ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1126.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1126/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2005 dovolání obviněného P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 5 To 593/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 130/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 T 130/2004, byl P. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., za které byl odsouzen podle §222 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit O. z. p., P., R., škodu ve výši 6 411 Kč.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se P. V. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že
1.dne 5. 12. 2003 okolo 18.00 hod. v P., M., napadl údery pěstí do obličeje a kopy po celém těle poškozenou R. N., a poté ji vyhrožoval usmrcením a zničením celé rodiny pro případ, že celou věc oznámí;
2.dne 2. 12. 2003 ve večerních hodinách v P., M., napadl údery pěstí do obličeje, kopy po celém těle a rdoušením poškozenou R. N., a rovněž ji vyhrožoval usmrcením;
3.dne 12. 1. 2004 okolo 23.00 hod. v P., M., napadl údery pěstí do obličeje a kopy po celém těle poškozenou R. N., čímž jí způsobil zlomeninu nosních kůstek s mírným vpáčením úlomků, krevní výron v okolí pravé očnice, oděrku v pravé spánkové krajině, pohmoždění krční páteře lehkého stupně a krevní výron v pravém lýtku;
4.dne 17. 1. 2004 v nočních hodinách v M. p. B. ul. v bytě manželů K. fyzicky napadl údery pěstí a kopy poškozenou R. N. a vyhrožoval jí zabitím;
5.dne 19. 2. 2004 ve večerních hodinách ve Z. v restauraci B. píchl nožem do oka poškozenou R. N., která ucítila ostří nože ve svém oku, přičemž uhnula a dále jí vyhrožoval, že doma to s ní skoncuje a zabije jí i jejího otce a poté, co barman na základě žádosti poškozené zavolal policii, vyhrožoval poškozené opět zabitím i zabitím jejího otce, pokud policii neřekne, že šlo o nedorozumění, což poškozená nakonec skutečně udělala;
6.dne 31. 1. 2004 v odpoledních hodinách donutil pod pohrůžkou zabití poškozenou R. N., aby oznámila na M.O.P. R., že byla dne 12. 1. 2004 okolo 17.00 hod. napadena ve Z. u restaurace B. neznámou ženou, která jí měla způsobit zranění, jíž jí však způsobil dne 12. 1. 2004 on sám.
Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal obviněný a státní zástupce odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 5 To 593/2004, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému a jeho obhájci dne 5. 4. 2005 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 29. 3. 2005.
Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dne 9. 6. 2005 (dáno na poštu 1. 6. 2005) prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání, a to ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že útoky popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 1 až 5 byly nesprávně právně kvalifikovány jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., ačkoli se v daném případě jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a současně útoky pod body 1, 2, 4 a 5 nelze právně posoudit jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. Jak je podle něj zřejmé z důkazů provedených v průběhu celého trestního řízení, opakovaně popřel úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, resp. popřel vůbec jakékoli ublížení na zdraví u poškozené. Úmysl způsobit uvedený těžší následek jako kvalifikovaný znak skutkové podstaty je tedy třeba v tomto případě zjišťovat jen na podkladě jiných, zejména nepřímých důkazů. Lze na něj usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, intenzity útoků, ze způsobu provedení útoků, z míst na těle kam útoky směřovaly a z pohnutky pachatele. Pro posouzení jednání jako pokusu má rovněž význam zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání jeho útoků proti poškozené. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat nesporný závěr, že úmyslné jednání pachatele směřovalo ke způsobení následků určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo. Požadavky ohledně souladnosti a vzájemné propojenosti nepřímých důkazů a jejich vztahů k dokazované skutečnosti nebyly naplněny. Soudy obou stupňů vycházely zejména z popisu útoků tak, jak byly zjištěny z výpovědi poškozené. Ta však pro závěry soudů neposkytuje spolehlivou oporu. Nelze z ní např. zjistit, jakou měl v případě kopání do jejího těla obuv, jaká byla intenzita a trvání každého útoku a kam přesně na tělo poškozené směřovaly. Sporná zůstala taktéž pohnutka činu. K neexistenci opory pro právní posouzení útoků svědčí i výroková část rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu, kde jsou útoky popsány velice obecně a neurčitě. Soud prvního stupně se pečlivě nezabýval povahou a způsobem provedení jednotlivých útoků a neměl spolehlivou oporu pro závěr, že v konkrétních posuzovaných případech byl prokázán jeho úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. V odůvodnění popsané subjektivní vědomí oběti není pro trestně právní kvalifikaci jednání pachatele rozhodující. U útoku popsaného pod bodem 5 odsuzujícího rozsudku skutkový děj neposkytuje oporu pro formulaci skutkové věty, tak jak byla převzata soudem prvního stupně z podané obžaloby. Po řádném zhodnocení všech dostupných důkazů by pak tento útok bylo možno posoudit pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák., případně též jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. nebo vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Dále poukazuje na procesní neúčinnost výslechu poškozené po zahájení úkonů trestního řízení policejními orgány. Za zcela nepřijatelné pak označuje subjektivní hodnocení výpovědi svědkyně odvolacím soudem v tom smyslu, jaký vjem v rámci konfliktu v myšlení svědkyně mohl vzniknout. Dále pak dovolatel namítá, že povaha předchozího trestného činu a zejména časový odstup mezi spácháním nevedou ke spolehlivému závěru o naplnění materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., zejména za situace, kdy bylo namístě posoudit skutky jako pokračující trestný čin podle §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem podle §197a tr. zák. Předmětných útoků se dopustil 5 let od podmíněného propuštění a 8 let od spáchání jiného zvlášť závažného trestného činu.
Nadto toto jeho předchozí odsouzení z roku 1995 jej nečiní odpovědným za následek smrti poškozené a to ani v nepřímém úmyslu. Dovolatel se také domnívá, že trestný čin násilí proti skupině obyvatelů podle §197a odst. 1 tr. zák. jako delikt ohrožovací je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. coby deliktu poruchovému, což platí i o vztahu trestných činů podle §222 odst. 1 tr. zák. a §235 odst. 1 tr. zák. Jednočinný souběh označených trestných činů v obou případech není možný. V daném případě je skutek nebo skutky třeba v tomto ohledu v posouzení otázky úmyslu směřující k způsobení újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., případně jeho pokus. Kvalifikovaly-li tedy soudy obou stupňů útoky obviněného pod body 1 až 5 skutkové věty napadených rozhodnutí jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., nelze jednu fázi těchto útoků pod body 1, 2, 4 a 5, spočívající ve vyhrožování usmrcením nebo zničením celé rodiny poškozené, právně posoudit současně jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a útok popsaný pod bodem 5 jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Konečně dovolatel namítá, že zůstalo zcela neobjasněno, zda jeho jednání právně posouzené jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, může být posouzeno jako samostatný skutek, přičemž sám se domnívá, že nikoli.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že jednotlivé námitky obviněného vesměs obsahově naplňují jím uplatněný dovolací důvod, podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. K námitce obviněného ohledně nesprávné právní kvalifikace útoků popsaných pod body 1 až 5 rozsudku prvoinstančního soudu jakožto pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. uvedl, že je pravda, jak již uvedl odvolací soud, že při popisu skutků nalézací soud formulaci skutkových vět nekriticky převzal z obžaloby, přičemž se jedná o popis poněkud obecný, neúplný a v případě bodu 5 i nepřesný. Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídajícími částmi odůvodnění soudů obou stupňů však obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. Tato skutková zjištění vyjadřují jednání obviněného, které je charakterizováno tím, že se opakovaně dopouštěl proti poškozené tzv. domácího násilí, opakovaně ji bil pěstmi do obličeje, a to až do okamžiku jejího pádu na zem a poté ji kopal do celého těla a v jednom případě i rdousil. Vyjádření dále poukazuje na soudy zjištěná zranění a podotýká, že eventuální zranění, která poškozená mohla při útocích obviněného utrpět, soud do popisu skutku vůbec nezahrnul, je však nepochybné, že tato skutková zjištění učinil a při právní kvalifikaci jednání obviněného je také zohlednil. K bodu 5 rozsudku soudu prvního stupně pak odkazuje na vysvětlující argumentaci odvolacího soudu a opětovně poukazuje na to, že ani zde případné následky soud prvního stupně nezahrnul do popisu skutku. Pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, přiklání se k názoru odvolacího soudu, že v nyní posuzovaném případě musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozené může způsobit těžkou újmu na zdraví. Právní posouzení jednání obviněného jakožto pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. proto považuje za správné. Toliko ke zmiňované nedůslednosti soudu prvního stupně při formulaci skutkových vět podotknul, že tímto jeho rozsudek nevyhovuje požadavkům §120 odst. 3 tr. ř., nejedná se však o nesprávné právní posouzení skutku, nýbrž o porušení citovaného ustanovení trestního řádu, když je zřejmé, že soud učinil rozhodná skutková zjištění a za tohoto stavu nemohou obstát námitky obviněného, jimiž v daném případě zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu. Dále se vyjádření věnuje námitce obviněného ohledně nenaplnění zákonných podmínek §41 odst. 1 tr. zák., tzn. podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Splnění formálních podmínek kvalifikace podle citovaného ustanovení podle něj vyplývá ze zjištění popsaného v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (což je dalším porušením ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.), podle něhož obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., tedy zvlášť závažný úmyslný trestný čin, „přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1995, sp. zn. 3 T 59/95, shledán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn 16. 12. 1998 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 7 let.“ Není přitom pochyb, že v daném případě se jedná v obou případech o zvlášť závažné trestné činy ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. Pokud jde o materiální podmínky této kvalifikace, zdůrazňuje, že obviněný byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 4 tr. zák. dne 16. 12. 1998, přičemž nyní posuzovaného pokusu trestného činu se dopustil na přelomu roků 2003 a 2004, ještě ve lhůtě podmíněného propuštění a s ohledem na další podmíněné odsouzení i ve lhůtě podmíněného odsouzení, což zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání. Délka doby, která uplynula od posledního odsouzení je sice významným, nikoli však jediným hlediskem materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Při hodnocení dalších okolností poukazuje na to, že obviněný se předchozího zvlášť závažného trestného činu dopustil tak, že užil proti tehdejší družce fyzického násilí charakterizovaného jako domácí násilí a jeho jednáním došlo k usmrcení poškozené. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti tehdejší trestné činnosti byl vysoký a tím spíš byl podstatně zvýšen konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným dovoláním napadenými rozhodnutími. Tyto okolnosti charakterizují i dosavadní způsob života obviněného a jeho osobu, dokládají jeho sklony k opakovanému porušování společenských norem a přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného činu. Soudům obou stupňů tedy ke kvalifikaci činu ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. tedy nelze nic vytknout. K námitkám dovolatele ohledně vyloučení jednočinného souběhu trestných činů pak uvedl, že ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se tyto týkají pouze bodu 5, přičemž je zřejmé, že nejde o jednočinný, nýbrž vícečinný souběh trestných činů. Ze skutkové věty je totiž zřejmé, že se obviněný nejprve dopustil jednání, které je právně kvalifikováno podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a „…poté, co barman na základě žádosti poškozené zavolal policii, vyhrožoval poškozené opět zabitím i zabitím jejího otce, pokud policii neřekne, že šlo o nedorozumění, což poškozená nakonec skutečně udělala“. V případě trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se pak fakticky jedná pouze o námitky k bodům 2, 4 a 5, přičemž v tomto směru z popisu skutku opravdu vyplývá, že vyhrožování obviněného zabitím poškozené probíhalo současně s fyzickým útokem a bylo by tedy možno přisvědčit námitce obviněného, že jednočinný souběh v daném případě vylučuje tzv. faktická konzumpce. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti je však třeba tuto námitku posuzovat v kontextu ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy zda by projednání dovolání pouze z tohoto důvodu mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, je či není po právní stránce zásadního významu. V tomto směru činí závěr, že nikoli. Závěrem připomíná, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal i skutečnost, že soudy obou stupňů učinily svá skutková zjištění zejména na základě výpovědi poškozené a neuvěřily jeho verzi. V rámci uplatněného dovolacího důvodu však nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. V dané věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn, byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když soud svá skutková zjištění neopřel toliko o svědeckou výpověď poškozené, nýbrž i o lékařské zprávy, závěry znaleckého posudku a výpověď znalce v hlavním líčení, jakož i o skutečnosti plynoucí z trestního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 59/95. V tomto ohledu konstatuje, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry neexistuje rozpor. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl zčásti podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a zčásti podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i tehdy, je-li v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Jak vyplývá z vyslovených námitek, část dovolání spočívá v konstatování obviněného, že opakovaně popřel jakékoli ublížení na zdraví u poškozené, z jeho výpovědi a ani z jiných, zejména nepřímých důkazů nebyl zjištěn úmysl způsobit uvedený těžší následek jako kvalifikovaný znak skutkové podstaty v dané věci. Nebyly naplněny požadavky ohledně souladnosti a vzájemné propojenosti nepřímých důkazů a jejich vztahů k dokazované skutečnosti. Soudy vycházely zejména z popisu útoků tak, jak byly zjištěny z výpovědi poškozené, která však pro závěry soudů neposkytuje spolehlivou oporu. Nebyly zjištěny některé dílčí okolnosti útoku a jeho pohnutka. U útoku popsaného pod bodem 5 odsuzujícího rozsudku skutkový děj neposkytuje oporu pro formulaci skutkové věty, tak jak byla převzata soudem prvního stupně z podané obžaloby. Poukazuje se na procesní neúčinnost výslechu poškozené. Za nepřijatelné se označuje subjektivní hodnocení výpovědi svědkyně odvolacím soudem v tom smyslu, jaký vjem v rámci konfliktu v myšlení svědkyně mohl vzniknout.
Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shora uvedenými argumenty vyjadřuje svoje neztotožnění se s dostatečností a procesní správností provedeného dokazování, hodnocením v řízení provedených důkazů a z něho vyplývajících závěrů soudů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud tedy k části dovolání musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Dovolatel předně namítá, že útoky popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 1 až 5 byly nesprávně právně kvalifikovány jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., ačkoli se v daném případě jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Současně útoky pod body 1, 2, 4 a 5 nelze právně posoudit jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. Tuto námitku pak doplňuje tvrzením, že o neexistenci opory pro právní posouzení útoků svědčí výroková část rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu, kde jsou útoky popsány velice obecně a neurčitě.
Před samotným vyjádřením k citované dovolací argumentaci Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na respektovaný výklad dikce ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Podle něj ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Není přitom nezbytné, aby ve výrokové části rozsudku byly vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti. Je však třeba, aby výrok pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti relevantní z hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále může být rozveden v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud jde o popis dílčích útoků, jež byly soudy v předchozím řízení kvalifikovány jako pokus pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a dílem též jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, také Nejvyšší soud je toho názoru, že je poněkud obecný. Skutková část výroku o vině však obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují obligatorní zákonné znaky této právní kvalifikace, resp. skutečnosti, pro posouzení naplnění znaků uvedených trestných činů rozhodné. Tato zjištění jsou pak podrobně rozvedena v odpovídajících částech odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud jde o skutečnost, k jakému následku na zdraví či životě poškozené směřovaly útoky obviněného, soud prvního stupně v odůvodnění rozvedl své závěry o charakteru útoků vůči poškozené (části těla, proti kterým směřoval, jeho intenzita i způsob, tělesná zdatnost obviněného apod.) tak, že mohly vést ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené a obžalovaný musel být s touto možností alespoň srozuměn. Soud přitom odkázal i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Soud druhého stupně při hodnocení námitek odvolání obviněného dospěl, rovněž s odkazem na povahu útoků i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, k závěru, že obžalovaný věděl, že může těmito útoky způsobit ženě vážnou újmu na zdraví povahy těžké újmy či dokonce smrt a s takovým následkem byl srozuměn. Popsal přitom i své závěry o tom, jaké těžké následky ve smyslu znaků uvedených v §89 odst. 7 tr. zák. mohly být útokem obviněného poškozené způsobeny. Z popisu skutků, charakterizovaných tak, že s těmito fyzickými útoky byly současně, resp. následně po nich pronášeny verbální výhružky, je také zřejmé, že za těchto okolností byly způsobilé vyvolat důvodnou obavu ( tj. tísnivý pocit ze zla, jímž je vyhrožováno). Z těchto hledisek tedy Nejvyšší soud nezjistil, že by byly posuzované právní závěry napadených rozhodnutí v rozporu se skutkovými zjištěními, které soudy učinily.
Mezi dovolatelem řádně uplatněné námitky pak patří i tvrzení, že trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. jako delikt ohrožovací je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. coby deliktu poruchovému, což platí i o vztahu trestných činů podle §222 odst. 1 tr. zák. a §235 odst. 1 tr. zák. Jednočinný souběh označených trestných činů v obou případech není možný. V daném případě je podle názoru dovolatele skutek nebo skutky třeba v tomto ohledu v posouzení otázky úmyslu směřujícího k způsobení újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., případně jeho pokus.
K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že obecně platí, že splní-li pachatel jím prezentovanou pohrůžku může být při zachování téhož skutku trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. konzumován závažnějším poruchovým trestným činem, např. trestným činem vraždy podle §219 tr. zák. nebo ublížení na zdraví podle §222 tr. zák., ke kterým je ve vztahu subsidiarity, popř. i pokusem takového trestného činu. Aby však mohlo dojít k faktické konzumpci musí poruchový delikt směřovat k takovému cíli, jímž je ve smyslu ustanovení §197a tr. zák. vyhrožováno, nebo k cíli závažnějšímu. Jinými slovy, je-li vyhrožováno usmrcením, musí fyzický útok směřovat také k usmrcení, je-li vyhrožováno těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, musí fyzický útok směřovat nejméně ke způsobení takové újmy.
Bylo-li tedy v daném případě obviněným vyhrožováno poškozené usmrcením a současně došlo k pokusu způsobení těžké újmy na jejím zdraví, nebyl tento ohrožovací delikt (trestný čin podle §197a tr. zák.) konzumován poruchovým deliktem (trestným činem podle §222 tr. zák.), neboť ten směřoval ke kvalitativně méně závažnému cíli, než jakým bylo vyhrožováno. Ostatně v bodu 1 jsou skutek, resp. skutky popsány tak, že nejprve obviněný poškozenou fyzicky napadl a poté jí vyhrožoval usmrcením. Nebylo by zde tedy možno hovořit o tom, že by pachatel fyzickým násilím uskutečňoval pronesené výhružky.
Pokud pak jde o vztah pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., je třeba zdůraznit, že v bodu 5 skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku (u kterého byl konstatován předmětný souběh) se podává, že v obou případech obviněný poškozenou nejprve fyzicky napadl a teprve poté, po ukončení napadání, počal poškozené vyhrožovat násilím pro případ oznámení napadení, resp. neprezentování jako nedorozumění. V tomto případě tedy nelze hovořit o zdánlivém jednočinném souběhu z důvodu faktické konzumpce jednak z toho důvodu, že nejde o případ, kdy by obviněný fyzickým násilím plnil vyslovenou pohrůžku a jednak z toho důvodu, že následné vyhrožování (ačkoli je popsáno ve výroku pod jedním bodem) netvoří s jemu předcházejícím napadením jeden skutek.
Vzhledem ke shora uvedenému tedy Nejvyšší soud aniž by přistoupil k přezkumu ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. toliko na základě porovnání shora citované dovolací argumentace se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí. Dovolání v této části posoudil jako zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Jelikož pak v níže popsané části dovolání obviněného obsahuje námitky, které nejsou zjevně neopodstatněné, nebylo o dovolání rozhodnuto podle tohoto ustanovení.
Poslední dovolatelem uplatněnou námitkou je nenaplnění materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., což dovozuje z faktu, že se předmětných útoků dopustil 5 let od podmíněného propuštění a 8 let od spáchání jiného zvlášť závažného trestného činu, kde nebyl odpovědným za následek smrti poškozené a to ani v nepřímém úmyslu.
Ve vztahu k této námitce Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, jelikož neobsahuje jakékoli informace o předchozím odsouzení obviněného, neodpovídá soudy použité kvalifikaci jakožto spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou, podle §41 odst. 1 tr. zák. Došel-li totiž soud prvního stupně k závěru, že obviněný spáchal trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista, bylo jeho povinností tento závěr učinit součástí výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a to nejen u tzv. právní věty, jak učinil, ale i věty skutkové. Ve skutkové větě soud měl označit předchozí odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin a v právní větě pak vyjádřit znaky zvlášť nebezpečné recidivy zákonným pojmenováním.
Neoznačil-li tedy soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině předchozí odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin (ani tuto okolnost nezmínil), pak v právní větě a právní kvalifikaci skutku formálně nemohl okolnost spáchání činu jako zvlášť nebezpečným recidivistou konstatovat, neboť ji nebylo možno z popisu skutku dovodit (srov. ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.). V tomto směru tedy právní kvalifikace skutku nemá oporu v jeho popisu ve výroku rozsudku.
Je však současně třeba poukázat na skutečnost, že nalézací soud, ačkoli ve skutkové větě neoznačil předchozí odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin, toto skutkové zjištění učinil (v hlavním líčení provedl důkaz konstatováním spisu o předcházejícím odsouzení za závažný trestný čin, zejména přečtením odsuzujícího rozsudku) a podrobně jej popsal v odůvodnění rozsudku, kde uvedl, že obviněný byl v minulosti odsouzen mimo jiné rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1995, sp. zn. 3 T 59/95 pro trestný čin kvalifikovaný jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 4 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 16. 12. 1998 na zkušební dobu v trvání sedmi let.
K samotnému namítanému nesprávnému vyhodnocení naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy soudy v předchozím řízení lze uvést následující:
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek. První skupinu tvoří podmínky formální, které spočívají v opětovném spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a to poté, co již v minulosti obviněný spáchal takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za něj potrestán. Proti tomu, že soudy, které byly dříve činné v předmětné trestní věci, shodně konstatovaly splnění těchto formálních podmínek, ve svém dovolání ničeho nenamítá ani obviněný.
Druhým předpokladem zvlášť nebezpečné recidivy je pak podmínka materiální, jejíž podstatou je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Její naplnění již obviněný v předmětné trestní věci neshledává.
V rámci posouzení existence naznačené materiální podmínky ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je především nutné – jak také zákon výslovně požaduje – zhodnotit délku doby od posledního odsouzení do spáchání dalšího, nyní posuzovaného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci dřívějšího rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání dřívějšího trestu odnětí svobody, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný ztíženou možnost páchání další trestné činnosti (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Dále je nutné v obecném smyslu komplexnějším způsobem přezkoumat trestnou činnost pachatele, tedy i např. konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů, přičemž ohledně dříve spáchaného trestného činu se zhodnotí takový stupeň, jaký byl v minulosti soudem zjištěn. Obdobně je nutné posoudit i intenzitu naplnění formálních znaků trestného činu, okolnost zda jde o speciální recidivu, osobu a osobnost pachatele, případně i další okolnosti.
Nejvyšší soud shledal, že nalézací soud správně posoudil shora uvedenou materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu shora uvedeného výkladu za naplněnou a v odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí se s tímto zjištěním relativně dostatečným způsobem vypořádal. Shodnou námitku jako v dovolání pak obviněný uplatnil v rámci odvolacího řízení, městský soud ji podrobně přezkoumal a nepřisvědčil ji. Nadto je možno poukázat i na přiléhavou argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, zejména tu část, kde poukazuje na to, že obviněný byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 4 tr. zák. dne 16. 12. 1998, přičemž nyní posuzovaného pokusu trestného činu se dopustil na přelomu roků 2003 a 2004, ještě ve lhůtě podmíněného propuštění a s ohledem na další podmíněné odsouzení i ve lhůtě podmíněného odsouzení, což zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání. Významná je i skutečnost, že jde vlastně o opakování závažných útoků proti partnerkám, se kterými žil, tedy o formu tzv. domácího násilí, které je velmi závažným společenským problémem.
Nejvyšší soud tedy přisvědčil dovolání obviněného pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., i když, jak vyplývá shora, nikoli proto, že by soudy v předchozím řízení nesprávně vyhodnotily naplnění materiální podmínky tohoto ustanovení, nýbrž proto, že ačkoli soud prvního stupně učinil skutková zjištění ohledně okolností nezbytných pro takovou právní kvalifikaci, tyto nezahrnul do popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. V uvedeném rozsahu je tudíž nutné považovat dovolání obviněného za důvodné. Zjištěným pochybením byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom smyslu, že samotný skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není možné kvalifikovat jako pokus trestného činu spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud ovšem ke zmíněné, důvodně uplatněné námitce konstatuje, že je pouze formálního rázu, neboť, jak již bylo uvedeno, všechna potřebná zjištění byla reálně učiněna, takže použitá kvalifikace byla tedy de facto aplikována správně, byť všechny potřebné skutečnosti nebyly výslovně uvedeny ve skutkové větě výroku o vině, ale soudy obou stupňů je zahrnuly jen do odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud je proto toho názoru, že projednání dovolání jen v tomto rozsahu, v němž je dovolání obviněného P. V. částečně důvodné, tj. za účelem výslovného vyjádření zjištěných skutkových okolností, odůvodňujících právní kvalifikaci podle §41 odst. 1 tr. zák. v tzv. skutkové větě výroku o vině, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, za situace, kdy tyto okolnosti jsou podrobně popsány v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Současně by projednání dovolání obviněného nemohlo mít ani judikatorní význam, protože se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která je dostatečně zřejmá a ustálená v rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. V rozsahu této dovolací námitky tedy Nejvyšší soud shledal důvod k odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. V. podal proti odvolacímu usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které zčásti vycházelo z námitek, jež byly shledány zjevně neopodstatněnými, zčásti pak byly námitky obviněného shledány důvodnými. Současně je ovšem zcela zjevné, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch