ECLI:CZ:NS:2004:8.TVO.21.2004.1
sp. zn. 8 Tvo 21/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2004 v trestní věci obviněného mladistvého Z. L., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici O., vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 2/2004, o stížnosti obviněného mladistvého proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 4 Tmo 10/2004, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného mladistvého Z. L. z a m í t á .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě podala dne 22. 4. 2004 Krajskému soudu v Ostravě obžalobu na obviněného mladistvého Z. L. pro provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. ve smyslu §6 zákona č. 218/2003 Sb., provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. spáchané ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve smyslu §6 zákona č. 218/2003 Sb., provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve smyslu §6 zákona č. 218/2003 Sb. a provinění loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. ve smyslu §6 zákona č. 218/2003 Sb.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, podala dne 29. 4. 2004 u Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, návrh na prodloužení vazby u obviněného mladistvého Z. L. (dále převážně jen „obviněného“) o šest měsíců. O tomto návrhu rozhodl soudce Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, usnesením ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 4 Tmo 10/2004, tak, že podle §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. prodloužil vazbu jmenovaného obviněného do 22. 11. 2004. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že i v daném stádiu řízení existují u obviněného nadále vazební důvody uvedené v §67 písm. a), c) tr. ř., neboť na něj byla podána obžaloba pro trestnou činnost násilného a majetkového charakteru, přičemž u obou provinění loupežemi se ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. jedná o zvlášť závažná provinění. Současně poukázal na předcházející rozhodnutí o vazbě obviněného a obsah podaného návrhu na prodloužení vazby s tím, že vazební důvody a jejich značná konkrétní intenzita vedou k závěru, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení tak, jak je tento účel vymezen v §1 odst. 1 tr. ř., když navíc je dána i další podmínka pro prodloužení vazby spočívající v tom, že trestní stíhání obviněného nebylo možno ze závažných důvodů v základní šestiměsíční lhůtě vazby skončit; v této souvislosti uvedl, že základní lhůta vazby byla vyčerpána prakticky pro přípravné řízení, které probíhalo zcela standardním způsobem odpovídajícím náročnosti dokazování tak závažné trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, přičemž bezprostředně po nápadu obžaloby u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, bylo předsedkyní senátu nařízeno ve věci hlavní líčení na dny 15. až 17. 6. 2004, a tím je objektivně dáno, že trestní stíhání obviněného nebude skončeno v původní šestiměsíční lhůtě vazby. Konečně ve smyslu §48 zákona č. 218/2003 Sb. zkoumal rovněž to, zda lze další výkon vazby u obviněného nahradit jiným opatřením; dospěl přitom k závěru, že vzhledem k osobě obviněného, jeho dosavadnímu chování a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stíhán, nejsou dány podmínky pro nahrazení vazby u něj jiným opatřením tak, jak jsou tyto uvedeny v §49 zákona č. 218/2003 Sb.
Proti uvedenému usnesení učinil obviněný mladistvý Z. L. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. B. dne 7. 5. 2004 na poště podání, jehož obsahem byla stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. 4 Tmo 10/2004. Uvedl v ní, že podle jeho názoru nejsou dány důvody vazby ani podle §67 písm. a) tr. ř., ani podle §67 písm. c) tr. ř., neboť skutečnost, že utekl z výchovného ústavu, neopodstatňuje závěr, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání tím, že uprchne nebo se bude skrývat; z výchovného ústavu utekl pouze z osobních důvodů, a vzhledem k tomu, že nemá jinou možnost bydlení, je evidentní, že se bude zdržovat u svých rodičů v místě trvalého bydliště. Současně měl za to, že není odůvodněn ani závěr, že by měl pokračovat v trestné činnosti. Domníval se také, že prodloužení vazby je v rozporu s ustanovením §47 zákona č. 218/2003 Sb. Požádal proto, aby byl propuštěn z vazby na svobodu.
Tato stížnost byla předložena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu jako soudu pro mládež (v této věci druhého stupně). Jmenovaný soud o ní rozhodl usnesením ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 8 Tvo 20/2004, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Vazba obviněného mladistvého tak je prodloužena do 22. 11. 2004.
Vrchní soud v Olomouci dalším usnesením ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 4 Tmo 10/2004, rozhodl podle §71 odst. 5, 7 tr. ř., že obviněný mladistvý Z. L. se nadále ponechává ve vazbě. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na časové riziko, že Krajský soud v Ostravě nebude moci podle §71 odst. 5 tr. ř. rozhodnout ve stanovené lhůtě třiceti dnů od podání obžaloby o dalším trvání vazby, mu nezbylo, než aby v této věci sám postupoval podle §71 odst. 7 tr. ř. Pokud jde o vlastní rozhodnutí o ponechání obviněného mladistvého ve vazbě, odůvodnil je totožnými skutečnostmi, na něž poukázal ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 3. 5. 2004.
Rovněž proti tomuto usnesení podal obviněný mladistvý Z. L. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. B. stížnost, přičemž tak učinil dne 21. 5. 2004 na poště. Domníval se, že o ponechání ve vazbě rozhodoval nepříslušný soud, neboť nebyly splněny podmínky pro postup podle §71 odst. 7 tr. ř., když vrchní soud nerozhodoval o opravném prostředku, nýbrž podle §47 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. Dále ohledně vazebních důvodů na jeho straně argumentoval shodnými výhradami, které uplatnil ve stížnosti proti předchozímu rozhodnutí vrchního soudu (jak výše rozvedeno). V závěru svého podání žádal, aby byl propuštěn z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud v dané věci jako soud pro mládež druhého stupně nejprve zkoumal, zda stížnost obviněného je přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit a zda ji podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že stížnost obviněného mladistvého je přípustná podle §74 odst. 1 tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§143 odst. 1 tr. ř.) a byla podána osobou oprávněnou (§142 odst. 1 tr. ř.).
Z časového hlediska má pro rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadní význam skutečnost, že obžaloba na obviněného byla podána dne 22. 4. 2004, tedy již za účinnosti zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákona o soudnictví ve věcech mládeže) [dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“]. Pokud by totiž obžaloba byla podána před účinností tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2004), musely by se na řízení užít předpisy v té době platné a účinné (§98 citovaného zákona).
Podle §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. vazba v řízení ve věcech mladistvých nesmí trvat déle než dva měsíce, a jde-li o zvlášť závažné provinění nesmí trvat déle než šest měsíců. Po uplynutí této doby může být vazba výjimečně prodloužena až o další dva měsíce a v řízení o zvlášť závažném provinění až o dalších šest měsíců, pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. K takovému prodloužení může dojít pouze jednou v přípravném řízení a jednou v řízení před soudem pro mládež.
Podle §47 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. o prodloužení vazby v řízení před soudem rozhoduje soudce soudu pro mládež nadřízeného soudu pro mládež, který je příslušný věc projednat nebo který věc již projednává. Návrh na prodloužení lhůty vazby je povinen předseda senátu doručit nadřízenému soudu pro mládež nejpozději 15 dnů před skončením lhůty.
Na takto zakotvené povinnosti nic nemění povinnost soudu pro mládež rozhodnout nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba nebo kdy mu byl doručen spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného mladistvého, který je ve vazbě, zda se obviněný mladistvý ve vazbě ponechává, nebo zda se propouští z vazby na svobodu. Ustanovení §71 odst. 5 tr. ř. se totiž uplatní i v řízení v trestních věcech mladistvých.
Podle §71 odst. 7 tr. ř. jestliže doba trvání vazby stanovená podle odstavce 5 nebo 6 skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění na svobodu příslušný tento nadřízený soud.
Z takto formulované zákonné úpravy by bylo možno usuzovat na oprávněnost nadřízeného soudu k takovému rozhodnutí jen tehdy, skončí-li doba trvání vazby v uvedených případech „v průběhu řízení o opravném prostředku“. Tak tomu v daném případě nepochybně nebylo, neboť Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, učinil původní rozhodnutí o prodloužení vazby podle §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. v pozici soudu prvního stupně. Námitka obviněného, že o jeho ponechání ve vazbě rozhodoval dalším usnesením nepříslušný soud, by se proto mohla jevit opodstatněnou.
Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že takovou námitku nelze akceptovat.
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., která výrazným způsobem zasáhla i do rozhodování o trvání vazby, mimo jiné nahradila dosavadní způsob rozhodování o prodloužení vazby pravidelným rozhodováním o dalším trvání vazby, to ve zřejmé snaze podstatně zrychlit vazební řízení. K realizaci tohoto základního principu mělo přispět i ustanovení §71 odst. 7 tr. ř. Blížil-li se konec lhůty uvedené v §71 odst. 5, resp. 6 tr. ř. a nacházel-li se v té době spisový materiál u nadřízeného soudu, bylo především v zájmu obviněného, aby o jeho případném propuštění na svobodu, event. o ponechání ve vazbě, rozhodl tento soud.
Citovaná novela nabyla účinnosti 1. 1. 2002 a v řízení před soudem svěřila rozhodování v uvedeném směru zásadně soudu prvního stupně (až na uvedenou výjimku). V žádném ze svých ustanovení nezakotvila oprávnění, resp. povinnost rozhodovat o prodloužení vazby soudci nadřízeného soudu, který by takové rozhodnutí činil v první instanci.
K tomu došlo až zákonem č. 218/2003 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2004. Jestliže při jeho přijetí nedošlo současně k nové formulaci ustanovení §71 odst. 7 tr. ř. neznamená to, že by toto ustanovení nebylo na daný případ použitelné podle analogie, která je v trestním řízení zásadně přípustná (je vyloučena jen tehdy, pokud z povahy určitého ustanovení vyplývá opak).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že Vrchní soud v Olomouci nepochybil, pokud podle §71 odst. 7 tr. ř. per analogiam (byť to ve svém rozhodnutí nezdůraznil a v odůvodnění blíže nerozvedl) rozhodl, že obviněný mladistvý Z. L. se podle §71 odst. 5 tr. ř. ponechává ve vazbě. Učinil tak z pozice nadřízeného soudu, který i do budoucna bude v této trestní věci rozhodovat o všech případných stížnostech či odvoláních oprávněných osob. Nic mu proto nebránilo, aby v zájmu rychlosti řízení (§2 odst. 4 tr. ř.) takové rozhodnutí učinil v době, kdy se spisový materiál u něho nacházel a blížil se konec lhůty 30 dnů uvedené v §71 odst. 5 tr. ř. Takový postup byl ostatně i v zájmu samotného obviněného (bez ohledu na způsob rozhodnutí).
Poté, co se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou, zda ve věci rozhodl příslušný soud, musel se zabývat správností samotného výroku napadeného usnesení. V tomto směru se ztotožnil s názorem vrchního soudu, že důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. u obviněného mladistvého Z. L. nadále trvají a je tak zcela na místě jeho ponechání ve vazbě.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný je stíhán pro závažnou násilnou a majetkovou trestnou činnost, mimo jiné pro dvě provinění loupeže, tj. zvlášť závažná provinění, u nichž celková lhůta, po kterou může být ve vazbě, nesmí trvat déle než šest měsíců, a může být prodloužena až o dalších šest měsíců za splnění podmínek obsažených v §47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., přičemž k takovému prodloužení může dojít pouze jednou v přípravném řízení a jednou v řízení před soudem. Jakožto mladistvý je přitom ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí od jednoho do pěti let. Obviněný má navíc pro své nezvladatelné chování a výchovné problémy Okresním soudem v Ostravě nařízenu ústavní výchovu, jež však neplní svůj účel, neboť obviněný ji nedodržuje, z výchovného zařízení opakovaně utíká (rovněž v době zadržení byl na útěku), v době útěků se nezdržuje ve svém trvalém bydlišti a přespává na různých místech u svých kamarádů a známých. Trestné činy loupeže měl obviněný spáchat třemi krátce po sobě následujícími útoky; za majetkovou trestnou činnost byl přitom v minulosti odsouzen (rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 2 T 6/2003, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2003 pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců) a nyní stíhaného jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Rovněž existuje důvodné podezření, že obviněný si prostředky pro svou osobní potřebu opatřuje pácháním trestné činnosti.
Z uvedených konkrétních skutečností, tj. závažnosti předmětné trestné činnosti a dále vzhledem k osobě obviněného mladistvého a jeho dosavadnímu chování vyplývá důvodná obava, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání a hrozícímu trestu vyhnul, a také bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. I v současné době tak u obviněného trvají důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené důvody vazby u obviněného mladistvého Z. L. nadále trvají a nejsou dány ani podmínky pro nahrazení dalšího jejího výkonu jiným opatřením. Proto stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 1. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a