ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1173.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1173/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. září 2005 dovolání obviněného L. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 14. března 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 7 T 39/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. T. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. prosince 2004, sp. zn. 7 T 39/2001, kterým byl uznán vinným trestným činem krádeže (ve spolupachatelství s obviněným V. Č.) podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodě 1) a trestným činem maření úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v bodě 2) a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového vozidla na dobu tří roků.
Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dalším textu mimořádného opravného prostředku namítl, že v jeho případě nebyla správně aplikována hmotně právní ustanovení o ukládání trestů, zejména pak ustanovení §49, §31 a §33 tr. zák. Má za to, že soud nepřihlédl při stanovení druhu a výměry trestu k jeho osobním poměrům a možnostem nápravy a v rámci této námitky poukazuje na zdravotní stav svého 14-ti letého syna. Vytýká soudu, že nepřihlédl k tomu, že mezi trestným činem krádeže, kterého se dopustil dne 6. 4. 2001 a trestným činem maření úředního rozhodnutí, kterého se dopustil dne 12. 4. 2003 uplynuly nejméně dva roky, po které žil řádným životem. Ve vztahu k zákazu řízení motorových vozidel namítá, že soud nepřihlédl k jeho osobním poměrům, když nevzal v úvahu, že obviněný je jediný z rodiny, kdo může syna v naléhavých případech vozit k ošetření. Domáhal se, aby dovolací soud podmíněně odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody, případně aby mu byl uložen namísto něj trest obecně prospěšných prací, a současně aby zrušil trest zákazu řízení motorových vozidel.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že formálně je dovolání opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolací námitky obviněného směřují proti přílišné přísnosti trestu s tím, že při jeho výměře nebylo podle dovolatele přihlédnuto k osobním poměrům pachatele a k možnostem jeho nápravy. Takové námitky obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen. Dovolání pokládá za podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v podstatě v tom, že „ …soud při ukládání trestu nesprávně aplikoval hmotně právní ustanovení, zejména ustanovení §49, §31 a §33 tr. zák., nepřihlédl k osobním poměrům pachatele spočívajícím v tom, že je jedinou osobou, která může v naléhavých případech vozit nemocného syna k ošetření a současně nezohlednil, že mezi trestným činem krádeže a trestným činem maření úředního rozhodnutí uplynuly více než dva roky, po které žil řádným životem“.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný L. T. podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uvedeno v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu není možné namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na ustanovení §31, §33 a §49 tr. zák., která jinak mají hmotně právní povahu. Tento závěr vyplývá z toho, že ve výčtu zákonných dovolacích důvodů se k výroku o trestu vztahuje zvláštní dovolací důvod, který je upraven v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mino trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu, co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Vztahuje-li se k výroku o trestu zvláštní důvod dovolání, znamená to, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, lze uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k naplnění uvedeného zvláštního důvodu, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Pokud by zákon koncipoval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak že se vztahuje i na výrok o trestu a že zahrnuje jakékoliv porušení hmotného práva při ukládání trestu, bylo by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nadbytečné, nemělo by žádný význam a bylo by zcela nefunkční, protože to, co je jeho předmětem, tj. uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, bylo by nutně zahrnuto vždy již ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako porušení hmotného práva. Výslovným zakotvením zvláštního dovolacího důvodu týkajícího se výroku o trestu ve speciálním ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo vyjádřeno takové pojetí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, které je založeno na tom, že cestou dovolání lze dosáhnout nápravy jen těch nejzávažnějších pochybení, tj. pochybení, jejichž podstatou je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Z toho à contrario plyne, že byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §31 a §33 tr. zák.
Jiný výklad by v podstatě znamenal popření toho, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a to na rozdíl od odvolání, které jako řádný opravný prostředek připouští, aby byla namítána nepřiměřenost uloženého trestu, byť jde o přípustný druh trestu uložený ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, a se kterým koresponduje ustanovení §258 odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož odvolací soud zruší rozsudek, je-li uložený trest nepřiměřený. Na podporu těchto závěrů lze odkázat i na ustanovení o stížnosti pro porušení zákona, která je dalším mimořádným opravným prostředkem s tím, že proti výroku o trestu může být podle §266 odst. 2 tr. ř. podána jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Z toho je jasné, že ani k podání stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku nestačí pouhá nepřiměřenost trestu.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a k výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Tento dovolací důvod obviněný sice v podaném dovolání formálně uplatnil, avšak jeho námitky tento dovolací důvod věcně nenaplnily.
Z důvodů rozvedených v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace dovolatele obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu, spatřované v jeho výměře a druhu /aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř. Dovolání tak bylo podané z jiných než zákonem stanovených důvodů. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík