ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1223.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1223/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2005 dovolání podané obviněným R. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 31 To 536/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 578/2002, a rozhodl takto:
Z podnětu dovolání obviněného R. Č. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného Z. Z. podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 31 To 536/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 10. 2003 byl R. Č. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl odsouzen podle §248 odst. 2, §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 400 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zák. v trvání jednoho roku. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluodsouzeným Z. Z. nahradit škodu a. s. K. P., S., ve výši 445 205 Kč.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se shora uvedené trestné činnosti dopustil spolu se spoluobviněným Z. tak, že po vzájemné dohodě a společnou činností zpronevěřili osobní automobil Š Octavia 1,9 TDI, z majetku C. A. C. L., a. s., P., v hodnotě 429.700 Kč tak, že obviněný R. Č. svěřil vozidlo obviněnému Z. Z. k cestě z Č. r. do R., kterou obviněný Z. vykonal dne 19. 4. 2001, vozidlo zde zanechal a vrátil se zpět z R. z 19. na 20. 4. 2001 spolu s F. F., jeho osobním automobilem Š Felicia, a obviněný Č. dne 26. 4. 2001 oznámil policii na P. odcizení vozidla Š Octavia téhož dne a tímto jednáním oba obvinění způsobili a. s. C. A. C. L., Praha 5, škodu ve výši 445 205 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 31 To 536/2003, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě škody a podle §29 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že R. Č. odsoudil podle §248 odst. 2, §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zák. v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu pak uložil povinnost společně a nerozdílně se spoluodsouzeným Z. Z. nahradit škodu K., p., a. s., S., P., ve výši 445 205 Kč. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému Č. dne 17. 3. 2005, jeho obhájkyni dne 5. 8. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v České Lípě dne 5. 8. 2004.
Proti shora citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný Č. dne 29. 10. 2004 prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl všechny výroky tohoto rozhodnutí, ve spojení s výroky rozsudku nalézacího soudu. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolání je podáváno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí proti kterému směřuje, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále však dovolání obsahuje pouze žádost o odložení výkonu peněžitého trestu a konstatování, že dovolání bude dodatečně odůvodněno obhájkyni poté, co jí bude umožněno nahlédnout do spisu vedeného Okresním soudem v České Lípě, jenž je rekonstruován.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že pokud se týká důvodů dovolání, nepostačuje uvést citaci některého zákonného ustanovení §265b tr. ř. Dovolatel je povinen uvést též konkrétní okolnosti, jimiž je uplatněný důvod podložen. Takovéto konkrétní okolnosti dovolání obviněného R. Č. vůbec neobsahuje. V dovolání taktéž zcela absentuje konkrétní návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. návrh, jak má tento soud postupovat podle ustanovení §265k – 265m tr. ř. Dovolání tedy postrádá některé základní náležitosti obsahu dovolání uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud před projednáním podaného dovolání vyzval obhájkyni obviněného, aby s ohledem na argumentaci dovolání ohledně neumožnění nahlédnout do ve věci vedeného trestního spisu, který měl být v době podání dovolání v rekonstrukci, sdělila, zda o nahlédnutí do spisu vedeného v této trestní věci po podání dovolání žádala, zda a případně kdy jí bylo umožněno do něj nahlédnout a dále pak, zda u soudu prvního stupně (případně jiného soudu) učinila avizované doplnění dovolání.
V podání ze dne 11. 7. 2005 obhájkyně obviněného Č. uvedla, že jí v průběhu lhůty k podání dovolání nebylo umožněno nahlédnout do trestního spisu vedeného ve shora uvedené věci s odůvodněním, že probíhá jeho rekonstrukce.
Jelikož pak i dovolání obviněného Č. pak obsahuje shodné konstatování, a současně věcné odůvodnění formálně uplatněného dovolacího důvodu dovolatel podmiňoval právě umožněním studia spisu, Nejvyšší soud předmětný trestní spis bez rozhodnutí o podaném dovolání vrátil soudu prvního stupně k provedení řízení podle §265h odst. 1 tr. ř. s tím, aby obhájkyni obviněného byla stanovena lhůta k uplatnění práva nahlédnout do spisu a k doplnění dovolání. K pokynu Nejvyššího soudu pak soud prvního stupně přípisem doručeným obhájkyni obviněného Č. tuto vyrozuměl o možnosti nahlédnout do ve věci vedeného trestního spisu a vyzval ji k doplnění dovolání ve lhůtě dvou týdnů.
Obviněný Č. pak podáním ze dne 1. 9. 2005 (dáno na poštu dne 31. 8. 2005) doplnil prostřednictvím obhájkyně podané dovolání. Nejprve zopakoval, že důvodem dovolání je, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatoval, že z důkazů provedených v řízení, jež vydání napadených rozhodnutí předcházelo a ani z výroku napadených rozsudků, nelze vyvodit závěr o přisvojení si cizí věci a způsobení tak škody nikoli nepatrné. Následně rekapituluje svou výpověď a výpovědi spoluobviněného Z. a svědků D. a F., s tím, že nebyly žádné důvody, pro které by se soudy měly od všech těchto výpovědí odklonit a bez bližšího odůvodnění je označit za nevěrohodné. Soudy obou stupňů založily výroky o vině na opatřených listinných důkazech, aniž by se vypořádaly s nabízející se verzí, jež uplatňoval ve své obhajobě. Výlučně se tak zaměřily na dokazování jeho viny, čímž porušily svou povinnost postupovat v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, uvedenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Ačkoli pochybnosti o jeho vině v průběhu řízení nepochybně nastaly, a tím i nutnost opatření dalších důkazů, jejichž příkladný výčet uvádí, k tomuto nebylo přistoupeno. Z uvedeného dovozuje, že provedenými důkazy nebylo prokázáno naplnění ani subjektivní ani objektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu. Současně poukazuje na povrchnost a nekonkrétnost popsaného skutkového děje. Dále namítá, že soudy obou stupňů měly řešit i otázku, jaké bylo znění leasingové smlouvy, kterou měl uzavřít s poškozenou společností. Pokud je totiž vyvozován závěr o nakládání se svěřenou věcí v rozporu s účelem tohoto svěření, jež bylo nepochybně založeno na základě smlouvy, je třeba pro spolehlivé závěry o vině pachatele, argumentovat konkrétním textem leasingové smlouvy a z něj vyplývajícími právními závěry, což opomenul jak soud první instance, tak i soud odvolací. Přitom právě obsah této smlouvy je rozhodující pro zodpovězení otázky, zda je uživatel, resp. nájemce oprávněn převést pronajatou věc na třetí osobu bez souhlasu leasingové společnosti či zda mu je toto zapovězeno. Bez zjištění těchto skutečností nelze dovozovat závěr o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry. Konečně namítá, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou i při určování výše škody způsobené neoprávněným přisvojením si věci svěřené na základě leasingové smlouvy. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v tomto směru poměrně strohé, neboť se, pokud jde o výši způsobené škody omezuje na pouhý odkaz na znalecký posudek znalce Ing. K., a to přesto, že odvolací soud konstatoval, že je mu známo rozhodnutí publikované pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. I toto odůvodnění považuje za zcela povrchní a nepřezkoumatelné. Má zato, že v odůvodnění rozsudku měla být přinejmenším nastíněna úvaha, kterou se soud při vyvozování závěru o výši způsobené škody ubíral. Nutnost vypořádat se podrobně s otázkou výše vzniklé škody v daném případě je podle jeho názoru naléhavá i z toho důvodu, že ve spise je založen jednak doklad o tom, že společnost C. A . A. L. a. s. se připojuje k trestnímu řízení s částkou 494 672 Kč, jednak připojení se k trestnímu stíhání K. a. s. s částkou 445 205 Kč, aniž by tato byla doložena a podrobně zdůvodněna příslušnou pojistnou smlouvou, je pouze doložena dokladem o výplatě pojistného plnění a dále je ve spise založen znalecký posudek, který určil cenu vozidla na 429 770 Kč.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
K tomuto doplnění podaného dovolání se opět vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to tak, že doplnění bylo učiněno po lhůtě k podání dovolání stanovené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Z tohoto důvodu k němu nelze přihlížet. V celém rozsahu proto setrvává na svém původním vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Současně je třeba objasnit, že Nejvyšší soud akceptoval dovolatelem provedené doplnění dovolání, a to i když bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání. Podle §265f odst. 2 tr. ř. platí, že rozsah napadení rozhodnutí a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Je-li však obviněnému, resp. jeho obhájci po dobu trvání lhůty k podání dovolání fakticky znemožněno nahlédnout do ve věci vedeného trestního spisu ve smyslu §65 odst. 1 tr. ř. (jak zde vyplývá nejen z výše citovaného vyjádření obhájkyně obviněného, ale lze dovodit i z pokynu soudní kanceláři založenému na č. l. 170 trestního spisu) s odůvodněním, že probíhá jeho rekonstrukce, pak po něm současně nelze spravedlivě žádat, aby víceméně formálně uplatněný dovolací důvod naplnil veškerými nezbytnými věcnými argumenty. Proto Nejvyšší soud vyzval soud prvního stupně, aby provedl řízení podle §265h odst. 1 tr. ř., které předtím provedeno nebylo, a obhájkyni obviněného stanovil lhůtu k uplatnění práva nahlédnout do spisu a k doplnění dovolání o chybějící náležitosti.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i tehdy, je-li v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Jak vyplývá z vyslovených námitek, část dovolání spočívá v konstatování obviněného, že z důkazů provedených v řízení nebylo možné vyvodit závěr o přisvojení si cizí věci a způsobení tak škody nikoli nepatrné, s tím, že nebyly žádné důvody, pro které by se soudy měly od výpovědí obviněných i svědků odklonit, bez bližšího odůvodnění je označit za nevěrohodné a založit výroky o vině na opatřených listinných důkazech. Dále pak, že soudy se zaměřily toliko na dokázání jeho viny, čímž porušily svou povinnost uvedenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., ačkoli pochybnosti o jeho vině v průběhu řízení nepochybně nastaly a s tím i nutnost opatření dalších důkazů, k tomuto nebylo přistoupeno. Z toho dovozuje, že provedenými důkazy nebylo prokázáno naplnění ani subjektivní ani objektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu.
Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shora uvedenými argumenty vyjadřuje svoje neztotožnění se s dostatečností provedeného dokazování, hodnocením v řízení provedených důkazů a z něho vyplývajících závěrů soudů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, kde pak dovolání nelze považovat za zjevně neopodstatněné a stejně tak není zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně z jeho podnětu řešená otázka by nabyla po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl, a proto přistoupil k přezkumu věci ve shora uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Předně je třeba připomenout, že dovolací soud je v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy při posuzování, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, striktně vázán skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně, případně která byla doplněna soudem odvolacím. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje až na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině trestným činem a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí.
Obviněný tedy nejprve konstatuje, že z výrokových částí napadených rozsudků nelze vyvodit právní závěr o přisvojení si cizí věci a způsobení tak škody nikoli nepatrné, s tím, že popsaný skutkový děj je příliš povrchní a nekonkrétní a soudy obou stupňů vůbec nebyla řešena otázka, jaké bylo znění leasingové smlouvy, kterou měl s poškozenou společností uzavřít, což bylo nezbytné pro určení, zda byl oprávněn pronajatou věc převést na třetí osobu bez souhlasu leasingové společnosti.
K uvedenému považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve poznamenat, že skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku nejsou v odůvodněních rozsudku nalézacího ani odvolacího soudu již dále rozváděna ani konkretizována.
Ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (viz rozh. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se přitom nedomnívá, že by ve výrokové části rozsudku musely být vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti. Je však třeba, aby výrok pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti relevantní z hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále může být rozveden v odůvodnění rozhodnutí. Přitom je potřeba okolnosti podstatné z hlediska naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky popsat skutkově, nikoli právně (prostřednictvím zákonné dikce jednotlivých znaků).
V daném případě je však nutno konstatovat, že popis skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku není v souladu se shora uvedenou a Nejvyšším soudem respektovanou interpretací posledně citovaného zákonného ustanovení. Na základě popsaného skutkového stavu věci není možné učinit závěr, že dovolatel si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou a právně toto jednání posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák., a to proto, že skutkový popis okolností významných pro posouzení naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu je pro závěr o jejím naplnění zcela nedostatečný. Z popisu skutku totiž naprosto není možné dovodit, zda byl předmětný osobní automobil obviněnému Č. svěřen, kým a na základě jakého právního úkonu. Toliko z něj vyplývá, že bylo vlastnictvím společnosti C. A. C. L., a. s. a že obviněný Č. jej „svěřil“ spoluobviněnému Z. Nelze tak usuzovat ani z užitého termínu „zpronevěřili“, neboť tímto není vyjádřeno určité jednání nebo právní vztahy, nýbrž již jejich právní posouzení, což tzv. skutkové větě nepřísluší. Totéž platí i pokud jde o znak přisvojení si cizí věci. Pokud by již soud dospěl k závěru, že obviněný Č. měl vozidlo svěřeno na podkladě smluvního ujednání s poškozenou společností (pravděpodobně jako leasingový nájemce), pak pro spolehlivé závěry o jeho vině je nutno argumentovat právními závěry z tohoto vztahu vyplývajícími. Znalost konkrétního závazkového právního vztahu je v dané věci nezbytná pro určení zda obviněný Č. nesměl vozidlo převést na třetí osobu vůbec či bez souhlasu vlastníka, tj. zda s ním naložil tak, že zmařil základní účel svěření.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že zcela obecně lze souhlasit s právním názorem, podle něhož neoprávněné nakládání s osobním automobilem, které fakticky znemožní jeho vlastníku jej lokalizovat a uplatnit dispoziční práva k němu (v daném případě vyvezením na neznámé místo do Rumunska), je možno posuzovat jako přisvojení této věci.
Nedostatkům ohledně znaků objektivní stránky trestného činu se věnovala i další námitka dovolatele, a to že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou i při určování výše škody, kde vycházely z hodnoty přisvojené věci, zjištěné znaleckým posudkem znalce Ing. K., přestože odvolací soud konstatoval, že je mu známo rozhodnutí publ. pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr.
Zde je třeba konstatovat, že posouzení správnosti aplikace zákonných ustanovení upravujících stanovení výše škody je komplikováno právě shora uvedenou okolností, že ze skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení lze ztěží dovodit, zda a jakým způsobem byl dovolateli osobní automobil svěřen. Nejvyššímu soudu tak nezbývá, než vycházet z vyjádření dovolatele.
Pokud by tedy měl obviněný Č. vozidlo svěřeno jako leasingový nájemce (čemuž do jisté míry nasvědčuje i odkaz odvolacího soudu na shora uvedené stanovisko – nikoli rozhodnutí - publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), pak bylo povinností nalézacího soudu při stanovení výše škody postupovat opět s přihlédnutím k dikci konkrétní leasingové smlouvy. Pokud totiž tato smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy (viz stan. publ. pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr.). Nikoli tedy celková aktuální prodejní hodnota předmětu leasingu, jak uzavřely soudy v dovolání předcházejícím řízení.
S uvedeným výkladem ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák. se pak soudy měly vypořádat, dospěly-li k závěru (přestože jej ve svých rozhodnutích nevyjádřily), že dovolateli byla věc svěřena jako leasingovému nájemci.
Konečně Nejvyšší soud poukazuje i na logický rozpor v popisu skutku, pokud jde o výši škody, který nalézací ani odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí nevysvětlily, a to že ačkoli hodnotu vozidla, které si měl obviněný Č. přisvojit soud stanovil na 429 700 Kč, výši škody, která měla přisvojením vzniknout určil na 445 205 Kč.
Nejvyšší soud pak po zjištění, že dovolání obviněného R. Č. je v uvedených směrech opodstatněné, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části týkající se tohoto obviněného a jelikož důvod zrušení ve prospěch tohoto obviněného prospíval i spoluobviněnému Z. Z., zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. tato rozhodnutí i v části týkající se tohoto spoluobviněného. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ve vztahu k jednání obviněného R. Č. je zejména nutno učinit skutková zjištění, resp. již učiněná zjištění prezentovat v rozhodnutí, ohledně okolnosti, zda byl předmětný osobní automobil obviněnému Č. svěřen, kým a na základě jakého právního úkonu, a dále pak zda s tímto vozidlem disponoval v rozporu s účelem svěření.
Na základě těchto podle potřeby doplněných skutkových závěrů pak bude třeba znovu zvážit, zda zjištěným jednáním obviněného R. Č. byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., popř. jiného trestného činu
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je krajský soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného R. Č. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch