ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1014.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1014/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2005 dovolání podané obviněným F. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 10 To 87/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 287/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 1 T 287/2003, byl obviněný F. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §79 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 10 To 87/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak sám rozhodl tak, že jmenovaného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., za který jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §79 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
Podle skutkových zjištění zmíněných odvolacím soudem se obviněný shora uvedené trestné činnosti měl dopustit tím, že dne 6. 6. 2002 kolem 19. hodiny na přímém úseku silnice č. 32 v km 0,8 mezi dálnicí D 11 a křižovatkou Vrčení v katastru obce P. okr. N., jako řidič nákladní dopravy složené z nákladního automobilu Mercedes Benz 1835L, s přívěsem Rolfo C, převážející náklad osmi osobních automobilů Škoda Superb, se na vozovce široké 10,4m s pravou krajnicí o šíři 1,6m nesprávně vyhýbal přejetím do protisměru protijedoucímu osobnímu vozu Renault 21, řízenému Mgr. M. Š., který se krátce pohyboval těsně za půlící čarou v jeho jízdním pruhu, a vytvořil tak v levém jízdním pruhu překážku, v důsledku čehož poté, co se řidič Mgr. Š. do tohoto jízdního pruhu vrátil, došlo ke střetu vozidel, při němž Mgr. M. Š., a jeho spolujezdkyně Mgr. E. Š. a H. Š. , utrpěli mnohočetná závažná poranění, kterým na místě podlehli.
Opis tohoto rozsudku byl mimo jiné doručen obviněnému F. K., a to dne 10. 5. 2005, jeho obhájci dne 21. 4. 2005 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Nymburce dne 21. 4. 2005.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný F. K. dne 2. 6. 2005 prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. F. dovolání, kterým napadl všechny jeho výroky. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu dovolání F. K. uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje zejména ve způsobu hodnocení naplnění všech zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví, zejména pak naplnění subjektivní stránky, a to z následujících důvodů:
Dovolatel namítá, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je zapotřebí objasnit, zda byla či nebyla dodržena pravidla silničního provozu, neboť je z hlediska trestní odpovědnosti rozhodné, zda pachatel současně věděl, vědět měl a mohl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Pouze v takové situaci je totiž podle názoru dovolatele možno dovodit nedbalostní zavinění podle §5 písm. a), b) tr. zák. Dovolatel dále namítá, že jestliže si poškozený Mgr. M. Š. počínal v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále je „zákon o provozu na pozemních komunikacích“),
a vyvolal tak nebezpečnou situaci tím, že vjel osobním automobilem Renault do jízdního pruhu dovolatele a vrátil se na poslední chvíli do svého jízdního pruhu, bylo třeba v dané situaci vyvodit, zda dovolatel takové chování dalšího účastníka silničního provozu mohl předpokládat a počítat s ním. Dovolatel dále upozorňuje na to, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, je nutné posuzovat nikoliv v hypotetické rovině, ale s přihlédnutím ke všem objektivním okolnostem dané situace (tj. k místu, povaze komunikace, chování ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostním podmínkám, apod.). Dále uvádí, že z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti, která vyplývá z pravidel silničního provozu, zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétní situaci vynaložit. O nedbalostní zavinění podle §5 písm. a), b) tr. zák. jde pak dle názoru dovolatele jen v takovém případě, pokud povinnost vyplývající z pravidel silničního provozu a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
Na závěr dovolatel k tomuto bodu uvádí, že soudy obou stupňů nezkoumaly konkrétní míru opatrnosti, kterou měl dovolatel v daném případě vynaložit a nepřihlédly k jeho subjektivnímu vnímání okolností a jejich vyhodnocení v závislosti na jeho řidičských znalostech a dalších subjektivních dispozicích. Dovolatel uzavírá, že se v dané situaci rozhodoval ve zlomcích sekund a při svém rozhodování neznal další pohyb a techniku jízdy poškozeného Mgr. M. Š. a neznal tedy ani případné následky.
Dovolatel dále nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud v rozporu se zásadou uvedenou v §105 odst. 1 tr. ř. posuzoval skutkové okolnosti dopravní nehody bez odborných znalostí, resp. v rozporu či bez opory ve vypracovaných znaleckých posudcích. Za této situace pak dle názoru dovolatele neměl soud dostatek důkazů k tomu, aby mohl posoudit otázku vhodnosti reakce dovolatele, spočívající ve vyhýbacím manévru vlevo ve vztahu ke konkrétní místní a dopravně-technické situaci. Dovolatel dále upozorňuje na to, že odvolací soud přistoupil ke změně právní kvalifikace skutku bez toho, aby zároveň doplnil dokazování, popř. odůvodnil proč doplnění dokazování není třeba a nevypořádal se dostatečně s námitkami dovolatele obsažené v jeho dovolání. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud České republiky jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil podle §265k tr. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že dle jejího názoru lze pod uvedený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] podřadit pouze námitku dovolatele, že předmětnou dopravní nehodu ani její následek nezavinil. Dále však poukazuje na to, že v dopravě lze spáchat trestný čin jak nedbalostí vědomou tak nevědomou. Je-li třeba zjistit o jakou nedbalost se jedná, musí být zkoumány kromě psychického stavu pachatele k zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu i přiměřené důvody (při vědomé nedbalosti) nebo zda pachatel podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl (při nevědomé nedbalosti). Nedbalostí tedy je porušení určité míry opatrnosti, která je v této konkrétní věci stanovena zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Dále upozorňuje na to, že je každý povinen zachovávat potřebnou opatrnost přiměřeně okolnostem tak, aby mohl zabránit dopravní nehodě a neohrozil osoby nacházející se na jejím místě. Dále pak platí zásada omezené důvěry, podle které může řidič spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace něco jiného. Zároveň je však povinen zachovávat patřičnou opatrnost, přičemž je nutné zkoumat v dané věci jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci (tzv. sekundární nedbalost). Pokud jde o situaci, kdy na nesprávné jednání jiného účastníka silničního provozu reaguje řidič nesprávně, pak je toto jednání třeba hodnotit jako druhotný nedostatek opatrnosti a může se vztahovat k volní nedbalosti. Reaguje-li řidič na nesprávné chování jiných účastníků silničního provozu nesprávně, musí se toto projevit v hodnocení subjektivního hlediska, které obsahuje takovou míru opatrnosti, jakou může v dané situaci řidič dodržet. Tato míra opatrnosti je však nižší než míra z objektivního hlediska.
Nejvyšší státní zástupkyně k této námitce uzavírá, že je zřejmé, že v daném případě šlo o tzv. sekundární nedbalost dovolatele, neboť tento nereagoval adekvátně na pochybení poškozeného Mgr. M. Š. , pokud se nevyhýbal automobilu poškozeného vpravo ve směru své jízdy a zvolil přejezd do protisměru, čímž porušil §11 odst. 1 zákon o provozu na pozemních komunikacích a zavinil tak (nikoliv výlučně) zmíněnou dopravní nehodu. Dále pak poukazuje na to, že vzhledem k šíři silnice, krajnice, vozidla poškozeného a nákladní soupravy dovolatele, zbývalo dovolateli více než 5 m k projetí kolem vozidla poškozeného vpravo ve směru jízdy dovolatele. Dále poukazuje na to, že dovolatelem plánovaný úhybný manévr do protisměru a zpět byl s ohledem na začnou hmotnost a délku vozidla stěží bezpečný, jelikož by nákladní souprava řízená dovolatelem blokovala oba jízdní pruhy na relativně dlouhou dobu. Pro nesprávné hodnocení situace ze strany dovolatele, která vznikla nesprávným způsobem jízdy poškozeného, pak nasvědčuje i dovolatelův motiv, a to ochrana dovolatelem vezeného nákladu před poškozením.
Ohledně námitky dovolatele, že odvolací soud posuzoval skutkové okolnosti dopravní nehody bez odborných znalostí, resp. v rozporu či bez opory ve vypracovaných znaleckých posudcích, konstatuje nejvyšší státní zástupkyně, že tato námitka jde mimo zvolený dovolací důvod. K této námitce pak uzavírá, že soud provedl ve věci dostatečné dokazování, jelikož o odborných otázkách nechal zpracovat dva znalecké posudky z oboru dopravy, s jejichž závěry se pak dostatečně vyrovnal.
S ohledem na výše uvedené zhodnotila závěrem nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání jako zjevně neopodstatněné a navrhla, aby jej Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Dovolatel ve svém dovolání formálně označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě. Jak bylo podrobněji uvedeno výše, dovolatel založil své dovolání rovněž na námitce, že soudy hodnotily skutkové okolnosti dopravní nehody bez odborných znalostí, resp. v rozporu či bez opory ve vypracovaných znaleckých posudcích a porušily tak zásadu uvedenou v §105 odst. 1 tr. ř. Uvedl také, že odvolací soud přistoupil ke změně právní kvalifikace skutku bez toho, aby zároveň doplnil dokazování, popř. odůvodnil proč doplnění dokazování není třeba.
K těmto námitkám Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázky případných vad provádění a hodnocení důkazů jsou v dovolacím řízení nepřípustné, neboť se jedná o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního, které nejsou vypočteny v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
K dalším námitkám Nejvyšší soud připomíná, že je při rozhodování o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a musí pouze zvážit hmotně právní posouzení jimi zjištěného skutkového stavu, pokud je dovoláním taková výtka uplatněna.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací při rozhodování podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. v tzv. skutkové větě svého rozsudku vzal za dostatečně prokázané, že se dovolatel při dopravní nehodě nesprávně vyhýbal přejetím do protisměru protijedoucímu osobnímu vozu, řízenému poškozeným Mgr. M. Š., ačkoliv bylo v dané situaci jeho povinností vyhýbat se automobilu poškozeného vpravo ve směru své jízdy. V odůvodnění tyto závěry blíže rozvedl tak, že především zdůraznil, že vychází z důkazní situace pro obviněného nejpříznivější a vzal za prokázané, že osobní vůz poškozených vjel celou svou šíří za střed vozovky, s pravými koly na středové čáře. Toto počínání poškozeného bylo pak důvodem, proč se obžalovaný rozhodl objet ho vlevo. Nicméně ani za těchto okolností nelze obžalovaného vyvinit, neboť jeho vyhýbací manévr byl chybou, pro poškozené s fatálními následky. Obecně je třeba uvést, že se vyhýbá vpravo – je to přirozený důsledek jízdy vpravo. Výjimka je dána jen tehdy, jestliže protijedoucí řidič svým nesprávným způsobem jízdy činí vyhnutí vpravo nemožným pro nedostatek prostoru a střetnutí nelze zabránit ani zastavením vozidla. V posuzovaném případě tato výjimka podle závěru krajského soudu nenastala. Silnice v místě nehody je kvalitní, přímá a přehledná, vozovka je označena vodorovným značením, je široká 10, 40 m a vpravo je krajnice o šíři 1,60 m. Vůz poškozených byl široký 172 cm, nákladní souprava obžalovaného 250 cm. Z těchto údajů vyplývá, že pro průjezd po pravé straně i za situace, že by osobní vozidlo pokračovalo v jízdě pravými koly po středové čáře, zbývalo dostatek prostoru, více než 5 m, k projetí nákladní soupravy. Obžalovaný přitom řídil dlouhou soupravu o vysoké hmotnosti, a proto při vyjíždění do protisměru (a poté, jak plánoval, zpět) nutně na relativně dlouhou dobu blokoval oba jízdní pruhy, jakož i to, že v protisměru přijížděla další vozidla a to ve vzdálenosti, která stěží umožňovala bezpečné provedení vyhýbacího manévru, k němuž se obžalovaný rozhodl. Za těchto okolností bylo povinností obžalovaného vyhýbat se vpravo, nebylo-li již dost času k zastavení. Pokud obviněný zvolil takový způsob jízdy, jak se stalo, šlo o porušení pravidel silničního provozu v §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a nese tedy i on zavinění na nehodě.
Tyto skutkové závěry učiněné krajským soudem týkající se převážně objektivních skutkových okolností dopravní nehody a příčin jejího vzniku musí s ohledem na shora uvedené zásady týkající se přezkumu v dovolacím řízení tvořit i podklad dalšího hodnocení právního posouzení věci ze strany Nejvyššího soudu. Za relevantně uplatněnou námitku v dovolání lze za této situace označit jen vyslovenou pochybnost, zda dovolatel za popsaných objektivních okolností současně věděl, resp. vědět měl a mohl, že porušením pravidel silničního provozu může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Tuto pochybnost přitom konkretizuje tak, že se v dané situaci rozhodoval ve zlomcích sekund a neznal tedy ani případné následky. Zpochybňuje tedy vlastně otázku, zda zjištěný skutek naplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. po subjektivní stránce – zda je v jeho případě dáno ve vztahu k ostatním znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu nedbalostní zavinění podle §5 písm. a), b) tr. zák. Nejvyšší soud po zhodnocení věci však dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud má totiž za to, že z výše popsaných skutkových závěrů krajského soudu vyplývají i všechny okolnosti potřebné pro závěr o subjektivní stránce obviněného, a to i z těch hledisek, které uplatňuje v dovolání obviněný. Určitým nedostatkem odůvodnění posuzovaného rozsudku bylo pouze to, že krajský soud své závěry o subjektivní stránce pouze naznačil, ale nevyslovil je přímo popisem jeho psychického vztahu ke znakům trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zák. Tím, že krajský soud zdůrazňoval přehlednost přímého úseku vozovky, kde k nehodě došlo, značný prostor pro vyhnutí vpravo, jakož i zjevné nebezpečí vyplývající z vyhýbání vlevo, a to i s ohledem na další přijíždějící vozidla, rovněž vyjádřil svůj názor, že obviněný měl povinnost i možnost se rozhodnout správně a nehodě zamezit i tehdy, když prvotní nebezpečí vzniku dopravní nehody vytvořil svým chováním jiný účastník silničního provozu, a že tedy bylo i na straně dovolatele nedbalostní zavinění alespoň ve formě tzv. nevědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se s těmito nepřímo vyjádřenými závěry o naplnění subjektivní stránky ztotožňuje, a to i s přihlédnutím ke skutečnostem, že obviněný měl k řešení obtížné dopravní situace velmi málo času a že při svém rozhodování neznal další pohyb a techniku jízdy poškozeného (srov. závěry znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně). Z podrobně popsaných okolností dopravní nehody je zřejmé, že vyhýbací manévr vlevo přejetím do protisměru byl v době rozhodování obviněného podstatně nebezpečnější variantou řešení dopravní situace, než vyhýbání vpravo, což obviněnému mělo a mohlo být zjevné i v krátkém časovém úseku, jenž měl k dispozici pro rozhodnutí. Nebylo-li známo, jakým směrem bude pokračovat jízda poškozeného jedoucího v protisměru, byla podstatně pravděpodobnější možnost, změní-li směr jízdy, že se bude před střetem vracet do svého jízdního pruhu, jak mu ostatně přikazují pravidla silničního provozu, než možnost, že bude vybočovat dále vlevo ve svém směru jízdy mimo vozovku. Tedy ani uvedený objektivní nedostatek informací nemohl zásadně bránit obviněnému ve správném rozhodnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné. Jelikož, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud v posuzovaném případě zjevnou neopodstatněnost dovolání shledal, rozhodl v souladu s citovaným ustanovením tak, že je odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch