ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.50.2005.1
sp. zn. 11 Tcu 50/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2005 opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny I. A. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, se zrušuje .
Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Generální prokuratura Ruské federace požádala dne 22. 12. 2004 pod sp. zn. 35/3-560-04 prostřednictvím Velvyslanectví Ruské federace v České republice o vydání občana Ruské federace I. A. Z. k trestnímu stíhání pro trestnou činnost podrobně specifikovanou mimo jiné v rozhodnutí prokuratury Traktorozavodského obvodu města Čeljabinsk ze dne 17. 12. 1999, č. 25696. Rozhodnutím Traktorozavodského okresního soudu města Čeljabinsk ze dne 21. 10. 2004 bylo rozhodnuto ve vztahu ke jmenovanému o volbě preventivního opatření ve formě vzetí do vazby.
Po předběžném šetření podala dne 29. 3. 2005 v posuzované věci státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni u Krajského soudu v Plzni návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do Ruské federace.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 1 Nt 56/2005, bylo podle §397 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že je vydání občana I. A. Z, R. f., bytem Č., ulice C., R. f., občana R. f.,, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 2/2004, ze dne 20. 4. 2004, v trvání tří let, k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podle č. 4 čl. 111 trestního zákoníku Ruské federace, pro skutek, že dne 15. 9. 1999 v T. obvodu města Č. – R. f., ve V. ulici, ve vchodu domu úmyslně mnohočetnými údery rukou a kopanci do hlavy, těla a končetin během hádky napadl V. A. J., jemuž způsobil poranění hlavy a zhmoždění obličeje, následkem čehož poškozený J. zemřel, přípustné po výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 2/2004, ze dne 20. 4. 2004. Podle §397 odst. 3 tr. ř. pak bylo rozhodnuto, že se občan I. A. Z., bere do vydávací vazby okamžikem skončení výkonu trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 2/2004, ze dne 20. 4. 2004.
Proti tomuto usnesení podal I. A. Z. stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, zamítnuta, a to v části směřující proti výroku o přípustnosti vydání podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v části směřující proti rozhodnutí o vazbě podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti uvedeného druhostupňového rozhodnutí s odůvodněním, že s ohledem na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005, je toho názoru, že vrchní soud pochybil, když stížnost jmenovaného proti rozhodnutí o přípustnosti vydání zamítl s odůvodněním, že proti výroku o přípustnosti vydání není stížnost přípustná. Protože rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby je podle něj plně závislé na rozhodnutí o tom, zda vydání přípustné je či není, považuje napadené rozhodnutí vrchního soudu za nesprávné i ve výroku o zamítnutí stížnosti proti výroku o vzetí do vydávací vazby.
V závěru pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k opětovnému provedení stížnostního řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší soud podle §397 odst. 5 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům:
Jak již bylo výše konstatováno, stížnost I. A. Z. (dále též jen „vydávaný“) proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta. V odůvodnění usnesení vrchní soud konstatoval, že proti usnesení podle §397 odst. 1 tr. ř. o přípustnosti vydání do ciziny zákon stížnost vůbec nepřipouští, neboť podle znění §397 odst. 4 tr. ř. je přípustná stížnost pouze proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení (tj. pouze proti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby, popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací, anebo proti rozhodnutí o propuštění z vazby), ale nikoliv proti vlastnímu rozhodnutí o přípustnosti vydání.
Podle §397 odst. 1 tr. ř. ve znění novely č. 539/2004 Sb. platí, že po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné. Jestliže soud vysloví, že vydání není přípustné a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění z vazby (§397 odst. 2 tr. ř.). Pokud krajský soud vysloví, že vydání je přípustné, tak vezme osobu, o jejíž vydání jde do vydávací vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle §396 odst. 1 tr. ř. Pokud se vydávaná osoba již v době rozhodování podle odst. 1 nacházela v předběžné vazbě podle §396 odst. 1 tr. ř., tak příslušný krajský soud rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací (§397 odst. 3 tr. ř.).
Dále je třeba připomenout, že podle §397 odst. 4 tr. ř. platí, že proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Konečně pak podle §397 odst. 5 tr. ř. je povinností příslušného předsedy senátu krajského soudu předložit věc ministerstvu spravedlnosti po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 3. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou (§397 odst. 6 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutím podle §397 odst. 3 tr. ř. je nejen rozhodnutí o vazbě vydávaného ve smyslu jeho vzetí do vydávací vazby či přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, ale také i vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání. Jedině na základě rozhodnutí o přípustnosti vydání lze vzít vydávaného do vazby ( resp. změnit u něj povahu dalšího trvání vazby v extradičním řízení). Přitom zákonodárce návaznost obou těchto rozhodnutí obsažených v tomto ustanovení vyjadřuje slovy: „Vysloví-li soud, že vydání je přípustné,…“. Jedině v závislosti na rozhodnutí o přípustnosti vydání lze aplikovat institut obligatorní vydávací vazby předvídané tímto ustanovením. Bez rozhodnutí o přípustnosti vydání by nebylo možno vzít vydávaného do této vazby. Na tuto situaci pak pamatuje postup podle odstavce 2, podle něhož rozhodnutí o nepřípustnosti vydání zpravidla odůvodňuje propuštění vydávaného nacházejícího se ve vazbě na svobodu. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o vydávací vazbě (popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací) je podmíněno rozhodnutím o přípustnosti vydání. Na něj pak obligatorně navazuje rozhodnutí o vazbě vydávaného. Odstavce 1 až 3 posuzovaného ustanovení tak nelze vykládat izolovaně, bez přihlédnutí k jejich vzájemné provázanosti. Je skutečností, že výše citované znění ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. může být poněkud nejasné či nejednoznačné, zejména pokud se v něm výslovně neuvádí, že jeho obsahem je též vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání, což patrně vedlo Vrchní soud v Praze k závěru o nepřípustnosti stížnosti. Kromě výše již uvedeného nelze na podporu opačného právního názoru, než který zastává vrchní soud, přehlédnout ani to, že ustanovení odstavce prvního §397 tr. ř. zakotvuje pouze některé otázky procesního postupu při rozhodování o přípustnosti vydání, tzn. zejména kdo je oprávněn podat příslušný návrh, který soud o něm rozhoduje a v jaké formě soudního zasedání. I z toho lze dovodit, že vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání se činí podle §397 odst. 3 tr. ř. a proti tomuto rozhodnutí je podle §397 odst. 4 tr. ř. stížnost přípustná. Bylo by také nelogické, aby v řízení o vydání do ciziny bylo možno stížností napadat pouze rozhodování o otázkách v zásadě procesní povahy (tj. rozhodování týkající se vazby vydávaného), zatímco meritorní rozhodovaní v tomto řízení (tj. zda vydávaný bude proti své vůli vydán z území České republiky do ciziny) by bylo vyloučeno z přezkumu v rámci dvouinstančního řízení. Přitom v případě rozhodnutí o přípustnosti vydání je vzetí vydávaného do vydávací vazby (popř. přeměna předběžné vazby ve vazbu vydávací) obligatorní. Takže i z tohoto pohledu by postrádalo smyslu, aby stížností bylo možno napadnout pouze výrok o vazbě a nikoliv výrok o přípustnosti vydání, když výrok o vazbě je již „pouze povinným důsledkem“ rozhodnutí o přípustnosti vydání. Lze tak uzavřít, že proti rozhodnutí o přípustnosti vydání lze uplatnit řádný opravný prostředek – stížnost ve smyslu ustanovení §397 odst. 4 tr. ř. Stejné platí i pokud jde o rozhodnutí o nepřípustnosti vydání učiněné podle §397 odst. 2 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené závěry nejsou pak ani pochybnosti o tom, že Nejvyšší soud je oprávněn na podkladě opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky podaného podle §397 odst. 5 tr. ř. přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí o přípustnosti vydání.
Ze shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v celé jeho výrokové části. Rozhodnutí o stížnosti proti výroku usnesení krajského soudu o vzetí do vydávací vazby je v podstatné míře závislé od způsobu rozhodnutí stížnostního soudu ve věci přípustnosti vydání. Nejvyšší soud proto zrušil i tento výrok.
V dalším řízení Vrchní soud v Praze v souladu se shora uvedeným právním názorem opětovně projedná stížnost vydávaného. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na rozh. publ. pod č. 12/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – části trestní, podle kterého v řízení o vydání do ciziny soud podle (tehdy platného) §380 odst. 1 tr. ř. pouze rozhoduje, zda je v konkrétní věci vydání přípustné z hlediska právních důvodů. V takovém rozhodnutí není oprávněn rozhodovat o tom, že vydání bude odloženo, aby bylo možno trestně stíhat osobu, o jejíž vydání jde, v České republice, popř. aby na ní mohl zde být vykonán trest odnětí svobody, za jiný trestný čin, než pro který je žádáno o vydání. Odložení předání vyžádané osoby z uvedených důvodů, např. podle článku 19 Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.), je oprávněním ministra spravedlnosti České republiky (srov. dále současné znění §400 odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch