ECLI:CZ:NS:2004:8.TVO.28.2004.1
sp. zn. 8 Tvo 28/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2004 stížnost mladistvého P. G., nyní ve vazbě ve Věznici v L., a jeho matky S. G., proti usnesení soudce Vrchního soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 8 Ntdm 8/2004, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 Tm 2/2004, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení ohledně mladistvého P. G. a za použití §150 odst. 2 tr. ř. též ohledně mladistvého M. F., zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle §47 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, se vazba u mladistvých P. G. a M. F. prodlužuje do 6. prosince 2004.
Odůvodnění:
Soudce Vrchního soudu v Praze jakou soudu pro mládež usnesením ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 8 Ntdm 8/2004, rozhodl tak, že „podle §47 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. se vazba ml. M. F. a ml. P. G. prodlužuje“.
Proti tomuto usnesení podali stížnosti mladistvý P. G. a jeho matka S. G. Učinili tak ihned po vyhlášení usnesení při zasedání vrchního soudu, jemuž byli osobně přítomni, aniž by je do doby, než o nich Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodoval, odůvodnili.
Nejvyšší soud jako soud pro mládež z podnětu těchto stížností podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž mohli stěžovatelé podat stížnost, jakož i řízení předcházející napadenému usnesení, a shledal, že mladistvý i jeho matka jsou osobami oprávněnými k podání stížností (§142 odst. 1 tr. ř., §43 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže – dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), a že stížnosti byly podány včas a na místě zákonem stanoveném (§143 odst. 1 tr. ř.).
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 52 Tm 2/2004, Nejvyšší soud zjistil, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podala na mladistvé P. G. a M. F. Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci obžalobu pro pokus provinění vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a provinění porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Mladistvý P. G. se nachází ve vazbě, do které byl vzat usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 1 Nt 115/2003, podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů §67 písm. a), c) tr. ř. poté, co byl jako podezřelý ze spáchání uvedených činů zadržen dne 6. 12. 2003 ve 14.30 hodin.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 52 Tm 2/2004, poté, co téhož dne shora uvedenou obžalobu obdržel, podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítl žádost tohoto mladistvého o propuštění z vazby a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal jeho písemný slib. Z obsahu odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že byly shledány oba důvody vazby, pro něž byl mladistvý v době vzetí do vazby omezen na svobodě. Toto rozhodnutí prozatím podle obsahu spisu nenabylo právní moci, neboť bez dalšího (aniž by bylo doručeno všem zúčastněným stranám) byla věc podle §47 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. předsedkyní senátu předložena s návrhem na prodloužení vazby ve smyslu §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. nadřízenému soudu pro mládež, jímž je v daném případě Vrchní soud v Praze, který soudcem, po přezkoumání podaného návrhu, vydal nyní napadené usnesení.
Nejvyšší soud při posuzování dalších skutečností významných z hlediska přezkoumávání délky trvání vazby shledal, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení oba soudy správně postupovaly podle zákona č. 218/2003 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2004 a je speciálním právním předpisem pro řízení ve věcech mladistvých, když obžaloba byla krajskému soudu podána již za jeho účinnosti dne 13. 5. 2004 (srov. §98 cit. zák.). Podle §47 odst. 1 tohoto zákona vazba v řízení ve věcech mladistvých nesmí trvat déle než dva měsíce, a jde-li o zvlášť závažné provinění, nesmí trvat déle než šest měsíců. Po uplynutí této doby může být vazba výjimečně prodloužena až o další dva měsíce a v řízení o zvlášť závažném provinění až o dalších šest měsíců, pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. K takovému prodloužení může dojít pouze jednou v přípravném řízení a jednou v řízení před soudem pro mládež. Podle §47 odst. 3 jmenovaného zákona o prodloužení vazby v řízení před soudem rozhoduje soudce pro mládež nadřízeného soudu pro mládež, který je příslušný věc projednat nebo který věc již projednává. Návrh na prodloužení lhůty vazby je povinen předseda senátu doručit nadřízenému soudu pro mládež nejpozději 15 dnů před skončením lhůty.
Nejvyšší soud shledal, že v postupu soudů, jak byl shora popsán, nedošlo k porušení těchto procesních pravidel a předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci po nápadu obžaloby dne 13. 5. 2004 zcela v souladu s ustanovením §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., když zjistila, že je opodstatněné další trvání vazby, předložila Vrchnímu soudu v Praze tuto trestní věc s návrhem na prodloužení lhůty vazby u obou obviněných. Pokud by tak neučinila, dne 6. 6. 2004 by uplynula shora uvedená šestiměsíční lhůta a oba mladiství by museli být propuštěni na svobodu. Nadřízený soud pro mládež však jejímu návrhu vyhověl a o prodloužení vazby obou obviněných podle §47 odst. 3 zák. č. 218/2004 Sb. rozhodl.
Soudce Vrchního soudu v Praze velice stručně a kuse v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že mladistvého P. G. v souladu s právním závěrem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I ÚS 573/02, vyslechl, aby ověřil, že se jeho poměry, již dříve zjištěné a v obsahu spisu dokladované, nijak nezměnily. Aniž by se podrobněji zabýval jednotlivými vazebními důvody, pro něž byl tento mladistvý omezen na svobodě, uzavřel, že důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. stále dány, a s odkazem na charakter trestné činnosti, pro kterou je mladistvý stavěn před soud, neshledal možnost nahradit vazbu jiným opatřením. Konstatováním o komplikovanosti dokazování, spatřované i ve vztahu k nutnosti aplikace zákona o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb., které nepovažuje za jednoduché, neshledal průtahy v dosavadním řízení a vazbu prodloužil bez uvedení doby, na kterou tak činí.
Nejvyšší soud se s tímto rozhodnutím (jak výrokem, tak odůvodněním) soudce Vrchního soudu v Praze nemohl bezezbytku ztotožnit. Především považoval za nutné se pečlivěji zabývat všemi rozhodnými skutečnostmi a právními aspekty, které mají pro prodloužení vazby z hlediska §47 odst. 1, 3 zák. č. 218/2003 Sb. význam. V souladu s ustanovením §48 tohoto zákona proto nejprve zkoumal, zda se důvody vazby nezměnily, a shledal, že oba výše uvedené důvody jsou stále dány. Pokud jde o důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř., lze plně odkázat na veškerou argumentaci vyjádřenou k tomuto vazebnímu důvodu v předcházejících rozhodnutích. Nejvyšší soud v této souvislosti neshledal, že by v poměrech mladistvého P. G. došlo k podstatným změnám. Mladistvý je i přes svůj nízký věk pachatelem majícím zkušenosti v páchání převážně majetkové trestné činnosti. O tom svědčí nejen proběhlá trestní řízení, v nichž byla jeho trestná činnost šetřena, ale především dva pravomocné rozsudky Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, a to jednak v trestní věci sp. zn. 2 T 111/2003, na nějž poukázaly ve svých rozhodnutích jak soud rozhodující o vzetí obviněného do vazby, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (mladistvý jím byl odsouzen pro trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.), jednak v trestní věci sp. zn. 2 T 238/2003, kde byl rozsudkem (dosud nikde nezmíněným) ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 2 T 238/2003, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., který spáchal v období května až června 2003. Odsouzen jím byl podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §79 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 2 T 111/2003. Nezbývá proto než zdůraznit, že mladistvý P. G. se trestného jednání nyní projednávaného dopustil ve zkušební době zmíněného podmíněného odsouzení, a je tak patrné, že ani hrozba trestem odnětí svobody z něho plynoucí pro něho nebyla dostatečným ponaučením a nevedla k tomu, aby jej odvrátila od další delikventní činnosti, která má navíc kromě majetkového motivu i charakter velice závažného násilného jednání. Popsané skutečnosti ve spojení s těmi, které zmiňují ve svých rozhodnutích shora označené soudy, tak svědčí o naplnění důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř., protože obviněný svým dosavadním způsobem života vyvolává obavu, že by mohl i nadále opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.
Důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že je opodstatněná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. V projednávaném případě je nepochybné, že mladistvému P. G., pokud bude uznán vinným pokusem trestného provinění vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., hrozí uložení trestního opatření odnětí svobody, které bude možné s přihlédnutím k ustanovení podle §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. uložit v rozpětí od jednoho roku do pěti let; to je srovnatelné s hrozícím vysokým trestem u dospělých pachatelů. Podle doznání mladistvého je zřejmé, že chtěl s vozidlem, které získal trestným jednáním, odjet za svým bratrem do P. Přestože bydlí u své matky v trvalém bydlišti, přebýval i mimo domov a byl také po určitou dobu umístěn na dobrovolném pobytu v D. ú. v L. Po jeho ukončení se však dále dopouštěl trestné činnosti včetně té, pro kterou je nyní projednáván a za niž mu, pokud bude uznán vinným, hrozí uložení vysokého trestního opatření. I když se zdržoval v místě bydliště, bylo to za soudního dohledu, který byl nad jeho výchovou stanoven Okresním soudem v Jablonci nad Nisou; i přesto jeho chování vykazovalo závažné nedostatky. K obavě, že by se mladistvý mohl vyhýbat hrozícímu trestu, přispívají i povahové rysy a osobnost mladistvého, především jeho sociální nestálost a rysy nezdrženlivosti. Uváží-li se navíc i to, že přes kladný vztah k matce její autoritu nerespektuje, je i v současném stádiu trestního řízení dán důvod vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Po zjištění existence důvodů vazby u mladistvého P. G. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny i podmínky pro prodloužení vazby ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. Není nutné zdůrazňovat, že mladistvý, pokud je obžalován z pokusu trestného provinění vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., je stíhán pro zvlášť závažné trestné provinění. Tuto věc lze považovat ve smyslu zmíněného ustanovení za obtížnou, neboť trestní stíhání je vedeno proti dvěma mladistvým pachatelům, a bylo nutné provádět rozsáhlé dokazování, které si vyžádalo větší časový prostor (např. byly vyžadovány znalecké posudky na duševní stav obviněných, odborné expertízy na vyhodnocení stop zajištěných při ohledání místa činu atd.). Jestliže se podařilo přípravné řízení ukončit v době necelých šesti měsíců od okamžiku, kdy bylo proti mladistvému zahájeno trestní stíhání, lze tuto dobu považovat za přiměřenou rozsahu a závažnosti projednávané věci.
Soudce vrchního soudu s ohledem na tyto okolnosti nepochybil, pokud konstatoval, že jsou splněna hlediska pro to, aby vazba v případě mladistvého P. G. byla prodloužena. Prodloužení vazby, jak je v ustanovení §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. vymezeno, je možné nejdéle na dobu šesti měsíců. Tato lhůta, na kterou je vazbu možné prodloužit, je stanovena jako maximální možná, z čehož vyplývá, že ji lze prodloužit i na dobu kratší. Jediným mezníkem v tomto časovém úseku je hranice šesti měsíců. Jestliže je možné trvání vazby prodloužit v rozpětí do šesti měsíců, je nutné vždy určit, na jakou dobu se toto prodloužení činí, a to i tehdy, pokud by vazba byla prodloužena na dobu nejdéle možnou, tedy šesti měsíců. V případě postupu podle §47 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. je proto třeba vždy tuto dobu, o niž se vazba prodlužuje, ve výroku rozhodnutí časově vymezit buď stanovením počtu dnů, týdnů nebo měsíců (maximálně však šesti měsíců), anebo stanovením konkrétního data určujícího do kdy vazba potrvá (např. do 6. 12. 2004).
Nejvyšší soud s ohledem na tento právní závěr považuje výrok usnesení stížnostmi napadený za nepřesný a neodpovídající shora uvedenému výkladu zákona, a proto napadené usnesení postupem podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil a sám ve věci znovu rozhodl.
Nejvyšší soud považuje za splněnou podmínku vymezenou v ustanovení §47 osdt. 1 zák. č. 218/2003 Sb., že v dané trestní věci nebylo možné pro obtížnost věci trestní stíhání v základní lhůtě skončit a současně by propuštěním mladistvého na svobodu hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, neboť všechny skutečnosti svědčí pro to, že by mladistvý navázal na nevázaný způsob života a znovu by napadal majetek či zdraví svých spoluobčanů. Pro využití plné lhůty šesti měsíců existují v daném případě rozhodné okolnosti, pro které je nutné vazbu na tuto dobu prodloužit. V této souvislosti bylo přihlédnuto k tomu, že bude nutné vyslechnout celou řadu svědků včetně poškozeného a znalců a bude nutné provádět i další dokazování v rozsahu zajištěného důkazního materiálu, s nímž se bude potřeba vypořádat v rámci hlavních líčení s veškerou pečlivostí, již je nutno věnovat řízení vedenému ve věci mladistvého. Nelze přehlédnout, že zatím nebylo hlavní líčení nařízeno a jeho příprava si též vyžádá určitý čas. Stanovená lhůta je proto plně přiměřená všem skutečnostem z obsahu spisu předvídatelným.
Nejvyšší soud v těchto souvislostech zkoumal, zda uvedeným způsobem mohl postupovat se zřetelem na zásadu zákazu změny k horšímu, a shledal, že nejde o změnu v neprospěch mladistvého P. G. ve smyslu ustanovení §150 odst. 1 tr. ř., protože stanovením konkrétní doby, o kterou se lhůta trvání vazby prodlužuje, se postavení mladistvého nezhoršuje oproti tomu, když ve výroku napadeného usnesení bylo prodloužení vazby stanoveno bez časového omezení.
V souladu s tímto závěrem Nejvyšší soud zjistil, že určení konkrétní lhůty, o niž se vazba prodlužuje, prospívá i druhému z mladistvých M. F., který se ve vazbě nachází za stejných časových a dalších věcných okolností, jako byly zjištěny u mladistvého P. G., a o jehož vazbě bylo také napadeným výrokem stejně rozhodnuto. Proto v souladu s ustanovením §150 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a o prodloužení vazby do 6. prosince 2004 znovu rozhodl též v případě mladistvého M. F., který sám řádný opravný prostředek nepodal.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není řádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová