit své splatné závazky a tedy ani doplatit úvěr vůči bance, který byl zajištěn částí majetku jednoho z nich, při nedostatku jiných finančních zdrojů, v úmyslu nezaplatit vylákali zboží od poškozených obchodních společností, toto z převážné části prodali, a tak získali potřebné peněžní prostředky mimo jiné i pro splacení úvěru ČSOB, a.s. Pro danou situaci vůbec není rozhodující, zda byli obvinění v postavení dlužníka neschopného plnit své splatné závazky více věřitelů a zda v takové situaci jednoho ze svých věřitelů případně zvýhodnili; rozhodující je, že odebrali zboží, ač od samého počátku neměli v úmyslu je zaplatit nejen v době splatnosti faktur, ale ani později. Bylo-li by jednání obviněných posouzeno jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., nebyla by postihnuta jeho podstata, jíž primárně bylo podvodné vylákání zboží na úkor obchodních společností se záměrem obohatit sebe případně jiného, nikoliv způsob uspokojení věřitelů.
Skutek obviněných byl přesvědčivě kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných JUDr. F. H., J. K. i B. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněných o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinili v závěru dovolání, poněvadž obvinění nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková