ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.87.2005.1
sp. zn. 11 Tcu 87/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 26. října 2005 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky R. O., rozsudkem Obvodového soudu Landshut, Spolková republika Německo, ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 12 Ls 5 Js 8119/03, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Landshut, Spolková republika Německo, ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 2 Ns 5 Js 8119/03, a to pro trestný čin křivé přísahy podle §154 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Landshut, Spolková republika Německo, jenž ve spojení s výše citovaným rozsudkem Zemského soudu Landshut, Spolková republika Německo, nabyl právní moci dne 3. 2. 2004, byl R. O. uznán vinným trestným činem křivé přísahy podle §154 německého trestního zákona, a to v podstatě na základě zjištění, že přestože byl poučen podle §55 a §57 německého trestního řádu, když byl dne 27. 3. 2003 v době mezi 10.22 hodin a 13.57 hodin v hlavním líčení v řízení Kls 5 Js 26699/01 proti P. Z. na návrh obhájce před porotou Zemského soudu Landshut vyslýchán, s cílem vykonstruovat alibi ve prospěch Z. ve svém výslechu uvedl, že dne 10. 11. 2001 (den uskutečnění znásilnění, ze kterého byl Z. vinen) vyjeli krátce po 13.00 hodin z P. a na českou hranici přijeli teprve v 16,30 hodin, kde byli kontrolováni, a na několik dotazů zůstal u údaje, že si je naprosto jistý, že dne 11. 10. 2001 přijel s jinak stíhaným Z. na česko rakouskou hranici teprve po 16.00 hodině, přitom si musel být vědom toho, že tento údaj je chybný. Ve skutečnosti však přicestovali již nějakou dobu před 15.36 hodin, neboť pas obviněného a cestovní pas Z., který tehdy použil pas vystaven na nacionále A. S. s vyměněnou fotografií, byly podrobeny celní kontrole již v 15,36 hodin.
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německých soudů do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky ( §4 odst. 3 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. R. O. svým jednáním porušil zájem na správném zjištění skutkového stavu v trestní věci, týkající se závažné trestné činnosti; když jako svědek uvedl nepravdu ohledně trestného činu znásilnění. Nelze přehlédnout ani to, že na území Spolkové republiky Německo byl v minulosti již několikrát soudně trestán. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné délce. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík